O Víně

V dnešní době už není problém s nedostatkem nabídky různých akcí více či méně souvisejících či propagujících víno. Prakticky každý víkend se koná minimálně jedna, leckdy i několik zároveň, od lokálních koštů místních zahrádkářů a drobných pěstitelů, přes dny otevřených sklepů až po různé soutěže a nominační výstavy. Co však už problémem může být, je si z této nabídky vybrat. To, proč jsem si tentokrát zvolil zrovna Den otevřených sklepů v Rakvicích, ovlivnily tři následující věci. Tím první byl po dlouhé době volný víkend, který jsem konečně hodlal strávit tak, jak se víkend trávit má, to znamená vším jiným než prací. Druhým důvodem byl nenápadný leták v jedné vinotéce, zvoucí na výše uvedenou akci. A ten třetí a zásadní byl fakt, že jsem se toužil do Rakvic podívat už delší dobu a zatím mi to nikdy nevyšlo. K pochopení toho, proč zrovna do Rakvic, si dovolím malou odbočku.

Od okamžiku, kdy mě víno prvně oslovilo tak, že jsem ho začal vnímat i jinak než jen jako zdroj ethylalkoholu, uběhlo už spousta času. S postupem doby jsem kromě vědomostí začal doma hromadit i lahve. Logicky došlo na další z variant Nerudova problému „Kam s nimi?“. Vymezený prostor přestal přes veškerou moji snahu stačit. A že jsem se opravdu snažil svědčí občas až 80 lahví narvaných v chladící skříni pro 60 lahví. Protože u vína je důležitá redukce, vydal jsem se touto cestou i já. Jak v počtu oblíbených odrůd, tak i v počtu vinařství respektive oblíbených vinařských destinací. Většina mých vín dnes pochází zhruba ze 6-7 lokalit respektive vinařů. A jednou z nich jsou právě Rakvice. A zatímco v Bílovicích, Znojmě, Blatnici či Dolních Dunajovicích jsem byl už několikrát, tak Rakvicemi jsem doposud ani neprojížděl. Tento stav jsem hodlal co nejdřív napravit a výše zmíněná akce se jevila jako ideální příležitost.

V sobotu ráno opět přišlo nepopulární časné vstávání. Zatímco ve všední den cesta z mého bydliště na Hlavní nádraží trvá 30-40 minut, tak v sobotu ráno hodinu a půl. O to více jsem byl rozladěn z desetiminutového zpoždění vlaku do Brna. České dráhy však jezdí přesně. Proto bylo desetiminutové zpoždění udržováno celou cestu. Za sedm minut navazující spoj do Rakvic opustil brněnské hlavní nádraží také na minutu přesně. To znamenalo beze mě. A nejen beze mě, ale i bez několika známých, které jsem během následujících dvou hodin při čekání na další spoj potkal. Všichni jeli stejným směrem. Teda skoro stejným. Ten samý den se konaly „Otevřené sklepy“ v nedalekých Bořeticích. O tom, že ty rakvické byly opravdu dokonale utajenou akcí, jsem se ujistil na nádraží v Zaječí. Celý vlak zde přestoupil na lokálku do Bořetic, jen já osamocen jsem pokračoval dále na Rakvice. O dvě minuty později jsem se konečně dočkal. Rakvice!

První písemná zmínka o Rakvicích pochází z roku 1248, ale dokladem toho, že zde mnohem dříve existovalo pravěké slovanské osídlení, jsou nálezy slovanské keramiky. Slovanské sídliště zde zřejmě existovalo až do 13. století. Po roce 1248, Rakvice několikrát změnily majitele, až se na konci 15. století dostaly do rukou pánů z Lipé . Před třicetiletou válkou se Rakvice staly městečkem, Bočkajovskými a Uherskými vpády však zpustly tak, že se staly opět vsí. Přesnější údaje o velikosti obce jsou až ze 17. století. Před třicetiletou válkou tu bylo 101 selských gruntů, z nichž válku přežilo pouze 31. V druhé půli 17. století docházelo k obnově gruntů velmi pomalu. Ještě v roce 1716 bylo ve vsi napočítáno 718 obyvatel, žijících ve 105 selských a 48 podružských rodinách. Nejvíce obyvatel měla ves v roce 1930, kdy zde žilo 2403 osob. Při posledním sčítání lidu v roce 1991 tu bylo zjištěno 2105 obyvatel v 622 trvale obydlených domech.

