Leden 2010
Něco málo jsem připsal do lednové přihrádky v mém blogu. Pokud máte chuť na to nějak reagovat, můžete zde: http://peejee.blog.cz/1001/konec-provizoria
4. ledna 2010
Pod stromečkem se kromě několika docela slibných lahví objevila samozřejmě i kopička ještě slibnějších knih. Dostal jsem záchvat a na jeden zátah přečetl dvě famózní knihy dotýkající se Mělníka. Putování za pamětí mělnické krajiny od Renaty Špačkové je nejen kniha o mělnických vinicích, lisech, kapličkách, božích mukách, stromech a vodě, ale je to psané přesně tou lehkou a přesto do posledního kousku procítěnou rukou. Takovou knihu jsem přesně hledal a nakonec našel. Jako vedlejší produkt (obojí lze sehnat snad jen zde: http://melnicky-antikvariat.cz/) jsem přišel i ke knize Jiří Čumpelík: V trenkách a naboso. Tam už toho o vinicích tolik není (i když cenné detaily jsou i zde), ale je to psáno tak jadrně-poláčkovským jazykem, že vás to vtáhne do té doby (první republika a druhá světová) i s botama.
O návrat do reality se postaral Jáchym Topol a jeho Chladnou zemí. tohle vám zase totálně zpřehází žebříček toho, na čem vlastně opravdu záleží.
........................................................................................................................................
6. ledna 2010
Na konci roku jsem si opět zabilancoval a sečetl degustační poznámky. Z čísel se zdá se, že minulým rokem se u mne zastavil vzestupný trend. Loni jsem vypil méně ve všech kategoriích. Jasný příklad toho, že statistika není klamuprostá. Jasně i bez počítání vím, že jsem jen vynechal dvě tři megadegustační akce, degustace jsem vůbec dost zredukoval, a víc lahví načal v klidu a soukromí. Statistiku ohledně toto, jestli popisuju vzorek na základě degustační mikrodávky nebo několika sklenek v podmínkách svého obýváku, jsem nově zavedl až loni, tak trendy se ukážou až v příštích letech, ale z žádného z těch čísel jsem neznervózněl, snad jen jsem nějak opominul večerky a modré portugaly - polepším se. V restauracích jsem ochutnal dle záznamů pět vín. V tomlhe prostě jsem atrofovaný a dalo by dost oboustranné práce to dohnat.
8. ledna 2010
J. mi ve středu poslal odkaz na článek, který asi mnozí četli: http://zpravy.idnes.cz/vice-nez-odbornikum-kteri-doporucuji-napriklad-exkluzivni-vina-verte-svym-vlastnim-chutim-g9e-/kavarna.asp?c=A091230_121920_kavarna_chu. V článku se vyrojilo tolik podnětů, že mi to nedalo, abych na ně nějak nereagoval.
1. Téma vkus běžných spotřebitelů versus milovníků vína:
Ano, to asi každý zná i bez nákladného výzkumu, že běžným lidem se nejvíc zavděčíte něčím, co výrazněji opojně voní po ovoci či květinách, není moc kyselé, spíš sladší a plnější. Ale ani výsledky výzkumů nezavdávají příčinu k vítězoslavnému jásotu nad tím, že svět noblesních a drahých vín je celý jen nafouklou bublinou mezi těmi, kdo chtějí vydělat, a těmi, kdo chtějí udělat dojem a lakují se navzájem sugescemi a dychtěním. Fine wines, jak se tato sorta nazývá ve světě, je o vkusu jiného druhu. Tato vína určitě neoceníte hned na první setkání s nimi, ale to ostatně není jen záležitost těchto vín. Musíte se k nim propít, musíte si vypěstovat jiný druh senzorického vnímání, který není primárně založen na tom, jestli je něčeho víc nebo míň, ale který docení víc jemnost, strukturu, náznakovost, složitost, harmonii, originalitu. Samozřejmě se ve světě velkých vín točí peníze, samozřejmě že můžeme diskutovat