O Víně

03.11.2014 Sajmik Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 03.11.2014 07:00

Prodloužený víkend v "Provence Verte" (1. část)

Začátek trojdílné reportáže o vinařské exkurzi do centrální části francouzské Provence, která proběhla koncem září tohoto roku.

Když mi Helena Baker vloni nabídla, jestli se chci zúčastnit press-tripu do Provence, nebyl důvod o tom nějak dlouho přemýšlet. Cesta se uskutečnila ve dnech 26. až 29. září 2014 a hned zkraje musím říci, že byla po všech stránkách velmi vydařená. Navštívili jsme celkem pět vinařství, dále kozí farmu s výrobou sýrů, lisovnu olivového oleje a včelařství.

Organizaci naší cesty měla na starost paní Marie-Pierre Emeric-David, která pracuje v Office de Tourisme de La Provence Verte v městečku Brignoles. Náklady hradila právě tato instituce, v restauracích jsme jedli na účet podniku apod. Přes tento "střet zájmů" se budu snažit zůstat co nejvíce objektivní; níže zapsané dojmy a také poznámky o degustovaných vínech vyjadřují pouze můj osobní názor, za ostatní účastníky cesty pochopitelně mluvit nemohu.

Na úvod pár slov o "Zelené Provence". "Provence Verte" je turistická oblast, která zahrnuje 38 obcí ležících ve vnitrozemí severně od přístavu Toulon. Tyto obce aktivně spolupracují na propagaci celé oblasti, jejich cílem je ukázat, že Provence nejsou jen přeplněná mondénní letoviska na Azurovém pobřeží (Saint Tropez apod.), ale že zde lze najít i podstatně klidnější "venkovské" oblasti, kde je možné strávit příjemnou - a jistě i levnější - dovolenou. Hlavním lákadlem je krásná a neporušená příroda: vápencová pohoří se strmými útesy, rozsáhlé středomořské lesy a průzračné řeky. Do tohoto přírodního rámce harmonicky zapadají vinice, olivové háje i městečka a vesnice s typicky jižanskou architekturou. Vysloveně spektakulárních historických památek zde sice mnoho nenajdete, ale to je v tomto případě spíše výhoda, protože takové atrakce nutně přitahují davy turistů - se všemi negativními důsledky, které to přináší. Zatímco v "turistických skanzenech" typu Carcassonne už nikdo nežije a v každém domě je obchod se suvenýry nebo uměleckými díly, zde najdete malebná městečka, která ještě žijí normálním životem. Určitější představu o oblasti si můžete udělat z reprezentativní brožury, která je volně ke stažení na stránkách http://www.la-provence-verte.net/.

Z vinařského hlediska jsme se pohybovali v apelaci Coteaux Varois en Provence AOP, jejíž plocha se z valné části kryje s Provence Verte. V této poměrně mladé apelaci (byla vyhlášena v roce 1993) se vyrábějí v drtivé většině růžová vína, ale najdou se tu i červená a bílá. Detaily o předepsaných odrůdách atd. lze najít v příslušném hesle v naší Encyklopedii, které jsem pro tento účel vytvořil.

Teď už k samotnému programu cesty. Letěli jsme z Prahy do Nice, tam nás čekala již zmíněná paní Emeric-David. Po více jak hodinové cestě po dálnici směrem na Aix en Provence jsme dojeli do centrální části Provence Verte. První zastávka byla ve vesnici Le Val, kde se nachází vinotéka vinařského družstva Les Vignerons de Correns (původně bylo zde v Le Val samostatné družstvo, později se obě družstva spojila, což je proces ve Francii velmi běžný). Družstvo v Correns (web) bylo založeno v roce 1935, aktuálně má 30 členů, z nichž 10 se věnuje pouze vinohradnictví. Celková plocha jejich vinic je 150 ha. Od roku 1998 všichni členové hospodaří v režimu biologického zemědělství, takže Correns se honosí přídomkem "první bio-vesnice ve Francii". Vyrábějí vína bílá, růžová a červená, většina se jich seskupuje do tří kvalitativních řad: Pesque Lune, Croix de Basson a Vallon Sourn, přičemž vína z první/základní řady mají status Vin de Pays du Var Argens, zbývající dvě řady spadají do apelace Côtes de Provence AOP. Komentuji jen bílá a červená vína; růžová byla sice bezproblémově pitelná, ale podle mě nic zvláštního.

Bílé Pesque Lune 2013 je odrůdové Ugni blanc. Pěkná ovocitá vůně, chuť plnější (13,5 % vol.), svěží, s lehkou hořčinkou. Velmi dobré na každodenní pití, při ceně 4,2 € výborný poměr cena/kvalita.

