O Víně

Jižní svah nedávno referoval mimo jiné i na téma etiky psaní o víně (http://www.jizni-svah.cz/2009/05/bordeaux-2008-parker-zodpovednost-tak.html). Je dobře, že se tohle dostalo na přetřes, protože, ač se to zvnějšku možná nezdá, pohnutky autorů jsou často skryté a spletité a čím více vás svět kolem vína pohlcuje, tím je také těžší a těžší se do toho nezaplést, udržet si nějaký elementární odstup a zároveň radost z ochutnávání, psaní a poznávání. V obecné rovině to rozebrat bude jen plácnutí do vody a na to abych veřejně demaskoval chyby druhých, nemám dost odvahy. Nejlíp bude, když k téhle sondě pod povrch psaní o vínech použiju sebe. Sám na sebe nemůžu podat trestní oznámení pro pomluvu a i když se třeba nikdo už další s kajícným profesním životopisem nepřidá, třeba ho to donutí aspoň nad tím zapřemýšlet a čtenáře to jistě naučí  větší ostražitosti při čtení.

Nikdy jsem se k nějaké dráze psavce nepřipravoval. Víno jsem sice bral už delší dobu vážněji než je běžné, ale kdyby mě J. před lety sám neoslovil, jestli bych nechtěl přispět nějakým článkem či recenzí, samotného by mě to asi ani nenapadlo. Prvních pár měsíců bylo sladce naivních, zapálených a trapně mesiášsky poučujících. Pak mne ale někdo za nějakou vesele plácnutou blbost uzemnil a naučil mě tak větší pokoře a důslednosti. Střídala se období velkého zaujetí pro „velké" projekty i deprese a malomyslnost z toho, že to celé vlastně žádný smysl nemá. Sice jsem se pořád cítil jen jako amatér, co se jen z nějakého vnitřního přetlaku dělí o zážitky, ale nějak podvědomě jsem se vždycky snažil tomu dát i nějakou hodnotu ukázáním nějaké souvislosti či nahlas pronesenou úvahou. Řešil jsem tehdy nejvíc jen tyhle věci: jestli to je nějaký nosný téma, co bude někoho zajímat a kde se nachomýtnout k něčemu, co se bude psát samo. Vína jsem si kupoval a archivoval, nejvíc od Znovínu, ten tehdy byl napřed všemi těmi řízenými ochutnávkami a akcemi přímo ve vinicích a sklepích. Vlastně si uvědomuju, že jsem na jejich první ochutnávky ve Strahovském klášteře pronikl drze až  podvodně. Tehdy tam směli jen VIP zvaní movití hosté a já se tam poprvé dostal tím, že mi jeden známý o té akci řekl, já tam pronikl na jeho jméno. Pak už jen stačilo vnutit jim svou vizitku a i do telefonu se upomenout a předstírat, že do téhle skupiny zámožných potenciálních zákazníků patřím. Tenhle trik s tím hrát si na prachatějšího, než jsem, jsem pak použil k průniku do seznamu zvaných na prestižní akce ještě několikrát. Taktéž veletrh Víno&destiláty se k tomuhle divadlu s předáváním vizitky docela hodil. Měl jsem v tomhle období  štěstí na velice pěkné akce zejména u firem Merlot Grand Vins a Merlot d´Or. Tenkrát to stálo dost peněz, ale dnes by stejné degustace vyšly násobně na víc. Samozřejmě leckde prokoukli mou strategii a když jsem si od nich hned při degustaci neobjednal celý karton, ba často ani lahev, už jsem pozván na „zadarmiko" akci podruhé nebyl. Ale Merloti U závoje třeba v tomhle