O Víně

27.10.2014 p.j. Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 27.10.2014 07:07

Pravokořenný předválečný Pinot Noir

Asi každý vínomilec si hýčká v hlavě nějaký svůj sen. Nějakou tu vysněnou lahev, nedostupnou, legendami opředenou. Na kterou by sice šlo nějaký ten měsíc nebo rok šetřit, ale... cena se zdá tak absurdní, že je lepší o tom jen snít.

Když jsem četl historii mělnického vinařství od poloviny 19. století do poloviniy století dvacátého, mísilo se tam pozoruhodně velice tradiční vinařství děděné od odby Karla IV. s novým obrozením a snahou zavést moderní progresivní vinařské metody. Velmi husté spony smíšených výsadeb řezaných velmi nakrátko začaly být konfrontovány s dnešními jednoodrůdovými vedeními na drátech s řezem na tažně. Na rozdíl od Moravy, kde se fyloxera šířila jako mor, vinaři na Mělníce se sveřepě drželi pravokořenných výsadeb, protože víno z nich bylo o třídu kvalitnější. Ve výsadbách pinotu noir tam tedy dlouho zůstávalo zachováno původní rozmanité bohatství genofondu sazenic dovezených z Burgund císařem Karlem IV., které dvakrát osvěžili Lobkowiczové dovozem sazenic opět přímo z Burgundska (1798 a 1806). Pravokořenný mělnický burgund... jak asi chutnal? Bylo to něco naprosto odlišného od dnešních tuzemských rulandských modrých? Bylo to víc podobné Volnay? Vosne? Pommardu? Snil jsem o tom často. Při prohlídce mělnických vinných sklepů jsem se kdysi odvážil zeptat, jestli se nějaká lahev přeci jen v archivu nezachovala. Průvodce se mi vyloženě smál. Co se nevypilo na oslavu osvobození, to zcela jistě po Vítězném únoru. Že tamní výsadby za socialistické éry byly vyhlazeny, to mne zas tak nepřekvapuje. Jejich výnosy byly na socialistické plnění a překračování pětiletých plánů příliš nízké. Tehdejší špičky vinohradnictví (Kraus, Hubáček, Dohnal) propagovaly vysoké vedení, široké spony, Müller-Thurgau a Modrý Portugal, přechod ze svahů do rovin nebo jejich terasování a přechod na sazenice roubované. Nebyl to přechod náhlý, ale už v roce 1968 zbylo na 170 hektarech pouhých 4,3 ha pinotu noir (před válkou 75 %). Co ale naprosto nechápu je, že se z původních mělnických výsadeb pinotu noir (nebo i tramínu bílého z Žernosek) nedochovalo alespoň něco málo v genofondu výzkumných stanic. Vyhladit něco do posledního keře pokládám prostě za zločin.

Asi jsem si to moc přál, protože v létě najednou koukám jak na zjevení: na aukru sběratelská miniaturní lahvička burgundského modrého od Mořice Uhra! Plná! Mořic Uher byl obchodník, který koupil někdy kolem roku 1924 zkrachovalé Šimonkovy sklepy a vinici Fialka (dnes převážně zastavěno - poblíž vinice Neuberská) a provozoval je úspěšně až do jejich zestátnění v roce 1948. Tehdy to byl jediný vinař, kterého nepoložila krize, nešťastná protivinařská politika nového Československého státu s vysokým zdaněním vína a poměrně agresivní, obchodně zdatná konkurence lobkowiczkých vinných sklepů v jejichž náručí obvykle vinice zkrachovalých drobných vinařů končily. To musím mít!! I kdyby to nakonec bylo na vylití. To bych si nikdy neodpustil, kdybych tuhle příležitost promarnil. Vložil jsem do toho veškerý um a zkušenosti po léta na dražbách aukra nasbíraných... a bylo to moje!!! Sice původní vyvolávací stokorunová cena vystoupala až na pětistovku (což při přepočtu na sedmičku vychází jako lacinější burgundské Grand Cru), ale udělal bych to znovu, málokterá pětistovka byla takto dobře investována. Skákal jsem radostí do stropu.

Lahvička dorazila za dva dny poštou, barvou se tekutina uvnitř podobala jantaru, ale ne vyjetému oleji, dole byl dle očekávání depot vysráženého barviva, ale maličkatý korek vypadal v perfektním stavu, nebyl proteklý a hladina uvnitř nevyhlížela varovně pokleslá. To budilo jistou naději, že se třeba víno bude dát polknout.

