O Víně

Pozvánka na burgundsko se neodmítá. Tlačil jsem ale na přesný degustační list, abych věděl, do čeho jdu. Přeci jen tisícovka nejsou úplně malé peníze. Degustační list jsem brzy i obdržel, podle očekávání jsem dost z toho už znal, ale třešnička na dortu, která je lhostejná k tomu, na jak obyčejném dortu si sedí, tam Pavlovův reflex zafungoval: Domaine Comte George de Vogüe: Chambolle-Musigny 1er Cru „Les Amoureuses" 1997.

Nakonec to ale bylo celé jinak. Ta ostatní vína vůbec nebyla taková nuda. A třešnička se mi do top ten nezapsala.

Domaine Etienne Sauzet
Prezentoval Benoit Riffault, zeť majitele. Tuto doménu dost vynášel Robert Parker, u Coatse jen jedna hvězdička. Tak bych spíš čekal, že to bude nadubované jako blázen. Ale on sám prezentoval filosofii vinařství jako „purity, elegance, terroir" a právě kladl důraz na to, že nepřebarikovávají, že Village vína zrají v sudech, které jsou nové jen z 20 %, maximum je 40-45 % nových pro Montrachet. Co mne tedy trochu rozhodilo, že při vyjmenovávání „jejich" apelací uváděl čtyři Grand Cru: Montrachet, Chevalier-Montrachet, Bienvenue-Bâatard-Montrachet a Bâtard-Montrachet a celkovou výměru jejich vinic 12 ha. U nového Cliva Coatse je to ovšem jen 9 ha a bez prvních dvou Grand Cru. Na jejich webu (který ale není dvakrát aktuální) je to dle Coatse, ovšem vína z těch prvních dvou cru jsou tam zastrčená v seznamu vín jako vína vyrobená z nakoupených hroznů. Jinak je to doména jednou nohou tradiční, druhou modernější (po 12 měsících v sudu vína zrají ještě 6 měsíců v nerezu a jsou filtrována). Ptal jsem se tedy, jak to mají s chemií. Prý organické zemědělství cítí jako základ, sami nepoužívají až na měď a síru žádnou chemii, pohlížejí na biodynamii (dobře reprezentovanou v jejich vesnici Domaine Leflaive) jako na vrchol a vzdálený cíl. Sledují to a v malém zkouší. Prakticky všichni hosté z Burgundska opakovali při svých vystoupeních, že sice slunečné roky jako 2005 jsou možná koncentrované, mohutné a drahé, ale podle nich nejsou pro Burgundsko typické a ve vínech z takových let není terroir patrný. Podle jejich verze je terroir nejlépe vyjádřen v tzv. slabých letech, nedali dopustit na ročníky 2004, 2001, 2007, 1993. Zajímavé, dosud jsem to slyšel vždy přesně naopak.

Chassagne-Montrachet 2005 - barva lehce nazlátlá, vůně tedy navzdory ujištěním na mne už docela s patrným nadubováním, do páleného cukru, fíků. Mění se roztomile podle toho, jak se sklenkou (Spigelau) mícháte nebo ne. Skoro lepší nemíchat, pak se tam za chvilku nahromadí docela zajímavé minuciózní odstíny, třeba rozmáčklé berušky. Chuť taková...Chassagne (opravdu terroirová), vesnická, nic přehnaně ušlechtilého, v dochuti, pálivější, dřevitě persistentní.  
***(*)
(Zapomněl jsem podotknout, že oba bílé vzorky byly po zkušenosti z dopolední degustace hodinu před začátkem zdekantovány do štíhlých karaf. V létě jsem pil totéž víno nekarafované a to mělo po otevření spíš neutrální nenápadnější projev, až oteplením začala lézt vůně vanilkového krému a začínala být patrná zajímavě komponovaná chuť s „inteligentní" kyselinou.)

Puligny-Montrachet 1er Cru „Les Folatières" 2004 - Tato vinice je mi vizuálně hodně sympatická. Je taková roztříštěná, proložená kusy zdivočelé zeleně. Ostatně není to tak dávno, co teprve pokroky v zemědělské technice dovolily tento kus divočiny s příliš mělkou vrstvou zeminy obdělat. Víno má o dost jasnější zlatavou barvu. Ve vůni mne ovšem zarazilo na první dojem něco houbovějšího (žampion z plechovky), ptal jsem se Belcarnena, jestli to není korek, ale jemu se to zdálo spíš jako mokré dřevo. Zkoumám, pak se mi to zdá víc jako hodně vlhká zeď, ale jde to vymíchat, až to skoro zmizí a převládne jemná ovocitost. I v chuti už je toto víno o poznání více elegantnější, jemnější, méně vyztužené dřevem, s přirozeným až ryzlinkově nakyslým závěrem. Mění se dost zajímavě, je zábavné vracet se k němu po chvílích, zkoušet různě intenzivně míchat. Víno na celý večer.
****(*)
(Pil jsem před půl rokem ročník 2003 a ten mi přišel víc nadubovaný, nasládlý, mohutný, pálivý, ne moc v klidu a rovnováze)