o tom, jestli jsou částky za taková vína adekvátní, samozřejmě, že je kolem toho spousty fabulací , mystifikací, „odborníků", ale to samé se týká i světa vín běžných, jen to tolik nedráždí jako částky za Romanée-Conti zaplacené Viktorem Koženým. Já nemiluji Burgundsko kvůli tomu, že se o něm píše jako o kultovním, pil jsem i jiná kultovní a velmi drahá vína, ale ta mi nesedla. Našel jsem si burgundský pinot, protože mi z toho, co jsem chutnal, nejvíc okouzlila kombinace krajiny, odrůdy, stylu a profilu stárnutí. Nevybízím k následování, každý nechť si najde svou vlastní ideální kombinaci. Nezatracujme ale dopředu nic, co jsme sami nezkusili jen na základě předsudků, nacionalismů a závisti. Velmi rád ochutnávám naslepo, aniž bych věděl, co v které lahvi je. Není nouze o vzorky, které překvapivě řadíte do jiné skupiny (oblasti, nebo k jiné odrůdě), ale zásadě mohu říci, že naslepo poznat „fajnové" dražší víno od levného mainstreamu lze v drtivé většině případů, a nemusíte mít nutně napito několik set vzorků ročně. Často testuju svou manželku nebo laické návštěvy, že jim jen něco naliji a nic k tomu neříkám. Povedené víno za pět stovek vesměs rozpoznají od povedeného do stovky. Lepší Burgundsko od běžné Moravy (lepší Burgundsko a špičkovou Moravou už hůř odliším i já). Drahá vína nejednou zklamala, ale na druhou stranu dost pochybuju, že byste mi bez hypnózy dokázali ošálit a nad krabicákem z Itálie přelitým do lahve od Château Latour 1982 bych si pomlaskával.
2. Téma konzistence:
Ani tady mě to nepřekvapilo. Veškeré degustování jednak záleží na spoustě věcí - od teploty vína přes tvar skleniček, dobu otevření lahví až po vlhkost vzduchu a od přírody nadělený různý počet senzorů na jazyku a v nose. Pak samozřejmě nestačí jen posbírat body degustátorů a medaile z různých soutěží. Hlavně JE to vždycky do značné míry dojmologie a osobní vkus. Dobré víno není kus kamene, v lahvi se před i po jejím otevření mění, vůně těkají v různých teplotách a časech různě, oxidují, mění se. Ale co je na tom vlastně špatného? Je to na úrovni bodování v krasobruslení nebo v Superstár. Body a medaile jsou hra a je jen na nás, jak moc vážně nebo zábavně to pojmeme. Nejsme roboti a kdo o víně píše nebo mluví tím vždy jen vyjadřují vlastní názory a dojmy. U čtenáře se spíš předpokládá, že to vezme jako tip, co by mohl taky ještě zkusit a porovnat, jestli mu to taky přijde v něčem zajímavý, ne aby si toho nakoupil bezhlavě kartóny a vysokýma bodama od Parkera tloukl každého, komu to nezachutná.
Když to shrnu, tak výsledky těch výzkumů mi nezbořily žádnou představu, taknějak jsem tušil, že to bude, jen mi, paradoxně, ty jejich interpretace přijdou přepálené a plné předsudků. Víno JE o emocích a očekáváních, ale i penězích a manipulacích, lidé, kteří ho pijí, nejsou nemylní roboti, ale (snad) ani lehce zmanipulovatelní blbci. Berme vše s rezervou a nepřipravujme se zbytečně o celou škálu potěšení, které nám rozličná vína mohou přinést, jsme-li tomu otevřeni.
13. ledna
Motám se dokola v etických problémech. Čím vším lze dobré věci uškodit? Tím, že ji zjednoduším a tím i zdeformuji? Tím, že ji ukážu ve své složitosti a tím pádem vyděsím, budu nudit nebo mluvit nesrozumitelně? Tím, že o ní budu mluvit čistou pravdu, s rizikem, že kolečka hnusu, která vyplavou na povrch, už na ní ulpí jako stigma? Tím, že tyhle věci zamlčím a rezignuji na spravedlivé potrestání a nápravu?