Rakvice! Patnáctá největší vinařská obec v Česku. 206,5 ha registrovaných vinic. 508 pěstitelů révy vinné. Kromě spousty malých vinařů i sídlo několika větších a známějších vinařských podniků, s jejichž výrobky se lze setkat i na pultech větších krámů v tuzemsku (Réva Rakvice, Vinselekt, Víno Rakvice).

Rakvice! Maličká zastávka na náspu hlavní trati Brno-Břeclav. Přepadl mě podivný pocit. Jako ve filmu. Atmosféra spíše než jihomoravskou vísku připomínala městečko na mexicko texaském pomezí. Takřka v pravé poledne vystoupí osamělý cizinec jako jediný z vlaku. Vlak zmizí v dáli. Zatímco skoro celou cestu z Prahy do Brna pršelo, tady na obloze nebyl ani jediný mráček.ve stínu přes 30 °C, na slunci ještě mnohem víc. Všude ticho. Nikde ani živáčka. Nikde žádný ukazatel, nikde žádný ukazatel vítající návštěvníky akce. Opuštěné ulice, tiché domy a rozžhavený vzduch tetelící se nad rozpálenou silnicí. A nemilosrdné spalující slunce, před kterým není úniku. Vybaven jen špatnou mapou z internetu jsem doklopýtal na náměstí. Nápis na pamětním desce před kostelem mě ujišťuje, že nejsem v městečku na mexické hranici, ale opravdu v Rakvicích.

Pořád ale nikde žádná živá duše, nikdo, koho bych se zeptal na cestu. Veden spíše intuicí pokračuji po hlavní ulici vedoucí na jihovýchod. Konečně otevřená hospoda, zkusím se v ní zeptat na cestu do penzionu, kde mám zamluven nocleh. Leč první dvě živé osoby, které jsem zde potkal, rychle zahnaly mé nadšení. Ani číšník ani kuchař nebyli místní a vyznali se zde snad ještě méně než já. Hosti žádní a tak zklamaně vycházím ven a pokračuji dále po cestě. Takřka na konci obce se na mě konečně usmálo štěstí a já vstoupil do hledaného penzionu „U Šutráků“.

Těm, kteří vydrželi číst až sem a začínají se ujišťovat, jestli jsou skutečně na správném portálu a píše se o víně, se za tento rozvláčný úvod omlouvám. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl na cestě od 6:00 a do dveří penzionu vkročil ve 13:30, nechci hned servírovat víno. Jen ať si taky trochu užijí a vidí, že poznávání vína není jen zábava, ale i tvrdá řehole! No a ti, kteří nevydrželi a až sem to nedočetli, mají smůlu. Těm se omlouvat nebudu.

Tak jsem si vylil žluč a teď už jen samá pozitiva. Doufám. Protože i v reálu se má situace obrátila k lepšímu. Ubytování proběhlo bez problémů. Navíc i penzion byl zapojen do akce, takže jsem na místě zakoupil vstupenku, obdržel skleničku s logem obce, přehlednou mapu, čtyři padesátikorunové kupóny na nákup vín a visačku návštěvníka. To mi ušetřilo další cestu na opačný konec obce, kde se nacházela sokolovna, která byla na pozvánce uvedena jako oficiální registrační místo.

