O Víně

Těšil jsem se jako mé malé děti na Vánoce. To vždycky zavání krutými zklamáními. Jedno mne čekalo ještě před začátkem, ale naštěstí s degustací nesouviselo: Byl jsem na místě o chvíli dřív, tak jsem se rozhodl pokouknout po novinkách v blízké vinotéce Calibra. Místo ní si však v Bolzánské pasáži hovělo nějaké Ticket-Pro. Jedna z nejosobitějších vinoték s unikátním výběrem nejen z Burgundska (a zásobárna „laciných“ Leroyů) zmizela kdesi ve vesmíru. Čest její památce.

V Riedel showroomu už byla nastoupena celá posádka společnosti Ad Vivum, slavnostně oblečeni, slavnostně naladěni. I pro ně zcela výjimečný zážitek, vždyť, jak též bylo později zmíněno, i takový papež degustátorů jako Robert Parker prý z šedesátých ročníků chutnal tak pouhé čtyři, pět burgundských vzorků. V důsledku toho nebylo úplně jednoduché zvážit, jak dlouho před začátkem vína otevřít, v jaké teplotě a hlavně v jakých sklenkách vína podávat. Je pravda, že pro staré ročníky z Bordeaux má Riedel ve své vrcholové řadě „Sommelier“ sklenku 4400/0 „Mature Bordeaux“, která má dvaapůlkrát menší objem a výrazně užší hrdlo. Starých ročníků z Burgundska však zřejmě není tolik, aby se vyplatilo vyvíjet speciální sklenku. Ve hře byly i o něco menší sklenky na Pinot z nižších řad, ovšem nakonec bylo rozhodnuto nalévat do stejných sklenic jako při předchozích degustacích - tedy „Sommelier - Burgundy Grand Cru“ a pro bílé „Montrachet“. Lahve byly otevřeny všechny najednou hodinu předem, u bílého držena teplota mezi 13-14 °C, u červených kolem 15 °C. Každé víno bylo opět proloženo labužnickou kreací pana Punčocháře z restaurace „Le Terroir“ (www.leterroir.cz).

Opět se začínalo nultým vzorkem Bourgogne 1997 od Leroy S.A. Toto víno je pro mne Popelkou, skrytou královnou celého cyklu. Vezmeme-li do úvahy, že se jedná o nejlevnější víno z celé nabídky vinařství, pak až bere dech jak pokaždé překvapí nějakou novou aromatickou či chuťovou nuancí. Tentokrát jsem nalezl lískový oříšek a nějaké hodně rafinované ovoce, snad kandovaná broskev či co. Ale důležitější než jednotlivé rozpoznatelné složky byl celkový dojem z bohatého jemného vzdušného aromatu a z lahodné žensky rafinované chuti. Po polknutí dochuť ohnivě zahřála, aby pak déle, ale už jemně doznívala. To musí být nějaký ukrutně rafinovaný reklamní trik, kdy je toto víno silně dotovaným cuvée těch nejlepších bílých Premier Cru, nebo nevím... :-)

Meursault 1er Cru „Les Poruzots“ 1966 (cena 12.495,- Kč): Z mapy je poznat, že toto jedenáctiapůlhektarové cru je vklíněno mezi velmi vážená Premier Cru „Les Genevriéres“ a „Les Gouttes d´Or“. Rovněž se dále dělí na Horní („Dessous“) a Dolní („Dessus“). S jemnou odlišností ve výslovnosti to zřejmě u ne-Francouzů není valné, takže se používá prostě „Les Poruzots“ pro obě. Sytě zlatohnědá barva už dává tušit uleželé víno, čirost ale byla trochu nalomená mírným opalizováním. Zřejmě daň za nekarafování. Do půlky „zuhelnatělý“ svrasklý korek a první dojem z vůně ovšem karafu zcela vylučují - cítím tam už takovou tu bonbónově lízátkovou stařinku, zpočátku až příliš intenzivní, vymícháním se ustaví na slušné úrovni. Pod ní se objevuje sytá vůně másla, jablka v zimním sklepě, snad i závan skořice. Prázdná sklenka poměrně rychle ztratí vůni téměř docela, zůstává slabá vůně oslazeného čaje. I v chuti je to takové lízátko (ale víno je samozřejmě suché). Kyselina tam překvapivě i po těch čtyřiceti letech je patrná, což je úžasné, ale přeci jen věk kdysi ladnou tančící dívku proměnil v trochu unavenou a pomalejší starší dámu, která ze všech sil ukazuje stále patrné zbytky své bývalé krásy. Obdivuhodné víno, i když Puligny-Montrachet 1976 je o něčem úplně jiném. S vínem excelentně ladilo mrňavé křepelčí vajíčko natvrdo s rybím očkem, mikrobramboráčkem a tygří krevetou. Jen proužky česneku jsem odsunul ke straně, ty mi přišly svatokrádežné.

