O Víně

Tradiční ochutnávku nového ročníku z Domaine Leroy a Domaine d´Auvenay si tradičně hlídám. Nejprve jsem zjistil v předstihu a neoficiálně termín a pak nakonec i co tam bude za vína. Sestava mi ale tentokrát nějak nepřišla nijak oslnivá, z ročníku 2005 jen jediné víno, Vosne-Romanée 2004 jsme chutnali už loni, chybělo mi tam nějaké víno, kvůli kterému bych tam prostě musel. S díky jsem tedy svou účast včas odmítl a hřál mne pocit, jak jsem ušetřil, když jsem místo 3000,- Kč za vstupenku dal raději 500,- Kč za degustaci 70 vín v Le Bouchon ve stejný den. Ten samý den, co vyšel článek o etice a korupci pisatelů recenzí mi zavolali z Ad Vivum, jestli bych přeci jen nechtěl přijít, když by cena byla poloviční. Celé tři dny jsem se napínal na skřipec, mučil pochybnostmi a kousal do rtu, a nakonec samozřejmě podlehl. Zavolal jsem, že tedy přijdu. Koneckonců mé loňské výhrady vůči tomu, že jsou biodynamická vína těchto domén předváděna v až absurdním luxusu špičkových restaurací, letos byly vyslyšeny - degustace měla proběhnout v útulném prostoru showroomu Riedel/AdVivum ve vnitrobloku Slovanského domu, bez humrů a telecího, jen za doprovodu pečiva. Pořád si myslím, že tato skromnost a neokázalost těmto vínům svědčí více než kreace michelinovské kuchyně.

V den D ( 27. května 2009) jsem tedy začal v Le Bouchonu. Už záhy po příchodu jsem se rozladil - degustace byla rozstrkaná na tři místa, což hrozilo jasně tím, že zas budu pobíhat a nestíhat. První stůl byl určen pro bílá suchá vína a ten se pozdějším srovnáním ukázal jako vůbec nejlepší. Sommeliér za ním se choval bez debaty jako profík, byl pohotový a perfektně žongloval s nádobami s ledem tak, že teplota vín byla mimo jakoukoliv pochybnost ideální pro každé z ochutnaných vín, bez ohledu na to, zda byla lahev právě načata nebo zpola vypita. A hlavně i u méně znalých návštěvníků potlačil své ego a choval se vstřícně, nikoliv přezíravě. Bravo!  Zde jsem také potkal vína, kvůli kterým jsem nakonec pětistovky za vstup nelitoval: Riesling 2007, Dopff et Irion (velice jemná hra dřevitých tónů, akátu a oné pro ryzlink klasické plastové ovocitosti), Chenin sec, Château de Fesles (že botrytická sladká vína z této přední usedlosti na Loiře jsou naprostá špička, jsem dávno věděl, ale že i základní suchý chenin za 322,- Kč se zaskví v takto bohaté skrumáži vůně ovčí vlny a režného plátna a zvláštně nasládlenakyslenahořkle zasněné chuti...), La Croix de Carbonnieux 2007 (vůně osobitě karamelová a vůbec příjemně a nepodbízivě bohatá. Chuť sice jednodušší, ale plná a dlouhá.), Latour-Martillac 2005 (nevím, nakolik je to dané skvělým ročníkem, ale toto je ta pravá nenápadná introvertní ušlechtilost na hony vzdálená tomu, že se na vás ze stobodového vína shora vysype koš plný černého rybízu, angreštu a kopřiv s broskvema a máte pocit, že pijete šťávu z broskvového kompotu), Meursault „Les Narvaux" 2007, Hubert Chavy (Od Chavyho už jsem občas něco chutnal a nic tak výrazně nezasáhlo jako tato dvě vína zde - toto překvapilo tím, že dubové vjemy byly potlačeny a zjemněny do palety vanilkové zmrzliny/mýdla/hruškového květu, chuť se nesla sice v typické máslovější mazlavosti, ale dubové dřevo ani zde nedominovalo a přesto bylo víno sebevědomé a pěkné), Puligny-Montrachet „Les Enseignères" 2006, též Chavy (opět něco, s čím se často u vín z této obce setkávám: jakýsi příjemný dotek střelného prachu a jemných dřevěných čerstvě nastrouhaných pilin z hruškového dřeva. Chuti opět pevné, ale v zásadě jemné, nepřehnané). Červený stůl vedle už tolik oslnivých zážitků neskrýval. Vosne-Romanée 2006 od Mugnereta se ukázalo jen podtrženým ovocem, které se možná jednou zaskví, ale v této podobě jen primární líbivka ještě nerozvinutá do ničeho složitějšího. To Echezeaux 2006 se drželo více zpátky a dávalo tušit víc budoucí majestát. I k ostatním vínům chutnaným zde jsem měl nějaké výhrady dané jejich očividnou nesrovnaností. Protože ale o jejím původu mohu vést jen neurčité spory, nebudu vína jmenovitě odsuzovat.

