O Víně

Je úterý podvečer. Celá Praha, ačkoliv nechce a přesto bolestně musí, se jako každý rok začíná odvracet slunci, dlouží se stíny malostranských domů a ten jakoby chorý a malátný lampión na obloze se naposled nadechuje, než definitivně nakročí k poslední části své cesty, k podzimnímu slunovratu. Ale to už vše mizí v přítmí domu číslo 8 a strmé schody jsou jako krůčky k největším tajemstvím dětství, k tajemstvím ještě spících vín ve skleněných královstvích pod korkovými zámky.

Bylo nás pět. Ne, to nezačíná známý Poláčkův román. Opravdu nás bylo pět. S několika lidmi z vinotéky, lustermanského sklepa a dvěma pány vinaři deset jedenáct. Tak málo lidí jsem na prezentaci vinařství v Míšeňské ulici ještě nezažil. Už je dávno po osmnácté hodině, oficiálním čase, kdy začínají místní ochutnávky a ještě stále vyčkáváme. Na nějaké možné opozdilce? Nebo na nějakou tajemně kouzelnou chvíli, o které nevíme, kdy má přijít, ale nejspíš tušíme, že je blízko? Plameny svíček stravují voskem rozteklý čas a já trochu netrpělivě a přitom v nějakém nádherně příjemném vzrušení prohlížím nachystaná a jak ve vzorném šiku vyrovnaná poselství moravských vinařů této i budoucím chvílím, zakletá v duhových sklech.

Když dva mladě vypadající páni vinaři přerovnají své vinné poklady na ochutnávkovém stole a odběhnou ze sklepa, aby se v momentě vrátili s několika dalšími láhvemi vína a s vysvětlením, že díky jejich zdržení, bylo nutné vína ještě dochladit, ochutnávka vinařství Bronislav Vajbar a Pavel Binder ze sdružení Vinstars Rakvice konečně začíná. Jakoby přesně načasováno.

Nultý vzorek Neuburského ročník 2003 v pozdním sběru od pana Bindera na zavínění v nás už před notnou chvílí zmizel a navodil lačnící smysly na další kapky, doušky a tajemství.
S určitým počátečním ostychem a možná i mírnou skepsí nad malou návštěvou začínají vinaři hovořit o regionu, jedinečnosti Rakvic a vínech, která zde pod jejich rukama vznikají a právě teď rozněcují naše prachem všednodenních starostí pokryté a náhle procitnuvší smysly. Je úchvatné sledovat, jak si dva vinaři, vlastně konkurenti, vůbec nekonkurují. A mě napadá, jakoby oba žili jen tím jedním, tou vinnou révou, těmi řadami keřů běžících do strání, tak blízké jeden druhému, tak osamocené svými kořeny v kruté a milované matce zemi. Jakoby cítili stejně jako ty vinice každý svár počasí, který se v nich v proměnlivosti roku odráží a odehrává.

Ochutnáváme na přeskáčku tu víno od pana Vajbara a tu zas od pana Bindera a nic se nekříží s ničím. A vše plyne spolu s mraky někam do daleka. Prožitek za prožitkem graduje a je to stoupání vody, když se do ní člověk zvolna noří, je to ticho zastavené chvíle, která jde jako země sudička vinohradem.
Zapisuji si dychtivě poznámky neboť každé slovo, věta, je přiblížením k vyrůstajícím poutům dnešního večera mezi vinaři a námi, nejen prostřednictvím jejich vín. Vůbec si nějak nepovšimnu, že už hustě popisuji druhou stránku a informace o vínech, jejich původu, charakteru a hodnotách se vrší v kvádrech babylonské zdi a jsou protkány sítí vlastních prožitků.

Rakvice jsou náhle díky poutavému vyprávění a geniu loci toho kraje rozpuštěnému v našich sklenkách na dosah a 146 ha vinic rozesetých v okolí, které dávají tomuto místu statut desáté největší vinařské obce, je už jen spojením všeho se vším. Starého s novým. Těch sester a sestřiček loňských sklizní.
Pan Binder i Vajbar nás doslova rozmazlují, když nám předkládají opravdové skvosty mezi svými víny. Skoro omluvně vysvětlují, že díky malé produkci, jsou již bílá jakostní vína ročníku 2003 rozebrána a vyprodána. A tak po dvou pozdních sběrech jsme strháváni střelkou kompasu, která ale nemíří k severu nýbrž do Rakvic, k výběrům z hroznů a z bobulí!

Naštěstí zbylo několik červených jakostních vín. Jako had nesou sebou sametovost a šťavnatost jablka z ráje po odbouraných kyselinách a dřevitost sudů prokletím milovaného stromu. Ještě zní neodcházející tříslovina a náhle jako vytrhnutí z rajské zahrady, úder mrazu. Ledová tříšť pólu ve Veltlínském zeleném, které cítím, jak cinká a chvěje se na keřích temnou nocí hluboko pod bodem mrazu a samoty spícího vinohradu při -13 ˚C. Je spolu s Hrubínovým sněním krásné po chudobě.

Ať žije král! Tedy královna. Přichází v pomerančovém hávu, který utkalo zimní slunce nad vinicí. Její veličenstvo Frankovka. O chvíli později už bezpečně vím, že i v ledu je život, že i při -15 ˚C přichází zrození. Zrození drahokamů.

Jdu ztichlou podzimní Prahou, míjím davy lidí tak vzdálených a mlčících jako drobné hvězdy hroznů, co se kdovíodkud na moment objevily na obloze. Nesu si jedinou malou připomínku dnešního večera. Kořeněný Tramín, před kterým by určitě smekli s velkou pokorou jmenovci z Alsaska. Hlavou mi letí milióny slov a vím, že žádné nezachytí tu prchavost jedinečné chvíle s rakvickými víny.