Vosne-Romanée 1er Cru 1966 (16.495,- Kč): Z jakéhosi předpolí vinařských nebes, jen na dohled od vinic, jejichž jména se vyslovují se zatajeným dechem: Richebourg, Romanée-Conti, La Tache... V mé sklenici sněží velké vločky depotu. V ústech je ale nevnímám, až když jsem se k vínu na samý závěr vrátil a poslední sklenka ze dna lahve už obsahovala depot s vínem takřka ve stejných poměrech. Jemňounká barva pálené hlíny by jistě v Čechách byla s jistou dávkou opovržení vydávána za rosé. Kdo si ale užil nádherných uleželých pinotů musí se penalizacím jejich slabé barvy smát. I zde barva klame tělem - už vůně je velice silná, intenzivní, s prvky člověčí kůže a jahodového kompotu překrytého kořenitou štiplavostí. Nadýchnutím se víno celkově stane velmi komplexním, takže jsem se hodně zpozdil tím, že jsem se nemohl vůně nabažit a odhodlat se konečně k napití. Královsky pevná chuť, vyladěná, na vrcholu, z kterého nevypadá, že by chtěla sestoupit dalších deset let. Kořenitá dochuť podepřená kyselinou pomalu, důstojně a dlooouho odeznívá. S tímhle mužně melancholickým vínem jsem se opravdu nerad loučil. Dlooouho jsem se kochal, až mi málem odnesli další chuťový doplněk: Králičí terinu s nějakou nakládanou či vařenou kosmickou zeleninou. Opravdu netuším, co to mohlo být. Naposledy jsem podobné tvary viděl ve Star Wars nebo v jiném podobném filmu. Každopádně zřejmě nikdo nečekal, že se toto víno projeví tak mohutně, tato kanapka byla k němu příliš jemně polévková.

Corton Grand Cru 1966 (17.495,- Kč): Na víno z legendárního kopce s lesnatou čepicí jsem se těšil velice. Možná si toto víno v duchu zaměňuji s Chambertinem, ale od něj jsem právě čekal nejvyšší intenzitu ve všech položkách. Jaký hluboký omyl. Už barva byla ještě o něco slabší než u předchozího vzorku. Paradoxně i depotu se vyskytlo mnohem méně. Vůni prostě neumím lépe popsat než velice jemnou a komplexní, uležele ušlechtilou. Zbytečně analytickým zoufalým slíděním po něčem popsatelném jsem sám sebe přesvědčil o karamelu a kakau. Chuť precizně vyrovnaná, vůbec ne mohutná, spíš hladší, jen v závěru ohnivější. Zprvu chladivý samet přejde do hřejivého plyše. S určitou dávkou zjednodušení bych mohl říci, že je to takové složitější a bohatší Savigny-les-Beaune 1986. Zajímavé víno, určitě jeden z vrcholů červených vzorků. Též Jiří Čejka z Ad Vivum, ač jistě ochutnal několikanásobně více burgundských, pohnutě přiznal, že toto jsou ta nejlepší jaká zatím poznal. Tento vzorek se též zapsal do mého života tím, co jsem k němu přikousnul. Ano, parmských šunek, šneků, ústřic a lecjakých mořských oblud včetně syrových kousků v suši se nijak neštítím. Ovšem přinutit se vložit do úst a nevydávit na středně hrubo nasekané lehce okořeněné SYROVÉ telecí maso vzhledu posekaných žížal (byť decentně zabalené do plátků omeletky) pokládám za jeden ze svých vrcholných výkonů. Objektivně ovšem musím přiznat, že k tomuto konkrétnímu vínu snad neexistuje dokonalejší doprovod. Po návratu domů ovšem následoval zhruba čtvrthodinový výčet toho, jak nerozvážně jsem vystavil svůj chatrný život těm nejhroznějším chorobám, včetně té, z níž už zešílela nejedna kráva.

