O Víně

Některá novošlechtění jsou už poněkud staršího data, a přes jejich nesporné kvality nejsou příliš známá. Mezi ně patří i Floriánka, která byla uznaná roku 2010, a stejného roku jsem zakoupil jednu láhev při návštěvě vinotéky v Buchlovickém zámku. Už tehdy jsem věděl, že to je odrůda spíše pro každodenní vína bez ambice k archivaci a právě proto jsem se rozhodl prověřit ji testem delšího ležení ve sklepě. Už tehdy bylo víno rok staré a otevřel jsem je na jaře 2019, tedy po deseti letech od sklizně a se závěrem se chci podělit.

Láhev ze zeleného skla, s etiketou v tehdy běžném dizajnu spotřebního vína typu Hodonínské slunce, byla označena ještě plánovaným názvem odrůdy Morava. Bohužel ji po vypití někdo „poklidil" dříve než jsem stačil udělat fotky, proto ani další detaily nebudou.

Barva vína byla slámová až zlatožlutá, meniskus okrový až hnědý. Odpovídala typu i věku vína.

Vůně čistá, lehká, vinná. Nejvíce asi podobná vínu jednoho z rodičů, Veltlínského červeného raného, známého i jako Večerka, zkratkou VČR. Nejvíce je cítit nazrálost vína, což je při jeho věku odpovídající. Při promíchání vystoupí lehká vůně, mě připomínající snad vánek nad zralým obilným lánem. Překvapivě se nejsnáze vyvětrává právě nazrálost, víno se otevírá a objevuje se závan kořenitosti a známého a přitom exotického ovoce, které nejsem schopen určit.

Chuť opět čistá, vinná, ovšem s velmi výraznou nazrálostí. Po otevření by mnozí degustátoři láhev deklasovali jako unavené, za zenitem, fádní, možná i trochu naoxidované a odmítli by je pít. Je pravda, že dlouhodobá archivace určitě nebude předností této odrůdy, k ležení nesměřovalo ani školení vína a konkrétně tato láhev měla být, podle mne, otevřena tak do tří let. Ovšem test stárnutí byl hlavním důvodem uložení této lahve a proto jsem pil a popisoval dál. Kromě stáří, čistou chutí myslím chuť zdravou, bez dalších vad a rušivých jevů. Víno se při doteku zdá mírně nasládlé, ještě drží pěkná kyselinka, výrazná, ale nikoliv ostrá, vlastně svěží a docela příjemná. V mladém víně by určitě neodradila ani dámy a ty, kteří kyselým vínům neholdují. Kyselinka harmonicky doplňuje víno, a to z ní velmi těží a udržuje svou pitelnost rozhodně nad hranicí moha stáčených vín, prodávaných v našich vinotékách. Víno je nejpodobnější VČR, s buclatým tělem, ale určitou lehkostí po Milerce. Po nalití na jazyk se tváří glycerinově, s mírnou hořkou kořenitostí, po polknutí zanechá jazyk čistý, příjemný pocit jak po polknutí rýňáku, který trvá rozhodně více než 2 minuty a jen lehce pobízí k dalšímu napití. Mírná kořenitost, která se u této odrůdy přirovnává nejčastěji ke skořici, se v této láhvi projevovala spíše jako závan pepře (ale bez té štiplavosti) nebo (zvláště ke konci) ještě lépe hřebíčku. Zároveň se mi vybavil i žlutý meloun. Ale celkově mám dojem, že Floriánka je jednou z těch vzácných odrůd, které se nehonosí kopřivovým, broskvovým, rybízovým či jiným aroma a chutná čistě po víně. Zřejmě dědictví po VČR.

Druhý den barvě přibylo okrového tónu. Vůni jsem neshledal žádnou, tedy ani vadnou ne. Chuť zůstala stejná nasládlá i kyselá, s výraznou stařinkou, zvýraznila se hořčinka typu připečené tvrdé chlebové kůrky. Víno mi připomnělo žito.

Třetí den se na vůni nic nezměnilo. Zůstala velmi neutrální. Chuť se velmi přiblížila směsce typu Hodonínské slunce, pouze nebyla tak sladká a kyselinka byla rozhodně příjemnější, šťavnatější. Jde o podobný typ vína a je zajímavé, že deset let ležení na něm nezpůsobilo takové škody, jako jeden rok nešetrného zacházení v obchodě. Očekával jsem, že vystoupí hořčinka, ale ne, vůbec nevadila. Celkově mi víno připadlo v lepším stavu než v den druhý.

Odrůda Floriánka se zatím příliš nerozšířila, protože vlastně není výrazně odlišná od svých rodičů a míří do segmentu trhu, který příliš neroste. Podle mne se i tak může uplatnit jako odrůda raritní, či jako „domácí víno", které si vinaři vyrábí pro spotřebu svou a své rodiny. A ani když se láhev ve sklepě zatoulá a najde až po pár letech, ostudu neudělá, i když k tomu určená není. Budiž jí to přáno, za mne rozhodně ano.