O Víně

Jak tam? Samozřejmě, že to, že celá reprezentativní akce představení burgundských vín a vinařů je zadarmo, má svůj háček – je přístupná jen profesionálům nebo váženým osobám pozvaným přímo pořadateli nebo prezentujícími se vinaři. Samozřejmě, že plnokrevný Čech najde důvtipnou skulinu, jak s drzým čelem toto obejít. Mně tedy přišlo nejčistší se akreditovat jako novinář – píšu přeci na na www.ovine.cz - an independent wine web. To je také tip pro Vás: příští Grands Jours jsou za rok a půl, tak do té doby jistě stihnete napsat nějaký ten článek pro nás a stát se plnokrevným vinným publicistou :-) Ti, kdo se na to přeci jen necítí, sledujte v předstihu inzerci, z Čech se vypravují i organizované cesty autobusem. V první fázi kontaktujete pořadatele přes web www.grands-jours-bourgogne.com, sekce „Contact“. Dojde Vám heslo (mimochodem je ten rok pro všechny stejné, takže někdy stačí ho jen zjistit od někoho, kdo tak učinil před Vámi), poté přes stejné stránky s použitím hesla vyplníte poměrně podrobný formulář včetně zaškrtnutí toho, na které konkrétní degustace se akreditujete a napjatě čekáte. Dlouho. Ale nakonec zajásáte. Poštou dorazí visačka s Vaším jménem (barva stuhy rozlišuje třeba novináře od sommeliérů), program a instrukce. Pak už stačí objednat nějaký hotel poblíž. Mně se nejvíc líbilo úterý (mé oblíbené obce Morey St.-Denis, Vosne-Romanée a vůbec celé Côtes de Nuits), středa (Corton) a pátek (hlavně kvůli Volnay a Montrachetům). Tolik dní jsem si ale nemohl dovolit, tak jsem škrtnul vše kromě úterý. Jeli jsme v pondělí přes noc, dokud jsem se necítil unavený, pak jsme to zapíchli na pár hodin u nejbližší pumpy a zbytek dojeli brzo ráno tak, abychom byli na místě včas.

Každá ze čtyřech akcí začínala i končila trochu v jiných časech, nejdříve ta Joyaux en Côte de Nuits (vína z Gevrey-Chambertinu, Fixinu a Marsannay, celkem 67 vinařů). Ta se konala v jakési modernější „sokolovně“ v Marsannay. Co se týče místa, ne moc dobrá volba, protože tato vesnice je od ostatních dost odlehlá a doprava ve středověkých úzkých uličkách není regulována značkami, ale pouze pravidlem pravé ruky. To Vás donutí přijíždět ke každému rohu s obezřetností lupiče, tudíž krokem. Původně se nabídla moje manželka, že mi bude dělat řidiče a po dobu degustace se bude procházet nebo si v autě číst. Z noci jsme byli ale trochu ztuhlí a přesezení, tak jsme šli ke vchodu dohodnout, jestli by nemohla přeci jen jít se mnou – bez skleničky, s čestnou přísahou, že je abstinujícím řidičem. Asi nemám dar výřečnosti, protože pořadatelka si z mého proslovu vzala jen to, že je to moje manželka a že řídí. Pohotově ji zapsala na seznam neakreditovaných doprovodů, vyrobila provizorní visačku se jménem a obdarovala ji skleničkou a degustačním karnetem. Celá věc tedy vzala obrat: manželka degustovala se mnou a já poctivě všechno vyplivoval do plivátek, ostatně jako prakticky všichni návštěvníci. Za celý den jsem viděl jen jednoho opilého – a to byl Čech. Jaký rozdíl oproti kterékoliv monstr akci v ČR. U východu jsme navíc všichni dostali trubičku, abychom se radši prověřili, jestli hladina alkoholu umožňuje řízení.

