O Víně

Začnu trochu zeširoka, snad mi to odpustíte. Jedním ze zásadních problémů naší společnosti, ze které pramení i volební preference některých levicově zaměřených stran, je neochota lidí přijímat zodpovědnost. Málokdo je ochotný postavit se za své názory, rozhodnutí a opravdu se starat sám o sebe, bez možnosti házet případné chyby na někoho jiného. Částečně to asi pramení i z nedostatku skutečného sebevědomí (nedávat rovnítko s typickým chvástáním, které je naopak zakořeněno velmi dobře). Proč o tom mluvím? Prezentace produkce vinařství Stapleton-Springer ležela na bedrech přímo jejího hlavního představitele, tedy Jaroslava Springera. A ten, alespoň v mých očích, naprosto pohořel.

A paradoxně právě tím, že i díky firemnímu sloganu převzal naprostou zodpovědnost za svá vína, ale prezentací těžce překročil hranice sebevědomého projevu a sklouzl do až trapného chvástání. Z degustace jsem si takto odnesl pouze dlouhou řadu známých jmen, která mají dokazovat kvalitu produkce. Já nechci, aby mi víno chutnalo proto, že zraje ve speciálním kónickém sudu, který používá jen vinařství Romané-Conti. Nepotřebuji, abych ocenil kvality vína proto, že se o něm pochvalně vyjádřil někdo ze Château Margaux. Ani nepovažuji za nutné vědět, kdo všechno považuje Jaroslava Springera za domácí špičku, což dokazuje i to, že po drobné radě ohledně sudů kamarádovi z Austrálie se tento dostal se svými víny do první stovky nejlépe hodnocených. Bohužel celý tento projev (navíc ve zbytečně rychlém tempu, protože pan Springer musel být za pár desítek minut v hotelu Hoffmeister, který mu zajišťuje velmi slušné odběry, a nebyl pořádně čas se o vlastních vínech bavit) natolik ovlivnil můj názor, že nejsem schopen objektivně posoudit, jak dobrá ta vína skutečně jsou. Přiznám se, že například Roučí či Frankovku asi přechutnám v klidu a doma, jsou velmi slibné. Ale to je tak vše. Následující poznámky proto berte s rezervou. Doufám, že na nějaké další degustaci bude vína prezentovat buď někdo jiný, nebo se pan Springer trošku zklidní a z přístupu „byl jsem všude, znám všechno a že jsem nejlepší mi říká každý a kdo ne, tak mi prostě jen závidí“ trochu sleví. Toto vše samozřejmě říkám s plnou zodpovědností za každé slovo, jako milovník vína (a ne špičkový odborník) a člověk, který za vínem právě rád vidí konkrétní lidi, jak by si jistě přál i Jaroslav Springer. Bohužel budu mnohem raději vidět za vínem pana Kovacse, Skrývala, Matulu a mnohé jiné. Takové, ze kterých čiší touha dělat dobrá vína a láska k celému tomuhle krásnému oboru. Ne láska k sobě samému a pocit, že jsem nejlepší.

Co se vín týče, budu jen velmi stručný. Dvě bílá, Veltlínské zelené 2004 a Rulandské šedé 2005, neoslovila. Naprostý šedivý průměr. Jiná kategorie jsou vína červená. Frankovka 2002 (z 85 %, zbytek Modrý Portugal a Svatovavřinecké) s až nepřirozeně fialovou barvou má nádherně odrůdovou vůni a plnou sametovou chuť. Jednoduše pitelné víno. Modrý Portugal 2004 (opět z 85 % a zbytek další odrůdy) se pyšní stejně podivně fialovým odstínem, zajímavou vůní a opět plnou příjemnou chutí, ale poněkud nudnou. U druhé skleničky už nepřekvapí. Svatovavřinecké 2005 je v podstatě stejný případ jako Modrý Portugal, snad jen vůně je hezky živočišná. Vlajková loď vinařství, cuvée Roučí 2004 (i když v případě ročníku 2005 půjde v podstatě o skoro čisté Rulandské modré), sestavené z Rulandského modrého a Svatovavřineckého, je bezesporu hodně povedené víno. Temná slibná vůně, sametově plná a hodně líbivá chuť, prostě povedené. A zráním ještě určitě získá. Všechna červená ukazují citlivé použití barikových sudů špičkové kvality.

Býval bych řekl, že Roučí je jedno z nejlepších domácích červených. Jenže pan Springer to opakoval tak často a tak aktivně prosazoval jeho naprosto výjimečnou kvalitu (podtrženou i cenou), že kompletní zážitek z tohoto vína degradoval na hledání těchto nesporných kvalit. Pokud víno neoceníte jako špičku, jste degradován hluboko do skupiny těch, co závidí. Jeden účastník degustace poznamenal cosi o travnatých tónech v bílých a byl setřen tím, že je naprosto mimo a jediný, kdo tam kdy něco podobného cítil a je to samozřejmě naprostý nesmysl. Kdyby pan Springer býval nechal Roučí nalít anonymně, bez všech těch (s prominutím) keců okolo, asi bych slintal blahem. Takto říkám jen: „Děkuji, snad někdy příště.“

Na degustaci jsem samozřejmě nebyl sám a proto se dozvíte i další pohled na věc. Možná jsem zbytečně „drsný“, ale pokud z vinaře necítím tu zvláštní lásku k vínu a pokoru před přírodou, prostě si mne nezíská. Ani jeho produkty, byť technologicky sebelépe zvládnuté.