O Víně

U vína je pro mě nejdůležitější příběh. Nebaví mě víno vybrané podle etikety ve vinotéce v obchodním centru, kde znuděná slečna za pultem čte časopis nebo telefonuje s kamarádkou. Ráda si doma prohlížím lahve a říkám si, tu jsme koupili tehdy, jak jsem píchla duši ve vinohradu, tahle je od Francka s červeným nosem, co jezdí na babetě, tyhle jsem tehdy málem zapomněla ve vlaku, tato je od vinaře, co tak hezky mluvil o svých tratích, tyto jsme pořídili při nádherné a romantické venkovní degustaci v teplém zapadajícím slunci, kdy by člověk i ve vodě našel vůni a harmonii chutí, a toto mě při ochutnávce tolik nadchlo, zatímco ostatní byli znechucení, jaképak to asi bude dnes? Otevřu tuhle a nechám se šokovat nebo vsadím na jistotu? Potřebuju vzpomínku na vinohrad, na vůně, na to, jak mě propocené tričko studilo na zádech v chladném sklepě, na vinaře, na způsob jeho řeči, na atmosféru, na náladu, na společnost, ve které jsem víno poprvé ochutnala. Takové víno má pak zcela jiné kouzlo, chutná jinak, voní jinak, a jsem ochotná mu odpustit drobné nedostatky. Proto ráda chodím na degustace, které vede sám majitel vinařství nebo sklepmistr. Mnohem raději než na nablýskané "píár" akce plné naučených reklamních frází obchodních zástupců a překupníků, kteří často k vínu nemají skutečný vztah.

Další takovou ochutnávku vedenou přímo majitelem vinařství a sklepmistrem v jedné osobě, panem Vladimírem Teturem, jsme měli možnost absolvovat ve velikonočně vyzdobené vinotéce U soudku ve Kbelích a já jsem měla možnost si ověřit, jak moc moje vnímání vína a chuť ovlivňují nálada, prostředí a osoba vinaře. Minulé léto jsme navštívili vinařství pana Tetura a velikost a perfektní pořádek jeho moderního provozu, krásná degustační místnost a ochota pana vinaře i jeho paní věnovat se dvěma turistům spolu s výbornými víny, která jsme měli možnost ochutnat, na mě opravdu udělali dojem. Takže když jsem se první dubnovou sobotu zúčastnila populárního velkobílovického putování po otevřených sklepích, bylo Teturovo vinařství jedno z těch, na která jsem se skutečně těšila. Ačkoliv Vladimír Tetur nabízel víno v opravdu velkoryse pojaté moderní prezentační místnosti s proskleným průhledem do haly, kde při stálé teplotě 15 až 17 °C a vlhkosti 85 % leží červená vína v obřích ležáckých a barikových sudech francouzského bednářství Seguin Moreau, čtyři a půl tisíce vinných poutníků udělaly z ochutnávání i v tomto jinak nadstandardním prostoru bojovou hru. Na lahve vystavené na pultech jsem téměř neviděla, často jsem jen protlačila ruku se skleničkou davem „nalepeným" k pultům a řekla odrůdu, aniž bych tušila, jaký ročník či přívlastek vlastně ochutnávám. (A to jsem ještě netušila, že toto vinařství, které jsme navštívili jako jedno z prvních, ve skutečnosti poskytuje opravdový komfort při ochutnávání, protože v menších vinařstvích už to pak bylo jen horší.) Takže zážitek nakonec nebyl takový, jak jsem očekávala. Před degustací ve vinotéce U soudku, která se konala čtyři dny na to, jsem si tedy jakákoliv očekávání zakázala.

Středeční podvečer působil spíš jako typicky červencový než dubnový, vzduch byl po celodenní sluneční lázni ještě i večer příjemně teplý. Na pultu ve vinotéce stály otevřené a vychlazené lahve pouze s červenými víny, bílá se do poslední chvíle před naléváním chladila v zákulisí. Vladimír Tetur zahájil degustaci jen krátkým představením svého vinařství, které hospodaří na 12 hektarech vlastních vinic a vyprodukuje tři sta až čtyři sta tisíc lahví. Všechny hrozny, ať už vlastní, nebo nakoupené od stálých dodavatelů, pocházejí z Velkých Bílovic nebo nejbližšího okolí, protože podle pana Tetura je pro výslednou kvalitu nesmírně důležitý krátký a rychlý transport.