Croix de Basson (blanc) 2013 je odrůdové Rolle (= Vermentino). Charakterem podobné, možná o chlup tělnatější, ale pořád výborně sladěné, nakonec jsem si z bílých koupil právě toto (6,2 €).

Vallon Sourn (blanc) 2013 je opět 100 % Rolle, bylo školeno v barikových sudech. Ve vůni se barik nijak zvlášť neprojevuje, také v chuti je velmi dobře zakomponovaný, což se mi líbí. Plná a hladká chuť, ale nic přestřeleného, alkohol (14 % vol.) nevystupuje, harmonické víno s delší dochutí, líbilo se mi.

Čtvrté bílé víno, L'Or des Fées 2012, je taktéž z odrůdy Rolle, ale delší dobu v bariku (8-12 měsíců). Sytě žlutá barva, ve vůni je barik zřetelný (vanilka), ale nepůsobí nějak prvoplánově či "vulgárně". V chuti plné a dobře strukturované, snadno pitelné, ale cena 19 € se mi zdá už přehnaná, zas tak "světové" se mi toto víno nezdálo. Ale po třech nebo pěti letech archivace (jak doporučuje výrobce) bych byl třeba jiného názoru, kdo ví.

U červených vín jsme začali opět základní řadou. Pesque Lune (rouge) 2013 je odrůdový Merlot. Vůně nejprve pěkná animální, po chvilce provzdušnění jsem cítil spíše vegetální tóny. Chuť mladistvá, sice relativně plná, ale taková "hranatá", ne zcela sladěná, ale ke grilovanému masu by se jistě pilo fajn, také při ceně 4,5 € by nebylo moc co řešit.

Croix de Basson (rouge) 2013 má sice zcela odlišné odrůdové složení (80 % Syrah, 20 % Cabernet Sauvignon), ale charakterem mi přišlo dost podobné, taky takový "mladý nevycválanec". Cena 6,5 €.

Stejný poměr odrůd byl použit i u posledního červeného, Vallon Sourn (rouge) 2012, navíc bylo toto víno školeno v barikových sudech (u starších ročníků uvádějí 12-18 měsíců). Ve vůni je barik zřetelně cítit, ale celkově bylo toto školení dobře zvládnuto. Chuť plnější, šťavnatá, opět mladé sympatické víno, jen spíše než Provence bych naslepo tipoval o něco severnější místo původu - možná je to vlivem místního, relativně studenějšího terroiru, který se prý nejlépe hodí pro vína bílá. Cena 9,5 € je víceméně přiměřená; být tu autobusem, asi bych vzal dvě láhve, abych viděl, jak se vyvine po pár letech archivace, ale teď jsem byl - vzhledem k omezené váze zavazadel do letadla - dilematu koupit/nekoupit ušetřen.

Pro úplnost dodávám, že vyrábějí ještě jedno "speciální" červené víno, L'Âme des Fées, které jsme neochutnali, což se vzhledem k ceně (30 €) ani nedivím.

Celkově byla prezentovaná kolekce vín velmi slušná a vyrovnaná, technologicky dobře zvládnutá (viz např. rozumné nabarikování), za příznivé ceny - tzn. jde jistě o bezvadný zdroj vín na každodenní pití, ale z mého pohledu chyběl nějaký ten "X-faktor", který by jejich vína výrazněji odlišil.

 

Následoval přejezd do statku Les Terres de Saint Hilaire (web), který leží na katastru obce Ollières, několik kilometrů severozápadně od městečka Saint Maximin La Sainte Baume. Statek zahrnuje asi 1500 ha, z čehož většinu tvoří les, na asi 100 ha se rozkládají vinice, dále pěstují jablka, olivy a provozují dva penzióny (my jsme byli celou dobu ubytováni v jednom z nich). Turisté se u nich mohou bavit mj. jízdou na koni a také hrou zvanou "glof", což je varianta golfu, která se nehraje na volném prostranství, ale v řidší části jejich lesa. My jsme se podrobněji seznámili jen s vinařstvím. Přijal nás sám majitel, sympatický Philippe Burel, který vinařství koupil v roce 2002 (dále vlastní v sousední obci Bras ještě další vinařství, Domaine de Clapiers s asi 55 ha vinic).

Bez dlouhých úvodů jsme přikročili k ochutnávce. Vinařství produkuje čtyři řady vín: dvě základní řady se nazývají "Tentation" a "Domeni" (zemská vína, jen bílá a růžová); vyšší řady "Le Prieur" a "Bois de Marquisat" zahrnují vždy bílé, růžové i červené víno, vše v apelaci Coteaux Varois en Provence AOP.

Začali jsme růžovými víny. Le Prieur (rosé) 2013 je směs odrůd Grenache, Syrah a Cinsault. Svěží, šťavnaté, dobře strukturované, s lehkou hořčinkou. Velmi slušné, cena 7,3 € ještě ujde.

