O Víně

Domnívám se, že nejsem nikterak pověrčivý, i když někdy se při zahlédnutí kominíka neubráním nahmátnout knoflík. Nijak zvlášť nevěřím na zásahy shůry, vyšší moc, která si údajně s námi zahrává, a vůbec ovlivňuje naše osudy. Nejsem s to věřit v boží prozřetelnost ani v rozličné zázraky. Cítím se být ateistou a jakýmsi fatalistou. Jenže stará pravda říká, že každá mince má dvě strany a rub svůj líc, a proto nelze někdy nezapochybovat "co kdyby přeci jen..." Když jsem letos plánoval svoji každoroční cestu na otevřené sklepy do Nového Poddvorova a těšil se, že počtvrté v řadě navštívím akci mému srdci jednu z nejmilejších, podivná shoda a kumulace okolností mi zabránily vyrazit do Podluží. Nešlo nad tím sledem po sobě rychle jdoucích událostí jen mávnout rukou a nezamyslet se, zda nemůže jít o nějaká znamení, která mne mají odradit od této cesty. Dost citelné poškrábání blatníku a dveří auta při banálním a již tolikrát rutině prováděném vyjíždění z garáže, náhlé problémy s fungováním brzd, stejně tak náhlé onemocnění dvou účastníků a odřeknutí dalšího, který se nemohl přidat z rodinných důvodů, a nakonec, podle hydrometeorologických předpovědí, i zlověstně se stahující mračna nad jižní Moravou. Bylo to vše varování, abych nejezdil? Netuším.

Rozhodnutí zůstat doma padlo v sobotu dopoledne a bylo definitivní. Zároveň i zkrušující po všem tom domlouvání se s lidmi, co měli jet a vinaři, co jsem jim přislíbil, že se zastavím, přípravách, plánech, těšení se a také nelehkém shánění ubytování v okolí Poddvorova. Nedostatek lůžek byl patrně zapříčiněn tím, že se letošní poddvorovské slavnosti přiřadily k dalším několika vinařským obcím Podluží, aby otevřely své sklepy současně v jednom víkendu v rámci Festivalu otevřených sklepů, v němž se každého čtvrt roku představí jedna z vinařských podoblastí vinorodé Moravy, několik obcí a desítky sklepů. Melancholickou mysl nedokázaly povzbudit úvahy o možném otevření nějakého zajímavého vína a utápění letargie v dlouhých doušcích. Tělo a posléze i mysl to táhlo ven. Jen nezůstávat doma. Všechny kulturní i výletní tipy byly však ve vteřině zavrženy, když se před mýma očima na monitoru objevila zpráva o Festivalu vína v Mníšku pod Brdy.

Brdy nejsou jen kauza radar. Okolí Mníšku, do kterého je to z hlavního města jen pár desítek minut autobusem a vzhledem k autostrádě vedoucí za Dobříš skoro až k Příbrami, je do této lokality lepší a rychlejší spojení než do leckterých okrajových částí Prahy, nabízí mírně zvlněnou romantickou krajinu jako vystřiženou z Ladových obrázků. I samotný Mníšek je oku lahodící místo. Na čtvercovém půdorysu vystavěný raně barokní zámek, v němž se odráží prvky doznívající renesance, nabízí pro veřejnost v rámci prohlídky zajímavé expozice a pro vdavekchtivé zámecký svatební obřad. Takřka v přímé linii s majestátnou stavbou zámku je svažité hlavní náměstí s centrálně umístěným barokním kostelem sv. Václava, z malebného Zámeckého rybníka vytéká Bojovský potok tvořící jakousi přírodní hranici na severní straně města a na jeho břehu v samém sousedství zámku je hostinec U Káji Maříka. Toho legendárního školáka Káji Maříka, jehož příběhy jsou autorkou Marií Wagnerovou píšící pod pseudonymem Felix Háj zasazeny do Mníšku a okolí. Prvorepublikový étos v příběhu o nadaném a vzorném žákovi vykreslený v některých aspektech až příliš naivisticky a romanticky, jako by přímo vycházel z této restaurace, v jejíchž prostorách, nebo lépe řečeno, v rozlehlém prostoru před restaurací, se odehrával čtvrtý mníšecký Festival vína.

