O Víně

A už je tady očekávané víno, nalévám si do sklenice a... barva perfektní, přesně taková, jakou by měla tahle odrůda mít. Přibližuji se pomalinku nosem ke sklenici a kochám se nádhernou mnohovrstevnatou vůní. Hmmm, výborné. Pak polykám první doušek a... Zklamání... Ano, přiznám se, tohle je velká škoda. Krátká dochuť, moc kyselin, málo tříslovin... Čekal jsem něco... no, tohle prostě ne... Celkově víno hodnotím jako příjemné, ale nic víc. Udělám si zápisek a jdu dál. Svůj názor jsem si na něj učinil, vím o něm všechno, co potřebuji, vracet se už k němu nemusím...

Pak se podívám do tváře člověka, co sedí přede mnou. Vypadá, že vínům ani moc nerozumí. Nezdá se, že by víno nějak zvlášť zkoumal. Jen tak sedí a mlčí. Dopije první sklenici. Nalije si druhou a podívá se na víno láskyplně, jakoby hovořil se starým známým. Znervózňuje mě... Nevím proč, ale je to tak. Co to ten člověk vyvádí? Degustuje vůbec nebo jen tak popíjí a na něco vzpomíná? Jeho pohled je upřen někam do dálky. Vypadá divně. Pak pomalu, opravdu pomalu, otočí hlavu a podívá se mi přímo do očí ... a.... Je to jako pohled do jiné dimenze... V těch jeho očích... zdá se mi, že tam spatřuji... je to skutečně ono...? ... mošt stékající někam dolů... kádě... vidím hrozny visící na keřích a spatřuji lidi... okopávaní vinohradu, pot a dřina... vidím sklípek a veselící se staříky...hudba a zpěv... slyším šustění listů na stromech... všímám si zajíce prchajícího mezi řádky...vinohrad, ano, vidím vinohrad... lesy okolo... kostel... na obloze je mrak a ... Jsou to obrazy, záblesky toho, co je ukryto v tomhle víně... Je to příběh... příběh zrodu... Já sám stojím možná na konci tohoto příběhu, aniž bych znal jeho začátek... Nevím o tomhle víně vůbec nic... Vůbec nic...

Ráno okolo půl sedmé si to šněruji znojemskými ulicemi a mířím k vlakovému nádraží. Ještě si koupit lístky a hurá na nástupiště. Je tam. Lasička. Tyhle rakouské vlaky jsou prostě parádní. Čisté, pohodlné, při jízdě je skoro neslyšíte. No prostě zážitek z cestování.

Je krátce po osmé hodině ráno a já vysedám na šatovském nádraží. Byli jste někdy v Šatově? Pokud jste sem přijeli vlakem, pak asi víte, že samotná obec je o pořádný kus dál než nádraží. No a tak se nerozpakuji a vyrážím po slavné šatovské dlažbě - zvonivce vstříc novým zážitkům. Slunce se mi opírá do zad, je hezky. Míjím sídlo známé vinařské firmy Znovín Znojmo a po necelém kilometru přicházím do samotného Šatova.

Červená bašta v erbu

Šatov (německy Schattau) je taková milá vesnička. Teda pardon, co to plácám, je to městys. A dokonce se slušnou historií! První zmínky jsou z doby kolem roku 1200... Později dokonce povýšen na městečko s vlastním erbem (červenou baštou) a právem pečetit zeleným voskem. Samé zajímavosti, tenhle Šatov. Jestli někdy pojedete okolo, určitě nevynechejte. Mají tady například kostel sv. Martina a opravdu hodně starou kapli, takže pokud jste nadšenci přes spiritualitu... Jestli jste jako děcka spíše běhali s dřevěnou puškou po lese, tak rozhodně pěchotní srub MJ-S3 „Zahrada"... Těžký kulomet, kanón, granáty v bedně... No prostě paráda. Ale jste-li fajnšmekři přes víno... Pak musíte tím tuplem přijet. Víno, sklepy, vinohrady okolo, to je Šatov.