Na degustace jsem se předem připravoval. Bylo mi jasné, že nemohu ochutnat všechno, a tak jsem si předem vypsal jen ty vinaře se slušným renomé a i u nich jen vybraná vína. I tak jsem doplatil na to, že jsem na tuto předpřípravu příliš spoléhal a neztrácel čas studováním degustačního karnetu (který byl k dispozici až přímo na místě). Některá pěkná vína jsem přehlédl a smutně pak koukal večer na pokoji na karnet. S některými vinaři bylo i přes základní znalost francouzštiny těžké se dohodnout, že nechci postupně prochutnat celou jejich nabídku (2-8 vín). Někdy jsem ustoupil já, jindy oni. Z celkem 360 vzorků jsem ochutnal 21. Marsannay – jedna z nejprostších a tím pádem nejlevnějších apelací – v podání špičkového vinaře (Bruno Clair) celkem ujde, jinak spíš jednoduché víno, které nijak zvlášť nezaujme. Fixin, apelace, která to má u mě dobré už od loňska kvůli famóznímu a ne moc drahému kousku od Moillarda, tady v mnou chutnaných vzorcích zaujala jen u Gelina (ovšem Les Hervelets a Clos Napoleon jsou také místní hvězdné polohy), na roveň Moillarda vystoupalo jen hodně tajemné a osobité „Clos de la Perri?re“ 05 od Domaine Joliet a paradoxně nejvíc překvapilo asi Fixin blanc od Faiveley (lehčí, hruškovité, svůdné, jarní). Když se slečna z Domaine Faiveley ve výslechu přiznala, že jde o cuvée s převahou Pinot Blanc, skoro to znělo jako kdyby přídavek této odrůdy byl nelegální. Z Gevrey nejdelikátnější se mi zdálo „La Romanée“ 03 od Domaine des Varoilles a „Les Champeaux“ 05 od Pierra Bourée.

A pak už honem na nejočekávanější akci: Vosne Millésime – Noblesse des Clos Vougeot přímo do Clos de Vougeot. Akce teprve začínala, zaparkovali jsme jako asi sté auto kousek za branou do La Vigne Blanche. V poledne už byla auty obložena celá obvodová zeď a doprava byla blízko kolapsu. (Nutno zmínit, že pořadatelé měli zajištěnu kyvadlovou dopravu autobusy z Beaune na všechny akce, ale bral jsem to jako zdržovačku, auto mi přišlo flexibilnější). I uvnitř to byl masakr. I přes slušnost a kutivovanost všech hostí tam bzučelo jak v úle, strkanicím a frontám se vyhnout nešlo, takže když jsem se tímto vysilujícím husím pochodem probral všemi 57 stánky a z 209 nabízených vzorků prubnul 72, měl už jsem docela dost, i když jsem nepolkl ani kapku. Ostatně tělo si velmi rychle vyvinulo nějaký sebeobranný reflex a nejen, že mě vůbec nelákalo cokoliv pustit dál do žaludku, ale měl jsem spíš pocit, že i kdybych se násilím přinutil, vnitřnosti by to nepřijmuly. Byla to ale velká škola. Kdybych dal jen na dobrozdání věhlasných degustátorů a nakupoval jimi vychválené lahve, asi bych byl často zklamán. Leckteré Grand Cru mi vonělo dost neatraktivně, třeba po lepenkové krabici, krému na boty, liščině, novém PVC lině, zažil jsem tam sirkovou zaprděnost, silný bret a i relativně často dost prostřední nezajímavou chuť. Pravda, všechny vzorky byly prakticky v ročníku 2006, tedy často čerstvě nalahvované, mnohá Grand Cru se možná časem vylepší, ale…taknějak bych odhadl, že mnohá tedy těžko do něčeho fascinujícího. Musel jsem si potupně přiznat, že víc než rozdíly mezi jednotlivými Premier i Grand Cru víno odlišují styly vinařů. Zkoušel jsem nacházet nějaké společné body pro jednotlivá cru chutnáním různých vinařů, ale někdy to byla tak diametrálně odlišná vína… Ale zase dalo se najít vzácně pár jmen, kde srovnávání jednotlivých Premier Cru bylo jako by Vám houslový virtuos hrál na housle různých houslařů úryvek téže skladby. To byly pro mne vrcholy dne – nebyla to série Richebourgů , ani La Grande Rue, ale srovnání pěti Vosne Premier Cru u Bruno Claveliera, dvou u Sylvaina Cathiarda, Thomas Moillard, Albert Bichot, Gros Fr?re&Soeur, A.-F.Gros i Anne Gros – to byla pro mne vína nevšední, originální, osobitá, přitom vína ze stejných poloh u jiných stánků nebyla taková. Spíš bych byl schopen říci: „od toho mi chutnalo skoro všechno“ než „z téhle polohy je to špička ať to víno dělá kdokoliv“. To je vážný argument proti mé interpretaci terroiru, ale dobře mi tak – takových lekcí je třeba. Pětihvězdičkové kusy: „Aux Malconsorts“ 06 Cathiard (zdrženlivější vůně a zdánlivě nenápadná chuť, ale toto víno je skrytý král), „Clos de la Fontaine“ – monopole 06 AF Gros (přezrálá a už zahnívající třešeň, plnost i lehkost ve zvláštním druhu aristokratické elegance), „Grands Échézeaux“ 06 Bichot (krásný a intenzivní závan dehtu, i v chuti svérázné, pražce na slepé koleji v letním večeru), „Richebourg“ 06 Gros Fr?re&Soeur (hloubavá zvláštní vůně na celovečerní přemítání, chuť, která se vydala jiným než ideálním směrem, nezkrocené, osobité), Vougeot 1er „Les Clos Blanc“ 06 Domaine de la Vougeraie (velmi impozantní, přitom svěže stavěné, ne těžké). Nejpozoruhodnější Clos de Vougeot (oba 2006, oba 4,5 hvězdičky): Méo-Camuzet (téměř pohádkově milá vůně i chuť, má v sobě takovou dětskou medvídkovitost) a Thomas Moillard (jemné mužské pižmo, ač se pokládám za 100% heterosexuála, nebojím se říci „sexy“).