Nikdy jsem cíleně nepátral po nějakých nepravostech, přesto o ně zakopávám v posledních letech s tak železnou pravidelností, že mi je to vysloveně nepříjemné a kazí mi to radost. Nechci být ten, kdo tahá hnusy světa na světlo - už Nietzsche psal: „Kdo zápasí s nestvůrami, sám se stane nestvůrou, vhlížíš-li často do propasti, vhlédne pak propast do tebe." A on teda věděl, o čem mluví...
22. ledna
V pondělí jsem zas po delší době vyrazil na degustaci - Tanzberg. Musím o tom něco napsat. Ale kdy?
Ve čtvrtek jsem se nechal zlákat na průřezovou velkou ochutnávku vín od Neubauer&syn. Největším tahákem byl Domaine Weinbach. Nikdy jsem ho neměl tu čest chutnat, ale reference byly superlativní. Skutečnost ovšem předběhla obdivnou šuškandu o dvě koňské délky - toto jsou prostě archetypální alsaská vína! V jakési samozřejmé a přirozené harmonii, kterou znám z těch nejlepších biodynamických domén (ano, i Weinbach jsou biodynamici, od roku 1995), vám nabídnou esenci Alsaska a odrůdu v tak nenásilné a věrohodné podobě, že vás to odstřelí do němého úžasu. Tohle je Leroy Alsaska, ovšem ceny tomu bohužel odpovídají.
Další objevení obejveného byl Weingut Rober Weil. Byla tam tlačenice, tak jsem ochtunal jen nejlevnější a nejdražší kus, a obojí vyseklo ušlechtile vážnou až posmutnělou jemnokresbu, riesling ve své nejkrálovštější podobě. Jeden kus mám v archivu - tak na ten se fakt těším.
V daleko prostším, ale neméně krásném šatu se mi předvedla vína Hanse Wirschinga. Ony buclaté lahve z německé oblasti Franken mne už dávno přesvědčily, že se v nich ukrývají skvosty, takže už mám na ně stejný reflex jak legendární Pavlovovi pokusní psi. Chutnal jsem Sylvaner, který je z Frank vyhlášený, jak v jeho suché kabinetní verzi, tak plnější Spätlese. Dostalo mne obojí.
Od vín André Lurtona jsem nečekal nic víc než korektní Bordeaux. Ovšem už druhé víno z Dauzacu (La Bastide Dauzac - Margaux AOC) v sobě mělo takovou zvláštní osobitou nezávislost, a v Château Rochemorin jsem úplně cítil ty borové lesy Pessac-Léognanu, které chrání před větry od Atlantiku. Tohle je to, co mne na Francii baví: taková mimoděk, neokázalá až nenápadná osobitost. To nedokáže napodobit nikdo z kopírovačů bordó-stylu, to není ani v odrůdě, ani v sudovině ani v technologii.
