O Víně

Nedávno mne požádala jedna architektka z nejmenované země ležící na východ od českých hranic, abych průvodcovala víkendový zájezd za vínem do oblasti Provence pro ni, jejího muže a dalších 11 manželských párů, údajně enofilů, nadšených z návštěvy Toskánka předešlého roku a natěšených na další vinařské exkurze - oblast Champagne by prý později byla také ideální, stejně tak sousední Wachau... Tato „šéfka" skupiny - říkejme jí Nataša - si přečetla na internetu, že jsem na Riviéře kdysi několik let žila a mám s organizací podobných exkurzí letité zkušenosti. Navíc modelovala svůj program na mém připravovaném eno-gastronomickém sympoziu, které organizuji pro 12 účastníků na konec listopadu v Auberge du Coustet v départementu Alpes-Maritimes nějakých 70 km severně od Nice (viz www.bakerwine.cz a také článek v č. 11-12/2008 časopisu Beverage & Gastro).

Ubytování, letenky a transfery soukromým autobusem na vídeňské letiště a zpět pro účastníky i pro mne si prý skupina dovede zajistit sama, a tak slovo dalo slovo a já začala s přípravami bohatého programu v AOC Côtes de Provence, Bandol a Bellet na francouzské Riviéře a v DOC Dolceacqua v sousední Ligurii. Mohl to být super zájezd, podle programu, který zajisté uznáte atraktivním a který byl ve finále následovný:

Pátek 3. 10. 2008 přílet na letiště Nice-Côte d'Azur, check-in a oběd v hotelu Cantemerle, Vence, poté návštěva Clos Saint Joseph rodinného vinařství Antoine Sassi ve Villars s/Var. Pokračování dále přes Puget-Theniers do skalní vesnice La Croix s/Roudoule a poté do Auberge du Coustet v malebné vesničce Saint-Léger na gastronomickou večeři s víny apelace Côtes de Provence Charmes de Demoiselles z usedlosti, která původně patřila monacké knížecí rodině Grimaldi.

Sobota 4. 10. 2008 celodenní exkurze na Château Vaudois v Roquebrune s/Argens, nové progresivní vinařství rodiny Delli-Zotti s 12 ha vinic, které nedávno začaly plodit a jejichž vína již začínají sbírat medaile na mezinárodních soutěžích. Řízená degustace a oběd v přilehlé restauraci na golfovém hřišti, které má rovněž rodina v režii. Poté přesun do slavné oblasti Bandol a návštěva Domaine de la Bégoude, kterou vlastní syn bývalého majitele Château Giscours (grand cru classé 1855) v Bordeaux Guillaume Tari. S manželkou Soledad pracují s odrůdou Mourvèdre, ze které produkují klasický Bandol i růžové víno k archivaci - de garde. Jejich usedlost je nejvýše a nejseverněji položená v apelaci Bandol a těší se nádherné vyhlídce na Středozemní moře. Návrat do Cantemerle a večeře v hotelu, kde vaří kuchař ověnčený hvězdičkou a mnoha oceněními.

Neděle 5. 10. 2008 po dopoledním individuálním programu na přání klienta, odpolední exkurze na italskou riviéru a do oblasti DOC Dolceacqua v Ligurii, která se vyznačuje známým vínem Rossese di Dolceacqua. Večeře ve specializované restauraci na plody moře v zálivu San Giuseppe, Ventimiglia.

Jenže...

V pátek 3. října 2008 brzy ráno jsem se skupinou nastoupila do autobusu směr vídeňské letiště Schwechat a zde také začala avantýra, která se dá přirovnat k cestě do pekel. Mezi účastníky zájezdu, které jsem záhy identifikovala jako „nouveaux-riches", začaly postupně kolovat lahve Chivas Regal 12-Year Old, ze kterých si liberálně všichni přihýbali, a to bez nějakých ceremonií či degustačních skleniček, na jaké jsem od účastníků svých vlastních zájezdů zvyklá. To pokračovalo i v letadle, tentokrát s lahvemi zabalenými v igelitových taškách, jelikož konzumace vlastního alkoholu zakoupeného v Duty Free obchodech na palubách letadel není povolena, ke kterým si tato skupina přiobjednávala bílá a červená vína, šumivé Prosecco, pivo a destiláty od palubního personálu, až do vyčerpání zásob a než se konečně letušky dostaly na záď tohoto Boeingu 737, kde jsem seděla já, nezbyla jim na vozíku už ani jedna miniatura...!

Na letišti v Nice nás čekal Gaetan, řidič společnosti AES Limousines, s cedulí Helena Parker (což mne nejprve rozesmálo díky asociaci s Robertem Parkerem, později jsem byla za tuto záměnu jména dokonce i trochu vděčná...), profesionál, který se dokázal vypořádat i s manévrováním na malém parkovišti před hotelem v Chemin de Cantemerle, kde jsme byli ubytovaní v luxusním areálu hotelu poblíž Saint Paul de Vence, což je malebné městečko na kopci s vyhlídkou na moře, kde mimochodem také přebýval herec Dirk Bogarde, malíř Marc Chagall, zpěvák Yves Montand a další významné osobnosti.