Další štace - De Chambolle ? Morey (48 stánků) - se odehrávala v prostoru, který mi přišel nejbližší: v čemsi mezi středověkou stodolou a vesnickým gotickým kostelem (Grange de Salux, Gilly l?s Cîteaux). Notně unaven, ale s chutí do toho. Konec konců Morey-St.-Denis je mému srdci nejbližší vesnicí a Chambolle jsem vždycky chtěl víc poznat. S úlekem zjišťuji, že některé highlighty už jsou vypité! Na stánku u Dujaců už jen bílé Morey, Clos de la Roche v háji, béééé! U Roberta Groffiera a Roumiera už dokonce jen prázdné místo a vypité lahve! Carramba! (a i jiné nepublikovatelné nadávky) Přeskočil jsem věci, co znám (Clos de Tart, Clos des Lambrays, Bertagna) na úkor rozšiřování obzorů. Mé objevy: Pierre Amiot et Fils (konzistentně nadšen ze všeho), Domaine Arlaud, i ten bílý Dujac byl hrdě stavěný, nepoddajný, svěží, Drouhinovo Musigny (Wow! Černá čokoláda, aristokratická noblesa, vyváženost non plus ultra.), Domaine Ponsot (další spolehlivá tutovka, vždy nevšední), Frédéric Mugnier (Musigny, Clos de l´Arlot – tajemná uzavřenější hutná krása). Z asi 210 vzorků jsem tedy ochutnal jen 22, přesto, když jsem počítal statistické průměry, tahle vesnička prostě u mě vede (průměr známek i počet pětihvězdiček). Na odchodu jsem se neudržel a ubufetil aspoň trofej v podobě prázdné lahve Groffierova Chambolle-Musigny „Les Amoureuses“, cestou k autu jsem se bedlivě rozhlédl, přilepil nozdru na hrdlo lahve, nasál (komplexní, hrdě šlechtická i když malinko sirná vůně) a pak obrátil lahev dnem vzhůru a nechal skápnout na jazyk poslední tři kapky (komplexní strukturovaná chuť velkého vína). Vytáhl jsem notes a hrdě vyseknul degustační poznámku - konečně jsem ochutnal Les Amoureuses. Čtyři hvězdy. ?