Domaine Comte George de Vogüe

Tříhvězdičkové (Coates) kultovní vinařství jehož ceny jsou pro normálního smrtelníka někde nad mraky. Doložený původ rodiny do roku 1415, dnes vinařství řídí 21 generace, sestry Marie a Claire. Přednášel nám Jean-Luc Pépin. U takové domény by se i snesla trocha aristokratické hrdosti a pýchy, ale on i ostatní dva hosté z Burgundska vystupovali neobyčejně civilně, „normálně". Proto jsem původní název článku přepsal z „Elita Burgundska" na „Lidé z Burgundska". Nikdo z nich se nás nesnažil čímkoliv ohromit nebo přesvědčit, prostě jen tak povídali, jak ta vína dělají, jaká si myslí, že by ideálně měla být. Jean-Luc mluvil hlavně o terroiru, o tom, že i přílišná vyzrálost hroznů a příliš teplé roky ho dokáží zastřít. Oni též používají jen menší podíl nových sudů, sbírají v tu správnou dobu. Dokázal o klimatickém průběhu každého ročníku mluvit, jako by to byl obraz starého mistra.

Chambolle-Musigny 2004 - drahokamově jasná rubínová barva. Mícháním třešničková ovocitost, rybíz, červený angrešt. Přestanu-li, pak se opět dostavuje něco minoritního, zajímavého, mineralita, sklepní omítka. Chuť koncentrovanější, vybraná (třešňový likér, třešňovice, třešňová bonboniéra). Je tam ta Chambolle ženskost, hladkost, měkčí projev. I když to můj popis moc neevokuje, předností tohohle vína je jeho sympatická otevřenost, přirozenost.  ****(*)
(Pil jsem ročník 2005 a tam mi ta třešňovitost přišla až nepřirozená, jak v třešňovém jogurtu - ale to je asi ročník na delší běh.)

Chambolle-Musigny 1er Cru „Les Amoureuses" 1997 - Území pod Le Musigny je něčím zvláštní. Nejde ani o to, že toto Premier Cru mnozí považují za neoficiální Grand Cru, jde mi víc o tu atmosféru místa. Vážnější hlubší barva. Vůně velkého vína, která se nelehko separuje na nějaké složky. Z ovoce nejvíc podobné brusince (čerstvé). Mícháním cosi jako malinový bonbón. Ale chuť mi trochu zklamala. Coates sice o tomto konkrétním víně mluví jako že už je na vrcholu teď (a setrvá klidně do roku 2020), ale mně přijde, že je ještě taková nedovyvinutá, nezharmonizovaná, jako předčasně otevřené mladší Grand Cru. Míchání trochu pomáhá ohladit, ale postrádám alespoň náznak stařinkové nazrálosti. Koupit si tohle domů (lahev 21.206Kč) a na základě coatesových poznámek načít, nadával bych si do důvěřivých hlupáků a psal Coatesovi dopálený dopis. Je tedy pravda, že Coates toto víno nehodnotí nijak vysoko, poznamenává, že ve finese je pod standardem vín z této polohy, ale dodává, že to je ročníkem (O tomto ročníku se Jean-Luc vyjadřoval jako o slunečném roku s dlouhým indiánským létem, kdy se nevyskytovaly žádné houbové choroby). Mimochodem: navzdory tradovaným pověstem a bájím musím místopřísežně prohlásit, že klín zamilované ženy tedy voní úplně jinak. :-) ***(**)

Domaine Joseph Voillot

Tato doména v porovnání s předešlými se zdá nejméně hvězdná. Ta se na dražbách nevidí, ale Coates o ní mluví jakože tam dělají velmi dobrá vína. Měl se dostavit Jean-Pierre Charott, ale z nějakého důvodu, snad nehoda, zaskakoval chlapík s anglickým jménem, které jsem nezachytil, ostatně i u většiny poznámek z jeho výkladu mám otazníky, protože mluvil hrozně rychle. Než jsem dopsal slovo, byl v další větě.

Volnay 2005 - dost mne zarazila barva s nafialovělým štychem. To zcela narušilo mou teorii o tom, že pinot je vždy do rubínu, granátu, cihlově červené až naoranžovělé, nikdy do fialova, pokud ho někdo něčím nepřibarví. Belcarnen suše odvětil, že taky nevím, čím tohle Volnay přibarvili, třeba třemi procenty Gamay pro lepší ovocitost. Vůně ovšem není prvoplánově ovocitá, spíš jemnější, malinová, jahodový kompot, jahodový pudink. I chuť je celkem přirozená, ovocitost je ve vyváženém poměru k prosté mineralitě. Delší ohnivější závěr s trochou třísla. Zní to hrozně, ale skoro mě to bavilo víc než Amoureuses.
****
(Pil jsem toto víno už před půl rokem a cítil tam tehdy navíc i náznak nové kůže a zahradních květin.)

Pommard 1er Cru „Les Pezerolles" 1998 - Tato trať leží blízko hranice s Beaune, ve svahu nad daleko proslulejšími Les Epenots. Temnější granátová barva, hutnější, kompaktní mužná vůně, tříslovinná sevřenější chuť typická pro Pommard, ale už věkem srovnanější (mladé Pommardy mi skoro vadí, sednou mi z Burgund asi nejméně). Tříslo sice ještě neustoupilo, ale možná je takto Pommard lepší než nějaká vyžilá stařinka.   
****

Fakt pěkná degustace. Každé víno pěkně hovořilo o místě a době svého vzniku více něž o sudu a vinaři, nic nebylo přehnaně nakrášleno, pohoda s lidmi a víny z malého velkého Burgundska.