Prvním krokem k pochopení Alsaska: Pfingstberg Grand Cru
Nejlepší věci vznikají z nadšení, ze zápalu pro věc, z lásky. To je hybná energie, které se nemůže nic vyrovnat. Ze stejných pohnutek se zrodil v hlavě mého kamaráda Jiřího Matějky unikátní koncept, kdy se chce na večerních degustačních setkáních podělit o to, v čem jemu přijde Alsasko neobyčejné a krásné. A takovou osnovou, která ty večery má držet pohromadě, jsou zdejší nejlepší terroiry klasifikované zde jako Alsace Grand Cru. Co večer, to jedno Cru. Vlastně spíš posezení nad víny z něho. Grand Cru poloh je v Alsasku jednapadesát. Desátého listopadu jsme se sešli k prvnímu - Grand Cru vinici Pfingstberg neboli Svatodušní vrch nedaleko obce Orschwihr.
A proč právě Pfingstberg? Protože Orschwihr byla první Alsaskou obcí, kde Matěj se svou manželkou před lety nocovali a jejich první procházka vedla právě do Pfingstbergu. Tam asi tehdy přeskočila první jiskra a zažehla plamen neutuchajícího zájmu o tenhle kus země.
Už jak jsme dorazili na místo činu, do útulné filmařské restaurace Hladomorna v areálu barrandovských filmových ateliérů (nebyla ostatně vybrána náhodně - Hladomorna vznikla před lety též díky Matějovu zápalu pro věc), bylo jasné, že útok na to, abychom si Alsasko zamilovali, bude veden na všech frontách. Vedle skleničky měl totiž každý z účastníků položen i rudý pískovcový kámen - autentický kus Pfingstbergu, který si mohl ohmatat, potěžkat, olíznout, přivonět, a posléze odnést domů a založit si tak terroirový koutek Alsaska na polici či ve vitríně. Na stole ležel Johnsonův atlas nalistovaný na podrobné mapě Alsaska a brožurka o alsaských vinicích rozevřená na stránce s Pfingstbergem. Několikastránkový degustační karnet obsahoval další mapku, foto vinice a informace o ní. Ale nikoliv o vinařích. Matěj nás nechtěl ovlivňovat dopředu vyprávěním o tom, který vinař co jak dělá a jak na něj působil při osobním setkání, takže tyto věci sepsal do zvláštního článku, který účastníci obdrží mailem až druhý den po degustaci. Všechny nás jen přivítal, vedl jen kratší řeč o hlavních pohnutkách a cílech celého tohoto projektu. A poté přikročil k rozlévání prvního rieslingového vzorku. Detailní informace o místu, vinařství, gastronomii, legislativě, osobních zkušenostech taknějak samovolně vyplouvaly v průběhu degustace, často iniciované dotazy účastníků. Protože Matěj sice všechny vinaře osobně navštívil a vína od nich nakoupil (vesměs jen jednu lahev na degustaci, motivace k této akci nebyla prvoplánově obchodní), sám je dopředu nechutnal. Tudíž jako klíč k řazení vín za sebou byl pouze odrůdový (muscat po rieslingách, pak pinot gris, nakonec gewurztraminery, kde se daly tušit zbytkové cukry) a v rámci jednotlivých odrůd pak vinaři šli podle abecedy. Účastníci hlasovali, které víno z které odrůdy jim přišlo nejlepší. Jelikož kroužek to byl čtrnáctičlenný, brzy padl ostych a častovali jsme se dojmy, co nám který závan vůně připomíná a co se nám na čem líbí. Matěj to podpořil vždy tím, že u každé odrůdy přečetl dlouhý seznam toho, co vše se nechá ve vůni při troše štěstí zachytit. Večer plynul v ležérním neuspěchaném tempu, rozhodně byl čas na seznamování se s vínem, zápisky, diskuse. A ke všemu měl Matěj opravdu šťastnou ruku, protože, alespoň z mého pohledu, tam nebylo jediné víno, které by bylo podprůměrné, které by něčím nezaujalo. Přitom srovnávací degustace skrývají z principu nebezpečí, že porovnáváním něco vyjde jako hvězda večera a zbytek je tak trochu v jejím stínu, a i když jde často o vína, která samostatně načatá by nadchla, chutnáním vedle jiných vystoupí nějaký jejich drobný nedostatek a víno je tím často poněkud nespravedlivě deklasováno. To se mi ale tentokrát nestalo. Byť některé vzorky se zdály v něčem jednodušší či méně uměřené, než jiné, žádnému z vín bych neupřel svébytnost a jistou originalitu, nic na mne nepůsobilo vyloženě průmyslovým, odbytým nebo nedotaženým dojmem. Moc pěkné to bylo. Mělo to atmosféru, nakažlivé nadšení. Osobně jsem si ten večer zařadil do galerie památných degustací hned vedle setkání s Nicolasem Jolym a Madame Leroy. Sice nás bylo tak akorát na jednu lahev, ale Matěj, mi přišlo, že by klidně zvládl i násobná množství při větším zájmu. Tak kdyby chtěl někdo zakusit touto formou, o čem Alsasko je, ozvěte se.
