O Víně

Vánoční stromek září svými umělými větvemi a elektrické svíčky jen neznatelně čas od času probliknou. Že by změny napětí? Už si nevzpomenu, kdy jsme měli naposled opravdový stromek, seřezávali a osekávali už dávno uříznutý kmen od kořenů, aby se vešel do stojanu a pak na něj dávali malé kolíčky s ještě menšími stojánky na opravdové voskové svíčičky. Je to všechno dnes tak jiné nebo je to jen přirozený vývoj? Stále se vyvíjející a proměňující Darwinova evoluce. Místo kapra vepřové a kuřecí řízky. Co čeká dál? Bramborový salát se drží zuby nehty. Zatím. Tradice. Živé nebo mrtvé slovo? A z vodovodu živá nebo mrtvá voda? Na balkóně je přece několik litrů zaručeně čisté neškodné ba dokonce zdraví prospěšné balené vody z těch nejlepších zdrojů pitné vody, co nám ještě zbyly. A přesto je mi hezky. Nálada, která houstne minutami, nezadržitelně plyne k slavnostnímu večeru. Spěch, který se neustále, ačkoli to není nijak vidět, stupňuje a roste, aby se pak v jediném okamžiku jako by malátně zastavil, ustrnul. Nevím vlastně ani proč, ale těším se. Netrpělivě procházím stísněným prostorem 3+kk a co chvíli mechanicky zvedám ruku, povytahuji rukáv a sleduji dvě ručičky navždy odsouzené k otáčení v kruhu věčnosti. Ještě je čas.

Venku pozvolna přichází tma. Svými drápky se chytá parapetů a bojuje s umělým světlem uvnitř, které se brání, úspěšně brání, jejímu útoku. Avšak to opuštěné denní světlo venku prohrává. Bez hlesu klouže z oblohy k západnímu obzoru. Proč ho dnes nelituji? Ruku v ruce s tmou přichází večer. Nejklidnější večer v roce. Prostor uvnitř naplňuje vůně zapálených svíček a připravovaného jídla. Ošálené smysly ženou turbiny pocitů a roztáčí lopatky myšlenek. Jako vzpěněná voda se vynořují jedna za druhou a okamžitě mizí. V pádu se nezastaví ani jedna. Je to kruté, ale uvolňující zároveň. Očistné? Snad.

Nazdařbůh vytahuji jednu starou dětskou obrázkovou knížku z knihovny. Listy se obracejí téměř samy. Ještě je čas. Pod stromkem se kupí hromada dárků. Už si dávno nehrajeme na překvapení, že dárky nosí Ježíšek. Proč si nemohu za žádnou cenu vzpomenout na to, kdy jsem přestal věřit tomu, že se u okna objeví starý bělovlasý muž na saních se spřežením sobů přivážející vše, co jsem si přál. Pochopitelně jen za předpokladu, že jsem byl hodný. Bohužel se mi to nikdy nepovedlo beze zbytku. Jak skvěle tenkrát v předvánočním čase fungovalo pokání. Alespoň nyní mám pocit, že fungovalo. I když možná jen na chvíli.

Večeříme. Ze staré desky, která něžně praská, se vznáší ty nejznámější koledy. Kýč a teatrálnost? A i kdyby, cítím v sobě pohnutí a nějak mě to všechno dojímá. Jím, poslouchám a nespěchám. Vychutnávám každé sousto a každý doušek bílého suchého vína, které dokonale ladí s pokrmem. Nikdo z nás u stolu nespěchá. Mám pocit, že to tak je. Přidáváme si další porci a téměř nemluvíme. Je to tak zvláštní. Jindy při večeři mluvíme, ale dnes ne. Jako bychom byli všichni ponořeni do sebe, do svých myšlenek, do svých nejtajnějších komnat, kam i my máme přístup jen někdy. Právě teď. Jako bychom věděli o jedinečnosti této chvíle. Jako bychom věděli, že je ještě čas.

