O Víně

Roletovi, ty mám rád. Vždycky, když se zastavím v Arbois, což bývá v poslední době většinou v neděli, jdu první do jejich obchodu koupit láhev kořalky Marc de Franche Comté a nějaké víno k večeři ukuchtěné v pronajatém apartmánu někde na vesnici, což je způsob bydlení, který tým VÍNO MATEY při vinných expedicích nade vše preferuje. A ještě poloviční láhev Vin Jaune jako aperitiv. Málokdo má Vin Jaune v malé lahvi a navíc Roletovi aktuálně nabízí ročník 2005, a ten je hvězdný. Ten jejich Marc má 47% a je jeden z nejlepších. Když je v obchodě madame Rolet, tak jí pochválím vína a zeptám se, jestli by nebyly nějaké starší ročníky pro speciální degustaci v Praze a ona začne horlit, že v České republice už obchodníka mají, společnost Dobrá Vína, a tím pádem degustace jejich vín organizovaná nějakým jiným dovozcem nepřichází vůbec v úvahu a dívá se přitom strašně přísně a já se tím bavím, protože znám ty hochy z Dobrých vín a vím jak vypadají uhlazeně a profesionálně, kdežto já tak nevypadám ani vzdáleně a vidím, jak ona se děsí té představy, že by někdo tak obskurní se připletl do jejich vzájemných obchodních vztahů. No a protože se vidíme tak jednou za 2 roky, tak ona to vždycky zapomene, takže příště to je jako přes kopírák. Ale možná, kdyby se madam Rolet poptala u pana hraběte de Laguiche, majitele zámku a vinařství Château d´Arlay, kolik lahví jeho vín jsem prodal v Česku za poslední 2 roky, možná by její přísný pohled o něco změkl. Já ale stejně nemám na vínech od Roletů žádný obchodní zájem, protože jsou to vína městská, takříkajíc Arboisská, taková uhlazená, jako dobře vedená městská domácnost. A já mám radši vína venkovská, často drsnější, někdy až šokující svými pachy a divokou chutí, jindy povznášející čistotou přírodní krásy. Nicméně to všechno je samozřejmě relativní, protože pro někoho může být podivné každé víno z Jury. No a jelikož jsem za poslední roky navštívil v kraji Jura hodně vinařství, tak mě ta legendární, vždycky citovaná v encyklopediích a výpravných knihách, zase tolik srdce netrhají. Tedy s výjimkou Château d´Arlay.

A teď něco k Pierre Richardovi, vinaři, kterého´s mi doporučil. Pro letošní jarní vizitaci Jury jsem si udělal plán návštěv několika doposud nepoznaných vinařství a Domaine Pierre Richard jsem do plánu vděčně zahrnul, protože čerstvý tip od tebe, nedávno prožitý na Grands Jours de Bourgogne, prostě nelze minout. Přijeli jsme do Vernois dopoledne a přihlouplá navigace Garmin nás zavlekla do jakési postranní slepé ulice, odkud jsme po krátkém pěším průzkumu našli usedlost Richardů přímo na hlavní ulici. Je to starobylý velký dům se zahradou připomínající park, kde příchozího hned proti vstupní bráně zaujme malý bambusový háj. Po trávníku tam jezdil chlapík na sekačce. Hned jsem poznal, díky předchozímu studiu webových stránek http://www.domainepierrerichard.com/, že to je Pierre Richard fils, čili syn. Akorát o deset let starší, než na fotce na webu, což chápu - já jsem svoje stránky také už pár let neaktualizoval. Syn slezl ze sekačky, šel nám vstříc a po krátkém rozhovoru vedeném z mé strany nulovou a z jeho strany samozřejmě stoprocentní francouzštinou, nás pozval k ochutnávce. Odemknul dveře v bočním křídle domu a vešli jsme do takové malé místnosti, úzké a tmavé, prostě zařízené starým dřevěným nábytkem s nevelkým barovým pultem na levé straně vedle dveří, které, jak jsme později zjistili, vedou do skladu. U toho barového pultu se pak samozřejmě odehrála ta nejdůležitější část naší návštěvy, degustace. Postupně jsme ochutnali kompletní řadu Richardových vín, pouze polosuchý a rose Crémant jsme vynechali. Pierre Richard syn se ukázal jako chápavý průvodce, používal krátké a stručné věty, takže jsem stačil jeho informace sledovat. Hlavně nechal „promlouvat" vína. Musím se přiznat, že potřebuji víc návštěv než tu jednu úvodní a také delší čas kontaktu s víny jakéhokoliv vinařství, abych o nich byl stavu vydat nějaké svědectví, které by mělo hlavu a patu. Takže v tuto chvíli mohu říct, že jak vína, tak prostředí se mi líbily, degustace byla vedená prostě a neokázale a na jejím konci jsem začínal mít pocit, že začínáme být přátelé. Koupil jsem karton vzorků a s velkou pravděpodobností se tam znovu zastavím. Určitě stojí za povšimnutí, že tu lze dostat Vin Jaune ročníku 2005, který je opravdu vynikající, leckde už vyprodaný. Zajímavostí je ročníkový crémant 2004, který zrál 4 roky na kvasných kalech.