Já mířím do sklepní uličky a prohlížím si jeden sklípek za druhým. Sklep Romana Poláka s bělostnou fasádou a barevnou malbou s vinařskými motivy nad dřevěnými vraty... Působí to docela pěkně. Moravský sklípek s Vinařskou stodolou a naučnou vinicí vzadu na zahradě. Hmm, tady se dá docela dobře najíst. Bohužel je půl deváté ráno, a tak si musím nechat zajít chuť a pokračovat. Další sklípky a lisovny. Taky dům pana Valy, co ho možná znáte z televize, z pořadů Putování za vínem... Procházím uličkou a na jejím konci zatáčím doprava. A už ho vidím z dálky. Malovaný sklípek.

Milá procházka Skalkami

Od nádraží až sem je to skoro dva a půl kilometru. Ale procházky se nelekejte, Šatov je vážně příjemný. Pravda, když jsem tudy procházel poprvé, zrovna hlásili v rozhlase, že se ztratila nějaká paní. Lidé se rozhlédli kolem sebe, pak se podívali na mě... Cizí tvář... Vidíme ho tady poprvé... Potuluje se kolem baráků a po lukách... Prý jen tak chodí po vinicích... No tak já pomalu půjdu, naschle... Inu, někdy je lepší nečekat, zbytečně nepátrat a jít zas o dům dál...

Malovaný sklípek v Šatově. Další profláknutá pamětihodnost. Vcelku obyčejný sklep, který je však neobyčejný svou výzdobou. Autor maleb, lidový umělec Maxmilián Appeltauer věnoval výzdobě tohoto sklípku třicet let svého života. A představte si, že nepřestal s malováním ani poté, co přišel o ruku! Prostě borec. Faktem je, že naivní styl maleb není úplně pro každého. Pokud rádi navštěvujete galerie, obdivujete se Vermeerovi a tak, nečekejte zázraky. Ale jinak sklípek v každém případě stojí za návštěvu, třeba s dětmi, které barevné skřítky určitě ocení...

V okolí Malovaného sklípku je taky řada moc pěkných viniček, které všechny spadají pod viniční trať Skalky. Jsou to v mnoha případech takové větší zahrádečky, mírně se svažující k jihu a jihovýchodu, ze kterých se občas objevují hodně zajímavá vína. Napadá mě třeba skvěle pitelná večerka, kterou produkuje již zmíněný Znovín Znojmo. Ale určitě by se dalo leccos ochutnat i od některého menšího vinaře, kdoví... Já se vydávám uzounkou stezičkou a mířím do přírodní rezervace Skalky. Je to moc pěkný koutek, to Vám teda řeknu. Zvlněná krajina s pozoruhodně zbrázděnými balvany vyčuhujícími ze země, k tomu keříčky vřesu a pobíhající ještěrky zelené v trávě... Sotva se dostanete kousek za poslední šatovské domy, hned se ocitnete v ráji místní květeny, jejíž jména jsou doslova přehlídkou nádhery českého jazyka: kostřava, ovsíř, ostřice, křivatec a rozchodník nebo dokonce smil, pryskyřník a vstavač... Sedám si na kus velkého balvanu a kochám se pohledem na okolní krajinu. Stébla trávy, poletující hmyz... Zářivě červené květy vlčího máku a skromná vinička přede mnou, jen tak, pár řádků a zase trsy trávy... Vlevo, tam za keřem růže šípkové, vykukují Hnanice, i s typicky bělostnou kostelní věží. Co mě ale ohromuje nejvíce, je jetel. Obyčejný jetel? Ale vůbec ne. Tak krásnou sytě růžovou barvu už jsem dlouho neviděl. Fotografuji, ale je to o ničem. Tohle žádný foťák nezachytí. Stoupám k nejvyššímu bodu - nic velkého, nějakých 300 metrů nad mořem, tohle je příjemná procházka - a znovu se rozhlížím po okolí. Krása. Pole, louky, lesy, barevné kvítky... A taky další díly viniční trati Skalky, tentokrát ale ležící v katastru Havraníků. Tahle vinice je na rozdíl od těch šatovských slušně porostlá trávou. A je to dobře, v tomhle půvabném koutu přírody. Slunce pálí. A uprostřed vinice vidím traktor. Že by postřik? Přece jen, před pár dny vydatně pršelo, no a tenhle rok je opravdu šílený. Aspoň mají co na keřích, ne každý má letos to štěstí...

