O Víně

Mohl bych si pomoci tím, co internetové vyhledavače nashromáždí, ale to nechť si načte každý, koho to zajímá. Já toto château registruji od té doby, co přešlo na biodynamický způsob pěstování, což jsem v této klimaticky ne zrovna příhodné oblasti pokládal za téměř hrdinský čin. Bordeaux je v určitých částech roku dost bohaté na srážky, Haut-Médoc je sevřen mezi vodami řeky Girondy a Atlantským oceánem, není divu, že biodynamických vinařů je mnohem víc v daleko sušším Alsasku. Top liga v Bordeaux mezi sebou vede velmi tuhý konkurenční boj o to, kdo se na špici udrží a kdo bude převálcován někým progresivnějším a každý nepromyšlený krok nesprávným směrem Vám může poškodit pověst, srazit ceny a roztočit spirálu, na jejímž konci vymazlený podnik skončí v rukou banky nebo japonského konsorcia. Není tedy divu, že než na postřiky přesličkou a měsíční konstelace se v Bordeaux spoléhají spíš na nejmodernějších enologické postupy a pohádkově placené proslulé enologické konzultanty.  V tom tedy Pontet-Canet není výjimkou, platí si Michela Rolanda, i když prý ani ne tolik pro rady ve sklepě, je údajně velmi schopný i pro konzultace ve vinicích. V posledních několika letech je navíc v neobvykle velké přízni velkého Roberta Parkera a jeho vysoká bodová ohodnocení jdoucí až do kultovní stovky jsou příčinou, že stejně exponenciálně vystoupaly rychle i ceny a po vínech se v první vlně en primeuru v lepších ročnících zaprášilo a zmizela v Asii či v sklepech spekulantů. Tohle mi s biodynamickým přístupem moc nekorespondovalo, není tedy divu, že zvědavost, kterou do té doby krotily pro mne nedostupné ceny, okamžitě chňapla po příležitosti, jakmile mi Luboš Osička z Domaine R&W poslal pozvánku.

Snad mi odpustíte, když tu nebudu pitvat jednotlivá degustovaná vína (2000-2004, 2006-2009). Poznámky jsem si sice psal, ale pro mne neobvykle bez hvězdiček, což osvětlím dále. Už to, že jsem se věnoval vždy pár minut vínům, bylo na úkor nesmírně zajímavého výkladu. Ten pokládám za daleko cennější a ten je i důvodem k sepsání článku. Jestli lze nějak charakterizovat jejich vína, pak snad tak, že více, než je obvyklé, byla v každém ročníku jiná. Z výkladu bylo jasné, že to tak je přirozené, vlastníci château nedrží žádnou typickou linii, jednak se moc nesnaží ročník ve smyslu jeho klimatické jedinečnosti ve vínech nějak potlačovat („Nikdy nekopírovat - každý rok je jiný."), jednak, jak pan Tesseron vysvětloval, se s každým dalším ročníkem něco nového naučí. Vůbec se nepovažují za vinaře, ale za vinohradníky. Ve sklepě jim to nepřipadá tak zajímavé a dobrodružné jako na vinici. O sklepě jsme se dozvěděli tam maximálně to, že jestliže dříve spoléhali na nerez a počítačem řízené procesy, dnes jim přijde lepší beton, dubové nakvášecí kádě a vlastní opakované senzorické úsudky. Daleko více fotek a s mnohem větší láskyplností vyprávěl o vinicích (v tom mi připomínal madame Leroy). Písek a oblázky, v nichž je vysazeno v hustém sponu (9800 keřů/ha), se snaží obdělávat za pomocí koní, což by při celkové výměře 81 hektarů byl další heroický výkon, pokud potřebujete některé činnosti provést takřka současně v jednom či maximálně pár dnech. Po létech zkoušení a vylepšování zapřahaných zařízení dnes čtyři koně a jeden, který se teprve zacvičuje, obdělávají na plný úvazek 32 hektarů. Včetně koněm taženého postřikovacího zařízení, které, kvůli minimalizování zátěže mědí, je vymyšleno tak, aby postřik byl maximálně cílený na zelené části keřů.  V meziřadí, kam nedosáhne při orbě radlice pluhu, tam nastoupí motyčky. Podobně jako madame Leroy neosečkují, ale konce letorostů zaplétají. Díky tomu jejich vinice nevypadají jako živý plot, ale poněkud divočeji, což je mi osobně nesmírně sympatické. Jak říká pan Tesseron: „Nemohu kontrolovat počasí, ale udělám všechno nejlepší pro vinici." Biodynamiku zaváděli postupně, krok po kroku, líbilo se jim na ní hlavně to, jak se snaží pohlížet na věci celistvě jako na něco, kde všechno souvisí se vším a je třeba „pokusit se pochopit, co se děje". Ale v roce 2007 byl tlak houbových chorob tak silný, že po několika bezesných nocích a zvážení všech rizik pro celé vinařství se nakonec rozhodli raději postříkat nebio postřikem, přijít sice na několik let o všechny certifikace, ale zachránit úrodu. Nejsou dogmatici, nepočítají výnosy, protrhávají, provzdušňují podle situace, okolností a dle instinktu založeném na mnoha pozorováních a zkušenostech. Jako prakticky u všech podniků na špici je patrný důraz na sebemenší detail, na tom luxusu maximálního nasazení i na zdánlivé drobnosti, na které mainstreamovým vinařům nezbývá čas, energie nebo prostředky. Velmi si zakládají na postupném sběru jednotlivých parcel na základě senzoriky, ne analytických rozborů, sbírají do malých košíčků, které lze díky jejich promyšlené konstrukci důmyslně štosovat, aniž by se jejich obsah poškodil. Hrozny procházejí tříděním, stejně tak i po odstopkování ruce třídičů vyřazují bobulky nižší jakosti.

Honza sice pochybovačně pravil, že všechno toto se bez dechu poslouchá proto, že to vypráví stařík úctyhodného věku, od něhož by člověk čekal spíše konzervativní důraz na tradici než takovou zapálenost a touhu učit se nové věci, že kdybych to samé slyšel od dvacetiletého, tak bych to odzíval, ale...myslím, že ne. Taky já spoléhám na instinkt, a tomu přijde až dojemně čisté všechno to úsilí a snaha vysvětlit nám blazeovaným popíječům, jak zajímavá je tato cesta a co v ní má a nemá hodnotu. Tiše jsem trpěl při dotazech jakoby z jiného světa za sklem neporozumění. Nám vinným nadšencům asi vždycky půjde jen o porovnávání, žebříčky, body, dobré a špatné ročníky, skvělá a průměrná vína, jde nám jen o to nakoupit to nejlepší za co nejméně peněz. S tím se asi nadšení pána, který ročníky bere jako každý svým způsobem jedinečný a vína taktéž, na přístupná a snadno pitelná a na delší uložení, bez toho, že by musel jedny preferovat před druhými („Máte děti? Které z nich máte nejraději?"), asi moc nepotkává. A jestliže jeho přáním je prodávat vína ne na degustování ale k jídlu a posezení s přáteli, pak hořkou ironií jsou jejich ceny vybičované vzhůru Parkerovými body (O Parkerovi nepadlo ten večer z jeho úst ani slovo.). Pane Tesserone, zmizel jste nějak moc rychle, tak alespoň tímhle Vám vysekávám poklonu až k zemi.