O Víně

Sedmý červen astrologicky patří k oněm dnům s divokou konstelací: Luna sice prochází souhvězdím Panny, ale kupodivu tento tzv. zemský den neovlivňuje kořeny rostlin, ale převáží opozice Venuše s Jupiterem, která ovlivní spíše (budoucí) plody. To ovšem jasně vysvětluje následující běh událostí.

Začalo to dobře. Sice tentokrát nebyl přítomen pan Čejka, ale o co méně bylo tím pádem podrobností o víně a apelaci, tím zdařileji pan Buřič dokázal navodit svými historkami tu správnou ležérně vřelou atmosféru, přesně v mnou tolik obdivovaném duchu francouzkého „savoir de vivre“. I já, často na degustacích křečovitý, nervózní a uzavřený do sebe, jsem se uvolnil a výslednou náladu mi pak už nezkazilo nic.

Jak bych to... moc se mi do toho nechce, protože je to prakticky první vada na kráse, kterou jsem s firmou Ad Vivum zažil, ale v rámci hry na objektivitu nemohu jinak. Tedy: Už úvodní zavínění šampaňským Billecart-Salmon Brut bylo neodpustitelně teplé, ale víno kupodivu obstálo tuto nemilosrdnou zkoušku na výbornou.

Čemu ale příliš vysoká pokojová teplota nejvíc ublížila, tak to bylo jediné bílé víno tohoto večera Meursault 1986. S tímto vínem jsem už měl tu čest v prosinci, a tenkrát jsem byl unešen úžasně komplikovanými aromaty griliáše, karamelu, tabáku a přezrálých hroznů a lahodnou nazrálou chutí. Tentokrát jsem se po nalití krátce kochal hutnou zlatě jantarovou barvou, když tu jsem uviděl na hladině čerstvě utopenou mušku. Nepochopil jsem, že je to kouzelná muška, kterou když spolknu, tak mne potká nesmírné štěstí, ale natvrdle jsem se jí snažil dostat ze sklenky propiskou. Pozorným ohledáním jsem zjistil, že ve víně plave i spousta jiných věcí. Některá vína od Leroyů tím, že se nefiltrují a nedekantují, obsahem pevných částic připomínají řidší polévku, ale stejná hrubší prachová vlákna se vyskytovala i vně sklenky. Pohlédl jsem zamračeně skrz sklo prestižní sklenice Riedel Sommelier Montrachet: film zaschlých kapek připomínal panelákové okno na konci jarních plískanic. Jasně, sklenice řady Sommelier jsou extrémně tenkostěnné a křehké a dovedu si představit, že opatrné ruční přeleštění čtyřiceti sklenic v úhrnné ceně kolem osmdesáti tisíc může být noční můrou i pro Popelku nebo jiné pracovité děvče. Nakonec je to i moje chyba, že jsem si to nezkontroloval dříve a nereklamoval. Vůně prozrazovala dřevité tóny, ale převládala sladkost medu a cukrového špalku z pouti. Vůně i chuť ztratily finesu vyšší teplotou a obzvláště v chuti se víno chovalo utahaně, jakoby uvízlé na mělčině svého docela nudného vrcholu.

Savigny-les-Beaune 1986 už bylo víno červené. Vesnice leží na vrcholu pomyslného trojůhelníku mezi městečky Beaune a Aloxe-Corton a vinice jsou hlavně na obou svazích hlubšího údolí, kterým vede dálnice na Paříž. Ačkoliv vína nemají ten samý zvuk jako třeba Grand Cru z nedalekého Cortonu, publikace je často vychvalují pro výborný poměr kvality a ceny. I v tomto rubínově zbarveném víně plavalo neidentifikovatelné plavidlo mezi červeně se blyštícími krupičkami zvířeného depotu, i tato sklenice zdaleka nesplňovala mé poměrně nízké limity na čistotu. Zajímavá vůně staršího pinotu šla do marmeládových poloh či do přezrálých červených hroznů. Typickou špetku pepře popisovanou v literatuře jsem tam nepostřehl. V chuti vyvážené, hladší, ale ne ploché, středně plné a celkem perzistentní. V prázdné sklence už se brzy hlásí stařinka, ale i tak velmi sympatické víno ve svém nejlepším věku.

Nuits-Saint-Georges 1986, prý ospalé městečko z turistického hlediska málo zajímavé, ale jeho vína jsou poměrně uznávaná a ceněná. Při jeho nalévání z ničeho nic spadla mapa Cote de Beaune, jakoby zázrakem minula polici s řadou sklenic Sommelier a roztřískala pouze jednu krásnou koňakovku. Před vlivy planet se prostě nedá uniknout, zvláště když se nalévá víno, které se narodilo v oněch památných časech, kdy Nicolas Joly začínal s biodynamikou. :-) Barvou i depotem se podobá předchozímu vzorku, ale jeho vůně je mnohem vážnější, jen jemněji ovocité, komplexnější, s kořenitějším podtónem, ale vzadu jakoby něčím divoce živočišným, neušlechtilým, možná i kovovým. Na stěnách zůstávají mosty pozoruhodně dlouho. Mohutněji stavěná ještě úplně neuhlazená tříslovina dává tušit, že víno ještě poputuje nějakou dobu k vrcholu, a i když to možná nikdy nebude šlechtic královského rodu, loupeživý rytíř s jistým šarmem určitě.

Gevrey-Chambertin Premier cru „Les Corbeaux“ - Jedna z nejrespektovanějších apelací, Les Corbeaux se navíc nachází v těsném sousedství Mazis-Chambertin Grand Cru, jen se tam důsledné východní orientace svahu slavných Grand Cru stáčí poněkud k severu, na dohled od vesnice Gevrey. Barva už je temnější, granátová, depot ještě o fous strašidelnější. Aroma se sice pyšní větší ušlechtilostí, takovým tím charakterem, z kterého nic prvoplánově nevystupuje, takže se o něm obtížně píše nějaké hodnocení. Zajímavý poznatek jsem měl se sklenicí Sommelier Burgundy Grand Cru, kdy maximum vůně se kupodivu nesoustředilo doprostřed hrdla, ale asi dva centimetry od okraje. Chuť s podivem není tak mohutná jako u předchozího vzorku, ještě vykazuje trochu tříslovin, ale ty mají mnohem jemnější strukturu. Dochuť je sice delší, ale málo oslovující. Takové je celé nějaké nevyjádřené, zakřiknuté. Osobně bych dal v tomto případě přednost Nuit-St.-Georges.

Ročník 1986 byl hlavně pro červená vína poněkud složitější. Prý lepší pro vína z Cote de Nuit než z Cote de Beaune, ovšem Vintage Guide Roberta Parkera to vidí opačně: pro Cote de Nuit největší propadák za posledních třicet pět let a Cote de Beaune jen o trochu lepší. Prý deště za to mohly. I z tohoto hlediska je ta degustace velmi cenná, pochybuji, že by vína z tohoto ročníku někdo jiný ještě archivoval. Vzpoměl jsem si na loňskou degustaci se zástupcem firmy Leroy, kdy jsem se ho možná naivně zeptal, který z posledních ročníků by on sám osobně doporučil. S blahosklonným úsměvem mávl rukou a řekl, že na to ať si přečtu nějaké tabulky, že být po jeho, tak by na vína vůbec etikety nelepil, protože na nich žádné podstatné informace k vychutnání a prožití vína stejně nejsou a také že v mimořádném ročníku umí udělat víno v podstatě každý, ale velikost toho vinaře se pozná právě v ročníku nejslabším. K tomu není co dodat.