O Víně

Letos v lednu jsem byl pracovně v Brně, skončil jsem cestu brzy po poledni v Hustopečích a zachtělo se mi koupit něco moravských vín. Byl jsem v minulosti několikrát na místní výstavě vín v Popicích a jméno vesnice Šakvice mi taky znělo povědomě, tak jsem přejel koleje a hledal vinaře v Šakvicích. Projel jsem je bez výsledku, nikde žádná cedule označující vinařství, ani stopy po prodejně (v nedalekých Popicích jsem dopadl podobně), ale jeden neúspěch nic neznamená, pomyslel jsem si, Velké Bílovice nejsou daleko a jel tam. První šok se dostavil při průjezdu Velkými Pavlovicemi (silnice od kraje obce na náměstí vypadala jako po válce, ale v červenci už to bylo v pořádku). Zastavil jsem na náměstí před šílenou socialistickou budovou Vinia, přemohl jsem hrdost a zbytky estetické výchovy a šel do jejich (Re-)prezentační prodejny - naivně, byl pátek odpoledne a bylo zavřeno. Dvakrát je nic, popojel jsem dál do Velkých Bílovic, kde jsem v minulosti absolvoval několik doporučeníhodných oblastních výstav vína, a zastavil na náměstí před prodejnou, kterou snad provozuje společně několik místních vinařů. Bloudil jsem v té prázdné malé prodejně přes deset minut bez povšimnutí a mé pokusy o navázání hovoru přítomná prodavačka striktně odrazila. (I tady jsem v minulosti už nakupoval, ale toho zamračeného lednového dne se mi to nepodařilo.) Když ani potřetí neuspějete, možná zapochybujete, ale já se nevzdal. Vzpomněl jsem si ještě na areál vinohradnických bud nad městem, odjel tam (skutečně tam jedna cedule u silnice ukazovala ke sklepu, kde prý prodají víno), našel jeden sklep otevřený. Přivítal mě příšerně oblečený a nemytý důchodce, okamžitě mi začal tykat a dal mi ochutnat tři vzorky vína krajně podezřelé kvality - nabízel další, ale raději jsem koupil litr patoků jako propustku ven. Vybavení sklepa i malba na zdech pamatovala jistě naše dělnické prezidenty a možná i prezidenta - zakladatele. Nerad prohrávám, ale po čtyřech pokusech v řadě jsem to vzdal a jel domů.

Když jsem v létě nadšeně psal o tom, jak probíhá nákup vína v Alsasku, někteří čtenáři mě pasovali na nepřítele moravských vinařů. Vzhledem k tomu, že jsem na Moravu nadšeně jezdil za vínem od roku 1979 asi do roku 2003, považuji to za hloupost, ale chci říct tolik, že víno je jen jedno a skleničce, z které ho piju, je fuk, pochází-li víno ze Staré vsi nebo z Altenburgu. Vyrobit dobré víno je ostatně jen základní podmínka celého obchodu, a slušné a kulturní chování k zákazníkovi není žádný luxus. Pokud někdo potřebuje k plné spokojenosti z vína i pocit, že musel překonávat překážky, pátrat po pokladech v džungli, přemlouvat výrobce nebo prodejce, budiž, ale pro takového člověka je kapitalismu škoda. Jestli dnes omlouváme slabší kvalitu vína, neochotu, nevychovanost nebo marketingové nedostatky domácím původem, děláme tím domácímu vinohradnictví špatnou službu. Takový patriotismus je jako mafiánský polibek smrti.

Pokud si myslíte, že konkurence je daleko, nabídnu vám jiný pohled: cesta z Prahy do Uherského Hradiště má asi 280 kilometrů, ale podle www.viamichelin.com je to do alsaského centra Colmaru asi 690 km, jen dvaapůlkrát tolik. Cestu Německem ovšem prosvištím po bezpečných a sjízdných dálnicích (jen to, že nemusím jet 200 km po D1 stojí za kousek zajížďky), a pokud chci navštívit několik vinařství, nemusím se ve Francii bát o řidičák. A ty vína za trochu nepohodlí v autě stojí. Když už jsem popsal poměrně typický průběh nákupu vína doma, napíšu i o tom, jak jsem kupoval víno v Alsasku.

K létu patří pár týdnů u moře, ale letos byly okolnosti příznivé a moje žena byla ochotná vyměnit moře za bazén. Jednak máme dvě malé děti (3 a 6 let), které se lépe hlídají u bazénu než na pláži, a jednak naše dospělá dcera žijící v Basileji povila dítě, takže žena chtěla dovolenou co nejblíž Basileje, aby mohla vidět novou vnučku. Alsasko je v příhodné vzdálenosti, vybrali jsme si větší ubytování a dcera slíbila na týden přijet - všichni byli spokojeni a já měl před sebou dva týdny v Alsasku, v ráji ryzlinků.