V restauraci penziónu prezentovali svá vína dva účastníci akce, Sdružení Nečas+Průdek (bývalé Vinstars) a vinařství Šabata. Na seznamu byl uveden i třetí, p. L. Skrýval, ale toho jsem asi přehlédl. Protože obě zmíněná vinařství trochu znám a navíc jsem byl postižen naivní a zcela falešnou představou, že sem ještě během večera zavítám na podrobnější ochutnávku., ochutnal jsem jen dva zavinovací vzorky. První vzorek hned jednu z mých dvou největších favoritek mezi odrůdami pěstovanými v Rakvicích. Veltlínské zelené. Výrobce N+P, ročník 2006. pozdní sběr. Krásné plné víno s mandlovou chutí a jemně kořenitými tóny, ve vůni decentní aroma zralých hroznů. Od p. Šabaty pak MT 05. Rovněž pěkné víno, byť v závěru mi dojem pokazila výraznější hořčinka.

Takto posilněn jsem nahlédl do mapy a naplánoval další cestu. Vybrat mezi 25 vinaři bylo opravdu složité. Předem jsem vyloučil velké podniky. Ne že by mě vůbec nezajímaly, ale bylo mi naprosto jasné, že nemůžu stihnout vše. K první návštěvě jsem zvolil Vinařství Vajbar. Za prvé úplně stranou od ostatních vinařství a musel jsem se vrátit téměř zpátky na nádraží. Za druhé jsem se už s víny p. Bronislava Vajbara několikrát setkal. Bohužel vždy jen s omezeným množstvím vzorků maximálně 4-5, které mě však vždy velice zaujaly. No a hlavní důvod byl, že p. Vajbar je dle mého názoru tvůrce jednoho ze dvou nejlepších Cabernetů Moravia, které jsem kdy pil. Jeho CM05VzH bylo naprosto jedinečné víno, ze kterého jsem byl unesen nejen já, ale i spousta mých přátel ve víně. Víno je bohužel už dávno vyprodáno, proto jsem byl zvědavý zda existuje nějaký nástupce z ročníku 06. Díky nově nabyté mapě jsem vyrazil zkratkou zadem z penziónu přes humna. Tím se mi objasnila záhada vylidněné obce. Všichni totiž byli na místním koupališti. Asi jediná rozumná činnost v tomto počasí. Jen ne zcela duševně zdravý jedinec v tomto vedru pobíhá rozpálenými ulicemi s batohem na zádech, skleničkou v jedné, s poznámkovým blokem a mapou v druhé ruce a s fotoaparátem na hrudi. Do Vinařství Vajbar jsem dorazil jako první návštěvník (možná i poslední). Kamarádí majitele se nepočítají. Konečně jsem měl možnost poznat širší produkci vinařství. Poměrně široká nabídka odrůd v kvalitě od jakostních vín po výběr z cibéb, od suchých po sladká, celkem 23 vín v nabídce. Protože nemusím všechny odrůdy a rovněž vína vysokým zbytkovým cukrem, nepřechutnal jsem všechny vzorky. Zahájil jsem Nb06k, suchým, svěžím, lehkým a příjemně pitelným vínem. VZ06ps bylo pěkné plné víno, cukr umně sladěný s kyselinou a hlavně nádherná vůně zralých hroznů. Polosuchá Pálava06ps byla rovněž velice pěkné víno, z toho co jsem měl doposud možnost v této odrůdě ochutnat si dovolím tvrdit, že měla svůj obvyklý odrůdový projev. Leč já osobně jsem této odrůdě nějak nepřišel na chuť. Za to pan Vajbar ji má dle jeho vlastních slov v oblibě, což se dá usuzovat i z toho, že kromě této polosuché měl v nabídce ještě Pa06vzh polosladkou a Pa06vzc sladkou. Ani jednu z nich jsem ale neochutnal. Další mnou ochutnaný vzorek byl RV06ps suché. Svěží, se silnější kyselinkou. Dle mého názoru by si zasloužilo ještě nějaký čas trochu se vyležet. Jinak opět pěkné víno, hodně odrůdově charakteristické. Vinař s ním byl velmi spokojen, má oblíbená odrůda to ale není. To k Ryzlinku rýnskému mám úplně jiný vztah. Zdejší RR06ps byl krásně voňavý, plný v těle se svěží kyselinou. Byť ještě mladistvě bujarý ve svém projevu, tak to bylo víno, na kterém bych si pochutnal i v jeho současném stavu. Další bílá ani rosé z nabídky jsem už nechutnal (IO, RB, Ch, Sa, TČ) a přešel jsem na červená. Hned první vzorek nasadil vysokou laťku. MP06ps s tóny zralých malin, jemně sametovým projevem a přitom překvapivě plného těla. Sympatická Frankovka 06ps, ovocná se svěží kyselinkou. André 06ps splnilo mé předpoklady. Chuť zralých višní, v dochuti silná kyselina a vyšší tříslo. Jsem přesvědčen, že André je odrůda na delší trať a málokdy bývá pitelná po půl roce od sklizně. Tohle víno mi to opět potvrdilo. Kdo má rád robustnější vína a má možnost si je uskladnit a vyčkat až přijde jejich čas, tak tohle je víno přesně pro něj. Teď jsem se konečně dočkal i já. CM06ps pěkné plné víno s chutí přezrálého červeného ovoce (třešně, višně, slívy). V dochuti ještě trochu vyšší kyselinka, která ale nepůsobila nijak rušivě, spíš vínu dodala šťavnatost. Po zkušenosti