O Víně

Cesta k této degustaci byla trnitá a už už to vypadalo, že cyklus těchto recenzí zůstane neslavně nedokončen. Výhodnými nákupy do sklepa i mimořádnou cenou letošních en primeur vín jsem přišel o veškeré rezervy, z kterých si mohu dovolit tuto nezdravou zálibu financovat. Abych to vůbec nějak ustál, bylo nutné mnohé věci radikálně omezit. Jako první oběť byla zářijová degustace Leroy 1976. Dlouho jsem se rozmýšlel, ale nakonec jsem se utvrdil v tom, že stejně nemám jinou rozumnou možnost. Napsal jsem tedy do Ad Vivum, že se omlouvám, ale že vzhledem k neutěšenému stavu financí svoji rezervaci ruším. Asi do týdne mne kontaktoval pan Janovský z Ad Vivum, že se usnesli, že by je mrzelo, kdyby série mých článků měla být přerušená, a že mi chtějí navrhnout, jestli bych tedy na tu degustaci přeci jen nepřišel, kdyby mi jí mimořádně nabídli zdarma. Že ať to neberu jako nějaký úplatek, ovlivňování nebo něco jinak zavazujícího, ale že jim prostě záleží na tom, aby ten článek vůbec vyšel. Jestli čekáte, že jsem několik dlouhých minut či dní sváděl boj se svou nezávislostí a morálními zásadami, tak Vás asi zklamu - za dvě vteřiny bylo dobojováno. Ve věci Leroy jsem zřejmě děvka prodejná, vykoktal jsem ze sebe něco jako že to by bylo úžasný a že moc děkuji a trochu zarudlý studem se rozloučil a zavěsil. Snažil jsem se pak po degustaci vše částečně zmírnit alespoň těžce uškudlenou tisícikorunou, ale i tu zdvořile odmítli. Kdo je tedy na korupci alergický, ani nemusí číst dál.

I tak hrozilo, že v osudný den degustaci zmeškám. Přes důmyslnou organizaci všech prací jsem se ještě dvacet minut před začátkem teprve doma převlékal ze zapoceného pracovního trika. Všechny pěší úseky jsem pak absolvoval během - a vyplatilo se: moji postavu zahlédl pan Janovský právě ve chvíli, kdy se po akademické čtvrthodince chystal zamknout dveře a zahájit.

Degustaci opět vedl pan Ing. Buřič, opět s oním nezapomenutelným a vtahujícím espiritem. Jeho vkusně proložené historky a odbočky (tentokrát o fenoménech Michelin a Feng-šuej) byla radost poslouchat. A nejenom to, vzestupná tendence ve faktografické přípravě jeho příspěvků byla znát a můj papír se plnil zajímavými údaji. Ono to zní banálně, že si člověk na přednášce během degustace rozšíří obzory a ochutná v příjemném prostředí ukázkově připravená vína. To by přece měla být samozřejmost. Že to tak není se ukázalo hned druhý den, kdy jsem byl pozván jedním významným dovozcem na degustaci jednoho z největších burgundských negociantů. V podivně tmavém, ponurém a nevkusném podzemí prestižního hotelu na Václavském náměstí se tísnilo možná padesát hostů. Je pravidlem, že ve skupinách větších jak patnáct je nemožné udržet ticho. Ve výsledku jsem si připadal, že toho Francouze poslouchám snad jenom já a překladatelka. Skleničky byly absolutně nevhodného objemu a tvaru, se zlatým emblémem a proužkem, což mi vzhledem k internacionálnímu charakteru hotelu přišlo neuvěřitelné. Přes přítomnost důležitě ochutnávajícího someliéra byla chlazená jen bílá vína, červená neodpustitelně zabila pokojová teplota, což nahlas komentoval, byť decentně, i onen Francouz. Zkrátka: po této zkušenosti si vážím komorní společnosti, špičkových sklenek a vůbec prostorem tekoucí energie v show roomu Riedel ve Slovanském domě... Tentokrát navíc mezi víny s rafinovanými chuťovkami z jedné z nejlepších pražských restaurací - Le Terroir.

Zavínění nultým vzorkem Bourgogne 1997 mne opět přesvědčilo, že tohle víno ve své kategorii nemá chybu. Asi se opakuji, ale přes svůj odpor k opětovnému pití stejných vín, tohohle vína bych dokázal užívat kartóny...