Zde subjektivní dojmy ze vzorků (možno porovnat se simultánně vycházejícím článkem na Jižním svahu):
Riesling 2007 Valentin Zusslin - nultý vzorek na zavínění sklenic a možná i na nastavení rozdílu Grand Cru versus běžná AOC úroveň. Barva zašlého nenablýskaného zlata. Mocná vtahující vůně, vrstevnatá jako slída. V rychlém sledu zaznamenávám pryskyřici, vzácná dřeva, nebo i mýdlo. Řadu věcí ani nestačím nějak pojmenovat. Chuť poněkud štíhlejší,hodně měňavá, ale je z ní patrno, že víno se už pravděpodobně nalézá na svém vrcholu a další léta archivace už budou víc brát než přinášet. Dokazuje to i přičichnutí k prázdné sklence po nějakém čase - vůně se láme do polévkových tónů. Celkový dojem z vína bych popsal jako „vesnická štědrost" nebo „široká náruč". Láska na první pohled - tohle já osobně ve vínech hledám. *****
Riesling Grand Cru Pfingstberg 2006 Lucien Albrecht - barva podobná nultému vzorku. Silný nástup vůně, nekompromisně svalnatý. Bylinky, nejvíc asi čerstvě nasušený heřmánek. Vzadu i troška nafty. Možná to opravdu nejlépe vystihuje výraz „garrique", což, jak se právě vysvětlovalo během čtení všech možných nuancí, které rieslingy mohou obsahovat, znamená vůni divokých mezí a remízků v oblasti Provence, směs sluncem rozpáleného kamení a provensálské vegetace. Snad i pendrek (lékořice) či kafr bych si dokázal vsugerovat, když mi někdo čte z toho seznamu možných vůní. Chuť bych charakterizoval jako ženskou až dětskou (asi ten heřmánek mám s tím spojený), čili hladší až hebkou, v závěru možná až plochou, jen lehce drhnoucí. ****
Riesling Grand Cru Pfingstberg 2007 Camille Braun - tady barva o fous veselejší. Vůně až parfémové nadýchanosti, ale mícháním si můžete její mocnost vyregulovat na vám příjemnou velikost. Ve snaze tam zase nalézt „něco ze seznamu" váhám mezi lípou a medem, ale nejvíc mi to připomíná ten zvláštní pach, když řežete pilou plexisklo (a to v seznamu rieslingových vůní nebylo). Chuť ryzlinkově strohá, výsušná, hlavně v závěru. Ale zároveň chuť budí i dojem jakési polosuchosti. ****
Riesling Grand Cru Pfingstberg 2007 François Braun - odstín o něco zlatavější než u předchozích, i čistší, ve smyslu více krystalicky čirý. I vůně je taková, drahokamová, ušlechtilejší, princeznovská. Když přepnu do režimu hledání synonym, vypadne mi jen vůně nového linolea. Chuť ale velmi řízná, impresivní, jak kdyby jazyk olizoval ostrou skleněnou hranu. ****(*)
Riesling Grand Cru Pfingstberg 2007 Joseph Gsell - světlejší a tím pádem i taková optimističtěji laděná barva. Vůně do dámského parfému, i když ne tak pronikavá. Sousedé u stolu tam cítili houby, jen se dohadovali, jestli lišky nebo hřiby. Mě ale nejvíc pohltila chuť - ta byla skutečně echt ryzlinková, s tou lascivní kyselinou, kterou tak zbožňuju. V prázdné sklence možná až čerstvě krouhané zelí. Za tu kyselinku bych dal i ****(*)
Riesling Grand Cru Pfingstberg 2007 Valentin Zusslin - oranžo-zlatavá barva nás připravuje na velice ušlechtilou vůni, ušlechtilou ve své komplexitě, která není vylhaná, uměle vyvolaná. Takovou ušlechtilost prostě mají velká vína jaksi rodem, mimoděk. Pokus ji popsat přesněji selhává, píšu si „pach zubní ordinace", ale v zápětí kapituluji před nejednoznačností a nepopsatelností, kterou (nejen) u vín tak nesmírně obdivuji. Chuť jest velmi důrazná, silná, v závěru spalující, ale nikoliv opulentní, její síla není postavená na koncentrovanosti. Má dlouhou dochuť a sympatickou pelyňkovou nahořklost, která podle mého k velkému rieslingu patří, ale v předchozích vzorcích jsem se s ní nepotkal. Opravdu velké víno, kterému by status Grand Cru nikdo neupřel. I v závěrečném hlasování vítěz v kategorii rieslingů. *****
