Ve vinném sklípku uprostřed Prahy
K prvnímu zápisku do mého blogu mě přiměl příjemně strávený večer v opravdovém vinném sklípku v centru Prahy s vínem z hroznů sklizených z přilehlé vinice. O tak překvapivý a slibný zážitek se nelze nepodělit.
Roční účetní závěrka je záhul! V pátek 8. ledna 2010, po celotýdenním závěrkovém kvaltu, jsem se přivlekla z práce domů až v noci a u dveří potkala P. a jeho kumpány vracející se z hospody. K smrti unavená, ale s tlakem tak 140 a pulsem jak po maratonu, třesoucíma se rukama a zběsilým kolotočem čísel v makovici, jsem nemohla usnout, ačkoliv budík, který měl zvonit za pět hodin, a vidina víkendu stráveného v práci napovídaly, že bych spát měla.
Nakonec mě uspala až kombinace dvou skleniček vína a debilita filmu Universal Soldier: Regeneration s Jeanem - Claudem Van Dammem a Dolphem Lundgrenem v předdůchodovém věku.
V sobotu ale práce šla překvapivě dobře a odpoledne už mi svítala naděje, že v neděli do kanceláře nebudu muset. Takže ve mně začala hlodat myšlenka, kam to půjdu oslavit. A vzpomněla jsem si na nově otevřený vinný sklep přímo ve vinici na Grébovce v pražských Vinohradech (www.sklepgrebovka.cz). V pět hodin odpoledne už bylo definitivně jasné, že v neděli do práce nepůjdu. A že je tudíž pravý čas, aby drahý můj vyrazil z tepla domova a dal si se mnou rande v metru.
Cesta na Vinohrady byla dobrodružná, protože Praha zkrátka není připravená na skoro 40 čísel sněhu, takže P. během cesty z naší periferie nabral zpoždění, které ještě narostlo díky zamrzlým výhybkám v centru. Když jsme se brodili vrstvami špinavého sněhu směrem k Havlíčkovým sadům, napadlo mě, že ve sklepě taky nemusí v tomto počasí nikdo být, takže jsem se připravovala na večer strávený v nějaké hrozné pivnici.
Ale zbytečné obavy, chodníky ve městě byly sice zcela neudržované, zato chodníček ke vchodu do sklípku pečlivě vyčištěn a zameten a ve sněhu vyrytá šipka zvala k návštěvě. Mrzelo mě, že nemám foťák. Kruhová budova sklepu připomínající bunkr, nasvícená mezi hromadami sněhu (na Prahu to opravdu hromady byly), vypadala kouzelně.
Uvnitř 13 °C, takže teď vlastně příjemné teplo, dřevěné stoly a lavice pod kamennou klenbou, za skleněnou stěnou řada nerezových tanků a za pultem sám vinař, pan Antonín Tureček. Připravena k pití jsou zatím vína dvě, Müller-Thurgau a Modrý Portugal, dvě deci přímo z tanku za úžasných dvacet korun.
K ochutnávání jsme si díky přítomnosti pana Turečka mohli poslechnout zajímavé povídání o dlouhém procesu vzniku tohoto sklípku, o jehož vybudování se bojovalo celých 12 let, o proměnách jeho architektonických studií, o tom, kde se víno sklizené na Grébovce vyrábělo dříve a jaké s tím byly problémy, o vinaření v Čechách a rozdílech mezi českým a moravským vinařem, o výrobě některých socialistických vinných perel, jako např. Vinohradské bílé, o plánech do budoucnosti, o očekáváních, o otvírací době, kterou bylo nutné přes zimu omezit jen na pátek a sobotu, protože lidem se po práci do tmy a zimy nechce, a současně o doufání, že v létě bude nutné pod tlakem příchozích tuto dobu rozšířit a prodloužit.
Obě vína byla lehká a svěží, prostě mladá. Milerka voňavá, lehce muškátová, v chuti trošku mentolu a v závěru příjemná grepová hořkost. Portugal ovocný, lehce natrpklý, sváděl k dalšímu napití. Obě vína byla příjemně pitná, nekomplikovaná, ideální právě k sezení ve sklepě a povídání.
Pár hodin a několik skleniček uběhlo jako voda a mně bylo jasné, že tady nejsem naposledy. Konečně je tu příjemné místo k posezení u kvalitního vína za bezkonkurenční cenu, odkud nebudu smrdět jako dvacet let používaný popelník. Kapacita nového sklepa je omezená, a proto je třeba víno vždycky do nového vinobraní více méně spotřebovat. "Musíte se prostě snažit," řekl pan Tureček. A to já budu. Budu chodit na inspekce, jestli už je nějaká další z celkem osmi zde pěstovaných odrůd k ochutnání. Brzo to prý už vypadá na Dornfelder nebo Neronet. Delší dobu si budu muset počkat na Rulandské modré, na které se moc těším, protože jsem potvora potvorná a pana Turečka jsem ukecala, abych si mohla líznout (zatím ne úplně čistá, ale typická světlá barva s cihlovými okraji, ostružinovo-povidlová vůně, lahodná a už teď dost plná chuť, no prostě pinot, jak se patří). A všechny známé tam budu posílat, ať přiloží pusu k dílu a pomůžou všechny ty tanky do podzimu vyprázdnit.
Jsem moc ráda, že sklep existuje a funguje. Mám teď kam jít zapít malé úspěchy i těžké dny. Ostatně, ani měsíční účetní závěrka není přece peříčko, takže nejpozději na konci ledna se zase najde důvod, proč vyrazit na Grébovku :-)
