O Víně

Zúčastnit se IV. ročníku Putování po Dobšických sklípcích jsme se rozhodli někdy kolem Vánoc. Únor, to už je přece skoro jaro, bude hezky, vždyť v listopadu v Bořeticích taky bylo krásně. Jenže únor není listopad a jeho čtrnáctý den má do jara ještě hodně daleko, takže při odjezdu z Prahy směrem na Znojmo si připadám jak v písničce Jarka Nohavici: v Praze třícentimetrová kalamita, mráz jak cyp a to mokré bílé svinstvo furt padá.

Cesta ale bezproblémová, příjezd do Znojma přesně podle plánu, navíc pod krásnou modrou oblohou bez mráčku. Paráda, těšíme se, dostáváme chuť na víno. Penzion Morava, umístěný v úžasném prostředí mezi vrakovišti, sklady kovošrotu a vysloužilými nádražními depy na okraji Znojma, nacházíme snadno. Do Dobšic jsou to tak dva kilometry, zkratkou, kterou jsme zvolili, asi tři. Mrzne a klouže to, takže sebou několikrát praštíme o zem, současně na místech, kde svítí sluníčko, ledovo-sněhová krusta rychle mizí a obnažuje rozbahněné ostrůvky. Černé polobotky, kterým říkám "boty do rakve", se na začátku cesty leskly jak psí kulky (protože vyleštěné boty jsou přece vizitka, ne?), zato na kraji Dobšic mám místo nich hroudy bláta, na které plynule navazují nohavice zaprasené stejným způsobem až po kolena.

V Sokolovně zaplatíme tři stovky, dostaneme krásnou elegantní skleničku na vysoké noze se znakem Dobšic, hlasovací lístky pro volbu nejlepších vín a pěkně barevně vyvedený plánek sedmnácti sklepů a několika občerstvoven se seznamem 77 nabízených vín na křídovém papíře. Naše první kroky ale vedou do hospody U Sapíka (taková ta správná čtyřka s televizí, kulečníkem, dveřmi bez kliky s nápisem WC vyčarovaným fixem, s ubrusy značky Hostan a štamgasty pamatujícími všechny režimy). Je přece třeba vytvořit vínu nějaký základ. Kančí guláš si sice představuji jinak (ve skutečnosti nejde o představy, divočinu znám jak své zabahněné boty), účel výstelky prázdných žaludků to nicméně splní.

Rozhodneme se jít proti masám, takže začínáme ve sklepě č. 17. Za krásnými masivními dveřmi s vyřezávanými motivy révy už čeká vstřícný a sympatický pan Miroslav Švéda. Chutnáme Rulandské šedé 2008 pozdní sběr, které bych podle zvláštní měděné barvy tipovala na nějaký klaret. Zdá se mi dost sladké, stejně jako Sauvignon 2008, který ale u mých přátel boduje (a to dokonce tak, že jej později v Sokolovně volí nejlepším bílým vínem celého putování). Je to pěkný, odrůdový, broskvový Sauvignon, mě ale více zaujalo Sylvánské zelené 2008. Svěží, lehké, v chuti hrozny, ve vůni snad louka brzo ráno, než stihla oschnout rosa... Jediný červený vzorek, Cabernet Moravia 2008 má pěknou barvu a nevtíravou vůni, ale jinak ničím nezaujme. Jedeme dál.

Sklep číslo 16 patří vinařství Jiřího Horta, jednomu ze dvou velkých vinařství v Dobšicích. Hortova vína známe docela dobře, opět se mi potvrzuje, že kabinetní Müller-Thurgau s obchodním názvem Veselé víno je docela příjemné nekomplikované mladé víno pro každodenní pití, vhodné jako doplněk k jídlu. Taky se mi potvrzuje, že práce Jiřího Horta s barikem u bílých vín mi vůbec nesedí. Chardonnay 2006 výběr z hroznů je pitné jen díky podchlazení, při vyšší teplotě by se projevila přebarikovaná pachuť. Není ovšem ten, aby se zavděčil pijanům všem - mým kumpánům totiž zrovna tenhle výběr lahodí. Roséčkový odborník pan Hort výběrem růžového z mého pohledu taky sáhl vedle, Svatovavřinecké 2008 je světloučké, slaboučké, vodnaté a prázdné. Že jsou růžová vhodná jen na léto si nemyslím, je ale možné, že do tak mrazivého počasí se lehké rosé možná fakt nehodí a můj názor je díky tomu trochu mimo. Ještě chutnáme pěkný Modrý Portugal 2007 výběr z hroznů barrique, kde je vliv sudu příjemně vyladěný a výsledný produkt harmonický. Jinak se ale z šestnáctky co nejdřív klidíme pryč. Za prvé je tam nabito k prasknutí, za druhé scenérie s panem Hortem běhajícím kolem známých tváří vinařského světa a žen v třpytivých outfitech vhodných na večerní party působí mezi všemi těmi zablácenými nohavicemi, rudými, kapajícími nosy a pod čepicemi zpocenými vlasy a vedle těch bodrých vinařů, kteří nás oslovují "mládeži" a nalévají do rytmu cimbálu, jaksi nepatřičně.

