O Víně

Mám to ale divný zvyk, místo abych svoje penízky pěkně odnesl směnit do nejbližší vinotéky, či jiného obchodu a nebo s nějakou skupinkou kamarádů vyrazil do některého z moravských sklípků, pro mě vzdálených pouhých 100-200 km a tam se zlil jako všichni, raději pohledám na internetu nějakou ohlášenou vinařskou akci, připravím si mapku blízkého okolí, seznam použitelných spojů, brzy ráno vstanu, nachystám svačinu, mnoho hodin za drahé peníze cestuji, pak se vmísím mezi dav místních vinařů, popiji s nimi aj s cimbálem si zabékám a pak zase mnoho hodin jedu domů. Že by ten malý a zcela nepatrný rozdíl v kvalitě vína, kterým se vinaři častují sami mezi sebou a který nabízejí k prodeji ve sklípcích stál za všechny ty útrapy? No posuďte sami.

Na Štěpána jsem vybral Starovice. Ještě jsem tam nebyl a plán cesty vypadal poměrně schůdně. A tak jsem po vánocích vstal, stopem dojel na nádraží, poškádlil kamaráda, který tam bydlí a jednou by se mnou opravdu, ale fakt moc rád vyrazil na košt, skočil do vlaku a přes dvě hodinky relaxoval. A hele zapomněl jsem na svačinu! A to jsem měl v plánu řízeček! To se mi už jednou pěkně nevyplatilo, hladové tělo je proti alkoholu málo odolné a když si uprostřed degustace trošku zdřímnete nevypadá to dobře! Na druhou stranu vánoce jsou i svátky obžerství a z předchozích dnů jsem byl tak najedený, že jsem si na jídlo vzpomněl až ve čtyři. 13:20 hod. dojezd do Hustopečí a další 3 km pěšky. Šlapu si to vánočním městečkem a koukám, jak si lidi žijí a co nevidím! Autobusová zastávka a na ní dva čekající! Prozradili mi, že bus má jet za 5 minut a tak jsem se s nimi 1 km svezl. Na rozcestí na Starovice jsem se hned vydal opačným směrem. Ne že bych měl tak špatný orientační smysl, ale hned za podjezdem pod dálnicí začínali vinohrady a co bych to byl za cestovatele, kdybych se na ně nepodíval zblízka! Pokochal jsem se a vydal se za vínem. V dědině mě čekal další problém. Starovice jsou dědinka půvabná, na dohled od Hustopečí v mírném kopci rozložená, ale na druhý svátek vánoční taky dočista vymetená, takže se nebylo koho zeptat, kde to ten košt mají. Ale zachoval jsem klid a úsměv na tváři, neproklínal kopec, který byl stále delší a strmější, první směr jsem zachytil od místních dívčin a pak jsem už tu a tam viděl někoho z místních, jak vyráží stejným směrem. To je vždy znamení, že jdu správně. Nakonec jsem došel do místní sokolovny včas, jen to chce maličkost, nebát se zeptat. Místní mají různé finty, které by vás rozhodně nenapadli, například tady se procházelo do sokolovny přes hospodu.

Košt byl ve stylu "vinaři sobě". Vstupné 50,- Kč, památeční sklenička 50,- Kč, katalog žádný. Tyto košty si totiž dělají vinaři především pro sebe, aby si udělali názor na vína kolegů a vyslechli si názory na svá vlastní vína. Je to totiž příjemný a nejlepší způsob jak neustrnout, zachytit a ohodnotit novinky, nechat se poučit a stále se zlepšovat. Tento způsob koštu je pro mě jako pro přespolního poměrně náročný. Vína nejsou označena čísly, jenom jménem vystavovatele, a to napsaným různými způsoby, tužkou na skle, nebo i tužkou na etiketě zcela jiného vína a kdo se s nimi nezná osobně, lehko se mezi nimi zmýlí, zvláště když někteří mají jména podobná jako třeba ve Starovicích hned čtyři bratři Trčkové. Navíc ne každý kdo si nalije, postaví láhev zpět tam kam by patřila, takže některé vzorky se zatoulají mezi sousední odrůdy a vyžaduje to určitou pozornost, aby se člověk nezmýlil.

Příchozí stále ještě nosili láhve se vzorky a rovnali je na několik sražených stolů v prostřed sálu. Pořadatelé v nich dělali pořádek, aby měl každý hned přehled a ochutnal opravdu to o co má opravdový zájem. Lahví jsem totiž napočítal 134 a protože jen několik vzorků bylo po dvou lahvích, nabízelo se k ochutnání asi 100 vzorků od místních vinařů. Samozřejmě nejvíce v klasických odrůdách, z méně obvyklých si vzpomínám na odrůdu Nasladla (opravdu příjemně nasládlé víno), Muškát Oděsa (nebo oděský - stolní dost raný hrozen, dobrý na burčák, víno je podobné muškátu, ale extraktivnější, ale prý i sprchá a hnije), jednou Sieger (dost kyselý na to že mu obvykle kyselinky chybějí), Nitra a možná jsem i na něco zapomněl. Překvapivě v této severní oblasti byl i Cabernet Savignon, moje oblíbené tramíny jenom ve dvou vzorcích, Pálava jeden, ale všechny pěkné. Po zahájení se vínomilci chopili vín a pečlivě zkoumali obsahy jednotlivých lahví, pěkně jeden po druhém. Samozřejmě ne všichni začali stejnou odrůdou, ale přece jen největší tlačenice byla na kraji u Veltlínu. Já začal Ryzlinkem vlašským a okusil jsem všechny, stejně jako později veltlíny. Tento rok se opravdu vydařil. Vína byla pěkná, plná, bez vad, dokonce se téměř nevyskytovala hořčinka, typická pro některé oblasti, i když někdy prý způsobená nedostatečnou vyzrálostí hroznů. Uváděná cukernatost byla na místní poměry dost vysoká, dokonce jedno Rulandské šedé, výběr z bobulí 28 °NM! Že takové víno sladkostí může konkurovat i ledovkám snad nemusím říkat.

Nakonec jsem se opět rozhodl, že se budu držet stranou, nebudu obtěžovat nikoho z místních, vybírat si stejné vzorky a vyptávat se na to co mám cítit, nakonec názorů bylo okolo mne dost. A s přibývajícím množstvím alkoholu, jsem stále častěji slyšel: "Já vás pane neznám, ale..." a popovídal jsem si až dost. Samozřejmě nechyběl ani cimbál, ogaři už byli odrostlejší, primášovi bych hádal přes čtyřicet a kontrášovi přes šedesát, hádal bych, že spolu asi nehrají nijak dlouho, ale hráli dobře a zabékal si každý na koho to přišlo aj, ja!

No ale to už taky přišel čas se po anglicku vytratit, s posledním vzorkem v ruce přeběhnout večerním chladem ty tři kilometry na vláček o jediném vagónku, kde jsem našel několik známých, vínem rozjasněných tváří, kterým přišlo vhod, že jsem měl v tašce láhev minerálky. Musím se jim tímto omluvit, já to mám domů daleko a vystupuji až na konečné, takže v Brně kde vystupovali jsem spal jak dudek a nerozloučil se s nimi. Ale domů jsem dojel v pohodě a v pořádku a to mi dává možnost jet příště zas a třeba se s nimi potkat a napravit to.
Tak příště!