O Víně

Loňské Vinařské Litoměřice se povedly a byl to fajn výlet, takže jakmile byl zveřejněn termín těch letošních, hned jsem si ho psala do diáře. Do Litoměřic jsme se vypravili v sobotu 18. dubna 2009, výsledek veškerého našeho snažení ovšem závisel na tom, jestli se nám podaří zastavit vlak. Ve Kbelích nám totiž zavedli novinku, vlakovou stanici na znamení :-) Vzhledem k tomu, že tam vlaky vyjíždějí ze zatáčky a strojvedoucí uvidí případné cestující velmi pozdě, měla jsem obavu, že se budu muset vrhnout do kolejiště a zastavit vlak vlastním tělem. Nic takového se ovšem nedělo, naše slavné ČD dokonce ani nenaplnily své slogany "Času Dost" nebo "Čekáš Dlouho, Čekej Dál", a vláček poslušně zastavil. V Litoměřicích to vypadalo na déšť, takže jsme se ani pořádně nepokochali moc pěkným náměstím a radši rovnou zamířili do kulturáku přiléhajícímu ke gotickému hradu. Impozantní stavba, která malými okénky umožňovala zahlédnout neskutečnou tloušťku zdí, by podle plánů litoměřického starosty mohla už za dva roky hostit právě Vinařské Litoměřice. Taky se uvnitř intenzivně pracovalo. Je to pěkná myšlenka, nic proti kulturáku, ale vínům by to v hradních prostorách určitě slušelo.

U vchodu jsem se ve své dobrotě nechala málem "natáhnout" velmi nešťastně se tvářící paní, které nepřišel doprovod, takže odcházela a nabídla mi neroztrženou vstupenku se slevou 20,- Kč. No tak ušetřím na párek v rohlíku a ještě udělám dobrý skutek, řekla jsem si, a koupila to. Vzápětí mi ovšem u vstupu sdělili, že tento typ vstupenky nezahrnuje skleničku, která stojí korun padesát. Ne že bych kvůli prodělku 30,- Kč musela hned vykrvácet, ale člověk se prostě naštve, hlavně sám na sebe a vlastní blbost. Dál bych to neřešila a po pár vzorcích na to zapomněla, manžel ale nečeká a jedná, takže vyběhl z kulturáku, zmizel za rohem a po nějaké chvíli se vítězoslavně vrátil mávaje skleničkou s logem Vinařských Litoměřic. Po tom, co se za rohem vlastně dělo, jsem se radši nijak nepídila, útroby kulturáku napěchované stánky vinařů totiž čekaly a nebyl čas na nějaké tlachání :-) Ještě jsem přikoupila za dvacku katalog, nejdřív jsem se ovšem zeptala, jestli jsou v něm všechna vína, která jsou tu k ochutnání. No, samozřejmě, paní. Tůdle nudle. Byly v něm jen vzorky soutěžní, ochutnat se jich dalo třikrát víc, takže si člověk stejně nemohl dělat k ochutnaným vínům poznámky, protože většina v katalogu prostě nebyla. Navíc byl uspořádán abecedně podle odrůd, nikoli podle vinařství, takže se v něm dost špatně orientovalo. Vyhozené peníze. Ale dost už kritiky, pak nás čekaly převážně věci příjemné. Ještě jsme nakoupili pytlík žetonů po pětikoruně, kterými se platilo za ochutnávku, a vmísili jsme se mezi ostatní ochutnávače.