Při registraci a ještě před obědem bylo zjištěno, že jeden z „gentlemanů", všemi zvaný „Baroš", byl tak totálně opilý, že musel být svými kolegy odnesen na pokoj. Nataša jeho stav omluvila slovy, že trpí „fóbií" z létání a tak to prý trošičku přepískl...

Po lehkém obědě v hotelu skládajícího se z pršutu, salade Niçoise a nejméně dvou tuctů lahví rosé jsme konečně s hodinovým skluzem odjeli na první vinařské „rendez-vous". Osudným bylo zrušení naší návštěvy ze strany Clos Saint Joseph ve Villars-sur-Var na poslední chvíli, jež se mi následně podařilo nahradit návštěvou excelentního Château de Crémat v AOC Bellet, které jsem navštívila již jednou s jinou skupinou v roce 2001. Po krátké prohlídce a zato delší degustaci (někteří účastníci při ochutnávce i kouřili) jsme nabrali ještě větší zpoždění, což mělo za následek, že jsme se do Saint-Léger, pitoreskní vesničky v 1000 m n.m. kde žije 40 duší a v jejímž kostele se nechávají oddávat romantikové (nedávno dokonce dva až z Brazílie), dostali až za soumraku a museli absolvovat delší cestu, během níž jsem byla nucena vyslechnout si poznámky v autobuse Ad nauseam, proč tam vůbec jedeme a že ty ryby co máme objednané k večeři budou určitě mražené... Navíc jedna účastnice dostala z horských zatáček amok a začala hystericky křičet jaká je to nezodpovědnost z mé strany vůči jejímu malému dítěti a domáhala se, aby řidič okamžitě obrátil autobus a jel zpět. Po příjezdu do Saint-Léger se dokonce její manžel nechal slyšet, že zavolá helikoptéru, aby ji odvezla zpátky do civilizace... (pár cigaret pak její psychický stav záhy napravilo...). V Auberge du Coustet je však objednáno 23 večeří a jako pozornost podniku nám připravili „welcome drink" v podobě cocktailu Piña Colada. To však účastníci kategoricky odmítli. Natašin manžel - říkejme mu Ivan - mi oznámil, že není zvědavý na takovéto „p...viny" a že chtějí víno. A ať kolem nich kmitají - jedná se totiž o prominentní V.I.P.s z jeho země! V tomto okamžiku mi Adéla, která již přestala se zákazníky komunikovat, navrhla, ať u nich zůstanu a tuto vulgární skupinu přenechám na pospas jejího vlastního osudu. Byla to skutečně velmi lákavá nabídka a nebýt dalších, předem zajištěných návštěv a objednaných jídel, zajisté bych ji bývala využila... Dcera Chloé nám následně přinášela zprávy od dlouhého stolu, jak všem večeře chutná, zatímco Jean-Louis v kuchyni nandaval a nandaval... Bílá klobáska s kaštany na madeiře s čerstvými brusinkami jako předkrm byla tak vynikající, že si ji dokonce někteří dali dvakrát a kromě vynikající čerstvé tresky v kokosovém mléce à la martiniquaise byla na výběr i perlička na švestkách v Armagnacu, a tak si s chutí pochutnávali na obojím. Po mísách místních sýrů a clafouti s flambovanými švestkami už všichni zapomněli na trauma okolo příjezdu, a tak cesta zpět proběhla v absolutní tichosti. Do hotelu jsme dorazili ještě před půlnocí, ovšem naše skupina, místo aby šla po tak dlouhém dnu spát, si donesla z restaurace křupavé tyčinky a se sýry, které si vyžádala (nestandardně a navzdory etiketě slušného chování), aby jim Jean-Louis s Adélou v Auberge du Coustet zabalili s sebou, vydržela na pokojích se šampaňskými víny značek Ayala, Taittinger a Bollinger z minibarů téměř až do rána...

Po sobotní snídani, kterou Nataša bez oznámení personálu odložila z osmé hodiny na devátou a téměř dvě hodiny nechala čekat objednaný autobus na celodenní exkurzi, se nejprve řešily vzdálenosti do vinařství, v nichž jsem předem zajistila návštěvy. Poté co řidič ujistil několik účastníků, že cesta do prvního podniku v Roquebrune sur Argens opravdu nebude trvat déle než hodinu po dálnici a po zrušení druhé odpolední návštěvy v apelaci Bandol, jsme se s velkým zpožděním vydali na Château Vaudois, které v roce 1998 koupili manželé Gérard a Marie Delli-Zotti. Jejich víno vyhrálo zlatou medaili na letošní soutěži vín Les Femmes et Vins du Monde v Monte Carlu, kde mimochodem také zasedám v hodnotící porotě, a návštěvu jsem tudíž sjednala dle doporučení Régine le Coz, organizátorky tohoto konkurzu.

