O Víně

Tak tedy líbí se mi na té přehlídce, že není tak hogofogo nablýskaná, jak jiné, že nejedou na body, na zlaté, stříbrné, bronzové medaile, na championy výstavy, vítěze odrůd, čestná uznání. Nic takového. Prostě „jen" přehlídka, která má ukázat z českých vín nikoliv jen to nejlepší, ale reprezentativní vzorek - a to se jí daří, protože zřejmě vinaři moc nespekulují a dají pár namátkově vybraných vín, někdo dá svá lepší, někdo si nejlepší šetří na soutěže nebo prostě pro sebe a známé.

Slaný-Kvíc sice není za rohem, metrem ani tramvají tam nedojedete, ale to je možná dobře, nemíří tam davy lidí, alespoň na začátku, hned po otevření, jsem se nikdy s davem nesetkal. Mají krásně dlouhatánský pult, ke kterému by se vedle sebe vešel klidně autobus lidí, aniž by se strkali lokty. Obsluha prostě nemá nejmenší chybu - nezažil jsem nikdy nikde tak chápavou, ochotnou, pohotovou, inteligentní nalévací službu. Nemusel jsem více než jednou vysvětlovat, kolik je „maličko", už jak jsem se blížil ke stolku, byl jsem zaznamenán a jakmile dokončili nalévání předchozímu hostovi, okamžitě jsem šel na řadu. Letos provedli opatření na eliminaci ožírání se do němoty a vysosání nejlepších vzorků: každý dostal arch s čísly všech vzorků a ty, které jste již ochutnali, vám obsluha odškrtla a znovu vám stejné číslo už nenalila. To je chytré a užitečné. Měl jsem fakt jen opravdu minimum času, takže jsem ocenil, že jsem kartičku nechal na pultě a starost o ní ponechal na obsluze, jen jsem kmital k pultu, od pultu ke stolu (stoly na sezení tam byly!), přivonět, ochutnat, vyplivnout (i džbánek mi půjčili), poznámka, další číslo. I při malých množstvích vzorku jsem tak za hodinu naplival a naodléval odhadem litr. Takže opít se není problém, když to připustíte - letos bylo 119 vzorků vín plus pár medovin a moštů (loni bylo i více, ale 2011 byl v Čechách velmi hubený ročník).  Ale můžete zajídat - připravena byla jídla jak ze studené kuchyně, tak jste si mohli dát něco ugrilovat či osmažit. Ovšem bez toho, že by vás smrady ze smažení rušily, odehrávalo se to venku.

To je další věc, která poněkud eliminuje ožírání: degustace se koná v klimatizovaném sklepním hospodářství pana Rychtaříka. Neptal jsem se, na kolik stupňů to má nastavené, ale i když jsem měl lehce zateplenou bundičku, po hodině sezení jsem si dýchal na zkřehlé prsty. Dvě hodiny dají jen Eskymáci. Na druhou stranu bílá sladká vína jsou nachlazená ideálně, u suchých a červených si je musíte někdy trochu zahřát těma rukama, což je pořád lepší než koumat jak by se ochladil příliš zteplalý vzorek.

Když nad tím zpětně přemýšlím, možná příště poprosím i o větší skleničku (standardně se pilo z OIVek na zálohu), nebo si rovnou vezmu svojí.

Co ještě dodat? Vstupné lidové, žádné opruzy s trháním a počítáním víněnek.

A co mi z českých vín nejvíc chutnalo?

Loni jsem nějak zanedbal odrůdu Modrý portugal, letos jsem si řekl, že nevynechám příležitost a doženu to. Modrý portugal od Pavla Hrabkovského z Velkých Žernosek byl tak archetypálně klasický, až mne to dojmulo, že existují ještě u nás vína, kde si nemusíte lámat hlavu, proč to chutná jako Rioja, Rakousko nebo Südtyrol.

Velmi zajímavým vzorkem byl Hibernal 1999 z Výzkumné stanice Vinařské v Karlštejně. Nevím, kdo z vás archivuje Hibernaly, já tedy už ne, a takhle starý, když uvážím, že Hibernal byl zapsán do státní odrůdové knihy až v roce 2004, tak to je nesporně rarita. Milovníci vyleželých stařinkových komplexů by si přišli na své (tedy kdyby se takovéto víno dalo ještě někde ochutnat, což nepředpokládám). Na druhou stranu si neodpustím konstatování, kterým se už poněkolikáté opakuji: ryzlinku to není podobné ani náhodou. Ryzlink je prostě ryzlink - téhle královské odrůdě se nic nevyrovná. Možná, že v nerezu moderně udělaný ryzlink, o kterém lze říci jen, že je svěží, citrusový s lehkým zbytkem cukru, lze napodobit lecčím podobně vyrobeným, ale kdo měl kdy tu čest s velkými německými rieslingy z velkých dřevěných sudů nebo třeba s rýňáky ze Školního statku Mělník (na přehlídce byl nádherný pozdní sběr 2007), neuvěří, že Hibernal by měl být takový bio-ryzlink s lepšími pěstitelskými vlastnostmi.

Perfektní rýňák předvedl i Luděk Vondrák - 2011 měl v sobě přesně tu výše popisovanou jemnou typickou majestátnost a určitě bych se rád s tímto vínem setkal za pět let.

Dva tisíce jedenáctky se mi nejvíce líbily u Aleše Svatoše - MT a VČR byly krásně svěží, mladistvé v tom nejlepším slova smyslu, s rozpustilým štychem zdravých kvasinek a dokonce lehce semi-sparkling naperlené, což byl vždycky můj sen tohle všechno do mladého vína dostat, většinou mi z toho vylezly nestabilní vrtošivé podivnosti.

Z ruland modrých jestli mi nějaká udělala vyloženě radost? Z Klášterních vinných sklepů Litoměřice byla takové echt typická, nikterak složitá, ale podobně jako Hrabkovského portugal čítankově demonstrativní exemplář toho, jak má pinot vypadat. Po tom se poohlédnu, to bude zábava pít.