Finiš se blížil: Les Nuits d´Antan (cca 200 vín z Nuits St.-Georges od 38 vinařů). Na konci svých sil jsem se dopotácel do jakéhosi kulturního domu v Nuits St.-Georges, ale hned u vchodu mne odchytlo press centrum. Bránil jsem se jen chabě (být víc ve formě, uprchl bych) – a vyplatilo se. Coby vlastník novinářské visačky jsem obdržel plný batůžek užitečných věcí (předpřipravené novinářské zprávy z regionu – asi 26 listů plných posledních statistik, ekonomických údajů a nejnovějších aktualit, přehledná brožura o všech burgundských apelacích – údaje a podstatné věci, žádné senilní bláboly, mapa Burgundska, brožura o všech svátcích a akcích do konce roku, turistická brožura na způsob našich vinařských cyklostezek, vývrtka typu dvojčinný číšnický nůž). Hned v úvodu jsem potkal staré známé, se kterými jsem hovořil už ve Vougeotu: Moillardovce. Prochutnal jsem od nich sérii Les Richemones v ročnících 05, 02, 93, 83…abych pochopil, že ne příliš harmonická drsnost a kyselinka přechází časem do obskurních tónů, železitosti a různých vyvanulých dekadencí. K téhle village nevede přímočará cesta. Počítám, že s mým sklonem obdivovat neklasické originální úlety časem tomuhle přijdu na chuť, ale tentokrát jsem na to měl už vybité baterky. Z 36 mnou ochutnaných vzorků dostalo pět hvězdiček jen „Les Damodes“ 98 od Faiveleyho (ale nutno podotknout, že Damodes a Boudots jsou už na hranici Vosne-Romanée a mají svým charakterem blíže k této obci než k Nuits). Zajímavou zkušeností byla degustace bílých vín z Nuits St.-Georges. Do té doby jsem si mysle, že je to jen zmutovaná výjimka u Henriho Gougese, ale chutnal jsem i „Clos de l´Arlot“ blanc (jedna z nejúchvatnějších vinic nejen této obce; víno hruškové ve vůni, moderní svěží, ne těžké) a „Les Terres Blanches“ blanc od Daniela Riona a i od Michelle et Patrice Rion. Zde opět přiznali odrůdu Pinot blanc. Vína se plus mínus podobala předchozímu: hruškovité, prostší a lehčí, pitelné, moderní.

Původní plán byl dojet do hotelu a korunovat večer typickou burgundskou večeří. Realita: představa, že bych pozřel některou z místních specialit a zapil jí červeným vínem mi naháněla husí kůži. Ještě jsem se stačil na posteli probrat papíry nashromážděnými ten den a usnuli jsme spánkem galejníka Jeana Valjeana. Na druhý den jsme měli pozvání k Moillardům na nějaké vertikálky (tyhle masovky vlastně jen sloužily k tomu, aby vinaři na stáncích identifikovali své VIP osoby a pozvali je k sobě do sklepa na lepší), ale časově to nepadalo do úvahy. Měli jsme tak půl hodiny na focení vinic a hodinu na nákup „suvenýrů“ v obchoďácích v Beaune. Celá monstr akce propagující Burgundsko měla zcela opačný efekt: koupil jsem si kus sýru Comté (sousední region) a lahev Vin Jaune z Jury :-)

Jak to uzavřít? Stálo to za to? Prodírat se davem, dávat si u obřích sudových plivátek s plnou pusou přednost s Japonci? Plivat a odlívat? Jsou zkušenosti nabyté v takto nestandardních podmínkách vůbec relevantní či srovnatelné s pokorným propíjením se jednotlivými nakoupenými lahvemi? Samozřejmě že není nad domácí prochutnání, lahev prožitou z ideální sklenky a třeba po troškách sledovat vývoj ve styku s kyslíkem po několik dní. Na duhou stranu mi tento rychlokurs pomohl se zorientovat, najít si efektivně své užší oblasti zájmu, ušetřil mi ve výsledku kopu peněz a hlavně tak deset let života. Díky za to. Díky i Heleně Baker, která to celé v pravou chvíli iniciovala, přispěla radou a dodala sebevědomí.