A pak už se začal nalévat první vzorek. Veltlínské zelené (2008, pozdní sběr, polosuché, Nová Hora, a: 12 %, k: 6,1 g, c: 4,6 g, e: 19,5 g) bylo čiré a jiskřivé, vonělo ovocně, po meruňkách a lipovém medu, a stejně tak i chutnalo. Pan Tetur nám popíjení prvního vzorku zpestřil vtipným a barvitým líčením rozdílů mezi pijákem těžkých archivních vín, který unaven a uondán upadá do melancholie, hlava mu těžkne a padá a převaluje se z loktu na loket, a pijákem lehkých svěžích vín, který je naopak „nakopnut" k aktivitě, nálada se mu zlepšuje a chuť napít se zvyšuje. Zdůvodňuje tak, proč se zaměřuje právě na výrobu takových svěžích lehčích vín. Zrovna první vzorek bych si opravdu představovala z této kategorie, veltlín ale působil poměrně hutně, medový nádech byl dosti silný a ke skutečné svěžesti mu chyběla výraznější kyselinka a kořenité tóny, které mám ve veltlínech ráda, a přebývala troška alkoholu.

Hned následující Sauvignon (2007, pozdní sběr, suché, Přední hora, a: 12,5 %, k: 6,2 g, c: 3,8 g, e: 20,2 g) mi ale bohatě splnil moje představy o svěžím pití. Vůně rybízového listí s nádechem grepové kůry, v chuti angrešt a pikantní kyselost bílého rybízu. Lehké voňavé víno s okouzlující lahodnou chutí opravdu vyzývá k dalšímu doušku, zlepšuje náladu a činí život lehčím a svět příjemnějším. Moc pěkné.

Chardonnay (2007, výběr z hroznů, polosuché, Nová hora, a: 13 %, k: 6,1 g, c: 9,5 g, e: 22,1 g) vonělo jako nějaký parfém z tropického ovoce. Velmi viskózní světle žluté víno tvořilo úžasně vysoké líné mosty a chutnalo navzdory omamné sladké vůni překvapivě lehce, a ne tak sladce, jak bych čekala. Opravdu lehoučká, ne příliš výrazná chuť je vyvážená, doplněná příjemnou hořčinkou v závěru. Vladimír Tetur se nám během pití příjemného třetího vzorku vyznal jako zastánce jednoodrůdových a ročníkových vín. Představil nám mně velmi sympatický názor, že každý ročník je unikátní, víno různých ročníků má mít různý charakter a vliv ročníku má být přiznaný a zdůrazněný, nikoli násilně „natlačený" do unifikované podoby. Jak příjemné zjištění, že existují i vinaři, kteří i při použití nejmodernějších technologií a zařízení, kladou takový důraz na jedinečnost ročníku! Hned se mi vybavila vzpomínka na degustaci vín Petra Skoupila, kde padl názor, že zákazník chce každý rok totéž víno - díkybohu nesdílí tento názor všichni.

Pálava (2008, pozdní sběr, polosuché, Nová hora, a: 12 %, k: 5,9 g, c: 8,9 g, e: 19,3 g) opět tvořila pěkné mosty a světe div se - voněla mi! Teprve druhá Pálava, jejíž vůně mi byla příjemná. Zřejmě postrádá takové ty tramínové „čajorůžové" tóny, které mi obvykle vadí. Vůně spíše kořenitá, vanilková, trochu mi evokovala předvánoční pečení cukroví. V Pálavě byl opět zbytkový cukr méně výrazný než bych čekala, a i když kyseliny nejsou zrovna vysoké, byla chuť harmonická a příjemná.

Pátým vzorkem byl Muškát moravský (2007, kabinet, suché, Zadní hora, a: 12 %, k: 5,3 g, c: 3,3 g, e: 18,4 g). Víno nečekaně žluté barvy, nádherné jiskry a překvapivé viskozity vonělo spíše lipovým květem. Krásně, ovšem ne typicky muškátově. Lahodné příjemné pití, které v kombinaci s teplým podvečerem přímo křičelo JARO JE DEFINITIVNĚ TADY a navádělo k dalšímu popíjení. Dobré to bylo.

Dalším na řadě bylo jediné dnešní rosé, Zweigeltrebe (2008, odrůdové jakostní, suché, Přední hora, a: 11,5 %, k: 6,4 g, c: 2,5 g, e: 19,8 g). Tohle je víno, kterým jsme měli začít! Víno mnou vyhledávané lososové barvy bylo vychlazené na šest až devět °C, tedy přesně tak, jak by se podle pana Tetura mělo podávat. Ne příliš silná jahodová vůně a neskutečně osvěžující, veselá, náladu zlepšující letní chuť. Vladimír Tetur se netajil názorem, že tohle je přesně rosé, jak má být. Nemáme od růžového čekat, že bude tělnaté, že ho budeme „kousat" a dvě hodiny nad ním filosofovat. Jediné, co máme od růžových vín prý očekávat, je to, že budou vždy připravená v naší ledničce a dobře vychlazená tam budou čekat, až je po návratu z práce vypijeme k dobré večeři nebo při posezení na zahradě. Pokud mají tedy rosé splňovat pouze taková očekávání, pak tohle Zweigeltrebe je naplňuje dokonale - už čeká v mojí ledničce.