Jeden a půl tisíce vzorků je velké číslo, navíc jsem celou akci brala jako výlet s přáteli a příjemně strávené odpoledne, takže jsem si nedělala žádné detailní poznámky a nebudu tu popisovat desítky vzorků, které jsme ochutnali. Upozorním jen na vína, která mě něčím obzvlášť zaujala. U stánku Lahoferu jsme měli možnost ochutnat první víno s označením VOC a to Veltlínské zelené. Nemělo ještě etiketu, nevím tedy, čím se budou tato vína vizuálně odlišovat od vín zatříděných klasickým „germánským" způsobem. Ochutnaný veltlín byl ve vůni čerstvý, svěží, lehce muškátový, v chuti kořenitý, minerální, s mírnou hořčinkou a jakýmsi mandlovým či oříškovým nádechem, osvěžující. Pěkný. Ostatní vína od Lahofera, snad s výjimkou dalšího veltlínu, spadala do kategorie polosuchých či polosladkých vín. Hned sousední stánek patřil vinařství Čebav, které jsem zaregistrovala asi před dvěma lety a byl to tehdy pro mě výbuch hypernovy. Od té doby se buď výrazně změnil můj vkus a nebo produkce Čebavu nabrala jiný směr, ale ani na poslední jejich degustaci, ani tady v Litoměřicích jsem jaksi nemohla najít něco, co by mě zaujalo. Vína byla všechna stejná, zaměnitelná, průměrná a bohužel musím říct, že pro mě naprosto nudná.

Vedlejší stánek, to ovšem bylo jiné kafe. Pardon, jiné víno. Vinařství Karla Války z Nosislavi je mým soukromým objevem Vinařských Litoměřic. S jeho víny jsem se dosud nesetkala a možnost ochutnat hned několik vzorků jsem uvítala. Manželé Válkovi se navíc věnovali hostům naprosto ukázkově, takže je vám jasné, že opět sehrály roli pro mě tolik důležité sympatie :-) Jejich stanoviště nebylo klasickým veletržním stánkem, ale chladicím pultem, jehož součástí byla i vlastní myčka skleniček. Výborná věc! Paní Válková nenalévala vzorky mlčky a bez zájmu, ale každého se zeptala na jeho představu o typu vína, které chce ochutnat, a pak podle přání nabídla vzorky. Ve skutečnosti jako správný obchodník popsala postupně vína všechna, a to tak, že člověk získal pocit, že je opravdu ochutnat musí. Takže jsem mimo jiné ochutnala moc pěknou suchou růžovou Frankovku 2008 z trati Přední hora z Nosislavi, která ideálně naplnila moje představy o příjemném, nekomplikovaném, letním pití, které při správně nízké teplotě udělá z obyčejného teplého podvečera na terase výjimečný zážitek. Jahody se smetanou ve vůni, nepříliš výrazná, ale příjemná a pikantní chuť. Taky jsme tu postupně ochutnali Cabernet Sauvignon 2006 a 2007, vždy nebarikovanou a barrique verzi. Pokud vinař pracovat se sudem umí, a pan Válka rozhodně ano, pak jsem příznivcem barikovaných vín. Tady jsme se nemohli shodnout, zda nám více sedí ročník nula šest či nula sedm. Obě vína byla plná, extraktivní, vonící višněmi a hořkou čokoládou, čerstvou kávou, stejně tak chuť byla výrazně ovocná, griotková, doplněná mazlivou chutí kvalitní čokolády. Zaplnila pusu hutnou chutí a hladivou harmonií. Vliv sudu tu byl opravdu jen doladěním pěkného vína, malým bonusem, nadstavbou, která neruší a nepotlačuje podstatu. Gratuluji Karlu Válkovi k tak krásným cabernetům. A děkuji za příkladný přístup k návštěvníkům.

Pěkný barrique jsme ochutnali také u Štěpána Maňáka, a to Dornfelder 2007, který je v Salonu vín 2009. Myslím, že zaslouženě. Dostal mě už na Velkém podzimním koštu v Praze, který byl součástí soutěže o korunky Malé encyklopedie českých a moravských vín. Absolutně temné víno omamné vůně fialek a zralých ostružin a borůvek působí na jazyku mohutně a hustě, hladí vyladěnou ovocnou chutí se zajímavou kořeněnou příměsí a nechá na jazyku ještě dlouho příjemnou dochuť. Krásné, moc krásné.