z CM z minulých let od tohoto vinaře věřím, že se bude jen lepšit a lepšit. Poslední ochutnané víno byl CS06ps. Víno to nebylo špatné, ale po nadupaném André a plné morávii a sametovém portugalu to byl krok zpátky. Čas zde ubíhal strašně rychle. Ochutnávaná vína byla skvělá a navíc p. Vajbar se právě vrátil z Itálie, kde navštívil několik vinařství v městečku Tramin. Proto kromě povídání o jeho vlastních vínech jsem se dozvěděl i spoustu zajímavostí z výše uvedené italské oblasti. Vydržel bych zde klidně celý den a nikam jinam bych už nemusel jít, ale vzhledem mé ranní cestovní anabázi jsem se nakonec přeci jen rozloučil a pokračoval dále. Nejbližší další sklep ležel až v centru obce. Nově natřená fasáda svítila do dálky jasně zelenou barvou. Nade dveřmi sklepa byl nápis „Rakvický mamut“ doplněný ilustračním obrázkem. Lehce udiven jsem sestoupil do hlubin sklepení. Zde se mi dostalo vysvětlení. Při kopání sklepa konce 40. let zde byla nalezena kostra mamutí samice s mládětem. Majitel sklepa mi dokonce ukázal několik úlomků mamutích kostí, které lze dodnes občas najít v okolí. Vinař zde hospodařící se jmenoval opět Vajbar. Tentokrát však Miloslav. Počet prezentovaných vín a množství prezentovaného vína bylo nižší než u předešlého jmenovce. Rovněž rukopis vinaře byl odlišný. Jako první jsem ochutnal pětici mladých bílých vín. Jako první VZ06ps. Pěkné plné víno s jemně hořkomandlovou chutí. Překvapivě ovocný Nb06ps. RR06ps se mi moc nelíbil, připadal mi krátký a s nízkou kyselinou. Slušná suchá Pa06ps s jemnými tóny vanilky a koření. Solidní RV06ps, ale jak jsem psal výše, tak tato odrůdami zaujme jen málokdy. TČ06ps jsem vynechal úplně. Všechna bílá vína byla slušná, jen mi připadala strašně uzavřená a s velice nízkou intenzitou vůně. Proč tomu tak asi bylo jsem, jsem možná pochopil o chvíli později. Přeskočil jsem Fr06 rosé a ochutnal trojici červených vín. André06, Fr06 a CS05. Vína byla pěkná a svěží s velice ovocným projevem. Jejich lehčí styl mi evokoval spíš rosé než červené. Obzvláště CS bych se i přes jeho barvu nebál označit za rosé. A nemyslím to nijak hanlivě. Pak přišla pro mě výjimečná záležitost, kvůli které stojí za to navštívit dny otevřených sklepů. A tou jsou různé archivní kousky. V případě p. M. Vajbara nešlo jen o jednu perlu, ale měl jich hned několik a dokonce byly i k prodeji. Teď jsem taky možná pochopil uzavřenost jeho mladých bílých vín. Pan Vajbar dělá vína v menších partiích a takzvaně „po selsku“. Opět tímto výrazem nemyslím nic hanlivého. Spíše to, že vína nejsou nijak technologicky znásilňována a nic není zbytečně uspěcháno. Možná i trochu vyšší zasíření mladých vín. Taková vína jsou pak na delší dobu, kdy teprve po čase se projeví jejich kvality, což se ukázalo na následujících vzorcích. Nb04k se sice nedá považovat za archivní, přesto zde byl oproti mladému kolegovi jasný posun. Víno samo jako by se rozzářilo. Jemná šťavnatost decentní lahvové zralosti, svěží a harmonická kyselina, lehká minerální dochuť. RŠ2000ps opět pěkně lahvově zralé, ve víně se rozvinuly charakteristické odrůdové znaky jako chlebovinka a atd. Sauvignon 93 byl na svůj věk neuvěřitelně svěží víno. Důvod proč mě osobně až tolik nechutnal nebyl ten, že by to bylo špatné víno. To vůbec ne. Ale to co na Sa preferuji jsou jeho primární aromata a ta zde z pochopitelných důvodů chyběla. Přesto to bylo krásné víno, stěží uvěřit, že bylo 14 let staré. Další vzorek Ch88. Tohle víno se mi nejen líbilo, ale i mi chutnalo. Slané máslo, pražené oříšky, pěkná lahvová zralost podpořená pořád svěží kyselinou. V dochuti pak výrazná minerálnost až se mi prášilo od pusy. Protože v nabídkovém listu bylo Chardonnay uvedeno jako poslední položka, tak jsem se tímto vínem kochal trochu déle. Pan Vajbar vida mé nadšení, zašel ještě hlouběji do sklepa přinesl ještě jedno víno mimo seznam. Muller Thurgau, ročník 1991. „Mulerku“ mám docela rád, i když hlavně v jejím mladém věku. Zde jsem netušil, co mám očekávat. Znovu se mi potvrdilo, že člověk nemá trpět předsudky, opakovat klišé a přijímat obecnosti. Protože to co přišlo, převrátilo mé dosavadní zkušenosti s touto odrůdou zcela naruby. Aroma rozkvetlé louky se hrnulo ven ze sklenice. Dlouho trvající chuť, neuvěřitelná svěžest a ani stopa po stařince. Hořčinka se krásně snoubila s kyselinou, asi nejlépe bych to přirovnal ke zralému grepu.