Bydleli jsme v Oderenu, vesnici v údolí řeky Thur, půl hodiny cesty z alsaské vinné pláně vzhůru Vogézami. Pro výlety za vínem nepraktické, ale pro dovolenou s dětmi krásné malebné místo. Pronajali jsme si apartmán s dvěma ložnicemi a obývací kuchyní (asi 300 € za týden) a každý den nám nad hlavami kroužili rogalisti, kteří startují z hřebenů Vogéz - jednou jsme jich najednou napočítali ve vzduchu 37.

Z Prahy je to asi osm set kilometrů, ale s dvěma malými dětmi v autě to je dlouhá cesta. Zastavili jsme kousek za Mylhůzami u obrovského Carrefouru a udělali „nákup jistoty“ - základní potraviny k večeři a snídani a pár vín. Výběr vín mi trval dlouho a nakonec jsem jich vezl snad patnáct. Hned po příjezdu jsme strčili do mrazáku jedno Chablis (Chablis AOC 2004 - Laurent Desvignes, Nuits-Saint-George - Francouzi říkají, nekupujte Chablis od negocianta z Cote-d'Or!) než jsme vybalili, víno se vychladilo a za hodinu jsme si ho nesli k bazénku, že se s dětmi po cestě opláchneme. Padesátiletá paní domácí se na nás dívala ze svého balkonku nad bazénem, nalil jsem jí skleničku „naslepo“, usrkla a pravila s jistotou: "Chablis!" Zprvu jsem byl překvapený tou přesvědčivou identifikací, ale když jsme s ní popíjeli poslední večer před odjezdem, přiznala se, že má ve sklepě 30 let starý Pommard 1er Cru, dostala ho prý ke své svatbě. (Jinak ovšem toto víno je obyčejné až trochu ordinérní tenké Chablis se stopami taninu v chuti, ale co bych za to dal, kdybych si ho za tu cenu (4,90 €) mohl koupit v Praze! Pil jsem už lepší Chablis, levnější ještě ne.)

Dorazili jsme v sobotu, v pondělí jsem vylákal ženu a děti k první návštěvě vinařství. Moje žena je mlsná, mou náklonnost k vínu sdílí, ale na dovolené odmítala aktivnější vinařskou turistiku s výmluvou na to, že obstarávat dvě malé děti v tropických vedrech zatímco já ochutnávám dvanáctý vzorek je příliš únavné, a ať si tedy jezdím za vínem sám. Tentokrát podlehla, protože jsem jí slíbil, že ochutnávat bude ona a já budu řídit nejen tam, ale i zpátky a starat se o děti. Cílem byl Orschwihr a vinařství Materne Haegelin.

Byl jsem tam poprvé v roce 2004 a tehdy to pro mě byl velký objev. Z rychlostní silnice mezi Mylhůzami a Colmarem odbočíte na Guebwiller (na té silnici narazíte každou chvíli na směrovky „Route des Grands Vins“), pojedete asi čtyři kilometry na sever a jste v Orschwihru. Je to malá vesnice s 900 obyvateli, ale kromě celkem neznámého Haegelina v ní najdete sídlo Luciena Albrechta, prodejnu družstva Wolfberger, a dalších 40 vinařství, mám podezření, že podobně dobrých.

Materne Haegelin obhospodařuje 18 ha vinic, sídlí uprostřed vesnice ve větším domě s dvorem a nakládací rampou, vedle rampy jsou dveře s nápisem Recepce a zvonkem - zvoní se jednou pro vstup do skladu a dvakrát pro ochutnávku. (Nakloněná věžička na fotce dvora pochází z roku 1616.) Zazvonili jsme a po chvilce nám přišla otevřít Régine Garnier, jedna z Haegelinových dcer. Pozvala nás do degustační místnosti, zařízené jako salonek ve starém domě mírně starožitným nábytkem, mluvili jsme s ní anglicky, položila před nás list A4 s ceníkem vín a zeptala se, zda jsme tam poprvé. Moje žena řekla, že já jsem tam už byl, paní se zeptala, co mi tehdy chutnalo, a já řekl, že si pamatuji na Sylván a Ryzlink. Na to paní uklidila z barpultu Pinot Gris a Gewurtztraminer (ty se v Alsasku většinou dělají s vyšším zbytkovým cukrem), pravila, že tedy projdeme suchá vína a vytáhla Sylvaner, Pinot Blanc a Riesling. Vysvětlili jsme jí, že degustovat bude žena a já jsem pouhý šofér a au-pair, paní nám předvedla dětský koutek v rohu místnosti (stolek a židle v dětských velikostech, papíry a tužky na čmárání pro děti) a přinesla několik sirupů pro děti, aby mohly také ochutnávat. Přiznám, že tou připraveností mě nadchla - jako řidič mohu ve Francii pít víno, ale jako rodič těžko mohu degustovat s dvěma malými dětmi. Tady jsou zařízeni i na tuto možnost a navíc mají nezničitelně dobrou náladu.

