O Víně

Nejde o to předepisovat někomu něco, být chytřejší než vinař, nejde o to, že tak, jak to popíšu, je to jediné možné. Jde o názorovou pestrost, v které si musí najít svou cestu každý vinař sám. Zdejší školství a odborné články jsou více ovlivněny germánským náhledem věci a kladou důraz na vyvarování se rizik, volí spolehlivou a ekonomicky výhodnou cestu. Jejím výsledkem mají být prodejná vína bez technologických vad. Pokusím se zde přehledně uvést klíčové body pro to, aby výsledkem mohl být Pinot Noir srovnatelný se světovou špičkou. Někteří vinaři, kteří si předsevzali stejný cíl, však přiznávají, že odrůda Pinot Noir nepřipouští žádné kompromisy a pokud má být výsledkem víno srovnatelné alespoň s burgundskými Premier Cru, pak si to vyžádá vícenáklady a snížení výnosu takové, že i výsledná cena se dost blíží cenám burgundským. Nejeden z vinařů pak volil jistější cestu s odrůdami, které dají špičkové víno při násobně vyšších výnosech (třeba Cabernet Sauvignon nebo Riesling). To je na zvážení každého, samozřejmě dostat se na špičku téměř v jakékoliv oblasti je víc o nadšení, obětech a jistém druhu absurdního bláznovství, ovšem bez toho by nevzniklo mnoho památných věcí hodných obdivu a svět by byl daleko chudší. 

Pinot noir jako odrůda, výběr klonů

Často se v našich knihách dočtete, že Pinot Noir je původem kříženec odrůd Mlynářka x Tramín, dnes už je toto spíš vyvráceno, takže vědci se momentálně kloní k pupencové mutaci v rámci skupiny odrůd Pinot pocházející zřejmě přímo z lesní divoké révy. V Burgundsku se pinot objevil pravděpodobně už v době římské, i když to, kde se tam vzal, je stále předmětem různých teorií. Záznamy o existenci této odrůdy jsou doloženy již v 7. století v Porýní a v 9. století v okolí Bodamského jezera (Bodensee). První francouzská zmínka o odrůdách skupiny Pinot je v díle básníka Eustache Deschampse, asi v roce 1300. V Burgundsku doložen písemně až v 14. století.

Do Čech dal odrůdu dovézt ve 14. století císař Karel IV., kde později tvořila na 90% plochy vinic! Kolem roku 1935 činil podíl Rulandského modrého na 36% z celkové plochy vinic. V roce 1994 to bylo 0,8% plochy všech vinic ČR (tedy včetně moravských tratí), v roce 2004 pak 4%, kdy byl průměrný věk porostů necelých 6 let. Po roce 2000 se odrůda hojně vysazovala a v současnosti je v Čechách vysazena na Mělnicku, nadprůměrně v litoměřické podoblasti v okolí Mostu, na Moravě pak v okolí Bzence a Mutěnic, na Slovensku v nitranské oblasti (Topoľčianky). Do Státní odrůdové knihy byla zapsána již v roce 1941.Udržovateli odrůdy u nás jsou Ampelos, Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, a.s.; Ing. Alois Tománek; Ing. Miloš Michlovský, CSc.; Šlechtitelská stanice vinařská, s.r.o., Polešovice; Šlechtitelská stanice vinařská Velké Pavlovice, s.r.o.

Klonovou selekcí se zvýšily výnosy, dnes se pohybují kolem 10t/ha. Cukernatost obvykle přesahuje 20° NM, obsah kyselin 8 až 12 g/l.

Od roku 1993 na základě podpisu Lisabonské smlouvy na ochranu označení původu se už u nás nesmí používat pro víno názvu „Burgundské", tehdy naši odborníci nechtěli použít mezinárodně vžitý název „Pinot Noir", připadalo jim pro domácí podmínky bližší pojmenování Rulandské, do té doby používané zřídka spíše pro Pinot Gris. To se později mnohokrát stalo terčem kritiky a ostentativního nepoužívání.