Do Havraníků na Chenin blanc

Sestupuji do obce Havraníky (něm. Kaidling), od Malovaného sklípku jsem ušel necelý kilometr a půl. Hned na začátku vesnice spatřuji roztomilý vinohrádek, který mě zaujme docela velkým stromem na jeho okraji stínícím řadu keřů. Hledím na to, kroutím hlavou. „Proč je tady ten strom?", říkám si nahlas... Najednou se ozve za mnou: „To aby v části hrozna zůstaly kyselinky, hošku." Otáčím se a vidím hodně sešlého dědu v šedivé hučce a kostkované flanelce. „Tož děkuju, zrovna jsem si říkal, k čemu tam je." Fotím si vinici, otáčím se na dědu a ten... je fuč... Udělám pár kroků. No to mě podrž, kde se schoval? Kdoví co to bylo za dědu. Ve třiceti stupních v takové košuli... Nebo to byl jen přelud? Nestát, nekoukat, raději pokračovat, jeden nikdy neví...

Když už jsem navštívil sklepní uličku v Šatově, rozhodl jsem se, že omrknu i tu havranickou. Zdejší sklepy jsou prý výjimečné svou délkou, dosahující několika stovek metrů. Vykopány jsou v měkkých pískových spraších a představte si, že jemný písek, který se při jejich stavbě vynesl na povrch, se vozíval až do Vídně a používal se na výrobu omítek. Po nějakých tří stech metrech proto zatáčím z hlavní silnice doprava a už už se procházím mezi sklípky a lisovnami. Faktem je, že na první pohled se mně více líbila sklepní ulička v Šatově. Některé sklípky jsou hodně sešlé, jiným by stačila alespoň nová omítka. Na druhou stranu, i stará polorozpadlá stavba může mít svébytné kouzlo, že jo. Proto když někdy přes Havraníky půjdete nebo pojedete na kole, určitě uličku omrkněte. Zabere to člověku deset minut, víc určitě ne. A minimálně kvůli památkově chráněné barokní lisovně to stojí za to. Bohužel soška Panenky Marie v nice nad vchodem té prastaré stavby musí zaplakat, protože o pár desítek metrů dál je jiný sklípek přestavěný na „podnik pro pány". Při pohledu na tohle hnízdečko se prostě neubráníte smíchu, jelikož to v romantické uličce vypadá, jak pěst na oko. Ale co se dá dělat. Jsme kousek od hranic s Rakouskem a tohle je holt realita pohraničních obcí. Nadržení chlapíci s peněženkami naditými eury se někde musí vybít. Že to musí být zrovna na takovém místě ale vinného turistu přece jen trochu zamrzí...