měli jasno: zaplatils za degustaci, v pořádku, víc tě lámat a tlouci klíny do hlavy nebudem. Zhruba v téže době, co jsem začal psát, zabrala na jednu z rozdaných vizitek i firma AdVivum. Ochutnávku s Nicolasem Jolym (a později i setkání s madame Leroy) řadím rozhodně mezi milníky na mé cestě k pochopení vína. Asi rok, možná o něco víc, jsem byl zván i na další ochutnávky této společnosti, jedna lepší než druhá... a všechny byly zadarmo. To je asi první moment, který by mohl být viděn jako korupce, až na to, že firma Ad Vivum v té době netušila, že píšu na ovine.cz, to se dozvěděli až o dost později, kdy se za ochutnávky už platilo. Ty bezplatné akce totiž, jak jsem se též později dozvěděl, nebyly určeny pro veřejnost, ale pro sommeliéry z pražských restaurací, kde bylo spatřováno hlavní odbytiště pro jejich neobyčejná vína. Já byl zván jen coby někdo, koho to asi zajímá a kdo si třeba jednou i něco koupí (ceny těch vín byly a jsou pro mne drahé, dodnes zakoupené lahve bych spočetl na prstech obou rukou - tak neperspektivního otrapu si tak dlouho zvali ke svému stolu - pošetilost!) Poté, co si zařídili svůj „showroom" byly už i ochutnávky pro veřejnost, a ty už byly placené. V průběhu prvního cyklu s archivními víny od Domaine Leroy to prasklo, že o nich píšu na ovine.cz. Moc mne to netěšilo, v podstatě na všech akcích se snažím být takřka nezpozorován, někde v koutku v kontemplaci nad svými poznámkami. Vtahován do seznamovacích  rituálů a udržováním společenské konverzace tak trochu trpím a už si to tak neužiju. Co čert nechtěl, zrovna v polovině toho cyklu mi došly peníze (poslední dvě sezení nad nejstaršími lahvemi už byla enormně drahá). Pozvání jsem tedy s omluvou odmítl. Volali mi ale, že mají velký zájem na tom, aby cyklus mých reportáží z téhle celoroční akce nebyl přerušen a jestli bych to tedy nebral jako podplácení, velice rádi by, kdybych to dokončil, i kdyby to znamenalo prominutí vstupného. Pýřil jsem se až za ušima - tohle už samozřejmě korupce byla. I když v tom z jejich strany jistě nebyla žádná mefistofelská licoměrnost. I když jsem to sice na sebe hned do článku napráskal. I když bych to napsal stejně, jako kdybych to musel zaplatit. Nejsem prostě ani Marek Eben, ani Jancis Robinson - prostě mě dostali. A abych se v tom vymáchal dosyta, ještě jsem tam několikrát zašel v rámci nabídky „aktivně píšící o víně za polovic".  Pocit studu jsem zaháněl tím, že jsem si držel alespoň tu svobodu nic nenapsat. Prostě když mi to nepřišlo dost převratný, tak jsem článek nenapsal. Říkal jsem si, že jestli je to z jejich strany opravdu jen kalkul, tak až uvidí, že jsem ten obchod ze své strany nedodržel, už mi to víckrát nenabídnou. Naštěstí ty akce byly minimálně velmi dobré, fakt nevím, jak bych řešil dilema, jestli můžu napsat, že to bylo hrozné. Normálně o hrozných věcech tedy píšu výjimečně, spíš abych varoval, ale v tomhle případě by to samozřejmě vypadalo, že jsem to nenapsal, protože jsem byl zavázán.