Jelikož má tato klasická odrůda za sebou opravdu dlouhou historii, není divu, že v průběhu ní vykázala poměrně značnou variabilitu v místě i čase, a to jak spontánní (v Burgundsku třeba byl relativně nedávno zpozorován keř, který z ničeho nic začal z výhonu plodit bílé hrozny, dnes jsou z něj namnoženy větší produkční výsadby u několika vinařů.), tak usměrňovanou z hlediska cíleného výběru klonů určitých vlastností. Pokud někdo chce mít v portfoliu NĚJAKÉ Rulandské modré, pak v podstatě stačí, když si NĚJAKÉ sazenice Rulandského modrého sežene. K mému překvapení to tak je, jak mi odhalil Vilém Kraus ml., u nás v 99%. Prakticky nikoho nezajímá klon nebo podnož. Přitom právě na tom záleží naprosto fatálně.

Pinot Fin x Pinot Droit - v Burgundsku takto obecně odlišují příliš vysoce plodící výsadby (Droit) převážně z padesátých let, kdy požadavky na kvantitu převažovaly nad kvalitou, dodnes je víno z nich řidší a méně delikátní v porovnání s Pinot Fin - jediným pravým materiálem pro velká vína. V Burgundsku je stále ještě mnoho výsadeb velmi starých a nikoliv z klonového materiálu, nýbrž směs namnožená z prapůvodních keřů bez klonálního výběru. V Burgundsku se nevede debata ani tak o tom, který klon je nejlepší, jako spíš jestli vůbec klony (Upřímně řečeno, klony řeší spíš země, které tu původní za staletí vytvořenou diverzitu nikdy neměly nebo o ní vlastní nerozvážností přišly. Benjamin Lewin také uvádí, že prý největší rozdíly mezi klony jsou patrné v mladé vinici, a jak je starší a starší, bývá patrnější vliv geologie a mikroklimatu.). Řada vinařů těch nejzvučnějších jmen vidí v klonech jakousi unifikaci a ztrátu původní diverzity, takže při postupné etapovité obnově vinic (nebo spíše podsazování výpadků z výsadeb starých) roubují letorosty ze starých původních keřů tak aby byly vyloučeny pouze ty nemocné a příliš plodné, aby byla zachována původní variabilita. Tomu se říká sélection massale. V Burgundsku jsou dokonce dvě asociace vinařů, které si kladou za cíl udržet diverzitu a zachovat hlavně staré původní keře Pinot Fin. Ale zase jiná závažná jména v Burgundsku klonové selekci věří, konec konců zřejmě nejlepší současně dostupné klony Pinotu Noir pocházejí z nejlepších prastarých keřů na Clos de la Roche z výsadeb Domaine Ponsot. Stovkové klony byly vyselektovány v 70. letech, šestkou a sedmičkou začínající v osmdesátých. Dnes je vybráno v klonove selekci v Burgundsku a Chamapagne kolem osmi set různých klonů, samozřejmě se doporučuje vysazovat z nich směsi. K řadě z nich je obtížné dohledat konkrétní vlastnosti, ale k těm nejrozšířenějším a nejrespektovanějším patří:

115:  Má kompaktní hrozny, neroste bujně, dělá dobře cukry i kyseliny, kvalitativně jeden z nejvýznamnějších klonů vůbec.

667:  Je podobný 115 co do kvality a typu vína, má menší hrozny a raší později.

777:  Má nejkratší vegetační dobu (zraje nejdříve - což možná nadchne vinaře u nás, v Burgundsku je to spíš považováno za mínus, cení se delší pomalé zrání.), ale má slabý růst a malý hrozen (malý výnos), neměl by růst v příliš úrodné půdě a nebýt nepřiměřeně hnojen. Je na tom o něco hůře s kyselinami, ale zase lépe odolává botrytidě.

828: Byl vyvinut s důrazem na kvalitu, malé hrozny, vína charakterizuje komplexnost, hloubka, struktura tříslovin i barva.

Společnost Richter, která se věnuje výzkumu v oboru vinohradnictví v oblasti kolem Montpellier, dělí klony PN do třech skupin: na klony produktivní, kvalitní a střední kategorie. Do kategorie kvalitních klonů tak řadí 777 a 828 a do třídy střední klony 115 a 667.

Francouzské klony jsou považovány za klasické, s kompaktním válcovitým hroznem dávající vína typické v barvě i aromaticko-chuťovém profilu.