Přes Staré vinice a vřesoviště do Popic

Od uličky to beru nahoru a přicházím ke kostelu sv. Linharta. Docela hezká stavba z počátku 19. století s cibulovitou bání na věži. Žasnu, že ho Havraničtí zvládli postavit za pouhé tři roky. No ale to už pokračuji dál a zakrátko (od uličky nějakých devět set metrů) se přede mnou otevírá viniční trať Staré vinice. A já hned mířím k ochutnávkovému stánku, který tady provozuje Znovín Znojmo, shazuji ze zad baťoh a rovnou se sápu po vzorečku vína. Je horko, potřebuji se osvěžit. Suchý Chenin blanc, ročník 2007 právě z Havraníků tento úkol určitě splní. Je to pohoda. Jsem tu jediný turista, je klid... Sedím si na lavičce, vínko v ruce, za zády ve stromoví zpívají ptáci... Řádky révy kam až oko dohlédne... kousek dál se pase hnědý kůň a nad tím vším ční věž kostela... Tahle východní část trati Staré vinice je moc pěkné místo. Samotná vinice je spíše mírného sklonu až rovinatá, ale vína odsud mně většinou chutnají. Navíc je tady celá řada netradičních odrůd, zahlédl jsem i řádek Kerneru, o němž jsem tady neměl tušení... No a to okolí... Z jedné strany k vinici přiléhá havranické vřesoviště, z druhé máte zahrádky Havraníků a ačkoliv se nejedná o nějaké zvlášť vyvýšené místo, naskýtá se odsud i hezký výhled východním směrem. Mezitím zabředávám do rozhovoru s pánem z obsluhy a prý se tady denně zastaví kolem padesátky lidí, o víkendech i dobře přes stovku. „Vidíte?", říká s dalekohledem v ruce a ukazuje na skupinu cyklistů v dálce. „Támhle jedou, jeden, dva, tři... jedenáct. Jedou do Šatova. Dají si tam oběd, pak do Hnanic... Ti tady budou tak ve čtyři." Hmm, tak ten to má slušně vypozorované... Ještě jeden chenin a jde se.

Beru si batoh a vyrážím po červené turistické značce přes Havranické vřesoviště. Pokud chcete na našem území spatřit opravdu ukázkové vřesoviště a stepní pastviny, pak se vydejte sem. Potkáte tu fantazijní balvany, sem tam nějaké menší skály, narazíte dokonce i na skalní mísy, které navzdory záhadologům nevznikly rukou člověka, nýbrž vesměs chemickou erozí. A kolem všech těchhle působivých šutráků rozmanitá květena, jejíž vyjmenování by zabralo spoustu času, a proto zmíním jen všudypřítomný vřes obecný. Určitě nevynechejte žádnou z informačních tabulí (např. ty na okraji Havraníků či Popic), protože se dozvíte celou řadu zajímavostí. Třeba to, že na vřesovištích je systematicky likvidován přivandrovalý a hlavně agresivní trnovník akát, nebo že k péči o krajinu patří i pastva ovcí a koz. A konečně že kdo se bude chovat tiše a pozorně, může zahlédnout i některé vzácnější představitele zvířeny, třeba dudka chocholatého... Nedávno jsem tudy šlapal v davu lidí během znovínského Putování po vinicích, teď jdu sám, potichu a hned jsou poznat výhody. Kousek přede mnou sedí na pěšině zajíc... stříhá ušima, nechává mě přijít docela blízko. A najednou frrrr... a je v trapu. Procházím kolem keřů a trsů trávy, nasávám roztodivné vůně, před sebou vidím věžičky dvou kostelů, popického a konického... Na malou chvíli se zastavuji u kapličky Panny Marie Bolestné. Stavba z roku 1816 byla v devadesátých letech minulého století zrekonstruována, takže je na ni radost pohledět. Zajímavá mi přijde hlavně křížová cesta ve formě reliéfů na vnějších zdích. Kousek za kapličkou pak míjím sochu sv. Antonína Paduánského, za nímž se v dálce rýsuje jedna z částí vinice Pod lesem, u které se pase stádečko ovcí... Celkově je to přes vřesoviště příjemná procházka, od ochutnávkového stánku Vám to zabere zhruba osm set metrů a to už scházíte do Popic. Čas oběda se blíží a přes Popice to tak beru bez dlouhého otálení rovnou kolem kostela sv. Zikmunda nahoru do kopce. Rozpálená asfaltka, slunce pěkně peče a já se co chvíli zastavuji, abych vytáhl láhev se zteplalou vodou a napil se. Jak si to tak šinu po cestě, po levé straně, hned za roztomilou kapličkou, spatřuji vinici Pod lesem. Mírného sklonu, zatravněná, obrácená směrem k jihovýchodu, od západu chráněna hvozdy Národního parku Podyjí. Řádky začínají téměř u silnice a končí až daleko vzadu, pod lesem:) Stáří vinohradu je něco přes dvacet let a charakteristickými odrůdami jsou tu především Müller Thurgau, Veltlínské zelené a Ryzlink rýnský, o něco méně je tady Sauvignonu a Ryzlinku vlašského. No a v malém množství tady najdete ještě pár dalších odrůd, třeba Frankovku, Neuburské nebo Sylvánské zelené. Viniční trať Pod lesem možná není až tak mediálně známá, ale vína odsud produkuje hodně sympatické vinařství Dobrá vinice, které už si určitý věhlas mezi vínomilci získalo.

