O Víně

K tomuto tématu mě inspiroval „doc“ v jednom svém článku (který vyjde příští týden) - zmiňuje se v něm o tom, jak se naši (resp. francouzští) vinaři navzájem pomlouvají (resp. nepomlouvají). Začal jsem k jeho článku psát komentář do chatu, nicméně nakonec moje úvaha na toto téma vydala na tento celý příspěvek.

Bohužel máš "doci" pravdu a to s tím vzájemným pomlouváním se vinařů u nás. Osobně to považuju za:
a) lidsky křupanskou nevychovanost,
b) profesně za hluboce neprofesionální chování, které v důsledku škodí všem.

Bohužel jsem se s podobným chováním setkal téměř U VŠECH zdejších vinařů, které jsem kdy navštívil. Slůvkem "téměř" chci říct, že existují i tací, kteří VÍ, že se to nemá dělat a tací, kteří alespoň místo těch chlapáckých, nebo uštěpačných a hanlivých keců jen pokrčí rameny... Opravdu málokdo z nás je takový formát, aby na nahrávku typu "Nevíte, co to tam ten XY vlastně vyvádí?" dokázal reagovat např. "No, měl chudák smůlu, ale však on se z toho vyhrabe..."

Důvod nevidím v chování vinařů, ale v chování a především ve výchově lidí jako takových. Důvod vidím v praktikovaném způsobu života minulých desetiletí od začátku 2. světové války, kdy naši zemi postihlo několik osudových ran. Žebříček lidských hodnot byl postaven na hlavu, lidé se naučili mít strach, nevyčnívat a raději se držet zpátky (bylo jim znemožněno výrazněji se prosadit). Pak nemohli samozřejmě nic pořádného dokázat, nic nevytvořili a nic (jsme) taky neměli. Desítky let se nám vtloukalo do hlavy, že být bohatý je špatné a tak pokud měl soused něco víc než já (větší zahradu, silnějšího psa, hezčí manželku), nastoupila závist a zášť. Rádoby angažovaná "hesla lidu" z totáče, jako např. "Kdo nekrade, okrádá rodinu", "Čím hůř, tím líp", nebo "Chcípl mi pes, ale nevadí, sousedovi zdechla koza" sedí v hlavách lidí bohužel dodnes.

Každý, kdo má možnost žít nebo pracovat, byť na omezený čas v zahraničí, musí ten rozdíl v chování lidí poznat. Ne snad, že by si Němci, Rakušané nebo Finové nechtěli žít lépe, ne snad že je jim lhostejné, jestli soused má hezčí manželku nebo lepší dům. Ten rozdíl je v tom, že většinou (taky jsem už poznal pomlouváním „naočkované“ cizince) chápou, že svůj (ne-)úspěch mají ve svých rukou. I když závidí, jen velmi výjimečně se nechají strhnout k tomu, aby to dali veřejně najevo. To se totiž nesluší, nehodí a nedělá.

Řídit auto, jezdit na bruslích, nebo ovládat cizí jazyk se člověk nenaučí jen tak z ničeho nic. Bez učitele, bez denního příkladu v praxi je to těžká a trnitá cesta. Kdo by tedy měl být náš učitel, když osoby, které denně vidíme v televizi jsou spíš svými činy a chováním odstrašujícím příkladem? Vládní garnitura se ani náznakem nesnaží tyto neblahé hodnoty v podvědomí veřejnosti (závist, lhostejnost, neochotu atd.) změnit. Aby někdo z nich šel příkladem, si můžeme nechat pouze zdát (inu, vyjímka by se snad občas našla). Jsme naopak svědky nekončící trapné šaškárny vládnoucích klik, kterým tyto naše staré mezilidské nesnášenlivé vztahy snad přímo vyhovují - aspoň jim dáme pokoj. Ostatně, co můžeme čekat od jedinců, s nimiž se ve škole nikdo nebavil, na řemeslo se nehodili a pokud bych je měl posoudit podle biblického "Podle skutků jejich poznáte je", tak bych musel říct, že jde o bezpáteřní lůzu. Od nich žádné "povznesení národa" (nebo alespoň snahu) čekat nelze. Pravá elita národa buď emigrovala, nebo je ji málo slyšet a vidět a pokud někdo takový vystoupí na veřejnosti s mravokárným prohlášením, či článkem v novinách, je v zápětí atakován hospodskými nýmandy stylem „Co nám to tady k---a vykládáš za bludy, ty enteligente...“