Prostornost místa velmi příjemně překvapí zejména po prvním trošku stísňujícím dojmu při pohledu ze silnice, jež míjí dvoupatrovou budovu restaurace zhruba v úrovni prvního patra a ladně překonává po mostě úžlabinu s potokem. Vzrostlé stromy tlumí ruch města a jejich vůně a ševelení vytváří dokonalý obraz oázy. Oázy jako stvořené k degustaci vína. I proto se člověk nenechá rozladit ani odradit dešťovými kapkami, které ještě kolem poledního spadnou na Mníšek, jen s pokrčením ramen přejde organizátory Festivalu preferovaný bločkový systém a po zaplacení vstupenky, zálohy za skleničku a s hrstí kupónů vyrazí, jak pevně a neochvějně vždy na začátku každé podobné akce věří, za vzrušujícími víny.

První zastávka je u pro mne neznámého a nového vinaře z Kyjova, resp. Kostelce u Kyjova pana Václava Šalši. A je to zastavení více než příjemné. Všechna vína se projevují příjemnou a lahodnou aromatickou i střední až delší chutí. Mne nejvíce zaujmou Rulandské šedé 08 ps, Lovčice, Lovecký s decentní hořčinkou v závěru a jakousi navinulostí, příjemné pitelné. Sauvignon 08 ps, suché, Ježov, Horky - držitel bronzové medaile mníšeckého Festivalu se jeví jako typický představitel odrůdy. Jemná vůně louky skrápěné deštěm. Asi jsem ovlivněn, tím, že právě kolem na zem i do plátěného přístřeší stánku pleskají dešťové kapky, ale ten pocit nejde vyhnat ze skleničky, z nosu, ani z mysli. Vůně pak přechází do bezových tónů. Chuť se zpočátku toporně boří do štiplavého alkoholu, ale v dochuti je vše vybalancované a ruka mechanicky přistrkuje skleničku k ústům k dalšímu doušku. Sauvignon 08 ps, polosuché, Ježov, Horky. Odlišné množství cukru a vše je jinak? Ne, tak jednoduché to samozřejmě není. Ale subjektivně v ústech je to právě cukr, co odlišuje tento vzorek od předešlého. Pěkně zakomponovaná kyselinka cukr doplňuje a srovnává víno „do latě". Vůně se projevuje vyšší ovocitostí jdoucí do broskví.

Livi Dubňany nabízí dvě cesty. Není to ale pohádka o jedné cestě rovné a krásně vydlážděné a druhé klikaté a hrbolaté, na jejímž konci je štěstí a bohatství vtělené do pohádkových vín. Jsou to dva odlišné příběhy a přece jeden a tentýž, příběh o zbytkovém cukru, který pomyslně staví linie dvou řad vín. Kabinetní veltlín, neuburg a sauvignon v pozdním sběru, vše 08, se jeví až příliš přímočaře a jednoduše, nevýrazně snad. Ryzlink rýnský, u kterého jako jediného si v nějakém zvláštním nutkavém pocitu poznamenám, že je z Ratíškovic, Hrubého pole, mne také nedokáže oslovit. Říznost kyselin a sladkost mi v ústech kolidují namísto toho, aby vytvářely souzvuk. A jsou tu vína druhé řady, tramín a ruland šedý ve výběru 2007. Sladkost je dominantní, a chápu, že toto pití v jakémsi sladkobolném opojení najde své konzumenty. Já bych chtěl trochu rafinovanosti, která ke mně ale skrze tato vína nepřichází. Záblesk čehosi ve mně vyvolá až Hibernal 07 vzh. Aromaticky je to ale až vtíravé, efekt v první řadě. Chci tomu vínu dát ještě šanci, vlastně sám sobě, jestli mě tento vzorek chytí, a proto si nechám za další kupóny nalít druhou várku. Prvotní příjemná plnost se mi ale ztrácí a já, ó Hunové a všichni kočovníci, barbarsky odlévám, podruhé.

