O Víně

Přestože Bordeaux piji o něco méně než Burgundsko a pořád ještě „horizontálně"(tj. zkoumám, která z množství châteaux stojí za to, abych si řekl: „Tak to je má krevní skupina", a pak „vertikálně" sbíral jejich ročníky), cítil jsem se neobyčejně poctěn pozvánkou na degustaci Bordeaux od Terroir Group. Na seznamu vín (jak já miluju, když jsou všechna vína přehledně vypsaná už na pozvánce a nemusím s tím otravovat po mailech) totiž byly značky, které jsem si už dlouho přál ochutnat, a hlavně: v ročnících, které slibovaly, že to nebude předčasné vraždění tříslem drhnoucích adolescentů. To je dost vzácnost. Vesměs se nabízí mladá vína u nichž je zapotřebí opravdu zkušenost nebo velká představivost. Taktéž šlo o lahve, které přímo z vinařství putovaly do německého sklepního skladu s neuvěřiteně stabilní teplotou a vlhkostí (a odtud si je může i případný zájemce objednat v téměř neomezeném množství), tedy nic s pochybným původem z několikeré dražby a cest za oceán a zpět.

Pozvání bylo do Salónu Paukert, což je vlastně sál nad známým (a nově zrekonstruovaným) pražským lahůdkářstvím. Salón je zařízen s patrnou snahou o prvorepublikovou intelektuálskou noblesu: rozměrná knihovna, staré kožené klubovky, křídlo, štuky, na stěně Špálové a prdelky od Švabinského, busta nějakého kdysi váženého dnes zapomenutého Čecha... už mi chyběl jen Karel Čapek pokuřující dýmku nad Lidovými novinami. Prý je možno si tento prostor pronajmout na nějaké akce. Sem by se hodila nějaká recepce na počest sedmdesátin nějakého operního pěvce. Nebo zakládací sjezd buňky „Básníci za zachování přechodníků". Nakonec nás bylo hrozně málo, tak deset, dvanáct. Hodně lidí nepochopitelně nedorazilo. Panovala relativně neformální, přátelsky laděná nálada.

Po krátkém přivítání a úvodu pana Davida Železného se moderování degustace ujal jeden ze zdejších nejzkušenějších sommeliérů Vít Hepnar, nejnověji vítěz mezi českými sommeliéry v soutěži o Burgundský hrozen. To už jsme měli v sklenkách nalitý uvítací blanc de noirs od Champagne domu Paul Déthune. Toto víno, které kvasilo při prvotní fermentaci v sudech, mne dostalo už loni na jiné akci, a tentokrát znovu s nezmenšenou silou. Mřížkový jablečný koláč a olíznutí žulové dlažební kostky čerstvě vytažené z ledovýho potoka. Mňam.

Vzorky z Bordeaux byly dekantovány do karaf 1,5-2hodiny předem, podle pozdějších slov pana Hepnara to u většiny vzorků byla moc krátká doba . Jinak prý Bordeaux karafy téměř vyžaduje, burgundské však červené nedoporučuje (spíš trpělivost s načatou a trochu odpitou lahví, třeba i tři dny), někdy karafa pomůže velkým bílým burgundským. Určitě ale karafování nikdy nenahradí archivaci. Spíš oláme rohy tříslovině, aby to šlo pít, a uvolní aromata. Víc se od toho čekat nedá.

Château Lafon Rochet 2001 (St. Estéphe) bylo moc pěkné. Správně pevná vůně, Kožený opasek, zpocený Václav Marhoul. Ovšem nesmí se s vínem moc míchat, pak tyhle zábavné tóny odletí. Chuť taková opravdu kompaktní, s tříslem evokujícím padesát let starou knihu vytaženou z obrovské knihovny. Takové víno, co si na nic nehraje, přesto je ale ve své plebejskosti zajímavé a zábavné.

Château De Fieuzal 1999 (Pessac Léognan) už kompotově nazrálé, i když tříslo tam ještě je, hlavně v závěru. Odstín barvy o něco lahčí a „veselejší" než v předchozím případě. Vůně evokovala kůži na hřbetu ruky, sušenou papriku, olivy, trocha dehtu. Celkově méně stimulující, jakoby „unavené sluncem".

Château Bon Pasteur 1996 (Pomerol) Teplejší odstín, ale dosti temné. Komplex živočišnosti a švýcarské čokolády, i strojní vazelína, hutná ale zároveň bez ohledu na tu koncentrovanost neobyčejně pitelná chuť ponoukající k dalšímu napití. V dochuti neobyčejně jemné a persistentní. Takhle asi vypadá ten všeobecně nazývaný vrchol. Toto víno je právě prý v restauraci Le Terroir jedno z nejoblíbenějších, protože se na svém vrcholu prezentuje bezchybně.