Z Vernois jsme pak jeli do L´Etoile. Zajímalo nás tamní vinařství Domaine de Montbourgeau. L´Etoile je, řekl bych, po Château Chalon druhou nejvýznamnější apelací Jury. Kdo trochu zná jurské způsoby ví, že se tu červená vína při ochutnávce řadí před bílá, neboť ta jsou považována za plnější, výraznější a jaksi důležitější, což vzhledem k bledé barvě a pronikavé ovocnosti zdejších červených odrůd Poulsard (v Pupillinu Ploussard) a Trousseau není vlastně nic divného. Ne tak ovšem v L´Etoile, kde je pořadí takříkajíc klasické. Nejdřív vína bílá, pak červená a na závěr vína likérová. Proč tomu tak je, jsem se zatím nedopátral. Mám podezření, že za tím je prostá chuť zdejších vinařů odlišit se od zbytku regionu. Když se přijede do L´Etoile od severu tak je potřeba projet celou vesnicí a na konci odbočit doprava do ulice stejného jména jaké má vinařství. Tam jsme přijeli k otevřené železné bráně, zasazené mezi dva solidní kamenné sloupy postavené z bílého pískovce. Za bránou je alej listnáčů, uprostřed ní cesta k malému paláci, který nepůsobí nijak okázale. Spíš venkovsky a lehce zanedbaně ale jen do té míry, která značí, že majitel není puntičkář. Vzadu za domem je dvůr, kde jsme zaparkovali. Před nízkým stavením v čele dvora tam stálo u dveří kolečko s dřevem, po dvorku se procházela kočka a voněl tu kouř z hořících polen. Dveře byly otevřené, prostory se skladem vína, kanceláří a degustační místností volně přístupné, ale, jak se říká, nikde nikdo. Volal jsem hlasitě své bonjour abych na nás upoutal pozornost ale odpověď veškerá žádná. Než nám to začalo být divné, zastavilo na dvorku auto, z jeho otvírajících se zadních dveří vyskočil velký černý pes a pak vystoupili lidé. Muž a žena. On, typ opravdového džentlmena a ona, na první pohled osobnost, nesmírně zajímavá žena v prostém venkovském oblečení s jakoby nedbale upraveným pletencem hustých dlouhých kaštanových vlasů lemujících oduševněle krásnou tvář. Džentlmen nám vysvětlil, že ten, kdo je zdejším vinařem je ona. Nicole Deriaux, která převzala vedení Domaine de Montbourgeau v roce 1986 od svého otce Jeana Grose. Džentlmen řekl, že Nicole musí ještě něco vyřídit v domě ale on že se nás ujme a představí nám vína. Posadil nás k dlouhému starému dubovému stolu, sedl si k nám, řada zdejších vín stála na stole pohotově při ruce. Hned na začátku nám prozradil, že z červených vín je aktuálně k dispozici jen Trousseau, Poulsard je vyprodaný a Pinot Noir nepěstují. Ještě zajímavější informace byla, že Nicole Deriaux důsledně používá u všech bílých vín tradiční jurskou oxidativní metodu. Řada vín je tu tedy kratší o klasicky udělané Chardonnay.

Na okraj poznamenávám, že v posledních letech se stále častěji setkávám s pokusy udělat klasicky také Savagnin ale ta vína jsou obvykle úplně nezajímavá. Jedinou výjimkou, zato úžasnou, je „La Loge" Paula Benoita z Pupillinu. To je až monumentální víno a kdo chce poznat, jak vypadá mohutný odrůdový projev Savagnin bez ovlivnění ušlechtilou oxidací, neměl by ho minout.