Zavítali jsme také ke stánku Petra Skoupila, ale ochutnala jsem jediné víno, ani nevím které, protože obsluha za pultem měla buď už notně „nakoupeno" nebo se prostě neuměla chovat. Nemám zapotřebí, aby si ze mě někdo dělal legraci a na jakýkoliv dotaz odpovídal výsměšně a nesmyslně. Chápu, že tajtrlíkovat tam dva dny je únavné, ale slušelo by se zachovat alespoň zdání zájmu nebo ochoty. Pojďme radši jinam.

Třeba k rodinnému vinařství Košut z Prušánek, které, nebýt povědomých tváří za pultem, bych nepoznala, protože od podzimu, kdy jsem se s jejich víny setkala naposledy, změnilo etikety. Když teď zpětně srovnám původní s novými, nejedná se o tak zásadní změnu, etiketa zachovala původní uspořádání, barevné ladění i celkový styl, nyní ovšem působí profesionálněji, zajímavěji a ne tak stroze. Povedený krok. A taky povedený Muškát moravský, pozdní sběr ročníku 2008. Mladé víno vonělo ukázkově muškátově, svěže, lehce, ovocnou chuť doplňovala výrazná kyselinka. Muškát podle mých představ. Lahodný, pěkný. Ke Košutům bych někdy ráda na nějakou rozsáhlejší ochutnávku.

Za doprovodu cimbálovky jsme bloumali od stánku ke stánku, žetonky postupně ubývaly, rozjařených návštěvníků přibývalo a spolehlivost našich senzorických schopností povážlivě klesala. Zastavili jsme se ještě například u pana Stanislava Popely, kde jsme se setkali taky s velmi vstřícnými lidmi včetně samotného pana vinaře, ale jejich stánek stál bohužel ve strašlivém průvanu a bylo téměř zdraví škodlivé tam setrvávat déle. Doufám, že si Popelovo vinařství neodneslo nějaké zdravotní následky. Nenechala jsem si ujít ani cuvée Kácary 2007 od Jedličky a Nováka z Bořetic, směr Rulandského modrého, Svatovavřineckého a André. Pěkné, ovocně vonící víno temné barvy s granátovým lemem při okraji hladiny chutná plně, harmonicky, je doplněné příjemnou kyselinou a přímo vyzývá ke zkombinování s nějakým kořeněným masitým jídlem. Mimochodem jídlo bylo na Vinařských Litoměřicích jaksi na okraji zájmu a kromě gumového párku s chlebem a sekané, kterou bych radši ani nechtěla vidět, nebylo možné na místě nic sníst. Chápu, že jde o vinařskou soutěž a lidé se tam nejdou najíst, na druhou stranu několik hodin popíjet víno není možné bez občasného zakousnutí něčeho neutralizačního. Dvakrát jsme odešli na litoměřické náměstí, možnosti lehce a rychle se najíst tam ovšem taky byly dost tristní. Na to, že doprovodným programem soutěže měly být odborné semináře na téma Víno a pokrmy, byla role jídla poněkud podceněna a možnost snoubení vín s jídlem v praxi dosti pokulhávala. Vzpomínám si, že minulý rok zde byla také ochutnávka sýrů a prezentace společnosti Makro, která tu připravovala pokrmy z ryb. Je pravda, že odér vycházející z pánví a hrnců byl občas dost obtěžující, naprosté odstranění stánků s pokrmy je podle mého názoru taky chyba.

Odpoledne uběhlo rychle. Ochutnali jsme mnoho dobrých vín, poznali některá vinařství, která jsme neznali, utvrdili jsme se v některých názorech a shodli se, že navzdory některých mouchám, které by ještě bylo třeba vychytat, jsou Vinařské Litoměřice příjemná akce, která zatím netrpí návštěvností tak vysokou, že by to bylo nepříjemné či nějak omezující. Byli jsme spokojeni a slíbili si, že příští rok přijedeme zase. Dokonce se nám podařilo přesvědčit ve vlaku průvodčího, aby nám nechal vlak ve Kbelích zase zastavit, takže jsme ani nemuseli vyskakovat za jízdy. Konec dobrý, všechno dobré.