O Víně

5. února 2010

Člověk chybuje, patří to k podstatě a kdo se s tím srovnal, toho to nerozčiluje několikrát denně. I tak ale člověk užasne, jak dlouho s některými vžitými omyly vydržíte, aniž by vás někdo opravil. Stává se mi to v angličtině (mnoho let nikomu nevadilo moje "Have you any...?"), v češtině (zrovna tenhle týden jsem byl poučen, že "datum" je rodu středního a ne mužského, ale to je zrovna jedna z věcí, kterou hodlám programově ignorovat, tak je mi to proti srsti), ale i ve vinařštině. s údinem jsem po tolika letech seznal, že ona omamně vonící odrůda se nepíše "Irsay Oliver", ale "Irsai Oliver". Slabou útěchou mi může být, že zadáte-li do vyhledavače "irsai oliver", vypadne vám 1500 odkazů, ale i na "irsay oliver" zareaguje a vyplivne 350, těch, kteří žijí ve stejném omylu, jak já.

........................................................................................................................................

15. února 2010

V rámci národního týdne manželství jsem byl požádán, abych na jedné akci, kde se demonstrovala zábavnou a kreativní formou rodinná soudržnost, provedl malou degustaci s jakýmsi úvodem do vína pro totální laiky. Pro obecenstvo ne příliš početné, ovšem  tak různorodé, že nešlo vyloučit přítomnost sociální škály od uklizečky po bankéře. Pojal jsem to zodpovědně, inu, když chlap dostane úkol, tak ho ŘEŠÍ :-) Sepsal jsem takovou rukověť pro začátečníky, kteří se chtějí změnit v pokročilé (viz příloha). Snažil jsem se na jeden list vtěsnat to úplně nejzákladnější. Něco z toho jsou jen body, které jsem se chystal rozvést v mém proslovu. Vynechal jsem mezírku na malůvky, jak má vypadat tvar sklenky na bílé, červené a šumivé. Zadání znělo: tři bílá, tři červená, od suchých po sladká. Po zralé úvaze a vzhledem k rozpočtu (do tisícovky) jsem se vydal na Smíchov do znovínské vinotéky. Suché bílé jsem vybral veltlín, jakostku 08 z Kokusové hory. Nechtěl jsem vybrat jen vína, která budou dobrá, ale taky „běžné spotřebitele" nasměrovat k odrůdám, které pro ně budou lepšími alternativami než supermarketové dovozy. Veltlín mi prostě přišel jako echt moravská záležitost. Pak jsem dal polosuchou voňavku - Irsai. Bílá jsem chtěl uzavřít nějakým bobuláčem,  ledovkou nebo slámovkou, ale při cenách a objemech versus očekávané účasti jsem z tohohle slevil a zařadil polosladký tramín. Z červených jsem váhal mezi portugalem a dornfeldrem, majitelé vinotéky mne zlomili na portugal. I o další vína jsme se hádali. Chtěli mi vnutit cabernet moravii - ta konkrétní se jim sice povedla, ale úplně vidím, jak navnazený spotřebitel si ten název poznamená na papírek, koupí nějakou kopřivopaprikovou hrůzu od jiného vinaře a do smrti mne prokleje. Jakožto echt místní červené jsem vybral radši zweigeltrebe - to mi přijde pro začátečníky lepší volba než kvalitativně více proměnlivé vavřince či frankovky. Na konec jsem dal rulandské modré, které Znovín raritně udělal i v polosladké verzi právě pro skalní příznivce zbytkových cukrů. Konečný účet kolem osmi stovek mi hlodal, jestli jsem přeci jen neměl zařadit nějakou větší sladkost. Zodpovědně jsem se oddal i přípravám, vyleštil sklenice pro bílá i červená, zkoušel proslov nanečisto... ovšem když jsem pak viděl tu družnou a neformální atmosféru na akci, tyhle mizející dobroty z „jakože" svatební tabule, neměl jsem prostě to srdce to zničit a zvážnět nějakou misionářskou přednáškou. Prostě jsem jim nalil, rozdal ty svoje učený bláboly, sed si mezi ně a prostě jim jen něco řekl k dané lahvi, ptal se jich, co jim chutná, co oni kupujou, dával k dobru vlastní historky a ignoroval jejich držení skleniček za baňky a chlebíčky s cibulo-hořčicovou pomazánkou. Dle očekávání tam byly typy „pro mě je tohle škoda", „já mám radši slivovici" i „my máme nejradši modrý portugal od Templářů - nejdřív nám nechutnal, ale postupně jsme si na něj zvykli", ale zase třeba i rodina, která si (spíš nějakou vyloženou náhodou než  cílevědomým hledáním) oblíbila vína od pana Valihracha, navázali s ním osobní přátelství a pijou v podstatě jen věci, které jim on posílá nebo od něj přivezou. Tak v tomhle obecenstvu bílá vyloženě propadla (a že minimálně ten veltlín byl špicovej!). Tu nádhernou hravou šťavnatost znovínských vín interpretovali jako „tak v tomhle vyloženě cítím tu kyselost, úplně mi pálí žáha, celej večer bych to pít nemohla". A nejkyselejší se jim zdál ten Irsai - přitom měl papírově kyseliny ze všech nejméně, jen 5,1 g/l (veltlín 5,6 g/l a tramín 6,8 g/l). Ani vůně ho nezachránila. Zabodoval jen modrý portugal, zweigl byl pro ně „taky pěkná kyselina". Částečně se líbilo rulandské modré, to si někdo i zapisoval, že tuhle odrůdu i odzkouší. Tyhle dvě lahve jediné se mi nedopité podařilo jim nacpat domů. Zajímavý exkurs do světa „běžného konzumenta". Myslel jsem si, že ta jejich teatrální křivení obličejů se týkají jen toho, když špatně sáhnou do regálu pro nějaký průmyslový patok za 60,- Kč, že stačí nabídnout jim kvalitní vkusně vybraný vzorek a všichni užasnou nad tím, o co při večerech nad krabicákem přicházeli - ale ono ne. Misionářská katarze se nekonala. Studiu téhle kyselinofobie obyvatelstva se hodlám ještě věnovat.