Džentlmen nijak nespěchal, nechával nás vína vychutnat. Dojem, kterým na nás zapůsobila vína Nicole Deriaux byl mimořádný. Vyhraněný, nezaměnitelný rukopis vycházející z nekompromisního přístupu vinařky obdařené velkým talentem, zaujetím pro kvalitu a, řekl bych, i bohatou fantazií a ženským smyslem pro detail, dává vínům Domaine de Montbourgeau ojedinělý charakter. Člověk tu má pocit, že, tak trochu, vstoupil do ráje. Což se potvrdilo vrchovatě při ochutnání likérové speciality Secret de Montbourgeau, jakéhosi „nadmacvinu" udělaného podle starého rodinného receptu. To je opravdu rajský zážitek! Když jsme se od úvodního Crémant du Jura, extra suchého, udělaného bez použití dozážního likéru, přes Vin blanc l´Etoile Cuvée Spéciale 2009 - typicky jurské cuvée odrůd Chardonnay a Savagnin, propracovali k úžasnému L´Etoile Savagnin 2010, přišla Nicole a posadila se k nám. Naše nadšené reakce ji zjevně těšily. Zároveň z ní vyzařovala poklidná jistota, že to je vlastně samozřejmé, a také vyrovnanost člověka usedlého v požehnané krajině a žijícího venkovskou prací, která se mu daří. Když jsme se dostali k Vin Jaune 2006, Nicole na chvíli poodešla a přinesla misku nalámaného sýru Comté ve dvou stupních zralosti. Tahle klasická jurská kombinace Vin Jaune a horského sýru Comté, kterou jsme vychutnávali okolo prosté bílé misky, pohostinně položené na bytelnou desku starého dubového stolu, byla vrcholnou chvílí celého dne.

S Nicole a jejím přítelem jsme se rozloučili v půl dvanácté a tak zbyl ještě čas na krátkou návštěvu Domaine Philippe Vandelle. To je kamenný dům na konci krátké ulice pod kopcem, kam stojí zato vyjet, protože na konci úzké asfaltky stojí rozkošný rokokový zámek Château l´Etoile. Z nádvoří před zámkem je krásný výhled do krajiny a co se týká vín, tak zdejší Vin de Paille pokládám za jednu z nejlepších kombinací kvality a ceny tohoto slámového vína v celém kraji Jura. Také Pinot Noir obdařené bohatě taninem stojí za pozornost. Domaine Philippe Vandelle v podzámčí znám už nějakou dobu. Jejich Marc de Franche Comté je ještě lepší než od Roletů. Vína mají dobrá a za hodně příznivé ceny. Jejich ceník se nově vyznačuje zajímavou zvláštností, při nákupu víc než šesti stejných vín si musí zákazník trochu připlatit - cena za láhev je v průměru o 40 centů vyšší. V obchodě byla právě paní Vandelle, ptal jsem se dosti udiveně, jak je to myšleno. „To víte, zájem je velký, vína je málo a tak, když ho chce někdo víc, musí si připlatit" pravila manželka vinaře a zadívala se mi zpytavě do očí, co já na to. Já na to nic, na to moje francouzština nestačí. Tak jsem se alespoň snažil chápavě přikývnout. Ostatně, kupoval jsem láhev Marcu a jednu „magnumku" crémantu, tak se mě to netýkalo. A po čase mám dojem, že kvůli tomu mám to vinařství vlastně ještě radši.

Nastal čas oběda, vinaři v celé Francii právě zamkli dveře svých domaine, zavřeli brány château a odebrali se k obědu. V L´Etoile mají rozlehlou náves, kde se dodnes zachovala obecní váha. Sice se na ní už neváží ale je hezky udržovaná a stojí u ní kamenný stůl s lavicemi. Ideální místo pro náš oběd vytažený z piknikového koše, jehož hlavní hvězdou byl malý salám Saucisse de Morteau, uzený v nadmořské výšce 900 metrů na studeném kouři ze smrkového dřeva pod střechou vysoké stodoly. Jurská specialita. Nechyběly okurčičky „cornichons" a dijonská hořčice Maille, obojí ostré jako břitva. K tomu perfektně pasovalo růžové víno z hroznů Pinot Noir, kterého jsem den předtím dostal karton od pana hraběte de Laguiche v Château d´Arlay. Naproti váze, na druhé straně návsi, je takový nevzhledný barák a v něm několik obchodů.

Na jednom vývěsním štítu nápis Products Régionaux. Tyhle krámky mě neodolatelně přitahují a navíc tam na chodníku stály stolky a židličky, byl čas a chuť na kávu, tak jsme tam zašli a nelitovali. Uvnitř je nejen obchod s velkou vinotékou, kde se dostanou vína všech místních vinařství, ale také hospoda, právě teď kypící atmosférou pravého francouzského venkovského oběda. Místní řemeslníci v montérkách smíchaní s úředníky, vinaři a jejich dělníky, pošťák, doktor, atakdál a mezi nimi dvě mladé číšnice s pěknými plamínky v očích roznáší talíře s vydatnými porcemi poctivého poledního menu, k tomu karafy s vínem a orosené lahve s vodou. Kávu nám ta menší ochotně donesla ven, sedíme na sluníčku a slastně protahujeme nohy. Naše návštěva L´Etoile se uzavírá v pocitu naprostého blaha. Za chvíli platíme, nasedáme do auta a odjíždíme do Alsaska, vstříc dalším krásám francouzského vinařského venkova.