Pak jsem nešťastně bloudil budovou a hledal v pátém patře salonek s červeným Bordeaux. Když se mi to - s Belcarnenovou pomocí - podařilo, rozladěnost přerostla téměř do vzteku, protože nejlepší kusy (de Pez 04, Les Tourelles de Longueville 05 a Guiraud 08) byly vypité! Chápete to? Někdo si zaplatí vstup a zjistí, že vzorky došly, ačkoliv samozřejmě objednat si je, až na ten Guiraud, můžete. Přeci z počtu prodaných lístků musí být odhad, kolik se toho vypije. Jenomže to nesmí nalévači podléhat takovým těm naléháním na přídavek typu „Hele, nalej mi plnou tohohle ještě na cestu." Nechal jsem si nalít tedy jen dvě vína, z čehož lepší mi přišlo Château Larmande 2002, St.-Emilion G.C. takovou zvláštní lákavě dráždivou zvrhlostí. En primeurovým vzorkům nerozumím. Propříště se jim asi vyhnu, protože na jejich základě bych si nic asi neobjednal.

Poslední štací byl nablýskaný interiér prodejny La Petit France, kde se vlnila fronta na bubliny a slaďáky. Došly čisté skleničky a sommeliér nedisponoval ani vodou, kterou by mi mou začerveněnou vypláchl. Můj návrh vypláchnout mi to troškou Roederera odmítl, nechal se zlomit až na Crémant. Chutnal jsem pak toho Roederera (solidní Champagne, nic míň, ale ani navíc), pak tříputňový Tokaj od Château Imperial (trošku do hnoje mi to přišlo), Guiraud 2004 a Castelnau de Suduiraut 2003. Pitelnější mi přišel spíš ten druhý Sauternes, Guiraud je asi klasa, ale zatím příliš mladé, aby bylo poznat něco jiného než těžkou medovou sirupovitost.