Ve sklepě Blahoslava Dolejšího vyzdobeném lidovými moudrostmi a průpovídkami o víně vypálenými do dřeva naopak skoro nikdo není, obsluhujících a domácích je víc než hostů, až si člověk připadá, že jde nevhod. Mladý Müller-Thurgau voní po rozdrceném listí a chutná ovocně, snad po angreštech a bílém rybízu. Rulandské bílé i sladší Veltlínské zelené jsou celkem povedená vína, k Tramínu si znamenám "nehorázně sladký". To ovšem zatím ještě netuším, co nás čeká v příštím sklepě.

Vítěz minulého ročníku v kategorii o nejlepší kolekci vín, pan Antonín Čep nabízí víno v úzkém sklepě, kde se lidé po nalití vzorku automaticky řadí na konec fronty a vytvářejí tak nekonečný nasávací koloběh. Vystojíme si tedy s manželem frontu na Rulandské bílé a Muškát moravský a po vzoru zkušených se řadíme opět na konec řady. Něco tak strašně sladkého jako toto rulandské jsem dlouho nepozřela. A Muškát! Já, pro kterou je muškátovým vzorem ten z Krásné hory s necelým gramem cukru, jsem se málem vyvrátila z bot. Muškát mám ráda voňavý, lehoučký, osvěžující, až má člověk pocit, že je život peříčko... Muškát pana Čepa mi málem přivodil hyperglykemický šok. A všechny jeho vzorky jakbysmet. A lidi? Nadšením se roztékali, protáčeli se v té nekonečné řadě jako na kolotoči, vždyť je to tak strašně dobré! "Dobré?", ptám se, "sladké." "No vždyť říkám, dobré." A tak pan Čep vyhraje i letos.

Ve třináctce u pana Kamila Piálka se chvilku zdržíme, degustační místnost je tmavá, útulná, teplá a zrovna tu začíná hrát čtveřice mladých (opravdu velmi mladých, pijí sice víno, ale věkem odpovídají tak maximálně kofole) svižné odpodlažní fláky proslavené Čechomorem. Kamínka pěkně hřejí, děcka hrají nádherně, kabinetní Neuburské 2008 je jiskrné a svádivé a pozdněsběrové Rulandské bílé je pěkně odrůdové, harmonické a vyrovnané. Horší je to s Veltlínským zeleným 2007 pozdní sběr, u kterého jsem si poznamenala jen expresivní citoslovce a Piálkův Dornfelder to se mnou taky nemá jednoduché, protože mám u něj poznámku "v lékárenské vůni převládá mast na vředy". No, každý den prostě není svátek.

U Jana Šimečka chutnáme takový ten "zelený" typ Sauvignonu  2008 pozdní sběr (docela fajn suché pití) a taktéž pozdní sběry Rulandského šedého a Svatovavřineckého, které by podle mě měly své mladické neduhy ještě v klídku vyležet. Pálava mě jako vždy neoslovuje, dosud jsem této odrůdě nepřišla na chuť. Okolí je výběrem z hroznů 2008 nadšeno, prý je pěkný, odrůdový, já ovšem polykám cosi jako sirup proti kašli.

Pak maličko bloudíme ve snaze najít druhé velké profi-vinařství, mého oblíbence Lahofera. Cestou nás pronásleduje spanilá jízda místního MOPEDTEAMU včetně jeho doprovodného zplodinového projevu. Úporná a dlouhotrvající snaha je korunována úspěchem - konečně se skupince s kozími dechy daří nás předjet. Chválabohu. Po chvíli dezorientovaného pobíhání mezi kamiony na výpadovce směrem na Brno nás prodejce z autobazaru naviguje konečně správným směrem a po dalším zmateném tápání již v areálu vinařství zavětříme vůni grilované klobásy a "po čuchu" objevujeme stůl se vzorky. Lidé z Lahofera umějí asi dobře odhadnou většinový vkus, takže ze sedmi nabízených vzorků jsou snad jen dvě vína suchá. Müller-Thurgau i Ryzlink rýnský, oba kabinety ročníku 2007, jsou veselá, vyrovnaná, odrůdová vína, která bych mohla popíjet celý večer. Zbytek je opravdu na můj vkus příliš sladký, snad Tramín 2007 pozdní sběr je polosuchý, moc se ale s touto odrůdou nekamarádím. Přátelé si pochutnávají na klaretu z Frankovky i růžovém Svatovavřineckém 2008 pozdní sběr. A jsou spokojeni.

