O Víně

V Burgundsku se necítíte neustále o něčem přesvědčován, neupřímně plácán po zádech, permanentně obelháván jako hejl, kterému je třeba všemi prostředky vnutit co nejvíc za co nejvíc, jste rovnocenný partner, který se smí zeptat a je mu zodpovězeno bez vytáček, součást týmu, někdo, komu jde přece o stejnou věc - sdílenou lásku k tomuhle kousku země, jeho lidem a vínům. Letošní Grands Jours prostě navzdory mírně pokleslým prodejům opět proběhly v pohodě, hladce, bez zaskřípání či zadrhnutí.

Ještě před jejich zahájením to však trochu drhlo tisíc kilometrů východně. Letošní počty nahlášených z České republiky už přerostly únosnou mez francouzské velkorysosti, pořádající BIVB si udělal telefonickou kontrolu, při níž zjistil, že údajné profesionály ve skutečnosti ve firmě, pro níž měli pracovat, nikdo nezná. Výsledkem bylo okamžité zaražení dalších registrací všem dalším Čechům bez rozlišení. A ostuda. Přiznávám i svůj díl viny: z mých obdivných článků před dvěma lety mohl vzniknout dojem, že každému, kdo jen trochu dychtí po burgundském vínu, stačí jen drze zalhat a užít si to. Netušil jsem, kam až to může dojít. I když tedy Grands Jours turistika běžela už před mou návštěvou před dvěma lety, kaji se a uvádím vše na správnou míru: Grands Jours de Bourgogne není párty, kde se lze zadarmo zřezat burgundskými víny se  všemi zábavnými kámoši. Je to profesionální akce, kam jsou zváni ti, kdo ze své pozice pomáhají zdejší vína prodávat a šířit slávu tohoto regionu, aby ochutnali a zhodnotili vína z ročníku právě uvedeného na trh. Nestojíme přeci o to, aby se na účet naší národnosti vtipkovalo stylem: „Je jich jako Čechů na Grands Jours de Bourgogne."

Jaký tedy bude v lahvích ročník 2008? Opírám-li se o nějakých 140 vzorků chutnaných během jednoho a půl dne, pak mně osobně přijde velice zajímavý pro vína bílá. Oproti horkým ročníkům, které zaujmou až opulentní přezrálostí, jsou nula osmičky obecně více minerálnější nebo nejvýš svěže ovocitá s krásnou šťavnatou kyselinou, z které vína budou v lahvi žít dlouhá léta. Až na výjimky mi úroveň dřevitých tónů ze zrání v nových dubových sudech přišla nižší než bych očekával. Taková vína mi vyhovují, byť si nedělám nárok na to hodnotit, jak se později v lahvích vyvine finesa a komplexnost, zřejmě víc než kdy jindy bude záležet na konkrétním vinaři. Jakkoliv horuji vždy více pro malovinaře, objektivně bych řekl, že tento ročník co se týče vícerozměrnosti a rafinované bohatosti lépe zvládla velká původně negociantská jména jako Bouchard, Jadot, Drouhin, Bichot či Faiveley. I když jsem se snažil spíš „vybírat hrozinky z vánočky", tj. jít hlavně po věhlasných značkách než náhodně zkoušet cokoliv, ne vždy věhlasná značka potvrdila v mých očích svou pověst a krom infantilně lízátkových kusů semtam i pekelně přesířené „zabijáky astmatiků" jsem musel na jazyku poválet. Co červená? Ech, jak bych to...ta mne zas až tak nenadchla. Až na výjimky. Dokážu pochopit, že ne každý ročník nenese zrovna dar finesy, dokážu si vychutnat i jednodušší a prostší projevy, umím pochopit, že čerstvě nalahvovaná vína bývají často zavřená, ale taknějak s nedůvěrou hledím na vína, která vypadají prázdně, není v nich nic osobitého a ani to nevypadá, že by se tam mohlo něco zajímavějšího dalším ležením v lahvi udát. Je to tenký led, přeci jen jsem hodnotil ze sklenic, na které nejsem zvyklý, byl jsem trochu omezen časem, prostorem, poznámky z toho jsou krátké, a hlavně pinot je velice vývojově svéhlavá odrůda a nemám zcela jistě tolik zmapované všechny vývojové cesty. Ale mohu-li porovnávat nula šestky, které jsem za totožných podmínek prochutnával před dvěma lety, ty mi byly sympatičtější. Ale to jsou jen generalizace, celé to stojí a padá s citlivou a zkušenou rukou vinaře. Zase je to hledání zajímavější než bude v ročníku 2009, o němž jsem se v časopise Bourgogne Ajourd´hui dočetl, že v něm dokáže dobré víno vybrat i amatér poslepu :-) Tady jsou ta vína, která zaujala i navzdory ročníku:

Gevrey-Chambertin „Clos Prieur" 2008, Domaine Marc Roy - malinké vinařství přímo z Gevrey (jak koukám, na svém webu ho poprvé hodnotil i Clive Coates, a vyjádřil se o nula osmičkách jako o „very impresive"); víno splňuje beze zbytku to, co bych ideálně očekával od vína vytvořeného ženskou rukou: určitou nepokojnou živost a pozitivní náboj. Tato poloha, ač není Premiér Cru, leží přes cestu od Mazis, blíže vesnici. Vinařka se snaží dokázat (jak jsem se později dočetl u Coatese, mně to netvrdila), že kvalitativně rovnocenná vína Grand Cru lze vyrobit i z village poloh. Pro mne jeden z nejlepších vzorků „ženské" degustace.

Hautes Côtes de Nuits 2008 rouge, Domaine Anne Gros - jedna z nejméně uznávaných apelací (ovšem ve skutečnosti z kopce nad Vosne-Romanée), víno si adekvátně nese jak velmi přitažlivou „lesní" surovost a jadrnost, tak ovšem i nenapodobitelné atributy ženskosti a osobité grácie. Pil jsem několikero vín od Anne Gros a všechna vibrovala zvláštní energií. Ta vína nejsou levná a bohužel jsou i nesnadno dostupná, kdybyste však měli příležitost, i to její papírově nejobyčejnější víno je zážitkem.

Domaine Louis Chenu&Filles - pila se dvě Savigny 1er Cru a jeden Corton (vše 2008) a všechno to byla vína citlivě a zajímavě vystavěná, navzdory mladosti pěkně měkká či jen sympaticky natrpklá a v pohodě k pití již dnes.

Michel Lafarge - od superhvězdy obce Volnay by člověk podvědomě čekal nějakou noblesní ušlechtilost, ovšem co na vínech naopak vyráželo dech, byla maximální autenticita, až expresivní naturalita přirozeně se vyvinutého vína s naprostým minimem zásahů do jeho vývoje. Tato vína by měli ochutnat všichni, kdo nevěří, že bez moderních výdobytků nelze vyrobit velké víno.

Domaine Blain-Gagnard - to samé, co jsem výše uvedl u Michela Lafarge bych mohl přes kopírák přepsat, zde ovšem pro bílá vína obce Puligny-Montrachet. Jen velikost vín od Lafarge rozezná nejspíš i nepříliš zkušený vínomilovník. Vína od Gagnardů jsou spíše na první pohled nenápadná, což koresponduje s odzbrojující dobromyslnou skromností jejich tvůrce. Ocení spíše hledači skryté krásy.

Pommard  rozhodně není jednoduše přístupná a lehce oblíbitelná záležitost. Dlouho jsem vína odtud zavrhoval jako neotesané hrubé koncentráty tříslovin, u kterých se pod deset let zrání nedá mluvit o potěšení. V Pommardu jsou si vědomi toho, že pokud mají u někoho vzbudit nadšení, je třeba předvést, co s vínem dělá čas. U mne to zabralo. Pořád se zdráhám vstupovat do fan klubu, ale ano, uznávám, v rukou těch, kdo to umí (de Courcel, Comte Armand, Bichot - Domaine  du Pavillon, Mussy, Domaine Parent,  Rebourgeon-Mure, Vaudoisey-Creusefond) se z Pommardu dokáže vyvinout neobyčejně ušlechtilé a originální vážné a hluboké víno. Nebo v horším případě rezavá plechovka plná sražené krve.