Naproti stánku Livi je sympatická dvojce dvou mladých lidí, distributorů a prodejců vína s internetovým obchodem, kteří, jak se záhy dozvím, se chtějí specializovat na česká vína. Sympatické? Pro mne ano. V Mníšku a ve svém virtuálním obchodě to zkoušejí, prozatím, s litoměřickými a mělnickými víny. Bohužel ztráta jejich vizitky způsobí, že je možné zde jen napsat několik slov o jimi prezentovaných vínech. Z Klášterních vinných sklepů Litoměřice stojí jistě za zmínku zajímavé cuvée, které tvoří Muškát moravský a Irsai Oliver. Krásné aroma. Lehčí, tenčí, ale moc pěkně pitelné. Jakostní Tramín 07 je decentní, i když kratší, příjemně lahodný.

Ze školního statku Mělník si na začátek vybírám svěží a pikantní Müller Thurgau 07 jakostní. Jeho o rok starší a také jakostní bratříček má již jakési druhotné projevy ve vůni i chuti. Maličko zatuchliny sklepa, přezrálých jablek, upíjím ho a slova vpíjím perem do papíru. I tato 06 má však příjemnou plnost a šťavnatost. Ryzlink rýnský 06 jakostní má v sobě říznost až zamrazí. Nezkamení však v ústech, které by odmítly pojmout nabízené, naopak pozvolna vlije do útrob klid. Odraz slunce od hladiny řeky na Mělníku. Parník s výletníky, Říp se zářícími běloskvoucími kameny rotundy sv. Jiří a velikým obloukem přes Bezděz do věnného města královen. Ryzlink rýnský 06 ps. Petrolejový princ, Karel May a horký písek pouště v medově minerálním hávu. Jen přivonění stačí rozcupovat ve vteřině předchozí klid a slastnou pohodu. Gradace vzrušení. Tažen extází. Stát, ne letět, vlastně plout tím vínem je snové. Jen jako by z dálky slyším útržek rozhovoru, v němž jakási paní žádá víno, aby bylo hlavně sladké. Je s omluvou odkázána k jiným stánkům, protože zde mají vína suchá. A jakési tetelení blahem, že každý má ve víně jinou preferenci a tento pro mne mimořádný ryzlink unikne masovému zájmu přítomných konzumentů vína, kteří by jej možná nepozřeli pro svoji přílišnou kyselost, zvláštní jadrnost a až medovou hořkost. Zpět rychle na zem z těch nebezpečně povýšených výšek, že ostatní tady kolem nejsou s to objevit jedinečnost tohoto vína. U tohoto stánku se zdržím dlouho a vedeme rozhovor, jak jinak než o vínech, o občasných těžkostech při výběru zajímavých vín a vinařství solitérně roztroušených v české kotlině. Líbí se mi čím dál víc ten entusiasmus těch dvou lidí na druhé straně pultu. Zápal pro „svoji" věc. Držím jim palce a fandím v jejich počínání, když během mého setrvaní u nich odmítají s úsměvem a jakousi nenucenou grácií již několikátého člověka s tím, že skutečně nemají sladká vína. Jako by šli proti proudu všeobecného vkusu mníšenských návštěvníků festivalu. Mně to, patrně ve spojení s jejich dobrosrdečností a vstřícností, imponuje. Kéž jim to vydrží!

U Skoupilů ochutnám pět červených vín. Svatovavřinecké 07 exklusive až jakoby moc uhlazené do plochého projevu, barikovou Frankovku 07 ps skoro až obludně tlačí jakási vůně někam, kde bych vůbec nehledal víno. Jestli tento vjem vyvolává dřevo sudu, netuším. Rulandské modré 05 vzh je mi až příliš tenkou a zvláštně vodovou odpovědí na předchozí vzorek. Merlot a Zweigeltrebe, oba 07 exklusive, pro mne postrádají jakoukoli exkluzivitu. V čem vlastně tkví ta obliba vín tohoto vinaře? Pro mne, obyčejného ochutnávače, těžko zodpověditelná otázka. Vína mi přijdou transparentní, vesměs pitelná, přímočará. Avšak za přímočarostí se jako by nic dalšího neskrývá, tedy neodhaluje, tolik lačným smyslům. Je-li chyba ve mne, mám smůlu.
 