Odcházel jsem poněkud zamračen kousek vedle na Leroy do AdVivum. Ani tam to zpočátku nevypadalo, že se rozjasní. Místo tradičních sklenek řady Sommelier nějaká nižší řada poněkud... pouťových tvarů. V úvodu se pan Buřič zeptal, zdali má tempo naplánovat tak, abychom stihli v televizi fotbal. Naštěstí nikdo nepřikývl a možná díky tomu jsem zase z pozdějšího výkladu zaznamenal řadu zajímavých informací. První víno Bourgogne Aligoté 2006, Domaine Leroy navíc nějak dost fatálně nesedlo. Přišlo mi tak jednoduché až bych se nebál říci fádní a ničím zajímavé. Možná to bylo vyšší teplotou. Přitom loni chutnaná nula čtyřka od d´Auvenay mne zaujala naopak velice. Situaci zachránilo až Auxey-Duresses 2004 od Domaine d´Auvenay. Tam už křísala křesadla a voněl starý opršelý zahradní nábytek, a krásná kyselinka bravurním tahem štětce dotvořila v mém srdci přesně tu ztichle tajemnou atmosféru, jakou jsem zažil v této vesnici při potulování se při jejím okraji, nedaleko od míst, kde u potoka sídlí Maison Leroy S.A. a motýli poletujou pitoreskní záplatovanou pestrostí vinic, sadů, pastvin a zalesněných svahů. Po tomhle vínu jsem se konečně ten den zhluboka nadýchl a všechno to skřípnuté, napjaté a natlakované ze mne spadlo. Další víno Vosne-Romanée 2004 (v podstatě deklasované cuvée Richebourgu, Romanée-St.-Vivant, Les Beaux Monts, Aux Brulées a Les Genavrières) už jsem znal od loňska, proto jsem žádné extra vzrušení neočekával. Víno se ovšem tak zakalilo, že v tuzemsku by ho zatřiďovací i soutěžní degustátoři jedním tahem škrtli a druhým odlili bez ochutnání jako zkažené. Zkažené ale nebylo ani náhodou. Byť ze směru ostatních účastníků padl dotaz na toto téma. To víno bylo každopádně netypické, vzdálené noblese či nenápadné uzavřenosti vín z této vesnice. Tohle bylo rozpustilé a hravé. Cestou tramvají do Le Bouchonu jsem si jako výsledek přemýšlivého rozpoložení načáral pár poznámek pro větší článek o tom, jak chápu já bio(dynamická) vína a právě jedna myšlenka fatálně začínala větami: „Zvykli jsme si posuzovat vína jen měřitelnými veličinami včetně ceny a není proto divu, že pijeme vína veskrze technická nebo zaštiťující se svou cenou. Málokteré víno rozehraje nějakou emocionální strunu, protože se při jejich tvorbě emocí nepoužívá. To, co mi nejvíc chybí v současných vínech, je především rozpustilost, která je opakem nabubřelé vážnosti a aspekt hry, která zase tvoří protipól průmyslově-obchodním standardům pro danou kategorii vín." Následovalo Nuits-St.-Georges „Aux Lavières" 2005 od Domaine Leroy. Také v něm plavaly celé galaxie něčeho, nad čím by se člověk s fantazií dokázal kochat hodiny v průhledu proti svíčce nebo lampě. Toto víno ale bylo zavražděno předčasně až k politování (mimochodem jeho cena je 10590,-Kč, takže tam nesprávný odhad otevření případného majitele asi zabolí). Vůně se chovala nehotově, tóny nově vybalené plastové hračky jakoby zaskočeně svědčily o tom, že jsme zvedli oponu příliš brzy a zastihli hlavní postavu se teprve převlékat do kostýmu. I chuť jen tak infantilně uzavřená, tříslovinná, po klasické železité natrpklosti, s kterou se lze v řadě vín z této obce setkat v pozdějších stádiích lahvové zralosti, ani památky. Možná jsem si to vsugeroval, protože jsem věděl, že tato vinice leží nedaleko hranic s Vosne-Romanée, ale opravdu se struktura třísla zdála jaksi prokřížena páteřní pevností Vosne-Romanée Premier Cru, ale zároveň i patřičně řízlá svíravější hrubostí Nuits-St.-Georges. Sklenkou jsem pomalu míchal dost dlouho, ostatní už měli dávno vypito, dosáhl jsem sice toho, že se ostrohrannost třísla poněkud zažehlila, ale na úkor toho, že vůně se ztratila prakticky úplně, zůstal jen velmi nenápadný náznak kořenité štiplavosti. Zbývalo pak už jen Gevrey-Chambertin 2004 od Domaine d´Auvenay (v podstatě Mazis-Chambertin Grand Cru, které v tomto roce Madam Leroy dobrovolně deklasovala jako i všechna červená z Domaine Leroy ten rok). To se též neslo v jemně mléčně zakaleném vzhledu. První lahev ovšem musela být kvůli korkové vadě vyměněna (čímž ovšem poklesla skladová zásoba tohoto vína na jeden kus). Navzdory mládí se tu už projevuje ona vínům od Leroy vlastní radostná vzdušnost, nadechnutost. Z terroirových vlastností jsem marně hledal onen přívětivý „bret" - koňské sedlo, zpocenou kůži nebo něco takového. Při pozorném zkoumání si šlo všimnout náznaku štiplavé kořenitosti a měkkosti ženské pokožky. Ale řekl bych, že tohle víno se ještě časem předvede v oslnivějších šatech.

Odcházel jsem podvečerními Příkopy opět se sladce přiblblým úsměvem a metr nad zemí na obláčku. V tomhle musí být nějaká čistá magie, racionálním rozumem to, jak mě tahle vína nezávisle na momentálním rozpoložení dostávají, vysvětlit asi... nelze.