Mezi klasické by se daly zařadit i geisenheimské klony 401 Gm, 402 Gm, 403 Gm, 404 Gm a 405 Gm, které svůj původ odvozují od prastarých výsadeb z okolí Kastenholzu, kde si sazenice nechali dovézt benediktýnští mniši přímo z Burgundska. Na začátku 21. století se z vybraných parcel vybral bezvirózní množitelský materiál. Jsou charakterizovány jako s malým kompaktním hroznem bez postranního křidélka. U vín je vyzdvihováno jejich osobité aroma. Cílem této selekce je zavést tyto klony jako lokálně specifické pro údolí Ahru - nejkvalitnější německou oblast na Pinot Noir (zde zvané Spätburgunder).

V Geisenheimu nabízí podle nich klasické německé klony vhodné na vysoce kvalitní vína (18 Gm a 20 Gm), ovšem varují před vyšším rizikem botrytidy a větší pracností ohledně viničních prací. Taktéž nejsou vhodné do méně kvalitních poloh. Výnos těchto klonů je ale poměrně vysoký. Z geisenheimských klonů mají nejvyšší obsah kyselin. Barva je klasická, rubínová, aromaticky jdou (dle jejich nabídkové knihy) nejvíce do papriky, sena, kouře, z ovoce švestky, třešně, červený rybíz.

Ovšem Geisenheimští šlechtitelé si spíš dali v určitém období práci se selekcí klonů s volnějším a větším hroznem - právě kvůli vylepšení pěstitelských vlastností, tj. hlavně kvůli snížení rizika botrytidy. Vznikly tzv. Gm-klony (Forschungsanstalt Geisenheim): 1-1 Gm, 1-3 Gm, 1-6 Gm, 1-9 Gm, 1-11 Gm, 1-44 Gm, 1-47 Gm, 1-53 Gm, 1-58 Gm, 1-81 Gm, 1-84 Gm, 1-86 Gm - Dle doc. Pavlouška prý na rozdíl od švýcarských klonů toto jsou odrůdově typické klony (švestky, třešně, třešně, nižší kyselina, rubínová barva). Klasické klony ale mají kyseliny naopak více, samozřejmě z principu je u těchto klonů barva mnohem vyšší (kvůli delšímu zrání a lepšímu oslunění bobulí). Aromatický profil těchto klonů má mít i dle geisenheimských materiálů blíže klasickým klonům (které Geisenheim nabízí, nikoliv v porovnání s francouzskými), i když aromatická růžice ukazuje, že tyto klony  mají v porovnání s těmi jejich klasickými poněkud větší ovocitější vyznění (švestka, třešeň) s mandlovějším nádechem. Z klonu 1-6 dělá Vilém Kraus tzv. „Roučí malé" - lehčí, přímočaré ovocné víno.

Historie těchto specifických klonů pinotu ovšem nezačíná v německém Geisenheimu, klony s volným uspořádáním bobulí (mohou mít i mírně oválné bobule) se začaly selektovat ve švýcarském vinařství Mariafeld. Otto Huber v roce 1930 objevil právě takové keře, od roku 1950 se začalo s jejich klonovým množením ve Wädenswilu, odtud se souhrnně tomuto typu říká wädensvilské. Mají vysoký výnos a velké bobule, velké hrozny, též více kyselin, tedy vyžadují pro dokonalké vyzrání ty nejlepší polohy. Z těchto klonů se pak v Německu vyvinuly tzv. M-Klony dávající spíš vína do kyselých višní s výraznějšími kyselinami (Tedy ne třešně, švestky a lesní plody, jako třeba francouzské.).

V Geisenheimu dále nabízejí klony s menšími bobulemi (Benjamin Lewin s povzdechem konstatuje, že velikost bobulí i výnos plíživě v posledních desetiletích stoupají, a to samozřejmě mění charakter vín a posunuje hranice tzv. „typičnosti".). Mají vyšší barvu (Kvůli příhodnějšímu poměru mezi slupkou a dužinou). Jedná se o klony 20-13 Gm, 20-19 Gm, 20-16 Gm, 20-20 Gm a také klony z Freiburgu: FR 1801, 1802, 1803. Vína z těchto klonů jsou odlišná, netypická, velmi intenzivní barvy, vůně černého rybízu (velmi intenzivně), ostružin, třešní a lesních plodů. Gesienheimské navíc mají kořenitější aroma do pepře, hřebíčku, ale i paprikových tónů mají hodně. Výnos bývá spíše nižší, kyseliny i o něco více než u klasických. K tomuto druhu klonů patří zřejmě i ten z Weinsbergu WEM 242 - dle Viléma Krause ml. je to něco mezi klony s volným uspořádáním hroznů a tradičními klony, má méně kompaktní hrozen a více barviva. On má tento klon osazen na těch nejkvalitnějších polohách v Liběchově, na Klamovce, má ho i pan Matoušek ze Slaného, od něhož nakupují hrozny jak v Roudnici, tak v Žernosekách i někdy v Kutné Hoře. Vilém Kraus mi dával ochutnat z tohoto klonu ročník 2005 v té době tedy skoro sedm let starý (Byl v magnum lahvi.) - víno mělo tmavší rubínovou barvu, zemitější vůni jahodového kompotu a pěknou zdravou neunavenou harmonickou chuť s páteří.