Prvním červeným vzorkem byl Modrý Portugal (2002, odrůdové jakostní, suché, Přední hora, a: 13,3 %, k: 4,7 g, c: 3,4 g, e: 32,2 g). Víno světlejší rubínové barvy smáčelo sklenku dlouhými táhlými mosty a vonělo ostružinami a čerstvě oloupanou kůrou stromů. Stáří se nijak výrazně neprojevilo, kyselinky byly příjemně ohlazené a harmonická lahodná chuť „zaplnila hubu" tak akorát. Moc pěkné vyvážené víno, které bych uměla pít celý dlouhý večer.

Dornfelder barrique (2007, odrůdové jakostní, polosuché, Přední hora, a: 12,5 %, k: 4,8 g, c: 4,8 g, e: 28,4 g) měl temnou nepropustnou barvu, voněl spíše cabernetově s pěkným šmrncem sudu. Dornfelder bych určitě nepoznala ani po ochutnání, tipovala bych cabernet. Krásnou vůni následovala příjemná pikantní chuť tmavého bobulového ovoce, při polknutí pak doplněná kávovou dochutí a lehoučkým kouřovým nádechem. Během našeho inhalování a srkání osmého vzorku se Vladimír Tetur zmínil o tom, že je vyznavačem středně naleželých vín, že ležení v sudech má víno pouze lehce obohatit, nikoli potlačit jeho odrůdovost. Než se začal rozlévat vzorek další, stihl pan Tetur ještě vyseknout vtipnou hlášku o tom, že stejně jako má každý svého zubaře, měl by mít taky svého vinaře. (V dnešní době je ovšem snadnější najít si svého vinaře, ještě si i můžeme vybírat, což u zubařů nehrozí.)

Přiznám se, že Cabernet Sauvignon barrique (2007, pozdní sběr, suché, Dlouhá hora, a: 11,5 %, k: 5,2 g, c: 4,7 g, e: 27,5 g), jsem tak nějak prošvihla. V poznámkách mám jen světlejší barvu, ovocnou chuť s nádechem sladké maďarské papriky a ohlazené kyselinky. Žádnou poznámku o vlivu sudu, o potenciálu ke zrání, prostě nic. Omlouvám se, příště budu méně kecat a více se soustředit.

Posledním červeným vínem bylo Rulandské modré barrique (2007, výběr z hroznů, polosuché, Dlouhá hora, a: 12,5 %, k: 4,7 g, c: 5 g, e: 27,5 g). Rubínové víno s cihlovými tóny při okraji hladinky vonělo třešňovým kompotem a maličko povidly se štychem hřebíčku a lékořice. Vůně byla zvláštně teplá, hřejivá. Na jazyku jsme rozeznali celý komplex chutí, višně v čokoládě, máslovou buchtu s povidly, kávu, kouřový nádech. Barikový sud opravdu pouze doladil už tak výborné víno, dodal mu na zajímavosti a soubor vůní a chutí obohatil o další příjemné vlivy. Úžasné, ale samozřejmě předčasně otevřené. Čtyři roky a bude to pohádka. Nebo radši ještě víc. Krásný závěr červených lahůdek.

S úplně posledním vzorkem jsme se vrátili k vínům bílým. Viskozita Rulandského šedého (2008, výběr z bobulí, polosladké, Nová hora, a: 11,5 %, k: 5,8 g, c: 23 g, e: 23,3 g) byla taková, jakou bych u bobuláče čekala. Vonělo slaďoučkými rozinkami, sušenými meruňkami a medovicovým medem. Navzdory množství zbytkového cukru ještě docela příjemné. Tento typ vína mě neoslovuje, nicméně uznávám, že toto bylo určitě zajímavé a pěkné.

Degustace byla výborná. Vladimír Tetur se svými zkušenostmi vinohradníka, sklepmistra a podnikatele mluvil opravdu zajímavě a zasvěceně, neváhal přiznat například i některé chyby, kterých se dopustil, nebo dnes už překonané názory, které musel změnit. O vlivu počasí, půdy a přírody obecně mluvil s pokorou a o lidském vkusu, chuti a názorech s pochopením pro individualitu. Nikomu nevnucoval svůj pohled na víno nebo názor na konkrétní lahev. Degustace v jeho podání byla jako příjemné popovídání si za doprovodu výborného vína. Protože jsem se s panem Teturem už dříve setkala, věděla jsem, že se nemusím obávat nějakého přehnaného sebevědomí nebo holedbání, přesto mě překvapil svým skromným vystupováním před poměrně početným publikem, které chvílemi ani nedutalo a jeho slova skutečně přímo hltalo (věřte, že to tak vždycky nebývá). Odcházela jsem z této ochutnávky nadšená. Tatáž vína mi jen několik dní před tím přišla sice dobrá, některá výborná, ale ne nějak extra zajímavá. Vinařovo představení svých vín a síla jeho osobnosti jsou tedy faktorem, který působí na mé smysly velmi významně. Takže pak mi něco věřte! :-)

Děkuji panu Teturovi i manželům Zahrádkovým za uspořádání ochutnávky a moc příjemný večer.