Sklep č. 10 patří panu Jonášovi. U vchodu si necháme nalít pěknou šťavnatou večerku 2008 a taktéž mladého, ale příliš sladkého a mdlého mullera a sestupujeme do lákavých útrob dlouhého a opravdu hlubokého sklepa. Pan Antonín Jonáš je obklopen rozjuchanými kumpány ve věku mého dědy, kteří ho nabádají, aby našel nějaké víno dobré pro Pražáky a poté se loučí slovy "dobrou noc" (je přesně 14:30 hod.) Ochutnáváme ještě nepříliš zajímavé, ale nijak závadné Svatovavřinecké a u východu doháníme dotyčné pány, kteří se i tady loučí přáním dobré noci a pak se upřímně podivují, že je venku ještě světlo.

I když žaludky už zase volají i po něčem jiném než jen tekutinách, přijímáme sebevražedné rozhodnutí zvládnout před doplněním pohonných hmot ještě jeden sklep, který je při cestě k občerstvovně. Sklep č. 6 rodiny Radových je příliš těsný. Nějaká řeč s vinařem vůbec nehrozí, člověk se nejdřív nemůže dostat k vínu, pak zase není schopen se protlačit ven, vinař rozčileně křičí, ať nikoho dalšího nepouštíme dovnitř... Škoda. Vína tu byla asi nejlepší. Rozhodně nejlepší červené, Zweigeltrebe Cuvée 2007 plné, tělnaté, s až marmeládovou vůní višní a dlouhou dochutí. Moc příjemný vlašáček 2006, tak pěkně odrůdový, vonící ořechovými slupkami, chutnající ovocným salátkem s mandlemi a oříšky. A Muškát Ottonel 2008 - svěží, voňavý a lákající k dalšímu doušku. Není ale prostor k vychutnání vín, pořád na mě někdo šlape, mlátí mnou ode zdi ke zdi, cloumá se mnou... Ve vlasech a kabátě si odnáším pěknou fůrku písku z pískovcových stěn, ale co, chystáme se stavět, bude se hodit...

Přestávka na pečeného pašíka, langoš, burger, klobásu, jelito či prdelačku, co je komu libo. Je ale nutné protlačit se davem vousatých jeptišek, dvacetiletých dědků v důchodkách a s francouzskými holemi, zmrzlých bílých paní a prokřehlých vodníků - je tu totiž současně masopustní veselice.

Utřít mastné huby a ocucat prsty, jede se dál. Sklep č. 1 pana Zdeňka Rolníka nabízel jiná vína než se psala v jízdním řádu. Ochutnávám docela příjemnou, nekomplikovanou večerku, Kerner vylévám ze dveří, nezajímavý "svatovavřinec" a docela harmonické Cuvée bílé, o jehož složení nalévající pán nic neví. Podnapilý host se neustále opírá o pultík s víny, prosby ani napomínání na něj neplatí, dal přece tři stovky, tak si může dělat, co chce, ne? Nemůžu se na to koukat, jdeme pryč.

Jako na zavolanou přichází na řadu pan Josef Moučka. Velká místnost je plná lidí a živé hudby akordeonu, ale především jsou tu veliká a opravdu výhřevná kamna na peletky - zmrzlé prsty na nohou jsou zachráněny! Začínala jsem se bát, že je večer vysypu z ponožek a už nikdy si nebudu moct obout kristusky. Rozehříváme se u kamen za doprovodu povedeného Veltlínského zeleného 2008, které voní květovým medem, ale překvapivě není tak sladké, jak by se podle vůně mohlo zdát. Ryzlink vlašský 2008 má výraznou kyselinku, ale i vyšší obsah cukru, taková líbivka. Ale fajn. A zase ta Pálava! Já tomu prostě nerozumím. Lidi hýkají blahem, mně se to zdá mdlé a otravné a vůbec se mi to nechce pít. Začínají mi hořet gatě, je čas zvednout kotvy.

