O Víně

Konference se konala v čerstvě otevřeném Ekocentru Trkmanka. Je asi předčasné polemizovat nad tím, jestli evropské peníze v tak velkorysé rekonstrukci chátrajícího zámečku byly využity efektivně, mezinárodní konference na konkrétní téma nebylo ale zas tak špatné vykročení. Co se organizace týče, nemám žádných výhrad, byť jsem si pod sborníkem konference představoval něco tlustšího, něco jako z mělnických vinařsko-historických konferencí vydané „Trpké býti zdá se". Přednášky byly koncipované spíše jako půlhodinové (plus mínus deset minut - jak která) a s diskusí se počítalo asi jen tak krátkou a zdvořilostní. No ale my jsme se ptali celkem dost a ne zrovna příjemně, takže časový plán nabral docela skluz, kvůli čemuž jednak bylo leccos zkráceno, hlavně nás pak už v závěru zadní řady netrpělivě očekávající degustační závěr častovaly nenávistnými výkřiky.

V první přednášce nám Honza Stávek představil VOC Modré hory. Nebudu převypravovat k jednotlivým VOC všechna data a oficiální texty, to si každý snadno na jejich webech dohledá. Budu referovat, jak ta VOC působí na mne, co mi tam mezi řádky vyčtené a vytušené vadí a co se mi z toho líbí, co méně. VOC Modré hory se prezentuje jako terroirové. Sbírají prý mikroklimatická data z vlastních meteostanic (protože ta data z Registru vinic jsou často k ničemu), dohledává i data geologická, půdní, historická. Čekal bych, že pak nastane výběr nejlepších poloh, a ty budou následně žádat o nejvyšší, samostatné VOC. Tohle je mi velmi sympatické, tak já jsem si představoval, že koncept VOC bude fungovat. Z různých stran jim byl vytýkán výběr odrůd. Proč zrovna červená, když ta několikasetletá tradice červených je (byť zaštítěná prof. Krausem) diskutabilní a zrovna tak by se daly dohledat důkazy pro opačné tvrzení? Argument, který na konferenci zazněl, byl ten, že my si sice pod pojmem „tradice" spojujeme Karla IV., středověk, cokoliv od 19. století dále. Ale tak to není ani ve světě. Pro účely potvrzování apelací nebo chráněných zeměpisných názvů stačí orgánům Evropské unie doložit, že nejméně deset let zpět v daném místě vzniká něco specifického, odlišného od zbytku světa. Čili teď zrovna si v oněch pěti obcích na Velkopavlovicku myslí, že delší dobu se tam daří červeným vínům - a je to tradice. Byť nedlouhého trvání z hlediska staletí, ale proč ne. Konec konců to, co je v apelačních předpisech tradiční, má svůj vývoj i v Burgundsku, v Puligny-Montrachet AOC je dnes povoleno jen Chardonnay a 99 % milovníků burgundského by přísahalo, že to tak bylo vždy. Přesto lze doložit, že „tradičnější" tam v určitou dobu byl spíš Pinot noir atd. Logiku výběru odrůd povolených pro VOC otevřeně vyložil Honza Stávek: Frankovku a Modrý Portugal lze pokládat za doložené, že se tu opravdu ve větším množství pěstovaly...a Svatovavřinecké...toho je tu teď v posledních desetiletích nejvíce. Přiznal, že jsou tlaky i na povolení André (které se tu vyšlechtilo) a Rulandského modrého, obou odrůd je tu množstevně i více než frankovky a portugalu, přesto zatím odolali. Líbí se mi, že červená vína smí být uvedená na trh až nejdříve 18 měsíců od sklizně. Neměl by v nich dominovat tanin ať už ze sudů nebo přisypaný. Kolem toho se také strhla diskuse - jestli by to nemělo být striktněji úplně zakázáno. Honza Stávek oponoval, že nemají možnosti zjišťovat, zdali to někdo neporušuje, důležitější je, jestli taniny příliš nezastiňují osobitost pocházející z terroiru. Já dodávám, že taniny z dubových sudů (někde více, někde méně) jsou součástí technologie i v Burgundsku, o Bordeaux, kde je i sypou, ani nemluvě. Maximální zbytkový cukr je omezen na 12 g/l, alkohol u rosé má být v rozmezí 10-13%, u červených je stanovena (bohužel) jen minimální hranice 12 %. V diskusi zazněly dotazy, čím by ta vína měla být specificky odlišná od jiných červených, jestli náhodou by nejdřív neměla být ta specifičnost a pak až vyhlášení VOC a ochrana specifického označení. Honza Stávek to vidí tak, že pak by asi žádné VOC tu jen tak nevzniklo, že prostě jsou na začátku, snaží se tradici nějak podchytit, nalézt v ní nějaký společný charakteristický znak a ten pak vyzdvihnout a rozvíjet. Navíc ani ve Francii se nedá zrovna říci, že všechny apelace jsou nějak zásadně odlišné a rozpoznatelné od jiných (neřku-li, že by se v rámci apelace vína různých vinařů v různých ročnících výrazně nelišila). Musím říci, že tenhle přístup jakože: „takhle to zatím máme, na tomhle jsme se zatím dokázali dohodnout, není to možná úplně neprůstřelné, ale uvidíme, snažíme se a budeme se snažit dál" je mi o dost sympatičtější než věšení marketingových bulíků na nos. Jediné, co mi nabádá k ostražitosti, jsou některá jména na seznamu vinařů VOC Modré hory, která u mne zrovna nebudí důvěru v to, že koupím-li si jejich VOC víno, bude v něčem lepší než jejich běžná supermarketová produkce. Ale zase: ani ve Francii název apelace nezaručuje spotřebiteli, že kupuje víno nadprůměrné kvality - i tam je jméno vinaře důležitějším vodítkem.