Bois de Marquisat (rosé) 2013 je hlavně Cinsault doplněný Syrahem, z nejlepších a nejstarších parcel, produkováno v malém množství (jen 1000 lahví). Podobné jako předchozí, možná o něco plnější, tipoval jsem pár gramů zbytkového cukru. Cena 10,9 €.

První z dvojice bílých vín, Le Prieur (blanc) 2011 je z odrůdy Rolle, z malé parcely s nízkým výnosem (20-30 hl/ha). Začátek kvašení proběhl v tanku, pokračovalo ve středně velkých dubových sudech ("demi-muids"), už předtím jednou použitých - pan Burel nám vysvětlil, že kvasinky se nalepí na stěnu sudu, takže víno neabsorbuje tolik dřeva. Ve vůni je barik zřetelně cítit, ale nepůsobí "lacině", spíše přispívá ke komplexitě. Chuť je plná, celkově taková "složitá", potřebuje zrát, v této fázi je pro mě obtížné je hodnotit, ale od ostatních jsem slyšel spíše pozitivní ohlasy.

Bois de Marquisat (blanc) 2012 je také bílé školené v bariku, ale dosud nebylo uvedeno do prodeje. Na "technické" detaily jsem se nezeptal a ani na webu zatím nejsou. Plné a tučné víno, v němž se barik projevuje kupodivu méně výrazně než u předchozího vína. Slušný materiál, ale pořád to - minimálně v této fázi - není tak úplně "můj šálek čaje".

A na závěr dvě červená vína, která mě z celého setu oslovila nejvíce. Le Prieur (rouge) 2011 je směs Syrah a Cabernet Sauvignon, macerace 3-4 týdny, školeno 12 měsíců v barikových sudech. Ve vůni se mísí ovocitost a lehká vegetálnost, barik jen minimálně. Chuť mladistvá, plná až ohnivá (14,5 % vol.), lehce svíravé třísloviny, slušná délka. Sympatické červené, které potřebuje pár let, aby se zaoblilo, podle webu vinařství má archivační potenciál cca 10 let. Neodolal jsem a jednu láhev koupil, takže uvidíme.

Bois de Marquisat (rouge) 2012 bylo školeno v nových i jednou a dvakrát použitých barikových sudech. Noblesní bariková vůně, chuť plná a komplexní, jemnozrnné třísloviny, sice jemně svíravé, což ale nijak neruší celkově velmi dobrý dojem. Někdo by možná řekl, že je to trochu "mezinárodní styl", ale mně se líbilo. Ani toto víno bohužel ještě nebylo v prodeji - bohužel, protože bych ho bral všemi deseti.

Jako určitou "kompenzaci" jsem si koupil "vin cuit" ("vařené víno"), provensálskou specialitu, která se zde tradičně pije o vánocích. Vyrábí se z hroznů modré odrůdy Muscat de Hambourg, které se odzrní, pak se dvakrát 12 hodin vaří ve velkém kotli, přičemž mošt lehce zkaramelizuje a odpaří se část vody. Kvašení probíhá v dřevěných sudech, i poté ve víně zůstane určitý zbytkový cukr (asi 20-25 g/l). Školení probíhá také v sudech, přičemž by víno mělo dostat lehce oxidativní "štych". Tolik informace od pana Burela; jsem zvědavý, jak bude chutnat.

Po vydařené degustaci jsme zběžně nakoukli do sklepního provozu, kde jsme dostali ochutnat sotva rozkvašený mošt (jinak ve Francii se burčák prakticky nepije - těžko říct proč). Krátká procházka nás pak zavedla k malému klášteru sv. Hilaria, který je také součástí statku (ostatně právě podle něj byl statek pojmenován). Jde vlastně jen o jednu nepříliš velkou budovu, která zahrnující kapli a pár místností okolo, původně pro asi desítku mnichů. Stavba zatím čeká na rekonstrukci, majitel by z ní chtěl udělat kulturní centrum, kde by se konaly koncerty a výstavy, setkávali by se lidé z okolí apod. Snad mu tyto plány vyjdou.

Nabitý program prvního dne jsme ukončili večeří v restauraci La Remise (web) v nedaleké obci Tourves. Je to takový "závan Itálie" uprostřed Provence, protože vlastníkem této pizzerie je jedna italská rodina (v Tourves a okolí žije celkem početná komunita Italů, kteří sem přišli už koncem 19. století pracovat do místních bauxitových dolů). Předkrm byl talíř výborných italských šunek a salámů, pak kousek sýrové pizzy, jako hlavní chod gnocchi, které měly uvnitř pistou (= provensálská omáčka či pasta z bazalky, česneku a olivového oleje). Jako zákusek tiramisu a na dobré trávení originální italské likéry podle chuti. Všechna jídla byla naprosto vynikající, k tomu příjemná domácká atmosféra jako bonus. Jestli pojedete někdy kolem, tak vřele doporučuji (a jak se tak dívám, i na webu Tripadvisor jsou jen samé nadšené ohlasy).