Návštěva vinařství s degustací a exkurzí do vinohradů naštěstí proběhla neskutečně hladce. Majitelé vinařství, které se v současné době stále ještě buduje, 12 ha vinic a přilehlého golfového hřiště s restaurací, kde jsme měli objednaný oběd naštěstí nesledovali čas, jak je jinak ve Francii zvykem, a přivítali nás osobně a vřele s celým týmem: Pod azurovým nebem na terase usedlosti pro nás připravili komentovanou degustaci s typickým provensálským občerstvením. Vína byla vynikající a ceny tak skvělé, že si naši východní sousedé objednali 56 kartonů, z toho 4 s lahvemi magnum (obsah 1,5 l), pro něž si pošlou svého dopravce, i když se jako trhovci domáhali výrazných slev, což jsem byla nucena majitelům přetlumočit...! Po prohlídce vinic, kam jsme jeli naším pronajatým minibusem do strmých svahů (naštěstí tentokrát bez hysterických záchvatů) jsme pokračovali do Golf Roquebrune a jeho restaurace na oběd, který se skládal ze tří druhů terrinek, tourneda s lanýžovým jus a restovanou zeleninou, za doprovodu vín Château Vaudois. Po dezertu parfait au Grand Marnier ke kávě nám pan Delli-Zotti, původem Ital, nabídl pozornost podniku - typický nápoj z jeho země - Limoncello. Neudržela jsem se a před Ivanem a Natašou jsem spolustolovníkům naznačila, že se jedná o podobnou p...vinu jako předešlý večer, ale nikoliv o aperitiv, nýbrž o digestiv... Tentokrát všichni účastníci (kromě výše zmíněných dvou) jako kobylky následovali svého hostitele a s chutí si posloužili...

Neplánovaná prohlídka městečka Saint Paul de Vence (namísto odpolední degustace v Bandolu, kde jsem si zřejmě zrušením návštěvy uřízla kus ostudy pro příště), návrat do hotelu a předobjednaná večeře s desítkami lahví vín Côtes de Provence blanc Château Les Valentines a Chablis Domaine Laroche proběhly již bez dalších incidentů. Druhý den ráno se však opět povalovaly četné lahve od šampaňského z minibarů a magnumy Châteaux Vaudois a Crémat u popelnic... Když se při placení těchto extras recepční jednoho účastníka druhé ráno zeptala: „Was it good?", odpověděl tento: „I don't know, I don't remember."

Nedělní dopoledne měli všichni volné - někteří šli hrát tenis, jiní skočili do bazénu, ostatní se šli pomodlit za své hříchy do kostela v nedalekém městečku Vence. Autobus na exkurzi do sousední Itálie byl objednán na 14:30 hod. Místo návštěvy DOC Dolceacqua skupina preferovala strávit tři hodiny v barech v letovisku Menton. V restauraci San Giuseppe ve Ventimiglie jsem měla již přes týden objednanou večeři (kterou samozřejmě Nataša předem odsouhlasila) se 23 humry a nyní mi sdělila, že asi pět nebo šest osob (o dvě hodiny později jich bylo již osm) má střevní potíže a tudíž nemá o humry zájem a budou si chtít objednat à la carte něco jiného a ať to zařídím.

Můj kamarád Jean-Pierre z Monte-Carla, jenž celou večeři pro mne a tuto skupinu v této exkluzivní restauraci s výhledem na pláž a moře pomohl zajistit, a kterého jsem na oplátku pozvala ke svému stolu, se nepřestával divit jak se v tomto gastronomickém zařízení chovali novodobí zbohatlíci ze země bývalého východního bloku ač jim vůbec nerozuměl. V restauraci totiž zpočátku vznikl zmatek tím, že skupina požadovala jídelní lístky a personál tvrdil, že nejsou třeba, neboť je všechno již připraveno. Jeden ze stolovníků vyžadoval soupe de poissons a na celé kolo křičel, ať ho už ten Ital ne...., když je to napsáno na lístku. Své hormony si sklidnil až poté, když mu bylo sděleno, že rybí polévka není a dělá se pouze na objednávku. Nevím co si nakonec objednal a ani mne to příliš nezajímalo. Těch 23 předobjednaných humrů samozřejmě ve finále zaplatili, což Nataša komentovala slovy: „Jeden humr sem či tam, na tom nezáleží..."

V pondělí ráno při placení v hotelu skupina požadovala účty za každý pokoj zvlášť, ačkoliv byla v evidenci vedena jako skupinová rezervace. Trvalo to nějaký čas než to recepční všechno spočítala, během čehož jí zmrznul počítač a autobus na nás přes hodinu čekal, aby nás odvezl na letiště do Nice. Byla jsem nucena tlumočit až do konce a požádat recepční, aby jim zaslala kopie faktur domů poštou ke kontrole. A samozřejmě to zase všechno byla moje vina... Zpáteční let do Vídně proběhl více méně podobně jako ten předešlý. Zde jsem si konečně oddychla, když jsem nasedla na City Airport Train do centra města a se skupinou již dále nepokračovala. A jak mi radil Jean-Pierre předešlého večera, měla jsem sto chutí rozloučit se s nimi se slovy „Andate tutti a fan culo...!"