Takový kritik si však může připadat jako „okresní vítěz“ jen do té doby, než vytáhne paty za humna. Tam "za humny" žijí totiž ještě větší borci a jediný způsob, jak s nimi vyjít je kázeň a tolerance. Teprve konfrontace s cizími (kraji) prověří kvality jedince. Proto chodili naši pradědové na zkušenou do Vídně, do Itálie, nebo na dlouhé cesty za Velkou louži. Podle mne vedou k nápravě stavu, kdy od jednoho vinaře (pokrývače, obchodníka, úředníka) slyším posměšnou nebo dokonce sprostou kritiku na jeho souseda nebo konkurenta, v zásadě dvě cesty. Tou první je sebekázeň a tvrdost. Tvrdost ovšem především k sobě samému. Hlídat se, radši mít tu hubu zavřenou a myslet si své - ono totiž ta pomluva nikomu nepomůže. Já vím, svádí to přidat k dobrému nějaký ten drb, uštěpačnou škodolibou poznámku. Jste však všichni Vy škodolibci čistí jako slovo Boží? Dva tisíce let staré zvolání „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem“ je důkazem toho, že tady v mezilidských vztazích nerozebírám žádnou novinku.

Druhou cestou jak se stát normálnějším členem lidské komunity, je být v kontaktu s lidmi, kteří si něco podobného taky uvědomují. Parta zlodějů mě určitě časem stáhne mezi sebe, kdežto parta např. malířů mě možná časem naučí dívat se na svět jinýma očima. Kdo má od přírody talent, musí ho používat a jeho výsledky šířit kolem sebe - na své děti, příbuzné, kamarády, okolí.

Nápravu vidím tedy v tom, že naše dcery a synové budou cestovat, jezdit pracovat znovu "na zkušenou" do zahraničí (a to ne pouze na západ, ale i na východ a to nejlépe na dálný) a budou tak v praxi a denním životě poznávat to, co nám naši dědové nemohli odkázat. Že i já se budu hlídat, snažit se a chovat se každý den slušně. Modrý život Rychlých šípů nebyl zase tak špatnou náplní pro školní léta. Jedna generace posune tyto snahy o kousek dál a vše pak předá svým dětem a pak se snad situace zlepší. Stará nepoučitelná genarace, žijící v paradigmetech (šablonách) závisti prostě musí vymřít a to s ostudou, nic jiného si nezaslouží(-me).

Jsme kulturní lidé s tisíciletou tradicí, po svých předcích máme být na co hrdi. Víte, z okna svého pokoje vidím na národní kulturní památku Špitálky (v Uherském Hradišti). Jde o jednu z nejvýznamnějších archeologických lokalit („vykopávky“) z období Velkomoravské říše - komplex církevních a dalších obytných srubových staveb. S největší pravděpodobností jde o kapitulní chrám a sídlo arcibiskupa Metoděje, možná zde byl dokonce i pohřben, stejně jako velkomoravský kníže Svatopluk. V okolních vesnicích se nacházejí stopy i mnohem staršího osídlení z doby Keltů, či Bójů - lidé tady žili už mnohem dřív. Věřím, že každý z nás ví o podobné jistotě, o něčem, k čemu se může upnout v okamžiku slabosti, nejistoty či pokušení.

Občas si také vzpomenu na motlitbu bojovníků z filmu Vikingové:
„Hle - zde vidím svou matku, hle - zde vidím svého otce, hle - zde vidím své bratry a sestry, zástup svého lidu až k samému počátku. Oni mě volají do sálů Valhaly, kde stateční žijí navěky...“
Zní to až příliš pateticky? Možná ano. Je to ale krásný příklad toho, k čemu se může člověk obrátit, pokud mu toho současný okolní svět moc nenabízí - k odkazu svých pokrevních předků. Budou moje děti jednou hrdi i na mě?

Já vím, šedá je teorie a zelený je strom života. Teď je ale ta doba, ve které žijeme. Druhý pokus nedostaneme a spoléhat, že „...udělám to jednou, až budu velký...“, to je velký omyl, který by nás za pár let (sedíce osamoceni v domově důchodců) mohl ale sec sakra mrzet.