O Víně

Praha je, ať se to někomu líbí nebo ne, magnetem, a to nejenom na víno. Onehdy mi jeden vinař řekl, že pokud chce někdo skutečně uspět a zapsat se do podvědomí veřejnosti, musí do Prahy. Slovy klasika Járy Cimrmana, by se dalo sice kontrovat, že s tím můžeme souhlasit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat. Neodiskutovatelným faktem ale zůstává, že hlavní město drží zcela jednoznačný primát, co se týká počtu vinoték, distribučních společností, zabývajících se prodejem vína a také veřejně přístupných akcí, které propagují tento mok. Jednoduše řečeno ochutnávek.
Bylo by nabubřelé tvrdit, že ochutnávky jsou zde na denním pořádku. Avšak kdyby si někdo dal tu práci a spočítal všechny akce za rok, které se, mimo jiné, nejčastěji konají v úterý a ve čtvrtek, došel by v konečném součtu určitě k číslu převyšujícímu 365, možná i několikrát. Pokud ponecháme stranou, proč jsou právě úterý a čtvrtek nejfrekventovanějšími dny vína, je někdy milovník tohoto nápoje vystaven trochu upravenému Nerudovskému dilematu ... kam dřív. Stejně tak jako já se totiž možná museli někteří milci vína dne 7. září rozhodovat například mezi návštěvou Dne rakouského vína pořádanou v hotelu Diplomat a prezentací vinařství pana Petra Bízy z Čejkovic v Lustermanském sklepě v Míšeňské ulici na Malé Straně. Možná trochu z nějakého národního cítění, patriotismu nebo čeho jsem se rozhodl pro našeho vinaře a především pro velice útulné a vínu tak blízké, oproti hotelovému a možná trochu neosobnímu prostředí, sklepní prostory Lustermanského domu.

Pan Petr Bíza začíná svojí degustaci s přátelským úsměvem a po první sklence na zavínění a několika informacích o Mutěnické vinařské oblasti, Čejkovicích a vinařství Bíza, pokračuje dál ochutnávání jednotlivých vzorků tak nenuceně a plynule jako tok vína. Od bílých vín odrůdy Müller-Thurgau s přívlastkem pozdní sběr a Savignonu v predikaci výběr z hroznů ročníku 2003 pokračujeme proti proudu času k aromatičtějšímu Tramínu a Chardonnay ročníku 2002, k vínům, která pan Bíza představuje v půllitrových lahvích. Závěr přehlídky bílých vín je ve znamení Rulandského šedého 2003, které také dosáhlo mety výběr z hroznů a díky svým analytickým hodnotám a způsobu přípravy by mohlo mít veliký potenciál do budoucna a ještě mnohem krásněji nazrávat na lahvi. Sám pan Bíza označil toto víno jako běžce na dlouhou trať. A pokud se nepřihodí nic mimořádného, možná bude za pár let ozdobou nejednoho archivu. Tečkou za bílými víny, která stojí, možná trochu neprávem, tak nějak ve stínu červených vín, je Muškát moravský 2000 v pozdním sběru. Ještě než je ale možné nechat přivyknout chuťové pohárky na tento Muškát a věnovat pozornost jeho kyselinám, cukrům, vůni a chuti jako celku a především zapřemýšlet o pouti, kterou muselo toto víno za čtyři roky urazit až sem, je tady smršť čejkovických červených vín.

Čejkovice jsou jednou z hlavních bašt pěstování modrých odrůd. Baštou tak pevnou jako jsou základy čejkovické tvrze, na nichž vyrůstají mohutné zdi zámku téhož jména a v jehož útrobách dozrává víno neméně mohutné. Léty prověřené půdní i klimatické podmínky dávají v dobrých letech výrazná vína nezaměnitelného charakteru. Plná, vyvážená a přitom bez absence kyselin. Takovým výjimečným rokem pro červená vína byl bezesporu ročník 2003. A tak je tu defilé odrůd Svatovavřinecké, André, Frankovka a Cabernet Sauvignon v barrikovém provedení z ročníku 2002, který je jakýmsi čtvrtým králem. Nikoli však pátým kolem u vozu. Než se kdokoli z nás naděje, je tu konec a s ním něco jako bonbónek na cestu, slámové víno z odrůdy Veltlínské zelené. Sladký pelyněk podzimu.

Během degustace padne jen několik otázek. Vesměs technických, jak si někteří horlivci mezi námi dělají poznámky a nějaký důležitý údaj unikne napjatým uším. Ale po oficiálním konci prezentace se všichni nahrneme ke stolu s víny a snažíme se urvat tu kterou láhev a znovu přechutnat ten který vzorek. Je nutné poznamenat, že pan Bíza má vše perfektně připravené a že se nebrání jakékoli formě prodeje, neboť všechna ochutnávaná vína má přímo na místě v dostatečném množství k dispozici, a jak je vidět, spousta lidí se nenechá dlouho pobízet a nakupuje, tu po jedné dvou láhvích, někteří celé kartony. Přiznám se, že ani já nejsem výjimkou. Ceny jsou tak akorát a pohybují se kolem 200,- Kč za láhev s obsahem 0,75l.
I poslední kapka vína je po pár chvilkách pryč, ale lidé jakoby se ještě nechtěli rozejít. Stále postáváme v hloučcích a bavíme se o všem možném a stále o tom samém. O víně. O nápoji, který nás, rozdílné typy lidí, přitahuje dohromady a jako kořeny vinné révy splétá v pouta přátelství.

O několik dnů později jsem procházel kolem jedné vinotéky v centru města. Zastavil jsem se a zkoumal vystavené láhve. Oděné ve svých vinětách, byly na moment v osvětlené výloze jako ladné manekýny na molu, nabízející se zrakům kolemjdoucích, div že nevypadly na ulici mezi proudící dav. Bohužel již prázdné a zbavené korkových šperků v útlých hrdlech, kde se pomalu začínal usazovat prach času. Dokonalé aranžmá? Uvnitř skupinka lidí se skleničkami shromážděná kolem usměvavé osoby pana Bízy. V jedné ruce držel pohárek a v druhé láhev svého vína a živě něco vyprávěl. Přes sklo a okolní ruch nebylo rozumět ani slovo, a tak jen z gest bylo možné slepě hádat slova z mimiky obličejových svalů. Jisté bylo jen víno. Barva bílá. Tedy podivně žlutá. Ostrým umělým světlem zlomená v několikerém odrazu skla výkladní skříně.

Někde zabolí hlad. Chceme přítmí a tlumené světlo svíčky! Jako blesk švihne myšlenka bičem a věčná ambivalence jako klapky písmen na psacím stroji do jediné řádky buší různé typy prostředí, ve kterých se víno ochutnává, a jejich pro a proti. Starodávné sklepení na Malé Straně, tento prostor vinotéky nebo hotely a konferenční centra? Z malého zamřížovaného prostoru u paty chodníku vychází táhlý nepřerušovaný zvuk. Hučení v hluboké frekvenci. Klimatizace? Odosobnění. Sterilita. K městu, které se rozevírá noci, možná právě teď směřují kola automobilů s vínem z Moravy se svým jedinečným a neopakovatelným terroir. Kéž nezmizí pod úrovní chodníků zapomnění, nezájmu a nesmyslné povýšenosti města a lidí. Je to jen nějakých dvě stě kilometrů k nejbližším moravským vinicím. Kousek a nesmírná dálka v jednom. Tak maličká a přesto pulsující kapka uprostřed Evropy. A jestli je Praha klíčem k úspěchu, tak ať. Pokud je toto cesta, hodně štěstí!