Echezeaux Grand Cru 1966 (21.095,- Kč): Apelace Flagey-Echezeaux se někdy už napůl řadí k vinicím z Vosne-Romanée. Vinice má sice přes jednatřicet hektarů, ale přesto se dělí na dalších jedenáct celků, tzv. climats, které vlastní celkem 84 majitelů. (Řeklo by se: šílení Francouzi, ale když se podíváte drobnohledem na vlastnictví moravských vinic, budete ohromeni, jak málo se to liší.) Zejména vína, která odtud produkuje Domaine de la Romanée-Conti jsou pojmem. V encyklopediích, když seškrtám superlativy, moc se o vínech z těchto dvou vesnic zas tak nedozvím. Opravdu mne tedy zajímalo, jak asi chutnají vína s tak tajemným názvem. Barva má sice velmi podobný odstín (snad o fous více do ruda) jako předchozí vzorky, ale už mnohem vyšší intenzitu. Na první nalití ani ne, ale roztočení hladiny po stěnách sklenky uvolní z vína velmi komplexní a hutnou vůni, která až kořenitě štípne do nosu. Zvláštní květinové aroma, jakoby něco do fialky, mateřídoušky, rododendronu či co. Též chuť ohromí mohutností, ze začátku trochu hledá harmonii, ale nakonec úspěšně. Nejdříve paralyzuje štiplavostí patro, takže se nemůžu soustředit na jazyk, ale vymícháním či vydýcháním i toto trochu slehne, ubere z přílišné dominance. Není nějak těžce opulentní, jen na staré víno i na mne příliš důrazné. Třeba se ještě nevybouřilo a má nejlepší před sebou. Opět velice dlouhé. Snad může někdo takovou gradaci intenzity pokládat za vrchol, mně o něco více vyhovují předchozí dva vzorky. Tohle víno doprovodil špalíček (snad) svíčkové omotané parmskou šunkou se sterilovaným kukuřičným kláskem, jedlým kaštanem, kapkou jakéhosi tmavého sosíku. A cítil jsem tam i nějaký závan koření podobný tymiánu. Podrobnosti možná komolím, ale umělec, který toto stvořil, charakter vína vystihl báječně, možná jen mírně podcenil jeho sílu.

Ročník 1966: Americké „Vintage charts“ začínají z pochopitelných důvodů až od ročníku 1970. Je tedy nutné se obrátit na zdroje ze staré dobré Evropy. Nejlépe hodnotí britský Decanter - plným počtem pěti hvězdiček jak červená, tak bílá burgundská. Nadprůměrně hodnotí i Hachette - po osmnácti bodech červená i bílá. Kupodivu méně nadšené je hodnocení na stránkách BerryBrothers&Rudd: bílá sice osm, ale červená pouhých šest bodů z deseti.

Vyšel jsem ven a musel jsem mít obličej rozzářený jak čínský měsíc, protože ke mně Na příkopech přistoupil draze oblečený mladík a povídá: „Dobrý večer. Nezlobte se, že obtěžuji, ale vy vypadáte jako velice úspěšný člověk, takového hledám. Neměl byste někdy čas, já bych Vám na nějakém pěkném místě vysvětlil a nabídl něco, co by vás mohlo zajímat...“

Poučení z toho plyne, že, za prvé, to, jak se člověk tváří, je často důležitější, než jaký zrovna je, a za druhé, dobré víno není o bodech ale o emocích. Výjimečné víno není takové, které ve všech senzorických položkách dosáhne maxima, ale to, které dokáže vdechnout cosi ze své zvláštní energie do našeho životního běhu, alespoň na jeden večer ho vykolejit ze zaběhlého rytmu, donutit nás dýchat, vidět a cítit jinak. Ochutnal jsem tato výjimečná vína, cestou zpátky hleděl z okna na město a magickou náladu si udržel po celý večer. Vlastně se mi vrací, kdykoliv si na to vzpomenu. A o tom to asi celé mělo být a naštěstí i bylo.