Do Znojma coby kamenem dohodil

Přicházím do Konic (Konitz či Conicz). Tahle malebná vesnice patří k tradičním vinařským obcím a odvody desátků ze sedlešovických, popických a konických vinic jsou doložené už k roku 1228! Jako hlavní trať v Konicích se přitom postupem doby vyprofiloval Altenberg (Starý kopec), ležící ve směru na Kraví horu. Takže Kraví hora, už se těším... Teď ale ještě chvilku strpení, protože se v obci na prudké zatáčce pouštím z kopce dolů. Je to sice zacházka, ale kostel sv. Jakuba Většího za to určitě stojí. Po nějakých tři sta padesáti metrech přicházím ke kostelu a obcházím ho dokola. Moc pěkná stavba, v novogotickém stylu, z počátku 20. století, jejíž charakteristická věž ční vysoko do nebes a je vidět z širého okolí. Jestli Vám kostel něco připomíná, tak se vůbec nepletete, protože je hodně podobný kostelu sv. Mikuláše v nedalekém Znojmě. Taky se odtud nabízí moc pěkný výhled na viniční trať Kraví horu a to i s mnoha malými zahrádkami a viničkami kolem baráků.

Vydávám se tedy po cestě za kostelem zpátky nahoru a po chvíli zatáčím ostře doprava. Míjím kapličku zvanou Poklona za školou a konečně přicházím k okraji viniční trati Kraví hora. Tahle vinice patří mezi nejlepší viniční tratě na Znojemsku a někteří odborníci ji dokonce považují za vůbec nejlepší. Hmm... No to se podívejme... Obzvlášť se tady údajně daří odrůdám Sauvignon, ale také rýňáku a veltlínu... Jen si poslechněme jména některých vinařů a vinařství s Kraví horou spojených: Jaroslav Hudeček, Vinařství Rodiny Špalkovy, Josef Dobrovolný, Agrodružstvo Nový Šaldorf - Modrý sklep, Znovín Znojmo... no prostě kus Znojemska hodný bližšího zájmu... Šlapu si to po polní cestě a sleduji řádky révy napravo i nalevo. Nakonec ale přecházím k západnímu okraji vinice a dál pokračuji podél lesa. Právě lesy patřící již do NP Podyjí tvoří od západu přirozenou ochranu zdejších vinic. O těch se také říká, že bývají díky své poloze v zimě uchráněny před mrazy. No, já každopádně mohu dodat, že během své procházky jsem si žádných škod způsobených mrazem nevšiml, což je vzhledem k tuhé zimě 2009/2010 výborná vizitka. Letos takové štěstí každý rozhodně neměl...

Mířím na severovýchod a celé dva kilometry neprocházím ničím jiným než jednotlivými vinohrady, občas přerušenými řadou keřů a stromů. Viniční trať Kraví hora má východní a jihovýchodní sklon a pokud se pohybujete tak jako já na jejím západním kraji, otevírají se před Vámi opravdu krásné výhledy na nekonečné řádky révy, Konice s kostelem, Nový Šaldorf choulící se v údolí nebo třeba na Loucký klášter ve Znojmě. Parcely se střídají, někdy je meziřadí rozoráno, jindy zatravněno, místy už réva podle pokroucené a mohutné stařiny něco pamatuje, jinde je zase vysazena úplně nová... Celé je to jako velikánská mozaika, která vypadá prostě úžasně. Jako byste se dívali na obrovitý proužkovaný koberec, zvlněný a končící v nedohlednu.

