O Víně

Omlouvám se, že otravuji se svými drobnými zážitky a příhodami, ale tímto článkem bych chtěl navázat na ten loňský, neboť jsem se zase vydal do Vranovic na bodování, a to i přesto, že se mi nikdo z těch, které jsem emailem žádal o potvrzení termínu neozval. No, spolehl jsem se na pravidelnost a ustálené zvyky a protože jsem nic lepšího na práci neměl, ve správný čas jsem vyrazil. Ve správný čas jsem i dojel a hned na nádraží mne uklidnil pohled na skupinku mužů rázně kráčejících s vědomím, že jdou udělat dobrou a potřebnou práci. Termín byl správný. Hned u dveří mě Jirka Košíček, který zapisoval příchozí, poznal, zeptal se zda chci bodovat bílé či červené a zapsal si bílé. Ono je to tak - ne každý může bodovat každé víno, i mezi vinaři se najdou tací, kteří nepijí bílé nebo červené, ať už ze zdravotních a nebo jiných důvodů, a tak je nemohou ani bodovat. A když jsem tak o tom přemýšlel, říkal jsem si, že bílé mám přeci jen propité trochu víc. Teda hlavně proto, že červené piji až po bílém - a mnohem méně si tedy z něho pamatuji. Ono ani v bílém si nemohu být jistý, díky mé úchylce na tramíny a díky tomu, že na koštu tak rychle mizí, většinou po neutrálních odrůdách jako je veltlín, vlašák a sylván znervózním, přeskočím přes rulandy a rýňák k tramínu a už jen málokdy se k nim vrátím. Takže v těchto odrůdách si nemohu moc fandit. Když vyhlašovali, kdo kde bude hodnotit, vyvolali moje jméno ke stolečku číslo 22 a měli jsme hodnotit - co čert nechtěl - Rulandské bílé. Nu dal ses na vojnu, musíš bojovat. Naštěstí Jirka se o mne postaral, dohlédl na to, abych s dostal ke stolečku, kde bude předsedou někdo, kdo mne pohlídá a od koho se budu mít co naučit. Pozdravil jsem se s kolegy a představili jsme se. Předsedou byl Luboš Mrkvica, přísedící Luboš Vykoukal. Po zcela obvyklém zmatku s tím, že jsem si nepřinesl tužku, jsme zotvírali lahve a předem si v bodovací tabulce vyznačili ročníková (tedy ne mladá) vína. Nejdřív je třeba ochutnávat i bodovat vína mladá a teprve potom starší. Měli jsme obodovat 28 vín, 18 mladých, 5 ročníku 2007, 3 ročníku 2006 a 2 ročníku 2005. Devětkrát jsem napočítal přívlastek pozdní sběr, osmkrát výběr z hroznů a jednou kabinet. Jak vidíte, výběr byl velmi pěkný a ve skutečnosti se vína ukázala také taková. Vad bylo málo, dvě nejhorší vína dostala od nás po 18,0 bodech, za to že nebyla příjemná k pití. Nejhorší vadou byla silná oxidáza (kolegové říkali korek - ale shodli jsme se, že toto mladé víno ještě v lahvi vůbec nebylo a s korkem se tedy nesetkalo) s přebytkem síry, kterou se to asi snažil zachránit, ale bylo stále ještě pitelné, dostalo 18,2 bodu. Jedno víno perlilo, jedno dost dobré, bylo málo typické, cítili jsme v něm trochu černého rybízu, hádali jsme dolévku sauvignonem, ale bylo pěkné, s příjemným zbytkovým cukrem, ve výběru z hroznů, líbilo se nám, dostalo 19,0 bodů. Mrkvica poznamenal, že rulandy ve vysokém přívlastku umí vytvořit až takovéto pro ně netypické vůně. Přišlo nám, že jsme nasadili bodování dost vysoko, ale když jsme srovnali pár vín se sousedním stolečkem, který měl také 20 ruland k bodování, byli jsme na tom hodně podobně (oni dali nejhoršímu vzorku 17,7, druhému nejhoršímu 18,1). Je vidět, že rulandy mají ve Vranovicích kvalitní! V nejlepších vínech byla situace těžší. Nejlepší ročníkové víno se přihlásilo hned, jak jsme je na jazyk vzali, to jsem i šeptl "Tohle je kandidát na šampiona", ale v mladých vínech jsme měli tři kandidáty s 19,0 body a pro jistotu jsme vítěze i se čtvrtým vínem porovnali, abychom měli jistotu. Zkusili jsme i nejlepší vína od