Dalších pokušení už tolik nebylo, přeci jen mi to ulehčuje má introvertní povaha, díky které si prakticky s nikým z téhle branže netykám, nejezdím k němu do sklepa na dovolenou atd. Jednou jsem vychválil vína Richarda Stávka (a to proto, že je opravdu považuji za výjimečná), načež zdražil a odsála je jedna elitní pražská restaurace. Příště si dám větší pozor :-) Také moje programové ignorování pravidel společenského chování, zejména co se týče ustrojenosti na ty nejprestižnější akce, rozhodně pozvánky na výběrové akce v mé schránce nerozmnožuje.

Další kapitola se začala odvíjet tím, že jsem se stal novinářem/spisovatelem o víně. To byla taky spíš náhoda. Dopisoval jsem si v tu dobu s Helenou Baker a ta mi řekla o akci Grands Jours de Bourgogne. Miluju Burgundsko a tohle byla silná lákačka. Jen kvůli tomu jsem zatoužil stát se „profesionálem", který tam smí. Jen kvůli tomu jsem byl ochotný něco do nějakého časopisu napsat. Helena tvrdila, že už jen to, že píšu na ovine.cz k definici člověka píšícího o víně stačí. Poslal jsem tedy přihlášku do FIJEV u (Mezinárodní federace novinářů a spisovatelů píšících o víně), a byl jsem přijat! Nutnou podmínkou samozřejmě byl roční poplatek 38 € a to, že jsem byl doporučen zástupcem české sekce FIJEVu - Helenou Baker. Vždycky jsem se s krajní nechutí vzpíral členství v čemkoliv a i zde jsem dal členstvu najevo, že to celé vidím jako obchod: já jim zaplatím 38 €, oni mi dají průkazku opravňující k parkování a vstupu na profi-akce - víc mne nezajímá. Zejména ne nějaké vnitrostranické zákulisní boje, úpravy stanov, sjezdy, hlasování atd. No tak jednoduché to samozřejmě ale stejně není. Minimálně bych měl aspoň jednou za čtvrt roku něco publikovat. V nejhorším bych možná uhájil svou internetovou činnost, ale, marná sláva, co je vytištěné je jaksi cennější. Ovšem snahy o to, napsat něco superseriózního pro Vinařský obzor, jen abych splnil tuhle klauzuli - to je utrpení. Já asi jsem přeci jen amatér, kterému seriózní psaní nesedí. Potřebuju svobodu, celé gigabyty svobody, nespoutané ani termíny, ani tiskovým rozsahem, ani tím, jestli to redakci a cílové skupině čtenářů přijde dost dobré a seriózní.

Novinář je přeci jen občan s výsadními právy. Kromě toho, že může chodit a parkovat i tam, kde ostatní nesmějí, tak je k tomu i rafinovaně vybízen. Jak já vždycky záviděl redaktorům časopisů jako je Víno&styl nebo Decanter, kam ti se dostali... na všelijaké recepce na velvyslanectvích, vertikální degustace nějakých vzácností za účasti legendárních vinařů... v zahraničí prý dostává recenzent poštou i zdarma vzorky na recenze nebo i letenky do Austrálie. Asi jen průkaz k tomu ale nestačí. Zatím mi jen občas ve schránce z ničeho nic přistane nějaký propagační materiál nebo i pravidelné novinky z nějakého vinařství, ale v nějakém VIP žitě jsem nějak ještě moc nebyl a celkem nečekám, že by se to někdy zlepšilo. Byl jsem třeba na otevření té vinice Na Opyši u Pražského Hradu (tam jsem se ale zase spíš vetřel vydatným telefonováním) a na otevření Wines Home (dostal jsem dvě lahve, DVD, otvírák a tištěné materiály), ty akce mi ale nepřišly tak výjimečné, že bych měl potřebu nějak konkurovat článkům mých kolegů-kamarádů.

Přemýšlím, čím mne kdo ještě kdy zvýhodnil oproti ostatním a co by mohlo budit dojem, že bylo v očekávání protislužby... jednou se na ovine.cz rozvinula diskuse nad večerkou z Vinum Moravicum. Z vinařství se nesouhlasně ozvali a nabídli komukoliv z pochybovačů lahev či dvě na opakované přechutnání. Pokládal jsem to za velmi férovou nabídku a ozval se, že toho bych chtěl využít (večerky mám rád a Vinum Moravicum jsem do té doby nepil). Dorazily tuším tři lahve, dvě moc nezaujaly, třetí příjemně překvapila - o čemž jsem referoval. Samozřejmě čistší by bylo si ty lahve na přechutnání koupit, ale v tu dobu už byly dvě z nich vyprodané. No, a jako ve špatném vtipu se mi v den, kdy píšu tenhle článek ozval mailem Bogdan Trojak, kterého pokládám za přítele, jestli bych pro jeho www.veltlin.cz nenapsal občas nějaký text týkající se biodynamiky či filosofie vína a že by mi občas nachystal nějakou lahev z jeho e-shopu a já bych o ní napsal nějaký svůj dojem. Celkem nadšeně jsem kývnul, takže si tam časem můžete počíst. Ovšem, mějte při čtení na paměti, že: a) Bogdan je můj kamarád b) lahve nejspíš dostanu zdarma c) když mi něco nebude chutnat, s ohledem na elementární slušnost, body a), b) a níže bod 6. se to nejspíš nedozvíte, protože to tam nenapíšu.