Opět trochu odbočím. Paradoxně se obecný zápor nízké návštěvnosti akce proměnil v moji osobní výhru. Zatímco na některých akcích bývám rád, když si mě vůbec někdo všimne a alespoň mi trochu vína, něco se dovědět už bývá totálně nemožné. Tady jsem si nemohl na nedostatek pozornosti stěžovat v žádném ze sklepů, které jsem navštívil. Vinaři mi byli k dispozici a ochotně mi odpovídali na všechny mé otázky. Pokud mi na něco neodpověděli, tak jedině proto, že jsem se na to zapomněl zeptat. Bohužel můj původní časový harmonogram dostával čím dál tím větší skluz. Občas jsem se proto rozloučil i dříve než bych sám chtěl. Z Ravického mamuta jsem zamířil k nejbližšímu sklepu. Tím byl sklep pana Zdeňka Klímy. Tento vinař mi nebyl úplně neznámý, s jeho víny jsem se už několikrát setkal. V jeho sklepě jsem konečně potkal i jiné návštěvníky akce. Odrůdová skladba vín p. Klímy není široká, ale to nemusí být na škodu. V jeho sklepě také nelze hledat nějaké extra moderní technologie a zařízení. Jeho vína jsou dělána klasickými metodami, s poctivým osobním přístupem. První ochutnané víno bylo lehké a svěží VZ06k. Další vzorek byl rovněž VZ06, tentokrát ale v pozdním sběru. Moc pěkné víno, v jeho popisu se asi budu už opakovat. Plné v těle, příjemně a mazlivě se převalovalo v ústech. Po polknutí se v dochuti projevila pikantní kořenitost a pepřovitost, která mě přemlouvala k dalšímu doušku. Tentokrát jsem odolal a vyzkoušel následující Nb06ps. Mírný zbytkový cukřík toto víno příjemně zakulatil a propůjčil mu překvapivě ovocný charakter. Pěkné víno, ale osobně mám rád jiné neuburky. MM a rosé jsem vynechal a dal si červené. CM05 bylo sice jen jakostní, ale velice sympatické víno. Nekomplikovaná a přímočará chuť mi připomínala zralé třešně jedené přímo ze stromu. Fr06j byla svěží a ovocná s trochu vyšší kyselinou. Druhá Fr04j mi nechutnala vůbec. Vysoká kyselina působila hodně agresivně a neharmonicky. Spravil jsem si proto chuť ještě douškem výše zmíněného CM, zakousl něco z dobrot připravených pí. Klímovou a namačkal spoušť fotoaparátu. Nejdříve třikrát zbytečně a neúspěšně. Po upozornění jiného návštěvníka na nesundanou krytku objektivu jsem tento malý nedostatek pohotově odstranil a zmáčknul spoušť ještě několikrát úspěšně. Poté jsem se rozloučil, popřál zdaru a šel k sousedům.