Dalším prezentovaným VOC bylo to u nás nejdříve uznané - VOC Znojmo. Přednášel jeho předseda František Koudela. Znojemští byli v tomto opět o krok napřed, takže ostatní VOC vycházela při tvorbě svých předpisů alespoň v základu z jejich pojetí. K pochopení znojemského VOC zase vede přímá cesta přes hranice s Rakouskem. Teď trochu přeskočím na první poobědovou přednášku Ulrike Hager, managing direktorky DAC Weinviertel, které bylo vyhlášeno v roce 2003. To byla jednoznačně marketingová přednáška: byl problém s odbytem vína, bylo málo peněz na propagaci vín z této oblasti, byli povoláni marketingoví experti, provedla se analýza, průzkumy, stanovil se optimální aromatický a chuťový profil vín, zavedla se prováděcí legislativa s odběrem a značením, systém ochrany, kvalitativní standardy. Happy end jako z marketingové učebnice - prodeje i ceny stouply, značka VOC je vyhledávaná. Cílů bylo dosaženo. Není divu, že mnohé z toho inspirovalo kolegy ze Znojemska. Kupodivu i ve Weinviertelu mají chladné noci, ale tam se to projevuje peřovitou chutí, u nás se tím zdůvodňuje vysoká aromatičnost znojemských vín a plnost. Opravdu toto je jedno z nejvýznamnějších kritérií - co není vysoce aromatické a plné, to VOC certifikací neprojde. Stejně tak třeba když Sauvignon není kopřivový ale třeba broskvový, nemůže nést VOC nálepku. Na jedné straně chápu úsilí ta vína vyprofilovat, vtisknout jim určitý snadno rozeznatelný prvek, je ale toto typičnost vyplývající z terroiru? Nalijme si čistého vína: za vysokou aromatičnost znojemská vína nevděčí ani tak chladným nocím nebo podloží, ale speciálním kmenům selektovaných kvasinek, nízkým teplotám kvašení, případně enzymům. Jasně, jde o to, podobně jako ve Weinviertelu, zvednout prodeje, k tomu je určitě nejspolehlivější šikovnými marketingovými hesly oslovit laickou veřejnost, která prý požaduje stálou kvalitu a vyhovuje jim „jasný profil vín", který zaručuje, že co zákazník očekává, to i dostane. Odcituji doslovně ze stati „Cesta vína VOC Znojmo z vinice až na Váš stůl" (mimochodem uvozené absurdně obrázkem půdních profilů Znojemské podoblasti): „Snadno srozumitelná značka VOC Znojmo usnadní rozhodování spotřebitelů i obchodníků při nákupu; podle ní mohou kdykoliv a kdekoliv předvídat či rozeznat chuť a původ vína prvotřídní kvality, a to bez ohledu na konkrétního producenta." Takže obě strany mohou být spokojeny: vinařům se zvedne prodej a lidi kupujou pitelné kvalitní voňavé víno z Moravy. Tak co do toho sakra vrtám, že jo? Já asi nejsem cílová skupina pro tenhle druh pojetí VOC. Já si opravdu představuji, že specifičnost VOC vín vyvěrá převážně z té dané oblasti, může být nějak daná i vinařem, potažmo zvláštností technologie, ale kombinace toho, že se jedná o technologii v podstatě unifikovanou, mezinárodní, relativně dost běžnou, ovšem chytře okrášlenou historickými citacemi a legendou o chladných nocích, a že vlastně ta komise svou striktní selekcí nutí vinaře, aby v zájmu navoněnosti VOC vín svou technologii unifikovali a vzdali se tak přirozenější specifičnosti a vlastní originality... prostě ne. S tímhle já mám problém a nesouhlasím s tímhle trendem. Tak jak já znám znojemská vína, tak já si myslím, že jejich přirozeností je jemnost, lehkost, víc v minerálním a květnatém smyslu. Takovou si pamatuji z některých starších ročníků Šobesu, vín ze Znovínského archivu, taková vína mívával Modrý sklep a ještě nedávno pan Dobrovolný, ale jestli se jeho styl nezmění ve výrazně aromatičtější a stane se tak jen klonem Znovínu nebo Lahoferu, to si netroufám předvídat. Absurdní mi to přijde právě proto, že Znovín byl první, kdo se bil o terroir, kdo začal rozlišovat vína podle názvů vinic, kdo měl své vinice první kategorizované. Můžu se snad jen utěšovat, že třeba až se začnou registrovat vyšší apelační stupně u těch nejlepších viničních poloh, tak budou cílovou skupinou i poučenější a náročnější spotřebitelé, kteří preferují spíš tu jemnost a opravdový terroir. Protože aby z vína z údajně nejlepší vinice široko daleko voněl banán, citrus, tropické ovoce, kiwi nebo zelené bonpari... tak si věru zdejší hru na apelace nepředstavuji.