Starý kravský zvonec stojí připraven na polici před řadou knih. Kde se tam vzal? Celý rok tam určitě nebyl. Zvon, který mě provází od mých nejranějších let. Září zlatou barvou a svit svíčky tančí po jeho vyleštěných plochách, krouží piruety, jako vločky padajícího sněhu, který se znenadání venku rozhodl, že se nám také nadělí. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, z jakého je ten zvon asi materiálu. Zlato určitě ne. Bronz, měď? To už ale zvoní. Nejprve nakřáple, jako když se zpěvák rozcvičuje a hledá komorní A. Náhle však čistě, ve výškách skoro až úpěnlivě a mě napadne, že skoro žadoní o pozornost. Je to jeho chvíle. Jen jednou za rok. Právě teď. Vše se mění a stárne, ale on jako by zůstával ve svém zvuku neměnný. Ještě dávno po tom, co ho ruka odloží zpět na polici vedle zavřených tichých knih, zní v tónech koled, které praskají spolu s deskou v bořících se stopách do zledovatělé krusty mrznoucího sněhu.

Už je čas. Ten čas.
Rozbalujeme různé balíčky různých velikostí a tvarů a očekávání s vzrušením nám přechází po tvářích spolu s mraky na obloze. Zastavíme se tu u jednoho druhého předmětu, abychom se k němu pak vrátili od nějakého následujícího. Vosk stéká po stěnách vysokých svící a kolem nás se kupí hory papírů, krabic a provázků zhotovených pro tuto chvíli. Velehory odtajněných tajemství. Už je ten čas. Zbývá několik posledních překvapení. Na jedné středně velké krabici je ještě moje jméno. Pod nánosy papírů dřevěná bedýnka. Víno. Hned jak uvidím španělské slovo Bodegas a nápis Rioja napadne mě okamžitě, ani nevím proč putování francouzských vinařů do náhorních plošin Španělska na konci 19. století, když celou zemi galského kohouta zachvátila nemoc zvaná révokaz. Šli do neznáma. Za živobytím. Opouštěli svá po stovky let budovaná o obhospodařovávaná chateux a vinice, které jim pod rukama umíraly a oni nemohli nic. Jen odejít. Odejít a začít znovu z ničeho. A v nezdolnosti, která je první a hlavní vlastností vinaře, vybudovat něco, čemu se vedle velkého vinařství v Bordeaux, Champagni, na Rhone klaní celý svět. Rioju. Pozvednou spolu s místními vinaři kraj, který dnes přináší jedny z nejlepších červených vín na zeměkouli. Vydupat z potu a dřiny odměnu země. Keře, které ušlechtile stojí v krajině, vyrovnané i pnoucí se v nekonečnosti záhybů krajiny. Keře, které když rodí, rozdávají radost.

Není malých vín, když jsou udělaná s láskou a v harmonii s přírodou. Dívám se na čtyřčíslí na lahvi, která je opletená zlatou nití času. 1988. Kolik mi vlastně bylo let, když se hrozny tohoto vína rozhodly dozrát ve vinicích v té vzdálené zemi, kde jsem nikdy nebyl? Co jsem dělal, když vinaři starostlivě procházeli vinohrady v jarních plískanicích i letním žáru? O co jsem se zajímal ve chvílích, kdy víno tiše a nehnutě zrálo v těžkých dubových sudech, stísněné ve tmě a chladu, spící a dýchající jen přes drobné póry jednotlivých fošen, sepnutých pásy obručí?

Čím jsem byl a čím jsem teď? Kde je ten celý dlouhý čas vína? A můj čas? Pod korkem se zavlní sytě rubínová tekutina a zhoupne se nahoru a dolů při odrazech o stěny lahve. Žije a roste jako i my žijeme a rosteme. Kam? Do ztracena?

Hodně po půlnoci, kdy i poslední okna přivírají svá víčka za elektrickýma očima zářivek a úsporných žárovek, ležím na posteli a sleduji stíny plující po stropě. Vlní se, šedé, a jakoby s odlesky rubínu. Stékají ke mně po stěnách. Víno z Rioji, ten vzdálený sen.

Náhle nevím nic o budoucím víně. Nevím nic o svých prvních láskách. Netuším, že pozvolna přichází čas změn. Čas něčeho těžko pojmenovatelného a uchopitelného. Čas dozrávání. Dospělosti.
Je rok 1988. Jsem rád, nesmírně rád a zároveň je mi líto, že je to sen.
Ach, ten čas.