Dopoledne druhého dne jsme strávili ještě ve vinařství Les Terres de Saint Hilaire. Sklepmistr Jean-Philippe Manzoni nás nejprve provedl sklepem, pak jsme sledovali mechanickou sklizeň hroznů na parcele odrůdy Syrah, která se nachází hned vedle sklepa. Také jsme měli možnost si kombajn prohlédnout. Asi většinou víte, jak vypadá, takže jen stručně. Jde o čtyřkolové vozidlo, které "obkročí" řádek vinice a jede "na něm". Uvnitř jsou kovové lamely, které rozvibrují dolní část kmene révy vinné tak, že z hroznů opadají všechny bobule, ale třapiny zůstanou na keři. Bobule padají do pásu jakýchsi korýtek, který vede do zásobníku. Cestou se pomocí ventilátoru nasají listy a vyfouknou se rozmašírované po straně kombajnu ven, další třídění zajišťuje pohyblivé pásové síto, kterým bobule propadnou, ale nečistoty větší než bobule na něm zůstanou a pak vypadnou vzadu za kombajnem. Kombajn má dva zásobníky; když jsou plné, vyklopí se do vlečky, která úrodu bez prodlení dopraví do sklepa.

Vinařství Les Terres de Saint Hilaire vlastní dva takové kombajny, jeden stojí asi 200 tisíc euro. Manuální sklizeň si vzhledem k rozloze svých vinic už nedokážou vůbec představit, musely by ji provádět desítky lidí během několika týdnů - a to po celý den, zatímco kombajnem se sklízí jen ráno a počátkem dopoledne, kdy jsou hrozny po noci ještě studené. Každou parcelu mohou sklízet při optimální zralosti a nemusí čekat, "až na ni přijde řada" jako při manuální sklizni. Další výhodou je to, že kombajny jsou víceúčelové, sklízecí mechanismus se dá vyměnit za jiný, např. pro předstřihávání keřů (zbývající řez révy "načisto" už musejí pochopitelně provést ručně, to týmu čítajícímu necelou desítku pracovníků zabere minimálně tři měsíce).

 

Na oběd jsme toho dne jeli do městečka Brignoles, které leží přímo uprostřed Provence Verte. Před jídlem zbyl čas na prohlídku místního sobotního trhu, což byla přímo pastva pro oči. Vedle mnoha druhů ovoce a zeleniny si zde člověk může koupit spoustu druhů sýra, medu, oliv, cukrovinek, masa a uzenin, koření apod., jeden stánek lákavější než druhý, sliny se sbíhají na jazyku... Celá jedna velká část jsou stánky s oděvy, ale zde by člověk pověstnou francouzskou eleganci hledal dost obtížně, nabízený sortiment silně připomínal naše vietnamské tržnice. Asi proto, že valná část nakupujících byli lidé arabského původu, kteří na nějakou "haute couture" zjevně nemají peníze. Zatímco muži chodí normálně v džínách a tričku, jejich ženy důsledně nosí hidžáb. Ačkoliv mluví mezi sebou francouzsky, slyšel jsem, jak se loučí pozdravem "salám alejkum"... Takže to byla kulinářská i etnografická zkušenost zároveň :-) .

Obědvali jsme v centru Brignoles, a to v restauraci Lou Paleisoun (web), která nabízí klasickou provensálskou kuchyni. Předkrm byly malé tousty, na které jsme si mazali tapenádu a "anchoïade" (pomazánka z ančoviček). Jako hlavní chod se podávalo "grand aïoli". Aïoli je něco jako nažloutlá hustá majonéza, vyrobená z česneku, olivového oleje, žloutku a soli. Uprostřed velkého talíře trůní mistička s aïoli a kolem jsou dobroty, které se do ní namáčejí: slávky, surmovky, kousek tresky a vařená zelenina (mrkev, zelené fazolky, květák, rajče, červená řepa). Samotné aïoli bylo moc dobré, takové delikátní, nešlo o žádnou česnekovou "zbraň hromadného ničení"; moc mi nechutnaly jen surmovky (mořský plž, co má ulitu skoro jako náš hlemýžď, ale delší a špičatější). Na závěr zákusek z listového těsta s jahodovým krémem a káva. Tak tak že jsem se odvalil od stolu :-) .

O odpoledním programu tohoto dne bude řeč v zítřejším pokračování.

1-20 | 21-40 | Vše
Počet příspěvků v diskuzi: 0  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 5609x