Petr Marcinčák poté referoval o VOC Mikulov. Marně listuji čtyřmi stránkami textu, které se ho týkají, co bych tak k němu napsal... je to prostě zatím nejvágněji definované VOC, v podmínkách a pravidlech je v podstatě jen to, co z opsaných pravidel odjinud někdo nevyškrtl. Povolených odrůd mají pět bílých a jednu červenou, což je už od počátku mezi námi wineblogery zdrojem kritiky a opovržení. Podle Petra Marcinčáka je větší množství dané tím, že území zahrnuje celou mikulovskou podoblast s třiceti vinařskými obcemi (Zřejmě v porovnání s VOC Modré hory o pěti obcích, ovšem Znojemská podoblast má vinařských obcí devadesát, byť bych předpokládal, že reálně jich bude vybráno jako schopných VOC o dost méně). Čili co by tedy mělo toto označení garantovat? Nebarikované pozdní sběry a výběry (i se zbytkovým cukrem) z Mikulovska, Sedlecka a Valticka uzavřené korkem v cenách od 150,- Kč výše. Takový suvenýr pro turisty asi. Podle Petra Marcinčáka vzniklo toto VOC hlavně kvůli zamezení falšování původu. Samozřejmě jsme se ptali, jak VOC tomu zamezí. (Přeci jen mezi členy VOC Mikulov jsou jména, o kterých kolují opravdu nelichotivé fámy v tomto ohledu, některé velmi konkrétní.) Odpověď byla, že přeci se ti vinaři mezi sebou znají a navštěvují :-), znojemští přidali, že pásek dostanou přesně na počet (Na počet ale čeho? Maximálního povoleného výnosu?), víc toho prostě vyrobit nemohou. Ing. Králíček z Ministerstva zemědělství dodal, že členem VOC se může stát jen firma prověřená inspekcemi, která nesmí mít za posledních pět let problém při inspekcích, tj. pokutu nad 10 tisíc korun. Tak... tohle opatření chválím. Velmi zajímavou informaci prozradil Ing. Králíček - a sice že nově je schválená CHOP - chráněné označení původu Novosedelské slámové víno. Tak... to je pan Marcinčák skromný, že se o tu radost nepodělil sám. Stejně tak jsme se později od Petra Jiskry dozvěděli, že další již uznané CHOP má Šobes. Vyhledavače mi k tomu našli jeden jediný odkaz (http://is.muni.cz/th/322812/esf_b/BP_text.txt), kde se ale můžete dočíst i mnoho jiného zajímavého, třeba že CHOP má i Bzenecká lipka, Pálavské bílé, Pavlovské ohnivé, Pražský výběr, Mutěnický výběr a Mutěnický granát. Mám v tom, přiznám se, i přes přednášky trochu bordel: pochopil jsem, že VOC by mělo být na úrovni francouzské AOP (dříve AOC) a mělo by to být jakýmsi speciálním poddruhem CHOP. Čili dost dobře nechápu, jestli Šobes CHOP je na stejné úrovni s VOC Znojmo, nebo výše, nebo je to jiná nesrovnatelná kategorie.

