O Víně

V nejmenované české obci je akci vyhrazeno menší náměstí. Před jedenáctou praská ve švech, což je s podivem, na menším městě se v neděli v tu chvíli připravuje oběd. Věková struktura: převažuje skupina 50-60 let, ale najde se i pár mladších, kočárky, děti. Často jsou lidé v párech (není tedy vůbec jasné, kdo dělá doma ten oběd). Kupodivu nikdo nechce žádné vstupné, zatímco na vinobraní v září se vybíraly nemalé peníze. V půlkruhu stojí stánky, tak asi jako na farmářských trzích: malovaná keramika, sušené květiny, ovoce, houby, koření, pletené košíky, svíčky, maďarské uzeniny, med a medovina, zavařeniny, šperky, pečivo. A tři stánky s vínem. Jeden od místní vinotéky (jedné z mnoha), kde jsou svatomartinská od asi pěti moravských vinařů (středních a menších), tam je tak prostřední fronta, jeden od vinařství o kus dál od nejmenovaného města, tam je pár lidí, jeden od vinařství místního, kterého by člověk řekl, že místní už musí být přepití, ale nikoliv, tam je fronta přímo ukrutná. Začíná poprchávat. Do mikrofonu právě mluví místní kněz. Hezky. O tom, jak bychom měli zvolnit a zamyslet se nad svým životem. Těžko říct, jestli ho někdo poslouchá, moc to nevypadá, ale třeba to jen lidi nedávají znát. Před jedenáctou se vyhrnou z blízkého kulturního domu davy dětí - skončilo pohádkové divadelní představení. Věková struktura se omladí, dětičky čůrají u stromů, maminky s kočáry se před deštěm schovávají do cukrárny v podloubí. Přibližně v jedenáct hodin a jedenást minut někdo z organizátorů vykřikne do mikrofonu, že stánkaři už můžou nalévat svatomartinské. Tlačenice kulminuje. Prvotní předpoklad, že lidé milují kulturní veselice s popíjením, se ukazuje lichý - do kelímků si nechává nalévat málokdo. Inu, na malém městě jsou slevy styl života, takže jestliže vychází, že lahev vyjde levněji než rozlévané, tak není divu, že lidi berou celé lahve, ukládají do tašek a rychle mizí. Hraje mladík na kytaru a dívka do toh moc pěkně zpívá. Anglicky, což jeden slovenský pár sžíravě komentuje. V desetiminutových intervalech přistane na náměstí osobní auto místního vinařství, vyskočí z něj sklepmistr, ze zadních sedaček vytáhne rudl a z kufru na něj valí přepravky s víny. Plné ke stánku, prázdné do auta. Okamžitě ho obklopí roj chytráků, kterým se nechce čekat dlouhou frontu u stánku. Cpou jeho ženě bankovky a vytahují si lahve z přepravek. Chvíli váhám, jestli to nevyfotit, ale opovržení nad manýry bulvárního tisku je silnější. To reportéři lokální televize si servítky neberou. Dlouhou frontu se mi nechce stát, vybírám si stánek s nejmenším zástupem. Kupuju napřed pinot, za tři kila lahev (To by místní nepochopili, ale naštěstí si toho nevšímají). A do kelímku svatomartinské. Bílému nedůvěřuji, jistě by mělo neuvěřitelnou aromatiku, volím růžové. To je moc dobré, charakterní, má krásnou kyselinu (důvod, proč místním chutnat nebude) a takový ten český zasmušile depresivní štych. Vypadá to jako hotové jakostní víno, až mi začne vrtat hlavou, jestli to víno je letošní, jestli to nejsou neprodejné zásoby z předchozích let. Prší už docela silně a čas oběda je nejspíš taky na vině, že na náměstí už je jen tak polovina lidí než před hodinou. Chutnám ještě portugal místního vinařství, tak střed. Kupujem si ještě sušené hrušky, pár drobných dárečků na Vánoce, trdelník a chystáme se domů k obědu. Příbuzní místní portugal ohodnotili jako lepší než růžovku, vracejí se, že koupí lahev. V bláhové víře, že všechna svatomartinská jsou stejná, ale kupují lahev z Moravy. Tu dopíjím večer u televize. Celkem slušná sudovka, u které bych alespoň hádal opravdu původ z Moravy. Večer ve zprávách o svatomartinském šot, ale celkem krátký a ledabylý. Tradice na malém městě znamená, že se něco pravidelně děje. Vzpomínám na práce Mircey Eliadeho o důležitosti rozlišování posvátného a profánního. Všechno, co pozvedá nad hladinu běžných mrzutostí, činí život snesitelnější. A možná i krásný.