Vína prolétnu jen stručně: Sylvaner (4,40 €) okouzlí nečekanou a harmonickou vůní, pokud znáte jen moravské sylvány, budete překvapeni tím, že výsledný dojem není kyselý, je to i v chuti jemné a harmonické víno. Z nějakého důvodu jsme přeskočili alsaský muškát, který by měl správně následovat, (nejspíš už byl vyprodaný, objevil se v Guide Hachette 2006) a pokračovali Pinotem Blanc (4,70 €), tedy Rulandou bílou. Mladý, svěží a harmonický, plnější, než domácí rulandy bílé, nakolik je znám já. Ryzlinky jsou alsaská královská disciplina, asi jako stovka nebo výška na atletickém mistrovství světa. U Haegelinů jsme pili tři, ten nejobyčejnější, Bollenberg (5,90 €) z kopce nad Orschwihrem a s krásně plnou barvou je za ty peníze úžasný, moje žena si oblíbila výraznější Lippelsberg (6,70 €), na Grand Cru Spiegel (11 €) jsme se shodli oba. Mimochodem, o víně z vinice Lippelsberg jsou prý písemné zmínky z roku 1287. Ochutnali jsme i Pinot Noir (6 €), ten je lehký, lehčí než burgundské Pinoty, kterým zatím dávám přednost. U Haegelinů dělají i Chardonnay (6,70 €), dokonce barikované, s etiketou „traditional Alsace Chardonnay“ - Chardonnay nemá v Alsasku statut AOC, proti téhle šardonce nemám námitky, ale barikovaná šardonka se prostě dělá v Burgundsku lépe a nač mařit čas takovou šardonkou, jsou-li na výběr takové ryzlinky jako u Haegelinů. Ochutnali jsme i Crémant („šampaňské“ se smí jako šampaňské označovat pouze v Champagne, v ostatních francouzských regionech se označuje jako Crémant), byl velmi suchý a stál 6,50 €, růžový 7,20 €.

Zatímco jsem sestavoval seznam vín ke koupi, žena stihla ochutnat několik džemů, které podnik nabízí (navíc paštiku z husích jater, spoustu druhů nakládaného ovoce a snad i čokoládu plněnou vinným želé - vezmete-li s sebou ženu abstinentku, jistě si něco vybere). Zatímco se naše krabice třídily a balily, ukázali nám sklad, expedici a plnicí linku, u které myslím zrovna pracoval otec Materne.

Na jeden možný výklad celkové harmoničnosti a jemnosti Haegelinovských vín mě přivedl Honza Čeřovský poukazem na ženskou ruku vládnoucí v podniku. Název podniku totiž znamená „Materne Haegelin a jeho dcery.“ Starý pán Materne má dvě dcery, které se již provdaly, své manžely přivedly do podniku a podle některých referencí už dcery samy zcela převzaly kontrolu nad chodem podniku, od pěstování révy přes sklepní hospodářství až po obchod a marketing. Jejich vína jsou především vyrovnaná a jemná, budou se líbit ženám (kromě toho že se moc líbí i mně) a je v nich cítit ženská ruka, ženská jemnost a vloha udržovat harmonii. (Jsem si vědom, že nasucho moji snahu personifikovat vína neoceníte, ale u vynikajících vín mě to často svádí hledat v nich charaktery až lidské a popisovat je jako bych popisoval konkrétní osoby. Nicméně, pokud jste z Prahy nebo přilehlých vísek, mohu vás pozvat na Haegelinova vína už zítra, ve středu 4. října 2006 v 19 hodin do žižkovské vinotéky Le Caveau v Husinecké ulici 3, rezervace na www.francouzskavina.cz nebo na mém e-mailu - pořádáme živé vydání tohoto článku spojené s průřezovou ochutnávkou alsaských vín, na seznamu vín je pět alsaských Grand Cru.)

Každopádně doporučuji dobrá alsaská vína a Materne Haegelina z Orschwihru zvlášť.

A pokud jste už dočetli až sem, pozvu vás k četbě zase na příští úterý. Během letošní alsaské dovolené jsem si se dvěma kamarády odskočil na tři dny do Burgundska, rychle jsme ho projeli z Dijonu do Cheilly-les-Maranges. První zastávku jsme udělali ve Fixinu, vynechám filipiku proti domácím zlořádům a pochlubím se, jak jsme se ve Fixinu u Žanety krásně najedli.