Pak se typicky rozkročil Miloš Michlovský, aby demonstroval, jak vypadá naopak nejpřísněji a nejpřesněji vymezené VOC Pálava. Toto označení může nést pouze Ryzlink vlašský z přesně hranicemi okleštěného vápencového masivu Pálavy, ale třeba nikoliv úpatí Svatého kopečku, nikoliv nižší polohy Pavlova. Na druhou stranu třeba severní polohy Horních a Dolních Věstonic ano. Na to jsem se zeptal, prý tam pomáhá pozitivně vodní plocha Novomlýnských nádrží - jednak akumulací tepla, jednak podmínkami na botritis. Nad čím ze stanov tleskám: nejsou povoleny závlahy (nad závlahami Šobesu třeba kroutím hlavou), u nových výsadeb se doporučuje hustota alespoň 4500 keřů na hektar (Vinselekt má až 10,3 tisíce/ha), cukernatosti mají omezení zdola i shora (21 až 27 °ČNM), čili žádné přehnané přezrávání zastírající terroir, žádné přídavky do moštu krom minima síry, doporučená je minimálně čtyřhodinová macerace. Předepsáno je delší ležení na kvasnicích, přesně definovaná je práce se sudy, aby nepřekryly odrůdu a terroir. A to všechno bylo v přednášce vysvětleno, proč to tak je a co všechno ještě musí být splněno, aby výsledkem byla velká terroirová vína, že pražskému snobíkovi a burgundofilovi, pro něhož jsou velká vína adorovanou metou (Mluvím o sobě, samozřejmě) to znělo jako prorocký hlas shůry a poslouchal jsem nábožně se spadlou čelistí. Ne asi přítomní vinaři, pravděpodobně. Je asi těžký si přiznat a zdůvodnit si, že tudy zrovna povětšinou nejdou. Zvláště když na přímou polemiku s Milošem Michlovským má asi málokdo z nás. Je prostě více než dobrej, má vizi, která není krátkozraká, a má jí podloženou naprosto precizně nejen teoreticky, ale i praktickou zkušeností, testy a pokusy. Kurňa, už jen kvůli téhle přednášce cesty do Pavlovic tedy nelituji. Byť to s VOC nesouvisí přímo, dovolím si alespoň ty nejcennější myšlenky zhruba odcitovat: „Velká vína se nedají dělat z mladých vinic: při sponu 10 tisíc sazenic na hektar je minimem 10 let, u dvoumetrového meziřadí 20 let, u třímetrového třicet let." „Vysoké vedení je špatné, protože špatně hospodaří s vodou, což se v extrémních letech určitě vymstí." „Mineralita v chuti vína nepřechází do vína z podloží, to olíznutí kamene, až slanost, to je jantarová kyselina, která vzniká z prolinu, když kvasinky mají málo dusíku, tj. typicky v sušších letech nebo když jsou vinice málo hnojené." „Uvažujeme o kontrole skenováním aromatického profilu, který bude díky malému území unikátní a těžko padělatelný." „Isoamylacetát, tj. banány, dropsy atd. dostupné díky nízkoteplotní technologii od Austrálie po Drážďany, to není terroir." „Používání síry ve vinařství je jeden z nejvíce negativních vstupů do vinařství."

V diskusi nicméně zaznělo jízlivé připomenutí, jestli si pan Michlovský vzpomíná na to, když prosazoval naopak nejširší a nejméně omezené VOC Morava. Pan Michlovský nejen že na to nezapomněl, ale pořád si myslí, že z hlediska kontroly původu a (ne)klamání spotřebitele je to užitečná věc a nesmířil se s porážkou ve věci VOC, podniká kroky k uznání Morava D.O.C. (Snad jsem to nezkomolil - nemohu o tom na internetu nic najít, ale zřejmě se vše dozvíme včas a přesněji.).