sousedního stolečku a naše se nám zdáli jasně lepší, ale sousední stůl nesouhlasil, tvrdil, že v mladých vínech je lepší jejich kandidát a předložil subkomisi svoje vína k posouzení také. Bodování nám trvalo trošičku déle, končili jsme mezi posledními, ale přepsali jsme výsledky na nepoškrkaný arch, odevzdali nejlepší vína subkomisi a zašli se podívat co nám Vranovičtí vinaři nachystali na ukrácení dlouhé chvíle mezi bodováním a vyhlášením výsledků. Byla to vína mladá, z klasických odrůd, obvykle s nějakou drobnou vadou. Potom jsme zašli na tradiční gulášek a pivo. Do odjezdu vlaku zbývalo ještě víc než hodinu, tak jsem tam posedával u piva, poslouchal o čem se baví místní a sledoval kulečník. Když subkomise skončila svou práci, přišla překvapivá zpráva. Šampiónem bílých vín starších ročníků se stal vzorek, který mne tak zaujal - já jsem vybral šampióna! Inu štěstí začátečníka. Tak jak jsem loni končil tím, že je třeba vybrat šampióna, letos se mi to povedlo! Dal ho na košt mladý kluk, Škamrada Petr, který tam seděl s námi a tak nám o něm hned něco pověděl. Byl prý z nakoupených hroznů, tak chycených plísní, že ho musel přemlouvat, aby je vůbec koupil. Tradičně se konala exkurze do sklípka pana Celnara, ale když odcházeli, já už spěchal na vlak, takže jsem se omluvil a nešel. Mimochodem, rulandy pana Celnara byly u našeho stolečku vybrány jako nejlepší mladá a druhá nejlepší ročníková.

Šampióna jsem ochutnal, všechna ostatní vína jsou vlastně horší, už bych vlastně na košt nemusel, ale přece mi to nedalo, o týden později jsem vyrazil do Vranovic znovu. Jak to ve Vranovicích na začátku koštu vypadá si přečtěte v minulém článku, jediný rozdíl byl v tom, že jsem poměrně brzo narazil na Luboša Mrkvicu a odložil si na stůl, u kterého seděl, lahev vína. Ve svém pokročilém věku jsem totiž zkusil to, co kdekdo z jižní Moravy ozkouší už jako jinoch - udělat si vlastní víno. Na to abych je dal na košt, jsem dost odvahy neměl, ale vzal jsem lahev s sebou, tak nějak mimosoutěžně. Předpokládal jsem, že se vypije ještě během čekání na začátku, kdy se ještě víno nerozlévá, ale spletl jsem se, nevnucoval jsem se cizím a co by ode mne taky pili, když mne neznali, ochutnal vlastně jen Mrkvica. Po zahájení koštu mi je posoudil i pan Trčka (vinař z Hustopečska - ve Vranovicích dostalo jeho RŠ šampióna mladých vín) a hned našel oxidázu a poradil přisířit (pravda se sírou jsem po Vánocích dost šetřil - vůbec jsem ji nepřidal), ale jinak dobrý. Ke stejnému závěru došel i Jirka Košíček a pak se lahev, kterou jsem na stole nijak zvláště nehlídal, rychle vyprázdnila tak nějak sama od sebe - nejlepší víno je to vypité! K Mrkvicovi a jeho manželce ke stolu přisedli i Vykoukalovi, děvčata si vybírala vzorky sama a my tři jsme zvolna procházeli košt. Využil jsem totiž jejich zkušeností, vždy jsem donesl vzorek ve sklence, oběma rozlil a poslechl si co mu říkají. Já se tak o víně ledasco dozvěděl, oni nemuseli chodit a mačkat se v tlačenici před stolky, kde se nalévá víno a i děvčatům jsem ušetřil práci s naléváním. Samozřejmě, občas pro vzorek odběhl i někdo z nich, i malou procházku a jídlo je třeba vložit. Oba Luboše zajímaly odrůdy jako Kerner, Aurelius, Hibernal, já se jim do teď spíše vyhýbal, ale teď jsem si je opravdu vychutnal. Vrátili jsme se i k námi bodovaným vzorkům, prý nám hubovali za to, že jsme nedali srážku tomu vzorku, co byl cítit černým rybízem - nebyla to dolévka Sauvignonem, ani chuť vyčarovaná vysokým přívlastkem, ale přídavek Sauvignonové tresti! Schválně jsme přechutnali i další vína toho vinaře a ano - dává ji do