O Víně

S panem Richardem Stávkem, šéfredaktorem Vinařského obzoru, jsem si v minulých měsících vyměnil pár nezávazných emailů, kde jsme si tak trošku komentovali různé aktuální události na portále apod. Byl to právě on, kdo mě jednou po ránu téměř probudil, aby mi po telefonu slušně vynadal, že tentokrát jsme zašli už daleko, když jsme v jednom článku místo vinařská oblast Velkopavlovická uvedli "Velkopopovická" :-) Tato chyba pravděpodobně vznikla automatickou opravou ve Wordu, nebo překlepem autora a nikdo z nás si toho nevšiml. Nešlo o apríl apod.

Naše kontakty ale nijak hlubší nebyly, jsem vůči kontaktům s "oficiálními strukturami" trošku opatrný. Začne to emaily, pak si někdy podáme ruku, pak se spolu napijem, pokecáme o dění v oboru a různých možnostech a než se rozkoukám, bude náš web zavalen reklamou a já s J. budeme nádeničit pro něčí zájmy. Sledovanost portálu klesne pod bod mrazu a bude po srandě... Tak takové noční můře se tady bráníme :-)
Doufám, že pan Stávek pochopil nadsázku tohoto odstavce. Snad ano, jeho moto na Skype je "Carpe Diem" (Užij dne) a při našem setkání na koštu růžových vín tento pátek 2. června 2006 ve sklípku v Němčičkách jsme na "služební" témata ani jednou nezabrousili a přesto se normálně pobavili...

Jsa tedy pozván na košt růžových vín (sice nejsou moje parketa, ale degustační lístek vypadal zajímavě a také mě lákalo proniknout přímo "do jámy lvové"), čekal jsem vážné pány v oblecích, odborné řeči a seriózní atmosféru oficiální akce. Ten den brzy ráno jsem vyrazil služebně do Budapešti a při cestě zpět lilo a lilo a lilo a fučelo a vůbec se mi jelo hnusně. Maďarský zákazník mě navíc "zdržel" - nemohl jsem mu říct: Sorry Fery, ale v Němčičkách na mě už čekají růžovky, tak bye bye - takže jsem do sklípku dorazil až po úvodní přednášce a minulo mne také ochutnávání několika vín první série, dorazil jsem až na fázi akce, které já z jistých historických důvodů říkávám Banda se baví.
Ve sklípku jsem však nenašel postávat 50 zasloužilých činovníků Svazu vinařů, ale 12 mladých sedících "apoštolů" v teplém, avšak velmi neformálním oděvu a asi 25 již otevřených a téměř vypitých lahví - jejich seznam najdete pod článkem.

Těžko se mi teď bude zprostředkovávat, jak které víno chutnalo. Vězte tedy, že to bylo jako na každé ochutnávce - některá vína nám lahodně do krku vtekla, jiná jsme jen násilím polykali a další doušek si už radši nedali. Objevily se zde zajímavé tituly z některých evropských sopečných ostrovů (oheň, síra a plameny pekelné byly ve víně poznat), jeden americký Korbelův šampus i víno turecké (muslimové jej prý pijí jen v noci, to Alláh spí). Naše domácí růžová vína obstála ve srovnání s cizokrajnými opravdu velmi dobře. A to neříkám jen proto, že mezi přítomnými byli i někteří místní vinaři, jejichž vína jsme také chutnali.

Za zmínku stojí několik postřehů:
- Otázka jedné účastnice na skupinku mladých vinařů-znalců: "Proč si to tak všechno pořád zapisujete?" Odpověď (cituji): "Protože jsme takoví úchyli!" :-)
- K ochutnávce růžových vín byla kromě jiných specialit (viz obrázek pod článkem) přinesena i růžová tlačenka, neboť prý byla z růžového prasátka :-) (ve skutečnosti byla z jeho jazyka).
- Oproti degustačnímu seznamu jsme ochutnali také některé nečekané tituly, např. Alibernet 2004 ledové víno, František Veverka, Čejkovice.
- Oproti oficiálním koštům, kde Vám do skleničky většinou jen tak cmrndnou slzu vína, se tady rozlévaly poctivé dávky.
- Asi po hodině pití studených nápojů a dýchání studeného vzduchu se mi probudila nedoléčená angína a tak každý další doušek byl pro mne bojem s tou žiletkou v krku. Nechtěl jsem se ale moc tímto požitkem moc veřejně chlubit a tak jsem si každý doušek nejdřív v ústech předehřál a koštoval statečně dál, jak to šlo... Nicméně to můj prožitek z vlastních vín značně poznamenalo.

Zážitkem také bylo, když se celá skupinka asi půl hoďky po půlnoci odebrala k prohlídce sklepa, vydlabaného v pískovcové skále pod lesem. Majitel statku (pan Stávek bratr) ještě nespal a my jsme po selském-sběratelském harampádím zaplněném dvoře přeskákali do "sklípku", kde by se díky jeho velikosti mohly konat závody motokár, nebo zřídit nějaká podzemní ozdravovna...
Sklípek nám nabídl něco ze svých (ach safra, jak opět studených) vín a také pohled na pěknou plastiku (viz foto), vydlabanou do pískovcové stěny (pozor - nesahat!). Akorát moje kalhoty mi tam poskákal a zaťapkal nějaký místní čokl, kterému jsem se asi něčím náramně zalíbil.

Skončili jsme asi v 02:30 a přespali na pěkné a levné ubytovně pod lyžařským svahem. Ano, Němčičky mají asi všechno a pod téměř vším je jméno Stávek. Jednou je to otec, jednou někdo ze synů a jednou někdo nevím z kterého kolena. Takže je možné, že budu-li ještě někdy (i po zveřejnění tohoto článku) na podobnou akci pozván, zadám v autě své navi(-gaci) hledat né Němčičky, ale třeba Stávkov. Ale přijedu rád, akce byla dobře uvolněná a "jiná" - jen tu debilní angínu nechám doma a pro místní psy si vezmu jiné gaťata, ať si mě můžou dosyta poskákat :-) Dovezl jsem si také několik zajímavých vín (i etiket), s nimiž se zde časem setkáme.

A na závěr ještě jednu rozpačitou poznámku z jinak vydařené akce - jako na správné degustaci, nalité víno jsme si ve skleničce zamíchali, prohlédli, přivoněli a jen tak trošku usrkli - jinak bychom se dvacátého vzorku asi nedožili ve zdraví. Zbytek vína ve skleničce jsme pak všichni vylévali do připravených džbánků. Za čas, "...až se džbán naplnil...", takto vytvořené jedinečné a naprosto originální cuvée, vzniklé scelením celé řady růžových vín různé kvality, tak tedy poté bylo ze džbánu VYLITO a se scelováním zbytků se začalo znovu. Nechápu, nikdo to růžové cuvée ani jen jednou neochutnal...