Sklep pana Jaromíra Nečase z venku vypadal spíše jako garáž. O to větší překvapení na mě čekalo po slezení schodů do suterénu. Sklep se skládal z několika místností, všechny byly zastropeny cihelnými klenbami, přičemž centrální místnost dokonce klenbou kupolovitou nikoliv standardní valenou jak bývá obvyklé. Opravdu krásná řemeslná práce, která se dnes málokde vidí. Však byl na nemajitel a zároveň tvůrce jaksepatří pyšný. Pan Nečas se ukázal být nejen zdatným zedníkem, ale ještě zdatnějším vinařem. Žádné lehké víno na rozcvičku, ale hned těžké kalibry. Robusní a ovocné RŠ06ps, jehož vůně dlouho držela v prázdné skleničce. Krásný kabinet VZ06, ve vůni hrozny, v chuti mandle. SZ06ps byl můj jednoznačný favorit. Takhle pěkný sylván jsem už dlouho nepil. Slušný RV06ps, byl trochu hendikepován ochutnáním po předchozím sylvánu. Hibernal06ps bylo sice suché víno, přesto chutnalo sladce. Těžko soudit, zatím jsem moc Hibernalů neochutnal, ale začínám mít pocit, že sladčí projev možná patří do projevu této odrůdy. Pak jsem ještě ochutnal dvě pěkná červená. Sv a RM. Bohužel, bližší údaje jsem si nezapsal. Snad jen to, že jedno z nic bylo barrikováno. Což byl onen důvod, proč jsem si nic nezapsal. Ač osobně nejsem velký přítel barikování, tak zde jsem si dovolil vinaři pochválit jemnou a citlivou práci se sudem, která dle mého názoru vínu prospěla, rozhodně neuškodila. Jiný zde přítomný návštěvník měl názor úplně opačný a navíc byl zapřísáhlý odpůrce barikování. Tak jsme se pohádali a já si už nic nezapsal. Protože mě sylván opravdu nadchnul a Rulandské modré jsem si chtěl přechutnat v klidu domova, koupil jsem si dvě lahve sebou. Ještě jedno malé nedorozumění na závěr, když jsem se zeptal: “Co jsem dlužen?“. „150,- Kč „zněla odpověď. „A za tu druhou láhev?“. „To je za obě“. Hrome, na takové ceny bych si rychle zvyknul.

