O Víně

A to se mi vůbec nejdříve povedlo u vín od burgundské legendy Madame Lalou Bize-Leroy. To jsem tenkrát byl na veletrhu Víno&destiláty, potkal tam u stánku Ad Vivum pana Buřiče, prohodili jsme pár slov, dal jsem mu vizitku. Pozvali mne na přednášku Nicolase Jolyho - to také v mnohém změnilo můj náhled na víno, a následně i na první degustace vín od Maison Leroy, na otevírání jejích starých ročníků, byl jsem i u obou návštěv Madame v Čechách. Musím říci, že tehdy pro mne Burgundsko bylo něco bájného, co jsem nikdy neochutnal, a je asi dobře, že jsem začal těmito víny, protože to byla láska jak trám na první pohled a všechno ostatní burgundské už bude navždy poměřováno v těchto rozměrech. Těžko odhadnout, jak by to bylo, kdybych napoprvé potkal nějakého problematičtějšího Burgunďana. A postupně samozřejmě zjišťuji, že to pracné rozhlížení se po ostatních doménách Burgundska i hledání mezi pinoty v Čechách i v jiných zemích byly jen dlouhou, nákladnou a komplikovanou cestou zase na začátek, abych trpce seznal, že kdybych místo toho koupil a vypil třeba jen desetinu počtu lahví, ale od Leroy, měl bych jistě větší pocity satisfakce.

Jižnímu svahu proto děkuji moc za organizaci tohoto setkání, protože nalévá-li se Leroy v base campu Ad Vivum ve Slovanském domě, je to pro mne svátek, kterému se máloco vyrovná. Přípravy na něj začnou už tím, že od určitého momentu přestanu číst na mobilu pracovní maily, vemu si čistou košili a začnu si listovat v poznámkách, jaká byla všechna Leroy vína, která jsem už potkal. Pak sednu na tramvaj, dívám se z okna na lidi, horizont, řeku, čistím si hlavu, vystoupím v půli cesty na nábřeží a zbytek dojdu pomalým, ale dychtivým tempem, vzpomínám, kochám se, objímám se s městem. Pan Buřič začne povídat, ani ne tak superlativy o Burgundsku, doméně, vínu, žádné běžné prodejní plky. Prostě jen takové veselé historky ze života, z návštěv u Madame, promítá fotky. A u toho se nalévá, a už jen jak zvednu tu sklenku proti světlu a vidím tam zase plavat celý Vesmír a poprvé natáhnu do sebe tu mnohoznačnou vůni, která ve mně otevře stavidla dojmů a vzpomínek, vím, že jsem ztracen. Nechce se mi už ani moc psát detaily o těch jednotlivých vínech, protože to, co je pro mne v nich podstatné, je svým způsobem velmi osobní, v nějaké těžce sdělitelné rovině, a vlastně ani nevím, jestli si přeju se o tohle s někým dalším dělit. Pamatuju se velmi živě na setkání s Madame Leroy, a v podobném neverbálním intuitivně senzitivním smyslu se tam něco odehrávalo. Asi to nebudu umět nějak popsat, ale přišlo mi, že Madame do těch vín dává vlastně něco ze sebe, něco opravdu podstatného, co prostě... je někde v jiné rovině než banální dotazy technologického rázu, které obvykle dostává.

Madame bylo letos osmdesát, ceny jejích vín už teď jsou někde na oběžné dráze, kam nedohlédnu. Kolik takových svátků mne ještě čeká? Možná, že zrovna tenhle byl poslední. Ale není to o počtu, i kdyby nic dalšího, už jen to, co jsem zažil, je víc, než jsem si zasloužil. A cítím, že mé extenzivní hledání vín, jejichž popíjení je vpravdě emocionálním zážitkem a duševní sebeočistou, pomalu končí. Leroy, Anne Gros, Michel Lafarge, Pignier, Zusslin, Richard Stávek, Zdeněk Vykoukal a několik dalších. Tam to je. A slova jsou na to krátký.