O Víně

Wachau je nejkrásnější ve zlatavém hávu babího léta

První vrchol cesty. Vlastně hlavní vrchol. Počasí přesně podle objednávky, Obloha modřejší než modrá, po ní pluje sem tam nějaký obláček - fotky s bílými obláčky na modré obloze jsou zajímavější, než jen s tou modrou oblohou. A já jsem vám přece slíbil parádní fotky podzimního Wachau. Tak jsem to počasí takhle objednal. Jen časově se to nedalo úplně sladit a zkombinovat s ideální barvou vinic. Zlatě zářivé budou vinice až tak za týden, deset dní, ale to už tu bude, podle předpovědi počasí, zamračeno, pršet a pod 10 ˚C. Jak se později ukázalo, bylo to ještě horší. A tak ty vinice nejsou zlaté ani barevné, ale stále ještě zelené a jen tak jemňounce probarvené.

Na palubě s temperamentními Španělkami...

Lodí se necháváme doplavit do Melku a pak na půl cesty zpět do Spitzu. Cesta prosluněným údolím je opravdu romantická. Maličko ji kazí jen jedna věc. Loď je doslova přecpaná turisty, organizovanými skupinami, které se na jednotlivých zastávkách střídají. A z nich se některé chovají, jako by měly loď pronajatou celou jen pro sebe. Ale i tohle má nakonec jednu světlou, ba přímo půvabnou stránku. Jak už to tak na cestách za sny bývá... Ve Spitzu nastupuje veliká skupina Španělů a střídá jinou, poněkud se roztahující skupinu turistů z jiné země. Tedy spíš Španělek. A hned je jich plná loď! Ale v úplně jiném smyslu. V tom nejlepším! Zpívají, tančí, pijí, smějí se, a přinášejí na palubu úplně jinou atmosféru a náladu. Vzniká vskutku opojné spojení malebnosti dunajského údolí se žhavým španělským temperamentem. Opravdu povznášející zážitek. Takže když pojedete lodí po Dunaji, a vlastně kdekoliv, snažte se rezervovat si jízdenky tak, aby vám společnost dělala skupina rozjařených Španělek. Vyplatí se to. Španělky už nejsou úplně nejmladší a už vůbec ne štíhlé, ale mají prostě šmrnc.

...a o mimo řádném půvabu jedné z nich

Jedna není tak rozjetá. O to je krásnější a noblesnější, než ostatní. Sedá si úplně na konec paluby, k rakouské vlajce, vlající ve větru za lodí, natáčí se ke sluníčku, přivírá oči a opaluje se. Vyzařuje z ní elegance, půvab i sebevědomí. Chci si ji vyfotit. Byla by ozdobou této knihy, ale vždycky, než zaostřím a najdu tu správnou vzdálenost, tak otvírá oči. Rozhlíží se, snad proto, aby zjistila, zda ji někdo obdivně pozoruje, a zdá se mi, že se pokaždé pátravě podívá, cože to fotím. Asi cítí můj pohled. Po třetím pokusu už to začíná být trapné a tak to vzdávám. A abych seňoru uctivě oslovil a slušně požádal o svolení, vyšperkované upřímnou lichotkou, k tomu mi chybí jazyková výbava i dostatek odvahy a sebevědomí. Hlavně té odvahy a sebevědomí. A tak tu fotku nemám a knížka je o maličko, o hodně - o jednu krásku, chudší.

Romantická je loď...

V úplně jiné společnosti pak doplouváme na půl zpáteční cesty do Spitzu. Na jaře jsem právě odsud cestoval s milou společnicí skleničkou. Tentokrát zde vystupujeme, a dále pokračujeme po svých. No, po svých - na svých či vypůjčených kolech. Vždycky jsem si myslel, že cesta lodí po Dunaji údolím Wachau je vrcholem romantiky. Tím nejsilnějším a nejromantičtějším zážitkem, jaký v tomto kraji může návštěvník zažít. Ale cesta ze Spitzu do Kremsu na kole mě přesvědčila, že romantická je loď,

...romantičtější je kolo

Co je nejromantičtější? Na kole se dostanete dál od břehu, blíž k vinicím, malebným městečkům a vesnicím, klikatícím se cestám mezi vinicemi, k božím mukám, pomníčkům a kapličkám, k růžím, které zdobí řádky vinné révy. Touto pohádkou projíždíme s několika kratičkými kochacími zastávkami a jedním posezení v heurige až domů. Už cestou táta zdůrazňuje, že dneska opravdu dopijeme jen tu načatou láhev. A jak řekl, tak jsme udělali. Skoro. Dopíjíme tu načatou a pak už opravdu jenom jednu. U té druhé mi táta řekl, že to byl dneska jeden z jeho nejsilnějších životních cestovatelských zážitků. A že už jich má! Ta věta mě hřeje dodnes.