Další specialitou jsou klony se vzpřímeně rostoucími letorosty (normálně jsou rozložité, což klade nároky na zelené práce - předpokládám spíš na drátěnce). Mají též méně zálistků, což se vzpřímeným růstem nepochybně souvisí. Nižší obsah kyseliny jablečné (kvůli lepšímu oslunění hroznů) v porovnání s klasickými, ale zase vyšší v porovnání s klony s volnějšími bobulemi. Jedná se o francouzský klon 583, Geisenheimské 2-6 Gm, 2-2 Gm, 2-9 Gm, a freiburské FR 1701 až 1708). Dle textového popisu  jsou vína charakteristická vůněmi lesní ostružiny, mandle a jemnou strukturou tříslovin, vyšší barvou. Aromatická růžice ve stejné knize ukazuje krom mandle, ostružiny i výraznější podíl třešní a hlavně švestky. Výnos a obsah kyselin je u těch geisenheimských jen o málo nižší než u (geisenheimských) tradičních klonů.

V publikaci „In search of Pinot Noir" uvádí Benjamin Lewin, Master of Wine tento citát Alexandera Stodden z Weingut Jean Stodden: "Geisenheimské klony dávají cukr, ne chuť." O něco dále pak Lewin konstatuje: „Výnosy geisenheimských klonů jsou příliš vysoké pro kvalitní produkci, dokonce i když jsou keře už staré." Freiburské klony, i ty, o kterých ve Freiburgu tvrdí, že jsou původem francouzské, zrají sice později, ale vyžadují razantnější řez, aby se zkrotila jejich nadměrná plodnost. Od devadesátých let špičkoví němečtí vinaři z těchto důvodů zrcadlících ne příliš zdařilé dlouhodobé zkušenosti sázejí více na francouzské klony.

V ČR jsou registrované klony PO-20 (udržovatelem tohoto klonu je ŠSV Velké Pavlovice, ŠSV Polešovice a Ing. Alois Tománek - Boršice) a PO-22 (udržovatelem Ing. Alois Tománek - Boršice). Ty byly vyselektovány na přelomu  70.-80. let dvacátého století v Polešovicích. Jako zdroj pro selekci Ing. Křivánek vybral keře staré výsadby v Kudlovicích, které opravdu dávaly klasické válcové kompaktní hrozny. Z těchto keřů byli vybráni bezvirózní jedinci a ti dále museli splňovat určité normy cukernatosti a plodnosti (prý snad aspoň 8 tun na hektar, což je při tehdejším sponu cca 2,3 kg/keř) na třech vybraných stanovištích na Moravě a Slovensku, kvalita vína se posuzovala jedenkrát. Podle Viléma Krause by toto měly být klasické klony vyselektované na kvalitu, i on sám s nimi má plány a odebírá očka od moravského šlechtitele Tománka z Boršic u Buchlovic. Nicméně z porovnávacích studií z několika stanovišť na Moravě a Slovensku jde sice vyčíst, že (zejména klon PO-22) dávají vína velice pro odrůdu typická, nicméně (zejména klon PO-20) jejich vyšší plodnost může být při produkci těch nejkvalitnějších vín na závadu. I v té zprávě se hovoří o tom, že úrody (v přepočtu) nad dvě kila z keře mají za následek nižší kvalitu vína. To ovšem PO-20 dokáže dát na některých stanovištích i nad tři kila z keře. Zkoušky před uznáním klonů se prováděly na podnoži Kober 5BB, která je dle Jaspera Morrise pro produkci kvalitativně vysokých vín podřadná. Jinak dle informací od pana Tománka další selekce keřů Pinotu Noir probíhá, očka z klonů jako množitelský materiál od nich odebírají jak oba největší zdejší producenti sazenic (Vinařství Kraus a Vinofrukt Dolní Dunajovice), tak i několik vysloveně drobných prodejců sazenic. Ale zájem o tuto odrůdu je podle něj v posledních letech malý, víc jak 2000 oček najednou neprodávají, takže spíš si myslí, že to jen na podsadby, do záhumenkových vinic jako dvě řádky další z mnoha odrůd nebo do zahrádek.