Konečně přicházím k severnímu konci vinice (už v katastru Sedlešovic) a nechávám révu za sebou. Bylo to krásné... Ještě se pokochám výhledem na Znojmo, sestoupím do údolí Dyje a v prosluněných Karolíniných sadech si sedám na lavičku. Jsem u cíle cesty. Od rána jsem ušel zhruba třináct kilometrů, slušně mi vyhládlo a mám pořádnou žízeň. Jo, mám pocit, že tahle chvíle chce, navzdory všem těm vinicím, guláš a jedno dobře vychlazené pivko...

Stojíme v tom sklepení několik metrů pod zemí... stěny osvětlené oranžovým světlem... žárovka občas zabliká, podivně v ní zaskřípe a pak zase svítí dál... Demižony se zbytky loňského vína okolo nás, další s burčákem, kousek dál prázdné a vymyté čekající na naplnění, támhle koštýř, plastový kbelík... láhve narovnané na sobě, zaprášené... na zemi jemný pečlivě uhlazený písek a v něm stopy... jak přešlapujem, stop přibývá... Ruce mám ještě ulepené od hroznové šťávy, držím koštovačku, popíjím... jestli se ptáte co přesně, tak bílé... možná milerka, ale kdoví... a pak trošku červeného... že by vavřineček?... nevím... teď nepotřebuji vědět... mlčím, poslouchám... Slova vinaře ke mně plynou jako zčeřené vlnky na řece... plují prostorem, přicházejí k našim uším... projdou skrz a pokračují do hlubin sklípku. Je to magická chvíle, stát tváří tvář člověku, plody jehož práce nyní pijeme... únava, píle, nadšení, znalost a omyl, zkušenost... radost a smutek... Smějeme se... Čas tady běží jinou rychlostí než tam nahoře...

Nechávám slova přicházet a dívám se kdesi mezi dřevěné soudky... Nemohu se dočkat zítřejšího rána... vstanu brzy, sbalím si věci a půjdu... po poli a po louce, kolem lesíku... Nad hlavou mi budou poletovat ptáci, na mezi vyplaším možná dvojici srn... Ještě bude ráno a já budu stát na kraji vinice... vinice, z jejíž hroznů se zrodilo tohle víno, co nyní pijeme... Já si sednu pod strom, který tam na okraji stojí... a zavřu oči...

Průběh trasy (11. června 2010):
Šatov - vlakové nádraží (8:10)
Šatov - sklepní ulička (8:30)
Šatov - Malovaný sklípek (8:53)
Přírodní rezervace Skalky (9:30)
Havraníky - sklepní ulička (9:52)
Havraníky - Staré vinice (10:10)
Popice - Pod lesem (11:03)
Konice - kostel sv. Jakuba (11:22)
Konice - Kraví hora (11:38)
Kraví hora - vyhlídka na Znojmo (12:15)
Znojmo - Karolíniny sady (12:35)

Délka trasy: 13 km, 4 hodiny 25 minut (včetně všech zastávek)

Ke sklípkům a vinařům v Šatově zde, k naučné vinici za Moravským sklípkem si můžete něco přečíst tady a tady, celou trasu si pak můžete projet i na kole, viz zde.

O Šatově se dozvíte vše podstatné na jejich webu, o pěchotním srubu „Zahrada" tady a k Havraníkům opět jejich web, stejně tak i ke Konicím, ty mají moc pěkné stránky.

Hodně zajímavostí ke zmíněným obcím a ostatním pozoruhodnostem lze najít i na stránkách Dobrovolného svazku znojemských vinařských obcí - Daníž.

K přírodním poměrům pak doporučuji tuto výbornou publikaci, ze které jsem také bohatě čerpal:

Mackovčin, Peter (ed.): Brněnsko. Chráněná území ČR, sv. IX., Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno 2007.