Pinot gris Grand Cru Pfingstberg 2007 Lucien Albrecht - opět barvou ono „zašlé zlato", vůně kandovaného ovoce. V chuti poněkud jednoduché, ale plné a vyvážené. Ku konci přeci jen prázdnota patrnější. Na běžné pití i tak pěkné, ale status Grand Cru mám u tohoto vína přeci jen s otazníkem. ***(*)
Pinot gris Grand Cru Pfingstberg 2007 Camille Braun - sytá zlatá barva, velice kyprá, štědrá barokní vůně a chuť...nasládlostí podobná až nějaké ledovce napůl řízlé pozdním sběrem. Ale na rozdíl od některých ledovek je zbytkový cukr více než plnohodnotně vyvážen šťavnatostí kyseliny. Vyváženost je fascinující tím spíše, že u téhle odrůdy (obzvláště pochází-li z našich končin) rozhodně není samozřejmá. Šeďáky nemusím, ale tenhle mne přesvědčil, že i zde se mohou skrývat skvosty. ****(*)
Muscat Grand Cru Pfingstberg 2005 Bernard Haegelin - bledší barvy, ovšem naprosto omračující a elektrizující vůni, nejblíže rozkvetlému akátu a zasychající šťávě z přezrálých hroznů. Vůně krom intenzity zaskočí i nezvyklou trojrozměrností. Chuť sice po muškátovu poněkud tenčí, překvapí však slušně perzistentní doznívání chuti v závěru a slušnou (na muškát opět) hladinou kyseliny. *****
Gewurztraminer Grand Cru Pfingstberg 2007 François Braun - světlejší zlato a velmi bohatá vůně. Opět jen vybírám z palety nabízených vonných přirovnání: zimolez, květ pomeranče, octan ethylnatý. V chuti cítím botrytický hrozen. A v závěru takový divně dekadentně zvrhávající ocásek. ****(*)
Gewurztraminer Grand Cru Pfingstberg 2004 Bernard Haegelin - starobyle zašlé zlato. Ušlechtilá a možná až lehce rezervovaná vůně. Chuť vyvážená a - světe div se - sušší. Ovšem s nachlup stejným ocásek jak u předchozího vzorku. Navíc ale se tento může chlubit svou délkou, nepřehnaností, decentním podáním, až odměřeností, kterou si může dovolit jen vrcholný individualista a aristokrat. *****
Gewurztraminer Grand Cru Pfingstberg 2006 Materne Haegelin - sytě zlaté barvy. A jemnější poměrně kompaktní vůně, která jde do nějakého koření (skořice, ale ne úplně čerstvá), papáji a fíků. Chuť výrazně hrozinková, přitom spíš opět sušší. Kyseliny tam moc není, důstojnost chuti jest založená a něčem jiném, třeba i na dlouhém doznívání. *****
Několik slov o vinici samé z písemností dodaných na degustaci: Svahy vinice jsou orientovány na jih a jihovýchod, svažitost je prudší v horní části, kde si terén vynutil stavbu teras s kamennými zídkami (ovšem v Alsasku existují i mnohem strmější Grand Cru - pozn. autora článku). Rozloha čítá 28,15ha a nadmořská výška má rozpětí mezi 270 a 370m nad mořem. V podloží vinice převažují vápenité slíny a pískovce. Písemné záznamy o této vinici sahají až do roku 1299, kdy je zmiňována jako dar rytíře Richarda de Epfig klášteru Unterlinden v Colmaru. Když jsem hledal, co to bylo za klášter, tak mi vyhledavač vyhodil, že dominikánský, ovšem daleko větší senzaci ve mně vyvolalo zjištění, že dnes je v klášteře muzeum a v tom muzeu mají originál oltářního triptychu issenheimského oltáře od Mathiase Grünewalda - obrazu, který mne kdysi tak zasáhl (přikládám do přílohy ke článku).