Je velká škoda, že se nedochovalo nic z původních mělnických výsadeb, protože jejich část zřejmě měla prapůvod až od Karla IV. a částečně byly v 19. století výsadby osvěženy sazenicemi dovezenými opět přímo ze srdce Burgundska. Mělničtí navíc velice dlouho vzdorovali roubování na podnože, protože samozřejmě poznali, že to je na úkor kvality. Zdejší keře ovšem právě byly ty málo plodící vysoce kvalitní klony, navíc v hustém sponu vedené na hlavu. To všechno se jim stalo osudným, po válce bylo potřeba zvyšovat výnosy, mechanizovat, terasovat. Škoda, škoda, že se alespoň z těchto unikátních výsadeb nevybralo něco do klonové selekce. V této souvislosti jsem se doslechl, že na Mikulovsku se podařilo Jaromíru Galovi vypátrat staré keře mající původ v původních výsadbách po odsunutých Němcích. Jedná se o menší vinici v trati Pod Svatým kopečkem I. , pod řadou sklepů v mikulovské ulici Zlámalova. Původně to snad před odsunem Němců bývala vinice (a k ní kdysi přináležející révová školka) Státní ovocnicko-vinařské školy, na které svého času učil Alber Stummer - významná postava našeho vinohradnictví a šlechtitelství. Množitelský materiál tam býval ještě v 50. letech 20. století, ale už to patřilo Státnímu statku. Posledním majitelem byl pan Procházka, od kterého Jaromír Gala kupoval hrozny Pinotu Noir (je tam cca 2000 keřů, i Pinot Gris - Rulandské šedé) pro Tanzberg. Později si odebral z oněch starých keřů pinotu očka na svou vlastní novou výsadbu v perenské trati Hermesdorfen. Sazenice (3000 keřů) už jsou staré pět let, tak snad se brzy s vínem odtud potkáme. Každopádně pan Procházka zemřel, vinice pod Sv. kopečkem je nyní ve špatném stavu a není vyloučeno, že bude vyklučena, což by byla velká škoda.

Ještě možná stojí za to zmínit, že někde v Burgundsku je do směsných výsadeb používá i malá část odrůdy Pinot Beurot, což je lokální verze Pinotu Gris s šedými bobulemi, někteří vinaři v některých obcích stále malé procento vysazují kvůli jeho extra šťavnatosti (Tam ale šťavnatosti nahrává vápencové podloží a zřejmě nenechávají hrozny tolik přezrát jako u nás, kde nezřídka bývá výsledkem hladké až ploché unavenější víno bez kyselin.).

Také bližší „bratříčky" ušlechtilého Pinotu Noir: jednak Pinot Liébault - mutace Pinotu Noir rozpoznaná botanicky ve výsadbách v okolí Gevrey-Chambertin začátkem 19. století. Vyselektoval jí a rozmnožoval Eugène Liébault, jeho potomci dnes vedou Domaine Tortochot. Bývá pravidelně uváděn v encyklopediích jako povolená odrůda  v Burgundsku, dokonce prý kvalita vín z něj byla považována za absolutní špičku. Faktem ale je, že je prý příliš citlivý na sprchání a vůbec všeobecně ještě mnohem choulostivější než klasický Pinot Noir, tak postupně v Burgundsku vypadl z výsadeb. Až příště pojedu do Burgund, musím se po vínech z něj poohlédnout. A dále Pinot Meunier neboli po česku Mlynářka. Má jednu výhodu oproti Pinotu Noir: kvete o týden později, což je výhoda v mrazových kotlinách na dně údolí, kde jinak pozdně jarní mrazíky mohou páchat škody. Jinak v přímém porovnání vína z něj jsou Pinotu Noir podobná, ale méně rafinovaná, jednoduše ovocná, zamlženější, více selská. Taky je všeobecně míněno, že vína z Pinotu Meunier zrají příliš rychle, ale trochu to vyvrací šampaňská značka Krug, která tuto odrůdu ze speciálně vybraných parcel (s maximálním ohledem na terrior) hojně užívá a jejich lahve stárnou velice dobře. Dlužno dodat, že Meunier v Burgundsku povolen není, pěstuje se v Champagne, na Loiře, v Německu, USA.