všech, nejvíc jí ovoněl Sylvánské, v tom bylo pěkně cítit, že přídavek tresti víno vysušuje. Ale v té naší rulandě jí bylo málo, vysušení zamaskoval dost vysoký zbytkový cukr, jinak to bylo víno pěkné, zas tolik jsme se za takovou chybu nestyděli. Ostatně, oba to jsou vinaři, oba sice musí hrozny nakupovat a Vykoukal patří mezi ty, co červené nepijí, ale Mrkvica měl na koštu vzorků dost a pěkných, dokonce za slámový vlašák dostal mimořádně udělenou cenu, tak byl dobrý. Košt příjemně ubíhal a můj čas se pomalu chýlil ke konci, ještě jsem se na chvíli přidal do kruhu okolo cimbálu, rozloučil se a spěchal na poslední vlak. Ale sokolovna je ve Vranovicích od nádraží dost daleko, uličky křivolaké a potmě vypadají jinak, než za světla - já ten vlak nestihl! Řeknu vám rovnou - to je vážná chyba! Jak se jednou rozhodnete jet posledním vlakem, měli byste to předsevzetí fakt splnit, ať je víno, jak chce dobré a ať si muzika hraje, jak chce vesele! Samozřejmě měl jsem i záložní plán B, ale po pečlivém rozvážení jsem ho zamítl, stejně jako plán C, nejreálnější se ukázal plán D - propít se až do rána! Takže jsem se vrátil pěkně poslušně zpátky na košt, opět uložil bundu do šatny a nabídl známým příležitost, udělat pár vtipů. Samozřejmě jsme vesele chutnali vzorky dál, navíc se cimbálka nechala vystřídala čerstvou dechovkou a tak děvčata u stolu využila příležitosti a přezkoušela, jak jim pošlape střevíčky takové dřevo jako jsem já. Čas letěl tak rychle, že jsem nestačil popadnout dechu, kolem dvanácté muzika s chasou udělali takové to závěrečný kolo a skončili, ale na slovácku o dobrů pěsničku není nouze a zvláště po koštu se zpěváků najde dost - vydrželo nám to až do jedné. Pak už zavřela šatna i sál, obdivoval jsem, jakou má s námi Drahoš trpělivost. On byl letos předseda výstavního výboru a jak jsem už loni psal, že pořádal a neměl ani chvilku, letos to bylo ještě horší - a až do konce. Takže tímto smekám před ním a přede všemi, kteří mají tu trpělivost a odvahu, uspořádat něco takového jako je třeba košt vín. Ani jsme nevyšli ven, a za stálého zpěvu jsme se přesunuli do hospody. Ta je totiž ve Vranovicích přímo v sokolovně, až to při koštu vadí, jak se z ní táhne cigaretový kouř. Skupinka turistů - přijeli se podívat na košt až Pardubic - a že prý budou spát venku, byla myslím ráda, že nemusí ven do tmy a vlhké zimy - bylo jen málo nad nulou. A hned jak jsme zvesela vešli, hned jsme byli málem biti. Ne že by jsme se do něčeho připletli, přímo po hlavním zpěvákovi šli. Moc se s útočníky mluvit nedalo, univerzální tlumočník alkohol tentokrát překládal do zcela jiné řeči, ale zdálo se, že je uklidnilo, když jsme slíbili, že už zpívat nebudem. Proti rádiu by jsme stejně dlouho neměli šanci. Zasedli jsme, dali si pivo, vedli řeči a já sledoval hodiny. Za chvíli útočník po zpěvákovi vystartoval zas, ale podařilo se ho odtrhnout, i když ti co ho vyvedli, využili situace a už definitivně zmizeli ve tmě. Ale aspoň se vysvětlilo, že nešlo o zpěv, ale nějaké problémy při fotbalu. Seděli jsme tam, seděli, řeči vedli, další pivo si dali, dokonce mám pocit, že jednou hodiny tak nějak zprudka poskočili dopředu, až mi klesla pěna, po čase jsem už nevydržel sedět a vyšel směrem na nádraží, ani jsem se pořádně nerozloučil. Na nádraží stál vlak, nasoukal jsem se do něj a probudil se až na konečné. Za světla už to domů šlo lehce, občerstvil jsem se a hned jsme vyrazili na návštěvu k bratrovi. Řeknu vám, po probdělé noci, to vám byla návštěva! Jestli chcete navštíveného fakt pobavit, tak to taky zkuste. Poslední vlak je třeba nutně stihnout!