Château Clinet 1998 (Pomerol) Tahle špičková vína (a Clinet rozhodně patří mezi špičku Pomerolu) prozradí svou aristokratičnost už jen odstínem a intenzitou barvy. Na vůni mi ale něco vadí, nějaké kuchyňské pachy, polévkové koření, švestkový kompot posypaný chili, aroniový mošt. Chuť spíš do budoucna slibuje, dráždivě, nervně kořenitě. Snaha déle míchat, aby víno předvedlo nějaký náznak vývoje, ukazuje určitý... nadhled velkého vína, ale v této kořenící poloze mi vadí - nemám chili rád.

Château Pavie Macquin 1998 (St. Emilion) Opět honosné už z odstínu. Elegantní jemnost luxusního máslového pečiva, čerstvě natrhaná kytice, trnky. Chuť ovocitější, těžce uchopitelná, trpkost trnek (Pan Hepnar tvrdil, že všechna top class vína typu Château Lafite-Rotschild atd. jsou všechna o kyselince, která to víno drží.). K tomuto vínu jsem se pak vrátil, vůně mi přišla „zaprášená", chuť fakt nějak speciálně „nadržená". Zřejmě zdaleka neřeklo vše, co by ještě někdy v budoucnu mohlo.

Château Pontet Canet 1999 (Pauillac) mi přišel opět podobně prostě neluxusně zajímavý jak  Lafon Rochet. Hutnější vážná barva. Slabší neutrálnější vůně, pak méně zpocený kladný hrdina, krabice od bot. Chuť vyrovnaná, s upřímným nadhledem rezervovaná.

Château Grand Puy Lacoste 1998 (Pauillac) O něco teplejší a lehčí odstín barvy než předchozí. Též o dost ovocitější nazrálejší, zředěná švestkokompotová šťáva, v dochuti kyselinka. I takhle asi vypadá vrchol nebo jeho blízkost, leckdo by to hodnotil už na sestupu. To je každého vkus, jestli preferuje tu mladší pevnější tvář Bordeaux nebo tuto hladší uleželou ovocitost. Podle toho si tvoří pojmosloví ohledně toho, jestli je víno na vrchlou nebo na sestupu z něj - je to relativní.

A taky i přišla řeč na to, jak se pozná, že to víno už je na vrcholu, nebo za ním nebo tam teprve dojde. Prý podle barvy menisku se dá hodně poznat i vůně, hlavně ale to nachutnání, že svá oblíbená  châteaux sledujete vertikálně v různých ročnících i stářích a máte pak představu, jak se vyvíjí v čase. Ptám se, jestli to jde poznat i z třísloviny. Samozřejmě. Jak to drhne nebo se zaobluje. Já ale jestli se z textury třísloviny pozná, jestli je ta tříslovina perspektivní nebo už nikdy nedozraje. Podle pana Hepnara zelená nedozrálá a třapinová tříslovina nedozraje - pozná se podle těch travnatých tónů a hrubosti. Ale jakmile je tříslovina ze zralých slupek, tak to dozraje vždycky. Dřív nebo později. Je to jen otázka času a trpělivosti s archivací.

Château Ducru Beaucaillou 1998 (St.-Julien) Na to jsem se obzvláště těšil, už dlouho jsem ho chtěl ochutnat.  Zde též onen luxusní odstín. Oblá, upejpavě smyslná vůně (cudně sklopené dívčí oči), mícháním se toto ještě umocní na neodolatelně svůdnou. Chuť překvapivě (i pro pana Hepnara) připravená, uhlazená, harmonická, nepodobná ničemu z předchozího (podle mne takový ten ženský styl podobný Pichon Comtesse, jak se na něj mlhavě pamatuji), ženská elegance, svůdnost, bezpochyby špičkové osobité víno... ale... taknějak... mi osobně kupodivu víc sedne ten Lafon Rochet nebo Pontet Canet.

Château Léoville Las Cases 1998 (St.-Julien) Snad si to nesugeruji, ale odstín bych popsal jako „introvertní". Toto víno v jiném ročníku na mne zanechalo nesmazatelný dojem, takže opět jsem přistupoval se zatajeným dechem. Vůně mě ale zklamala, byla mladistvě karamelová (to nějak nemusím), později nový plast. V chuti tak, jak ho znám z dřívějška: klasická, na nic si nehrající. Silně podtrženo, mělo asi ještě dlouho spát.

Château La Mission Haut Brion 1999 (Pessac Léognan)  Zlověstně horrorový odstín (Ten den mě barvy fakt bavily.), vůně složitá, těžko separovatelná, později se otevřela víc do takové té klasické, ne moc nadubované. Zlověstná důstojnost. Chuť rovněž klasická, tříslovinná, rezervovaná.

Sice jsem vínům rozdával hvězdičky, ale po zralé úvaze jsem je z článku vypustil, protože nekorespondují s tím slovním popisem (já vím proč, ale dlouze bych to vysvětloval) a byly by zavádějící. Slovní popis je bodům a hvězdičkám nadřazen.

Vína se předvedla v poměrně osobitých, neotřelých i v nejlepším smyslu klasických podobách. Neobyčejně neobyčejný večer, není-liž pravda, pane Čapku?