A ještě by stálo za to pohovořit o podnožích, ale samozřejmě v Burgundsku mají poněkud jiné možnosti, než se ustálily od dob socialismu u nás:

Kober 5BB - Dle Jaspera Morrise je z hlediska kvality hroznů podřadný, je dobrý tak maximálně na podsazování výpadků.

41B - Kvůli toleranci k vápníku používána v Chablis pro Chardonnay.

161/49 - Favorit Dominiqe Lafona kvůli odolnosti k vápníku, vzdušnému růstu, odolnosti k virům a nižším výnosům.

101/14 - Nemá moc ráda příliš vápenité půdy, o něco vitálnější než 3309B

3309B - Dobrá na bohatší půdy v nižších částech svahů.

SO4 - Velmi propagována v 50. letech, nyní stejně tak rychle odmítána. Vyžaduje vydatné hnojení, zkracuje životnost keřů, hrozny velmi rychle z nedozrálosti přecházejí v přezrálost. Vína jsou pak těžká, plochá s nízkou kyselinou. Podle Viléma Krause je tato podnož jedna z nejrozšířenějších v ČR, bývala doporučována pro odolnost vůči vyššímu obsahu vápníku, může mít ale problém v suchých letech. Podle něj je to i bujná podnož, která příliš prodlužuje vegetativní růstovou část na úkor začátku vyzrávání hroznů, lze to částečně eliminovat silným odlistěním zóny hroznů z obou stran, ale může to mít zase jiné negativní dopady (viz názory na odlistění u burgundských vinařů).

Riparia Gloire - Potenciálně nejlepší podnož z hlediska kvality, ale nesnáší vápník v půdě, je tedy intenzivní snaha použít ji ke křížení, slibná je v tomto směru podnož 420A

Co se stáří keřů týče, tam se to rovněž vyvíjelo. I v Burgundsku bývala v dávnější minulosti období, kdy se více cenilo toho, že mladší keře dávaly poněkud řidší a pitelnější vína. Postupně se ale móda přiklonila na opačnou stranu a vyšší hodnotu držela vína hustší, koncentrovanější - a to je v úměře s vyšším stářím keřů. A nahrává tomu i agrotechnika: pokud se mladé výsadby (poněkud) více zatěžují, dříve se unaví a zestárnou, podobně tomu napomáhá i hustší spon (od fyloxery a plísňových kalamit kolem 10-12 tisíc keřů na hektar, dříve i o něco více) i nízké vedení. Dnes převládá na nízkém vedení Guyotův řez na tažeň (zavedený ve třicátých letech 20. stol), ale řada významných vinařů se snaží zkrotit mladé keře a jejich plodnost řezem na dvouoké čípky na keřích tvarovaných na jedno nebo dvojramenný kordon, z kterého přecházejí na guyot tak po dvaceti, třiceti letech stáří. Za staré keře, které už lze značit na etiketu, se považují zpravidla keře nad čtyřicet let, nezřídka průměrné stáří keřů na dané parcele šplhá do daleko vyšších čísel, nechají se nalézt i devadesátileté výsadby. Seriózní vinaři, aby nepoškodili jméno polohy, výsadby mladší dvaceti let sestupňují a prodávají pod jménem vesnice nebo Bourgogne AOC.  Dost možná, že mnoho z výhrad proti novosvětským pinotům pochází z příliš mladých výsadeb. Typicky z takových výsadeb pochází malá schopnost vína stárnutím se zlepšovat a menší přirozená koncentrovanost, což pak nutí vinaře dohánět to technologicky (i když těžko říci, co je zde příčina a co následek), zpravidla vyšší extrakcí, to ale není totéž, komplexitu vyššího řádu schopnou dalšího zajímavého vývoje nelze tak snadno imitovat.

Literatura:
Pavloušek, P.: Výběr klonů do nových výsadeb révy vinné VO 12/2011
Schmid, J.; Manty, F.; Lindner, B.: Geisenheimer Rebsorten und Klone
Morris, J.: Inside Burgundy, BBR Press 2010
Lewin, B.: In search of Pinot Noir, Vendange Press 2011
http://winepunk.cz