Puligny Montrachet 1er Cru, 1976 (cena 10.829,- Kč): Nádherná zlatá barva a čirost. V odstínu ani stopy po stáří! Vzletná vzdušná kouzelná vůně, spíše do zahradních květin se stopou citrusu. Časem ve vůni přibývá melancholie. I v chuti nemohu uvěřit, že je třicet let staré! Pikantní štípavá kyselinka, žádná uleželá uhlazenost. Zvláštní, snad bylinná elegance, odpich, dravost, náboj, vášeň, vzdor... a to vše neuvěřitelně dlouho. Toto je možná nejlepší bílé, s jakým jsem měl tu čest se zatím setkat. Vedle něj i Montrachet 1997 Appellation Montrachet Contrôlée (AOC) (Grand Cru) - Maison Louis Latour, Francie a Corton-Charlemagne 1998 Appellation Aloxe-Corton Grand Cru Contrôlée (AOC) - Domaine Bertagna, Francie blednou jako nedokonalé repliky. Joj! Tak tohle za to stálo. Ještě později, tak za půl hodiny se prudce změnila vůně do něčeho silně podobného čerstvě upečenému posolenému rohlíku a v chuti do oříšků s vystupujícím alkoholem (zřejmě teplotou). Lepší bylo na začátku.

Beaune 1er Cru „Les Greves“ 1976 (7.497,- Kč): červené víno z poměrné velké vinice (31,33ha), ale jedné z nejprestižnějších v této obci. Vinice leží přímo nad městečkem a svah má jihovýchodní orientaci. Tetokrát jsem si dobře sedl, takže zvířený depot vždy zbyl na levý konec stolu a mé sklenky požívaly z těch čirých podílů lahve. Vůně překvapila svým zvláštním charakterem, až kanálově či kovově nepříjemným tónem, který se později mícháním měnil na charakteristický vesnický dvoreček. Odborníci z těchto odérů obviňují tu divoké kvasinky Brettanomyces, jinde hygienu výroby (asi nebude tento případ), tu fenolické, jindy zas sirné sloučeniny. Vědci to pokládají za vadu, biodynamici se této démonizaci brání. Uvedená složka však nedominovala, spíš doprovázela typický jahodový kompot. V chuti opět pikantní pichlavá kyselina a ještě trochu tříslovina zadrhne o patro. Nic z toho ovšem neruší celkovou eleganci. Důrazné víno nutící k přemýšlení.

Savigny-les-Beaune 1er Cru „Les Peuillets“ 1976 (5.831,- Kč): Víno ze svahu přímo u dálnice na Paříž. Ve vedlejším „Les Narbantons“ Leroy přímo vlastní 81arů. Zádumčivá divoká vůně, poměrně intenzivní, komplexně brusinková. Mohutnější chuť, silné, ohnivé. I když mícháním část harmonie ztrácí (oteplením vystoupí drhnoucí tříslovina), rozhodně pozoruhodné, zajímavější než o něco prestižnější předchozí vzorek z Beaune.

Aloxe-Corton 1er Cru 1976 (9.997,- Kč): Jen malý proužek vinic pod váženými Grand Cru vrchu Corton, nějakých 38 ha dohromady, má status Premier Cru. Z nich bylo sestaveno toto „cuvée“ komplexně kořenité vůně (brusinky jediné jdou odlišit). I v chuti drží vážnost, možná na úkor lehké elegance předchozích vzorků. Tříslovina ještě trochu drhne. Byť rozumím, proč majiteli Cortonských vinic bývali v dávných dobách králové, templáři či vévodové, mně se více do vkusu trefilo třeba Savigny.

ročník 1976: Detaily klimatických podmínek se mi přes veškerou snahu nepodařilo najít. Zřejmě budu muset investovat do Cliva Coatse: Cote d´Or - aktualizované vydání se chystá prý na konec roku, tam by to mohlo být. Ale mělo by se jednat o lehce nadprůměrný ročník: BerryBrothers&Rudd 7, Parker 86, Decanter čtyři hvězdičky, Tom Cannavan 86 pro bílá a Côte de Nuits, 88 pro Côte de Beaune.

Poznámka k cenám: Ceny, které se v případě Putování časem výjimečně rovnají velkoobchodním, platí pouze týden - po dobu dané degustace. Poté se navyšují do maloobchodní výše.

Očekával jsem, že u takto starých vín se už zcela jasně objeví nějaké ty stařinkové tóny, nebo alespoň ta zaoblená hladkost vín sestupujících z vrcholu. Zcela promáčené korky nevěstily vůbec nic dobrého - a vida! Zřejmě to s fatální důležitostí korku na život vína nebude tak přímočaře jednoduché. Budu asi obviněn z korumpovatelnosti, ale tato degustace byla prostě výjimečná a já si na vínech od madame Leroy vypěstovávám závislost, která začíná mít nebezpečně shodné rysy s tou drogovou.