No, takže po poněkud zdlouhavém čtení se mohu vzchopit do nějakého (mého vlastního) morálního kodexu:

1. Za základní svobodu při psaní pokládám svobodu napsat o tom, co mi přijde výjimečné nebo poučné a nenapsat nic, když jsem nic z toho nenalezl.

2. Nejsem tak morálně silný, abych odolal nějaké nabídce něčeho zdarma nebo výhodněji, bod jedna ale platí i v tomto případě, takže pokud dárce neunese to, že třeba nic o tom nenapíšu, nechť mi tedy radši nic nenabízí.

3. Psát o vínech či aktivitách mých přátel samozřejmě může zavánět neobjektivitou, proto je třeba tyto okolnosti bez vytáček uvést do recenze. Je pak na čtenáři, aby nad textem posoudil, jak moc mne toto mohlo při psaní ovlivnit.

4. Stejně tak si myslím, že není od věci do recenze uvést, jak jsem se k vínu vůbec dostal a jaké byly pohnutky k tomu napsat zrovna o tomhle víně/akci/podniku a jiné pominout (pokud tedy už nepatřím k tomu druhu psavců, kteří píší o všem bez rozdílu).

5. Psát o svých vlastními silami organizovaných akcích může být za některých okolností dost nevkusné. Když už k tomu vede nějaký těžko odolatelný přetlak podělit se ve veřejném zájmu o své dojmy či se jen pochlubit, měl by se text soustředit víc třeba na detailní popis vín a odpustit si minimálně závěry typu: „akce se velmi povedla, většina účastníků nešetřila pochvalou", tohle v českém prostředí dráždí neuvěřitelně.

6. Vždycky je velmi zodpovědná věc podělit se o negativní dojem. Internet svádí k určité lehkomyslnosti v ostrých odsudcích, ale opravdu i tímto může člověk napáchat velké škody. Osobně s tím zacházím tak, že o ojedinělé špatné zkušenosti většinou nenapíšu vůbec, protože může být výsledkem špatných podmínek, mého rozpoložení, neznalosti nebo náhody. Když už to uvedu, pak hlavně jako varování nebo jako druhý alternativní pohled k nějakému velkému vychvalování. Snažím se, aby z toho bylo věcně patrné, co konkrétně mi vadí. I tak tlumím své znechucení alespoň na polovinu a nezapomenu na nějakou ne příliš ostrou formulaci včetně relativizujících frází typu: „Podle mne..." , „Podle mých dosavadních zkušeností..." , „Z toho, co jsem zatím měl možnost ochutnat..." Výrazy jako „bylo takové a makové" nahrazuji spíš „zdálo se mi", „působilo" , „nesedlo" atd. Od té doby, co sám víno dělám (a výsledky jsou někdy krušné), chovám úctu k práci, kterou výroba vína dá. Těžko od stolu v našem vytopeném bytě někoho svými slovy soudit či deptat, když neodhadnete, jestli se jenom něco nepovedlo tak, jak mělo (a kdo nebo co za to může), nebo to byl záměr (v dobrém úmyslu či snaha podvádět?), nebo náhoda/příroda/nedostatek prostředků/sil/neznalost/ledabylost/osobní či zákazníkův vkus/experiment... Podobně platí i o různých organizovaných akcích a událostech. Já prostě radši chválím a opěvuji, o špatných věcech se mi špatně píše.

7. Další velké téma, ke kterému mne přivedla až Helena Baker, je zacházení s cizími texty či fotografiemi. Přidat si do článku obrázek stažený odněkud z internetu a neuvést odkud, dát si pod článek naskenovanou mapu a připsat jen, že je „z archivu autora" nebo dokonce provést něco takového s cizím textem a vzbudit tak dojem, že je můj vlastní (jak to udělal třeba pan primátor Bém s mým textem v Decanteru), pokládám za normální krádež a já se tak tedy (už od jisté doby) nechovám.

Ale každý má asi svoji metodiku, jak si uchovat nestrannost a uvěřitelnost. Tohle jsou citlivý a důležitý věci, ovšem nejdůležitější ze všeho je RADOST. To je ten lanýž, za nímž se (minimálně my, pro které psaní není obživou) dychtivě prohrabáváme vší tou špinavou hlínou, a když se zadaří, chrochtáme blahem :-)