Hned vedlejší stánek přináší konfrontaci týkající se přímočarosti, ale jaksi nevyumělkované a ryzí. Ačkoli jsou některá vína opentlena medailemi z výstav a koštů, o kterých jsem nevěděl, že existují, jako by takřka neměl zbýt jediný volný decimetr skleněného obalu, líbí se mi přístup, jakým pánové z vinařství Dufek v souměstí Svatobořice-Mistřín prezentují svá vína. Není to žádné: „ochutnej todle, cítíš tam ty: akáty, mandle, citrusy", a kdoví co ještě, „heleď, a ta chuť, to jsou jasné jahody", nebo třeba „spocená sedla. Cítíš tam ten barik? Tam cejtíš to toastování." A na závěr nebezpečná otázka, která vlastně má být jen ujištěním, jak skvělé to které víno je. „Paráda, co? Masakr? Bomba? Jasně, že jo?" Tihle pánové přistupují k degustace chtivým přirozeně, bez afektu, velkých ramen ukazovaných v předstihu. Ani jejich vína nejsou ramenatá, a tuto metaforu si lze představit hned v několika polohách. Nejsou to žádná velká vína, avšak jejich charakter ve mne vzbuzuje pocit, dobře odvedené práce vinaře v souladu s krajinou a z ní vzešlou surovinou. V jednotlivých vínech si nacházím příjemné prvky odrůdovosti. Sedí pevně zakotvená v aromatech i v chuti. A když jsem seznámen s tím, že nemám čekat velkolepost, přistupuji s klidem na tuto hru a nechám se nenuceně bavit těmito víny, bez rozpaků. Pak jsem nadšen i z mála. A neodpustím si možná trochu laciný příměr, že tisíckrát nadšenější jsem z nalezení chudobky, o které vím, čím je, než z orchideje s barvou a vůní, co mi nic neříkají. V bílých vínech zaujmou z ročníku 08 Sylvánské zelené ps, Svatobořice-Mistřín, Tabule s pěknou pikantní kyselinku, hezky jablečně navinulé Neuburské ps, kořenito-muškátový veltlín ps, Tabule a jemně travnatý Sauvignon ps, Tabule s delším dozníváním. Překvapením jsou pro mne červená vína. Opět žádná opulentnost stejně jako u bílých, ale krásný projev svěžesti a pitelnosti. Zkrátka, snesitelná lehkost bytí! Lehčí a svěží, s paprikovým a trochu peckovinovým nádechem, je Cabernet Moravia 08 ps, Kobylí, Dvořánky, dále pak trošku nazrálejší a hutnější, přece však lehce působící, je Cabernet Sauvignon 07 ps, Tabule a také další červená jsou příjemná.

S.O.Č. - Velké Bílovice je dalším dosud pro mne neznámým vinařstvím a hned jejich první vzorek překvapí. Trochu nevěřícně kroutím hlavou, když mi na doporučení u stánku jako první víno nalijí Müller Thurgau 06 kab., Moravský Žižkov, Sahary. Podruhé zakroutím nevěřícně hlavou nad pěkně plnou svěží a květinovou vůní. Potřetí pak nad komplexní chutí. O rok mladší milerka, také v kabinetu, již není takovým zjevením. U veltlínu z roku 2006 ps si poznačím jen takový malý piktogram divně protáhlého obličeje. Ruland šedý 07 ps, polosuché, má velmi slibně se rozvíjející vůni hrušek a trochu i jakýchsi kvasničných aromat, ale chuť je sladkostí nějak ubitá. Pěkně a vyváženě působí Chardonnay 06 vzh, polosladké, Moravský Žižkov, Slovenské. Zdá se být plným vínem od počátku až do konce, ale je to jen tak na tu jednu dvě skleničky. Avšak je moc pěknou tečkou u tohoto stánku.
 
O tom, že mne neoslovila vína vinařství Jedlička a Novák na akci Vinum Bonum jsem se letmo zmínil, ale možná je to dáno mým jménem, že jsem jako ti nevěřící Tomášové a mám pořád tendenci sahat na rozpálená kamna, rukou ucukaje až s popálenou kůží. Znovu tedy přistupuji ke stánku tohoto vinařství a znovu si vsugerovávám, že je to mnou a ne víny, co je v této rovnici špatně, vlastně bylo špatně dříve a nyní se to přece musí podařit. Dnes, že bude mít úloha řešení. Správné řešení. Pro mne. Nedokáže mne však potěšit jejich Modrý portugal ani Dornfelder, oba ps 07. Ani jejich kupáž Kacáry ps 07 není tím, co by rozjasnilo moji tvář. Čekám na Rulandské modré ps 06 než se po zakroužení usadí ve skleničce. Ale i to končí ve výlevce, ke které musím od stolku vinařství pokaždé odbíhat. Nádobu na odlévání tu totiž nemají. Cítím se divně, nepatřičně, hloupě a s přihlouplým úsměvem Idiota děkuji a odcházím.V zádech mrazení pohledů? Kdoví. Mám pocit, že ho cítím ještě dlouho.