Následovala přednáška Martina Markela z Historického ústavu Masarykovy Univerzity v Brně VOC jako návrat k tradiční nomenklatuře a klasifikaci moravských vín. Základní tezí byla myšlenka, že tradičnější je pojmenovávání vín podle toho, odkud pocházejí, že v porovnání s tím germánské technokratické dělení dle cukernatosti hroznů je až záležitostí průmyslové revoluce, kapitalismu, centralismu trhů a obchodu. Pro mne osobně byl velice cenný i přehled klasifikací znojemských vín a soupis pramenné literatury k němu. Ve sborníku byla přednáška psaná opravdu velice poutavě, nebyla jen výčtem citací, měla i myšlenku a názor. Kupříkladu si dovolím uznale odcitovat poslední dvě věty: „Klasifikace vína zakotvená v jeho lokálním původu je kulturní konstrukt, jemuž dynamiku i stabilitu historicky dodávala malá vinice a její vinař. V opačném případě se dočkáme jen marketingového klamu průmyslové výroby." To zní dobře. Doufejme, že se z historiků (ale i třeba z lékařů a jiných vědců) nestanou nájemní dodavatelé marketingových legend pro průmyslovou výrobu vína, že budou přinášet množství nových poznatků o historii vinařství bez ohledu na to, jestli se zrovna někomu hodí do krámu.

I další přednáška byla o historii: Fenomén terroir v moravském vinohradnictví a vinařství pohledem historie a etnografie. Autor Miroslav Havlík z Ústavu evropské etnologie Masarykovy Univerzity ale dostal tak málo času, že odkázal na psaný text přednášky ve sborníku (V podstatě výčet pramenů, kde lze toto téma detailněji studovat - ale opět pro vážnější zájemce, mezi něž se rovněž počítám, velmi cenný.) a omezil se jen na stručné varování pro přítomné vinaře, aby se při tvorbě svých tiskových materiálů vyhnuli papouškování nejvíce do očí bijících omylů o historii zdejšího vinařství: Tedy za prvé toho, že „Již staří Římané..." (Ten nůž, co se našel, tak sám jeho nálezce později popřel, že by mělo jít o nůž vinařský, tento univerzální nůž patřil do běžné výzbroje římských vojáků. Existence významnějšího vinařství z dob starořímských není věrohodně doložena.), za druhé ani z několika peciček vykopaných v Mikulčicích nelze s určitostí dovozovat, že v době Velkomoravské říše tu rozvinuté vinařství existovalo. Za třetí na téma Habáni, jejichž romantická tajúplnost je spíše legendou. Blíže k pravdě je, že kvůli svému vyznání sloužili vrchnosti jako ideální nádeníci, levní, pokorní a dobře organizovaní. I za tuhle trojici dobrých rad moc děkuji, protože snad jen slova někoho s patřičným diplomem mohou tyto mýty přeci jen postupně uvést do správných mezí. možná by se mohlo začít s osvětou hned u pramene, na www.wineofczechrepublic.cz , odkud právě třeba věty o Římanech kopíruje do svých textů řada publikací i vinařství.

Petr Jiskra z MBA Masterfood identity z Francie přednesl přednášku Zeměpisné označení a značky kvality. Z celé přednášky jsem si odnesl to, že jakýsi nadnárodní úřad má na starosti sbírat přihlášky na chráněné názvy, jak spjaté s určitým územním původem, tak i bez něj, také je povoluje a zapisuje do seznamů. Nijak ale nekontroluje, jestli pak nedochází k zneužívání těchto názvů a neřeší spory, to už by si měly ohlídat státní inspekce. Můj dojem je, že v těchto „hlídaných" názvech se leccos dynamicky mění a začíná to být pro normálního Evropana dost nepřehledné. Nicméně když někomu něco vrtá hlavou, asi to lze vygooglit.

V samém závěru konference Julien Pillot poskytl bližší náhled toho, jak INAO si ve Francii hlídá své apelace AOP a IGP. Po reformách pod ně spadají nejen cidery, likéry, destiláty a lihoviny ale v podstatě všechny potraviny. Jak u nich může vzniknout nová apelace? Mají na to svou metodiku:

1) Nejdřív si musí ti výrobci (vinaři třeba) založit organizaci, která je demokratická (Každý má stejné hlasovací právo), je schopná kontrolovat a vybírat poplatky.