Potlačil jsem chvilkový nával sobectví a začal uvažovat s kým a kdy to rituálně otevřeme. Ale za ta léta jsem si udělal tolik dobrých známých kolem vína, že bylo jasné, že na jedno deci je jich příliš mnoho. Mohl jsem sice tahat jejich jména naslepo z klobouku, ale přišlo mi lepší, aby i oni se nějak snažili a zasloužili si to nějak. Vypsal jsem takovou soutěž, jejíž zadání jsem všem poslal smskou. Měli najít chybějící viniční trať v Encyklopedii na ovine.cz. Viděl jsem to jako jednoduchou věc: Vygooglit si aktuální seznam viničních tratí - 5 minut, a porovnat ho se seznamem tratí na ovine.cz. Samozřejmě nejsem takový hajzl, aby bylo nutné projet všech přes tři tisíce jmen tratí. Chyběla jedna z tratí obce Bělušice - Muškát, Bělušice jsou od B, čili stačilo projít nějakých dvacet tři jmen tratí. Podle mne úkol na půl hodiny. Ale buď lákačka ochutnávky mimořádného pinotu plus dalších burgundských a zdejších nebyl až takový trhák a návnada, jak jsem si myslel, nebo jsem silně podcenil lenost moderního člověka (podotýkám, že jsem to rozesílal jeden předvíkendový večer). Ten večer se mi dostalo jen několika odpovědí toho typu, že to vzdávají rovnou. Na správnou odpověď jsem čekal tři dny!!! To už jsem byl pomalu uražený až nasraný a odhodlaný to všechno vypít sám a nenapsat o tom ani čárku. Nakonec tedy jedno místo na degustaci vyhrál po zásluze jeden z nejpracovitějších vinařů: modřanský David Syka. Za pár dnů se mi Honza Čeřovský, u kterého jsem bral výhru jako samozřejmost, ptal, jak to dopadlo, že ten večer neměl čas a dál si myslel, že už to nemá cenu, že už je dosoutěženo. Když jsem ho vybudil, že ještě jedno místo je volné a že to je půlhodinový lehký kvíz, tak se pochlapil a za chvilku to měl. Další potíž byla s chlapci domluvit skrze porody a sklizně nějaký termín degustace. Mezitím se zajímal i Aleš Svatoš. Sice se smířil s tím, že nevyhrál, ale pro vědecké účely prosil alespoň o pár kapek - aby tento unikát na plynovém chromatografu a hmotnostním spektrometru provnal se současnými pinoty. Ačkoliv má občasná prohlášení vypadají, že vědu považuji za jen příležitostně užitečný vrtoch lidstva, tohle by zajímalo i mne. Takže jsem ho na degustaci protlačil taky, dorazil na skok s malými ampulkami.

Abych kdyžtak vykompenzoval zklamání, kdyby náhodou vzorek nebyl už pitelný, přichystali jsme dalších jedenáct lahví naslepo. Vyjma jedné vtipnosti od Davida Syky (víno z Číny) pinoty tuzemské (vesměs 2009) i tři burgundské (včetně docela drahého Romanée-St. Vivant 2004). Paradoxní je, že i když o nich jsem si psal poznámky, hvězdičky a hádal, který je který - a o tom od Mořice Uhra jsem si nenapsal ani slovo, o těch se mi teď nechce mluvit vůbec, prostě Morava chutnala jako Morava a Burgundsko jako Burgundsko, Kraus trochu pozitivně překvapil, ale stejně se kromě Bertheauta a Irancy ze všeho stala během dvou dnů v neplné lahvi ne zrovna příjemná tekutina zavánějící po rozvařené zelenině a zavařené řepě. Počtěte si na Jižním svahu, tahle vína budou za pár týdnů zapomenuta.

Já ale nikdy nezapomenu na ten prvorepublikový mělnický pinot. Jak jsme ho s Honzou fotili. Jak jsem ho otevíral opatrně malou spirálou ze švýcarského kapesního nože. Jak jsem ho nasával pipetou, aby se nezorvířil depot ze dna. Jak jsme se zatajeným dechem voněli k sklence Riedel Sommelier Pinot Noir Grand Cru. Povídali si o něm. Pořád ještě voněl. Ovoce už sice bylo pryč, spíš nějaké datle, fíky, karamel, ale spíš věkovitá stařinka, ne rozklad, ne řepa. V chuti byl k rozeznání pinot (máte-li zkušenost s tím, jak dokáže krásně pinot zestárnout - pil jsem burgundské pinoty z let devadesátách, osmdesátých i sedmdesátých), stáří takové vyrovnané se vším smířené, neuvěřitelně harmonické a dlouhé. Věru se mi nechtělo, nechtělo dlouho do pusy vlít první z novodobých vzorků.Salutoval bych šavlí a nechal vypálit čestnou salvu. 

Co zbyde po nás za devadesát let? Vypálí někdo salvu?

Počet příspěvků v diskuzi: 4  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 5830x