Vítr nad Mníškem odfoukne někam dešťové mraky a na obloze se objeví slunce. Náhle je léto a ne zakaboněný duben na konci června. Jako by to byl impuls pro spuštění stavidel s lidmi. Najednou jich je v celém prostoru před restaurací neskutečně mnoho. Stánky jsou obsypané jako úly. Hluk, horko a únava přijdou ne za sebou ale nějak naráz. Zoufale komicky musí působit motání se člověka hledajícího přístav a v něm vinné opojení mezi stánky a vlnami davu. Přes ty zástupy lidí u stánků mne nedokáže oslovit několik namátkou vybraných vín z vinařství Konečný z Čejkovic nebo vinařství Hrdina z Velkých Bílovic a ani vína z italských končin nebo zámořské víno z Chile od Anakeny nejsou tím pravým ořechovým. S prázdnou degustační skleničkou a jaksi s Kubrikovýma široce zavřenýma očima otočen přímo proti slunci sleduji pak vyhlašování vítězů Festivalu. Hlas pana Reimanna, toho všudybyla vinných akcí, slyším, jak v gradaci vystupuje z reproduktorů. Přijde mi to pompézní a také trochu kýčovité. Ani nevím, proč mám z veřejných projevů tohoto člověka pocit jakéhosi zvláštního poučování, přechytralosti snad a zároveň určité takřka hloupoučké polopatičnosti. Nebýt toho, věřil bych tomuto milému a citlivě vypadajícímu muži vše. Civilněji působí druhý moderátor. Jan Rosák, coby prezident Festivalu, neodtajňuje však tajemství z hlubin filmové a herecké branže a nemá zde ani svoji pravou ruku pana Čáslavského a ani hráči vybraní z publika nemají možnost využít nápovědu z řad hereckých osobností. Kdysi, v mých očích, grandiózně a noblesně působící spíkr Videostopu mluví střídmě bez přehnaně sofistikovaných výroků. Při čekání na vyhlášení vítěze v kategorii vín se zbytkovým cukrem, se však v této rozběhlé hře samozřejmě nejedná o otázku z filmového odvětví, ale překvapivě ani, jak by se dalo očekávat, z vinařské oblasti, nýbrž, jak záhy poznám na vlastní kůži, mohlo by jít klidně o choreografie a balet, když se kolem mne v takřka dokonalé piruetě, kterou by jistě dokázal ocenit i legendární Barišnikov, kdosi již notně ovínělý v dlouhé kreaci protáhne, přeslechnu šťastného vítěze a posléze zjistím, že má oivka je naprasklá. Těžko vinit toho mistra pohybů. Křehké sklo mohlo přijít k úhoně klidně při odlévání některého ze vzorků. I když kdoví. Kupodivu mne to nepopudí, ale jen urychlí mé rozhodnutí již opustit ve švech praskající Festival v Mníšku.

Nerad bych mluvit o Festivalu v Mníšku pod Brdy jako o náplasti na bolístku, která nese jméno Poddvorov. Akce to byla příjemná, prodchnutá uvolněnou atmosférou, s řádkou pěkných vín. A nechť je víc takových happeningů! Ale kdesi vzadu v mysli je stále myšlenka na to, jaké je to právě teď u Sůkalů, Kašíků, Mrkvů, Hnidáků, Veselských, ve vinařství Krásná hora, zkrátka v Poddvorově. Tam na svazích údolí, kde Starý Poddvorov shlíží na Nový a naopak. Tam, kde se staré setkává s novým. A není to na jedné straně staromilské, mentorské až rádoby vševědoucí a na druhé straně klackovité a rebelské, mladicky nerozvážné. Je to sepjaté a srostlé, rostoucí společně. Tak citlivé a domácky zosobnělé. To je pro mne Poddvorov, uvědomím si, když mne ve svém jícnu polyká hlavní město. Mé rodné hlavní město. Cizí město.