Volnay naopak dostane zřejmě každého. I v tak komplikovaném ročníku. I u mne měla tato obec statisticky nejlepší bodový výsledek. Lesní ovoce v mladých i kůže a živočišnost u starších jsou v kombinaci s určitou hladkou měkkostí prostě prototypem ideálního pinotu. A nemusí to být jen prvoplánová líbivost - vína Marquis d´Angerville, Hubert de Montille,  Domaine de la Pousse d´Or, Roblet-Monnot dokáží být neobyčejně aristokraticky noblesní a romantická.

Meursault má pověst vín nadubovaných a máslovitých. Jižní svah pobaveně pokládal pořádání degustace v prostorách výrobce sudoviny za příznačné. Nevím, jestli to bylo ročníkem nebo snad tím, že předubování (zejména britští) kritici tak dlouho pranýřovali, až těm dubovým časům odzvonilo, ale jen málo vín této pověsti dostálo. Ochutnal jsem hodně vzorků Les Perrières - údajně nejlepší tratě obce - můj dojem byl vesměs dost blízký kamenitosti, i když asi po deseti letech ležení to může být jinak. Michel Bouzereau měl nádherné přirozené minerálnější kousky, stejně tak Joseph Drouhin (En Luraule - poměrně vzácná trať u Les Gouttes d´Or, produkce se prodá vesměs ve Francii - mimochodem obchodní zástupkyní pro Evropu je u Drouhinů krajanka Jolana Novotna, fascinující, co všechno o „svých" vínech ví), Bouchard Père měl ve vínech dřevo trochu znát, ale v té neodolatelně rafinované podobě, za kterou jsem méně než pět hvězdiček dát nedovedl.

Puligny-Montrachet je moje oblíbená, asi proto, že tam normálně bývá více minerality a elegance než dřeva. Louis Carillon měl právě tak elegantní a drobnokresebná vína ze svých Premier Cru tratí, perfektní práci předvedl Faiveley - vrchol elegance, pěkně i Lequin-Colin.

Chassagne-Montrachet mi v porovnání s tím přišla vždycky méně lehkonohá, i statistický součet bodů to tentokráte potvrdil. Přesto se i zde nechají najít prvotřídní vzorky, třeba od Jean-Noël Gagnard, Bernard Moreau, Thomas Morey.

St. Aubin exceloval v podání vinařství Hubert Lamy, opravdu osobité a zároveň všeobecně ocenitelné záležitosti, obzvláště co se týče aromatických složek.

Aloxe-Corton - odtud jsem si ničehož nesliboval. Snad jen pochození po překrásné vesnici Pernand-Vergelesses. Corton sám i vesnice, které ho bezprostředně obklopují, má zvláštní tajemné až zlověstné charisma. Stejně i vína odtud jsou něčím zvláštní, trochu se jich ale spíš bojím, než že bych si je zamiloval, ať už jde o bílá nebo červená, mladá či vyzrálejší. Když odhlédnu od toho, proč mně osobně tahle vína nesedí, tak kvalitativně nejlépe udělaná mi přišla vína od: Bouchard Père, Chandon de Briailles, Michel Juillot, Louis Latour, Chanson, Vougeraie, Maufoux.

Tohle všechno ale píšu spíš proto, že to považuji z celé cesty do Burgund pro vínomilné čtenáře za nejvíc prakticky použitelné. Koho by zajímalo, že pro mne daleko důležitějším je to bušení srdce, když jsem zase za horizontem dálnice zahlédl první obrysy pahorků Côte d´Or, ta patina neomítnutých vápencových zdí, kouř pálených letorostů prostupující jarní vzduch a mozaika rozmanitě obdělávaných parcel nepokrytá ani sněhem ani dosud listovím nahusto osázených starých keřů. Miluju tenhle kus země, natáhl jsem ho do sebe a cítím, že i on mne přijal. V něčem takovém délka odloučení nehraje roli. Kynem si na rozloučenou jako staří známí: Au revoir, zase někdy, na shledanou!

P.S.: Jakýma očima totéž viděl někdo jiný se můžete dočíst na Jižním svahu. Taky má daleko lepší foťák :-)