........................................................................................................................................

22. února

Už dávno obhajuji kabinet jako rovnoprávnou svébytnou, potenciálně velice půvabnou a pitelnou kategorii zdejších vín. Přu se i s vinaři, kteří jsou převědčeni, že použitelný červený kabinet "nejde vyrobit" popřípadě, že nepřežije léto. Kabinet naštěstí nevyhynul, není potíž ho sehnat jak v bílé, tak v červené podobě, ovšem nesmíte se zaradovat při pouhém spatření toho slova na etiketě - není kabinet jako kabinet. Klasický suchý kabinet sebraný v cukernatosti 19-20 °ČNM má mít tak plusmínus 11,3 % alkoholu, ale viděl jsem i červené Mikrosy pod jedenáct. Chápu, že moderní superkvasinky v tandemu s nízkoteplotním kvašením mohou snížit ztráty a může to být i o fous víc, ale taknějak od 12,5 % nahoru už jsem skeptický, protože tolik by měl mít už spíš pozdní sběr. Dost dobře nechápu, jestli jsou v tom nějaké marketingové taktiky nebo jim to prostě zatřiďovací komise sejme z vyššího přívlastku na nižší, nevím, zeptám se. Ať už za to může kdokoliv, tyhle "falešné kabinety" akorát zasévají zmatek a svým na kabinet netypickým projevem nepozorného spotřebitele těžko naučí rozpoznávat přednosti či nedokonalosti jednotlivých přívlastkových kategorií. Bádavějším vínomilcům zase zasadí nedůvěru do hlavy "cože za tím je, že to není přívlastek vyšší". No ale kdovíjak to vlastně s přívlastky bude v novém Vinařském zákoně, který už je na spadnutí. Jak tam si poradí s Evropou, jíž jsme součástí, a kde by už měla propříště být jen vína s označením původu či bez něj? Každopádně podezřelé kabinety hodlám propříště bojkotovat minimálně uváděním jejich přívlastku v posměšných uvozovkách.

........................................................................................................................................