2) Popíšou teda ten produkt, o který jim jde, aby byl tou apelací chráněn, vymezí si území, kde ten produkt se jedině bude moc produkovat (visí to pak veřejně 2 měsíce a lidi mohou vůči tomu vznášet námitky), musí se technicky popsat, v čem je ten výrobek jedinečný, jiný než jinde, a proč zrovna tady je ten výrobek takový (to prý bývá nejobtížnější vymyslet - to pak chápu, že se vymýšlí pohádky o chladných nocích, mikroklimatech řek a podobné účelové legendy), musí se stanovit systém značení (nálepek, pásek atp.), kontrolní orgán a co všechno bude kontrolovat a hlídat.

3) S tím souvisí i plán kontroly, tj. kdo, jak často a jakými metodami bude kontrolovat, kontrolní metody těch kontrol... v zásadě krom samokontroly by tam měl být i nějaký externí orgán kontroly, který si najmou za peníze. Tohle všechno vypadá složitě a mělo by to zvýšit důvěryhodnost celého systému, ovšem víme, jak to v praxi chodí: Když budete chtít, bude to fungovat, ale pak to sebere spoustu prostředků, času a energie a občas to bude bolet. Když nebudete chtít, nechá se i toto ojebat a dodržet jen formálně. Taky když jsem se zeptal, jaké sankce se obyčejně ve Francii ukládají za porušení apelačních předpisů, nezklamal jsem se: Prvním trestem je napomenutí. Dalším stupněm pohrůžka další kontroly, následují podobně „tvrdé" tresty (pokuty žádné), až nejhroznější, co je může potkat, je zabavení produktu a odebrání apelační značky. Tak věřím tomu, že odebrání apelační značky může ve Francii producentovi způsobit vážné problémy, ovšem u nás by asi odebrání VOC statusu nikoho zatím nerozplakalo.

AOC má 265 zaměstnanců, vesměs roztroušených po celé Francii, v podstatě samotných producentů, kteří ještě bokem pracují pro INAO, ale i stát si tam nominuje své lidi, zpravidla na 5 let. INAO ty přihlášky a stanovy buď přijme, nebo odmítne, nemá právo je nějak pozměňovat. Má taky za úkol celý ten systém apelací a značek propagovat a vysvětlovat. Prostě olejovat to soukolí, aby producenti díky němu lépe prodávali a spotřebitelé se radovali z kvalitních produktů, které nejsou unifikované a zaměnitelné. Z různých stran na konferenci zaznělo, že po tomhle volají i zdejší VOC, aby stát ustanovil nějaký speciální úřad, který by měl na starosti VOC a chráněná značení, povoloval, propagoval, třeba i něco přerozděloval.

Jo a ještě byla závěrečná degustace, ale tam jsem jako řidič chutnal jen naprosté minimum mikrovzorků, takže ani žádné závěry bych z toho nedělal.

Tak jak tohle česko-moravské snažení o apelace nějak uzavřít? Jasně, napsal jsem tu výše mnoho kritického, není těžké rozpoznat, že bych preferoval takovou tu hierarchizaci, kdy se postupně vydělí menší a nejkvalitnější samostatné viniční polohy na způsob burgundských cru, a že se nějak těžce smiřuji s tím, když se z toho stávají marketingové hrátky s nálepkami, které de facto nic zajímavějšího než běžnou produkci nepřinášejí. Já ale myšlence VOC a apelací velmi fandím a držím opravdu všem VOC palce, aby to zvládly, co možná nejlépe. Vznáším námitky, jen aby si nemysleli, že jim všechno to, co si vymyslí, nekriticky baštíme, ale v zásadě chápu, že jsou na začátku, že je těžké najít kompromisy mezi různými zájmy svých členů, že něco jde prosadit hned, něco třeba přijde postupně, věřím na postupný vývoj směřující k větší specifičnosti, nezaměnitelnosti, věřím i tomu, že tradice nemusí zrovna pocházet z hlubin středověku, ale může se na ní skupina prozíravých nějak dohodnout a založit jí předevčírem. Možná bych to uzavřel slovy Zdeňka Vykoukala (který tedy mimochodem se bude v budoucnu možná snažit o VOC Austerlitz): „Něco vzniknout musí, ale nesmí se to zprasit. Myslím, že zatím to v určitých akceptovatelných mezích je, ale už to nesmí být horší - jenom lepší." A pod to se klidně podepíšu i já.