Ve sklepě č. 3 pijeme moc pěkné veselé a mladé Veltlínské zelené, celkem příjemný rýňák a Rulandské bílé kabinetní 2008, které chutná i voní zkvašeně a nedobře. Můžeme si za doprovodu pana Josefa Knotka prohlédnout menší, pěkně uklizený a uspořádaný sklep a užít si toho, že se v něm nemusíme s nikým mačkat.

I ve čtyřce sestupujeme do sklepa, nalévá se totiž přímo tam. Míjíme velký portrét V. I. Lenina. Myslíte, že pil rád víno? U Miroslava Rolníka ochutnáváme Ryzlinky rýnský i vlašský a Veltlínské zelené, vše ročníku 2008. Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že pijeme jen jedno víno. Dobré, ale jen jeden druh, ne tři. Že bych už měla tolik naváto? Ne, i můj doprovod se shoduje, že zamíchat ty tři sklenice, nerozeznají je.

Začínáme mít naspěch. Zbývají čtyři sklepy a znovu je tu hlad. Z prasete už zbyl jen mastný rožeň, klobásy už taky nejsou, musíme se spokojit s kuřecím hambáčem. Aspoň že ho můžeme spláchnout moc pěkným plným hutným Zweigeltrebe 2007 u pana Lumíra Koňaříka. V členitém sklepě je možné se posadit na dřevěné lavice, jako stylové stolečky slouží soudky. Vychutnáme si ještě lahodný a příjemně se popíjející Ryzlink vlašský ročníku 2006, ale pak si chuť trošičku pokazíme poněkud mdlým Rulandským bílým 2006 a mírně rozkvašeným Sauvignonem 2004. Ale za krásný zweigelt má pan Koňařík bod.

Všechny body naopak ztrácí pan Zdeněk Hujňák ze sklepa s devítkou. Chápu, že je vinař rád, když lidi kupují, ale sklepy měly být otevřeny do šesti - už hodinu před tím pan Hujňák jen hledá prázdné lahve, aby v nich mohl lidem prodat víno. Chvíli bezradně stojíme, koukáme po sobě, kolem pobíhá vinař a zřejmě členové jeho rodiny, všichni po sobě křičí, sem tam se potácí notně ovínění lidé, kteří už zřejmě netuší, proč tu jsou, jak se sem dostali a hlavně jak se dostat ven. My se dostali ven rychle. A bez ochutnání.

Ve sklepě č. 7 u pana Ladislava Skopala koštujeme jakostní Müller-Thurgau 2008 a jakostní Modrý Portugal 2006. Portugal byl fajn, pěkná barva, ovocná, nekomplikovaná chuť. Do mullera spadla manželovi kukuřičná křupka dřív, než jsem stačila ochutnat. Prý dobré to bylo.

Poslední sklep, osmičku, nestíháme. Chceme se ještě vrátit k panu Švédovi, jehož bílým vínům hodláme dát své hlasy. Sklepy se pomalu zavírají, zábava bude pokračovat jinde. Snad vína pana Luboše Večeři ochutnáme příště. Je čas přesunout se do Sokolovny, kde vyvrcholí celodenní koštování vyhlášením vítězných vín.

Z bílých vín volíme s manželem odlišně, já Sylván, on Sauvignon, obojí od pana Švédy. Ten nakonec v kategorii bílých vín vítězí, ale s onou měděnou rulandou. Je zřejmé, že jeho bílá se opravdu povedla. Z červených volíme shodně Zweigeltrebe rodiny Radových, které vzápětí shodou okolností vyhrajeme v tombole. Vítězem mezi červenými je barikový Modrý Portugal pan Horta. Ale jo, byl pěkný. Nejlepší kolekci podle nás nabídl Lahofer, vítězí ovšem již zmiňovaná, z našeho pohledu naprosto nepoživatelná sladká vína pana Čepa.

Masopustní veselice pokračuje tancem za doprovodu kapely Černý kašel. Ten rozhodně není dýchavičný! Kluci hrají dobře. Zaskáčeme polku, pošlapeme si nohy při valčíku (zkuste ladně tančit v rakváčích obalených blátem), zatrsáme při vykopávkových hitech a zamlátíme hlavami při rocku (krk mám namožený dodnes). Ale pak už radši jdeme, cesta do Znojma sice není dlouhá, ale vezmeme-li v úvahu náš dnešní výkon, je lepší vyrazit dřív než později. Penzion nacházíme snadno i podroušení a potmě, siluety kovošrotu proti hvězdnaté obloze nás bezpečně vedou až k loži. Prostě romantika. Vlastně přímo Valentýnská, je přece 14. únor!