S touto novou zátěží v batohu jsem překonal pár desítek metrů do dalšího sklepa. Byť pozdní odpoledne, na obloze a v rakvických ulicích stále nemilosrdně kralovalo slunce. Další sklep na cestě jsem málem minul. Nenápadný vstup byl poněkud stranou cesty. Ve sklepě mě přivítali hospodáři pan Gréger a syn. Jednalo se o menší rodinné vinařství opět neoplývající bůhvíjakou nejmodernější technologií. Sortiment prezentovaných odrůd nebyl velký, přesto se jednalo dle mého názoru o povedenou kombinaci klasických odrůd s moderními, vhodných do rakvické oblasti. VZ06 bylo docela slušné, ale ten den jsem ochutnal už několik mnohem lepších. Rv05 byl rovněž slušný, ale taky nijak neoslnil. Hibernal 06 opět překvapil. Možná je to opravdu tím, že se s touto odrůdou nepotkávám moc často. Krásně voňavé víno s ovocným projevem, který bych přiřadil spíše k burgundským odrůdám než ke kříženci Ryzlinku rýnského. Ke zbytkovému cukru jsem si bohužel neudělal žádnou poznámku. Po chuťové zkušenosti se suchým Hibernalem v předchozím sklepě si netroufám odhadovat cokoliv kolem zbytkového cukru v tomto víně. Poslední ochutnané bílé byl RV06. Nyní musím odvolat, co jsem předtím napsal. Protože tenhle ryzlink vlašský mi chutnal. Sice ještě ne zcela harmonický, ale krásná ocelová kyselinka a hrozinkovomedové tóny mi připomněly některé vlašáky z Mikulovska. Po bílých přišla tradičně na řadu červená. Pěkné RM05ps. Napsal bych až typicky odrůdové, ale tento výraz nemám rád a snažím se mu vyhýbat. RM06vzh se mi už tolik nelíbilo, snad jeho přílišné mládí budiž mu omluvou. Totéž lze říci o následujícím CM06. To CM05byl už o poznání dále. Moc příjemné víno, nejblíže bych ho přirovnal k chuti kompotovaných třešní čí slív. Neodolal jsem a další láhev zatížila můj batoh. Protože jsem zde byl opět jediný návštěvník, tak jsem se zdržel v příjemném rozhovoru s oběma vinaři. Respektive teď už se třemi vinaři a jednou vinařkou. Nějak se během chvíle rozmnožili rychlostí, že i vinná kvasinka by jim mohla závidět.

Další sklep se už nacházel v hlavních sklepních uličkách obce, kde se koncentrovalo nejvíce otevřených sklepů. Prostory sklepa sloužily spíše jako galerie obrazů než sklep pro výrobu vína. Není divu, sklep se jmenoval Galerie Sklep a provozovatelem je místní malíř a malovinař pan Miloš Mlha Uhrin. Vína jsem zde ochutnal jen tři, VZ, RB a CM. Žádné nebylo špatné, ale spíše než psaní poznámek jsem se věnoval povídání s majiteli a jejich společností. Nakonec větší atrakcí než celý sklep a galerie jsem zde byl já. To, že jsem přijel až z Prahy, vlakem a na tak dobře utajenou akci, budilo až úžas. Když jsem přidal ještě veselé zážitky z cesty, tak už opravdu nevím, jestli mě měli za blázna, fanatického nadšence do vína, ochmelku maskujícího touhu po alkoholu smyšlenými historkami cestování z dáli či potulného lidového vypravěče, putujícího od sklepa ke sklepu. Protože bylo teprve osm hodin večer, rozloučil jsem se s milou společností a vykročil do ulic zalitých slunečními paprsky slunce zapadajícího nad Přítluckou horou.

Zde nalezený deník vínomile končí. Další jeho osudy se zatím nepodařilo vypátrat. Snad rozbitá sklenička u cesty či podezřele vypasený brouk střežící rozsypané mince, jsou němými svědky jeho dalšího putování, možná dokonce i neblahého konce. Mimochodem, neví někdo, co je to za brouka?

Ze zbytků vínomilcova deníku sestavil a přepsal Petr K.