25. ledna
Coby členovi FIJEV se mi občas objeví ve schránce nějaký promomateriál nějakého vinařství či regionu. Tuhle přišel časopis o regionu Rioja. Dle různých průzkumů zde zveřejněných, Rioja si nevede špatně, povědomí o značce mezi běžnými spotřebiteli je ve všech vinařsky vyspělých zemích v první trojce. Ovšem také se tam píše o tématu vinných blogů. Na listopadové konferenci Wine Future Rioja to bylo jedno z témat, ke kterému se vyjadřoval kdedko, včetně Roberta Parkera a asi nejrespektovanější blogerky Jancis Robinson. Vesměs všichni ubezpečovali, že to je pozitivní jev a má budoucnost, pak tam někdo zmínil, že „by bylo fajn, kdyby ti, co vědí, byli ti, kdo píší", načež se všichni o překot navzájem ujišťovali, že jsou dobré i špatné blogy, Parker dokonce prohlásil, že jsou nádherné blogy, ale jako všechno v životě, dobré a špatné taky existují. Že je sice na blozích spoustu informací, které jsou spíše „šumem", ale že věří, že šumy budou zapomenuty a zůstane jen to dobré. Myslím, že postoj lidí, které víno živí, dobře rozštípl Mel Dick dvojsmyslnou větou: „Blogy, které poskytují správné informace, podporují odvětví." Byli na konferenci pozváni i samotní blogeři, Ryan Opaz (Catavino.net) a blogeří král Gary Vaynerchuk (Wine Library). Ti nastoupili v poněkud tvrdším tónu, tak trochu v kontextu strašili přítomné, že jestli nevidí tu důležitost nových technologií a oprávněné požadavky obecenstva po demokratizaci toho, kdo a jak se smí o víně vyjadřovat, tak jdou po špatný cestě. Trošku mi přijde, že tyhle dva zvířecí druhy: „ten, kdo chce podporovat odvětví, aby ho živilo" a „ten, kdo má radost psát o víně svobodně" se spolu ještě nenaučili mluvit společnou řečí, jejich světy a jazyky se zatím protínají jen málo, protože jedni se bojí rozvratu jejich dobře fungujícího strojku a anarchie, druzí jsou nahněvaní, že musí čelit občasným narážkám ohledně diletantnství a důvěryhodnosti. A možná, je to dobře. Z občasných srážek se možná obě strany v něčem navzájem poučí a rychlost toho, kdy komerce a konzumní zájmy opět pohltí a zneužijí další revoltu bude tak minimálně zpomalená.
..........................................................................................................................................
27. ledna
I přesto, že do encyklopedie obcí a tratí jsem překreslil už mapy všech tratí v ČR, jsem si vědom limitů, které mé zákresy mají. Když i tzv. Veřejný LPIS zklamal mé naděje v tom, že by na něm byla veřejně přístupná i vrstva viničních tratí spravovaná Registrem vinic, napsal jsem písemně žádost na Ministerstvo, že pokud nemám zahlcovat Registr vinic neustálými dotazy, žádám alespoň přístupová práva do neveřejného LPISu pro sebe, abych mohl efektivně opravovat a spravovat mou veřejně přístupnou encyklopedii. Tak prý ať zapomenu na to, že bych snad mohl nahlížet do interního LPISu, tam je prý spousta citlivých informací. Když jsem chtěl příklad které, tak třeba rodná čísla. Nebo pozemky, kde jsou vyseté geneticky modifikované rostliny. Namítl jsem, že to je zrovna informace, která by veřejnost dost zajímala. Ale právě, že mají zkušenost, že jakmile tenhle typ informace unikne, tak tam někdo přijede a GMO políčko zničí. Argumentoval jsem, že jim klidně podepíšu mnohastránkovou smlouvu o tom, že se zavazuji kromě informací o viničních tratí neposkytnout informace z LPISu třetím osobám. Ne. Prostě ne. To by pak žádal kdekdo. Dokonalá paranoia státního úředníka. Ale že prý zařídí, aby se ta vrstva, co mne zajímá, objevila na veřejném LPISu, ovšem mám si uvědomit, že to bude stát mnoho peněz, času a práce. Vrstva už na Veřejném LPISu je, ale... zatím jen červené hranice tratí bez názvů tratí. To si vyžádá další čas a peníze (cca květen 2010), musí podepsat smouvu s někým, kdo to pro Ministerstvo udělá. Zastyděl jsem se, že takhle drancuji státní kasu a opět jsem nabídl, jestli není pro všechny zúčastněné jednodušší mi přidělit heslo do neveřejného LPISu. Ne. Ještě jsem absolvoval menší debatu o tom, jestli mé snažení je spíš můj soukromý koníček nebo veřejně prospěšná služba, která pomáhá a propaguje, a nakonec se zdvořile optal, jestli tam nahrají i tu druhou vrstvu z neveřejného LPISu, kde jsou zakreslené tratě před slučováním v roce 2004. Nenahrají. Nu dobrá, no. Počkáme do května. Ovšem staré dělení tratí zřejmě najdete i nadále jen zde na ovine.cz v Encyklopedii vinařských obcí a viničních tratí.
.........................................................................................................................................
