O Víně

Občas se mě vinaři ptali, jak stříkám révu, v naději, že se něco dozví. Musím je však zklamat, protože podmínky u mne jsou velmi rozdílné od klasických vinařských oblastí, takže moje zkušenosti jim moc nepomohou. Abych je neurazil, odpovídám, že se snažím pěstovat révu a ne choroby. Pokouším se tak naznačit, že v mých podmínkách prostě musím dělat vše proto, abych udržel révu při životě, a to zahrnuje i dobrý zdravotní stav.

Nejhorším nepřítelem, kterého réva má, jsou vláknité houby, nazývané i plísně. Možná je to dokonce jeden z důvodů, proč si člověk révu tak oblíbil. Réva se plísním brání produkcí některých látek, které teprve nyní s velkou slávou objevujeme a zjišťujeme, že jsou zdraví prospěšné, a přitom je už tisíce let požíváme ke svému prospěchu. Lidové léčitelství používalo nejen hrozny a víno, ale i odvary a výluhy listů a letorostů, vnitřně i zevně. Vinaři mají během sklizně ruce zčernalé tříslovinami z modrých hroznů a říkají, že je to dobrá kůra proti chorobám kůže. Kdo ví, jestli znovuzavedení lisů netrvalo tak dlouho proto, že se vinaři nechtěli připravit o příznivé vedlejší účinky šlapání hroznů.

Plísně všichni známe jako povlaky tvořené vlákny na povrchu obvykle nějakého jídla, odborně se tomuto stádiu říká mycelium. Mají poměrně složitý život, během kterého mohou nabývat dalších forem, díky kterým mohou přezimovat, pohlavně se rozmnožovat, létat, či aktivně plavat ve vodě. Pro potřeby tohoto článku bude stačit, když všem těmto dalším formám, ve kterých se plísně vyskytují, budu říkat sice nesprávně, ale snad srozumitelně spora. Plísní, které révu napadají, známe mnoho, ale v tomto seriálu se zaměřím jen na tři, které páchají největší škody a pokusím se je představit:

Plíseň šedá, šedá hniloba hroznů révy (Botrytis cinerea, Botryotinia fuckeliana) je jedna z nejběžnějších a nejznámějších plísní a v přírodě má důležitou funkci - likviduje všechen organický odpad. Určitě jste ji viděli nejen na bobuli či větší části hroznu, jako šedý, mechový povlak, ze kterého se práší. Napadá veškerý mrtvý organický materiál, zelené rostliny a to znamená i všechny odrůdy révy, ale některé jsou samozřejmě citlivější. Zelené části rostlin se plísni šedé obvykle ubrání díky tvorbě fytoalexinů (např stilbeny resveratrol a viniferin ) a tak výrazně škodí jen v době, kdy je koncentrace stilbenů nízká. To je na mladých letorostech do stadia 6 listů, během kvetení, v bobulích po zaměkání a samozřejmě v poškozených či nemocných částech. Do rostliny se dostává mikropóry ve slupce bobulí, či v místě poškození, proto škodí zvláště na poškozených hroznech. K tomu aby prosperovala, potřebuje ovlhčení rostliny, nebo vzdušnou vlhkost přes 85%, sucho ji ničí. Pokud je vody správné množství (sucho, ale ranní mlhy), a cukernatost bobulí je vyšší než 18 - 19 ° NM, objevuje se na hroznech ušlechtilá forma plísně šedé, Botrytis cinerea. Není to žádná zvláštní forma, prostě má jen tolik vody, aby pronikla slupkou, ale ne na to, aby překonala ochranné mechanizmy uvnitř bobule, mohla se rozrůst a vytvořit novou generaci spor. Tak sedí na povrchu, neroste a před spalujícím žárem slunka se brání odparem vody z bobule. Tím zahušťuje její obsah a vytváří cibébu. Samozřejmě do ní vypouští množství produktů, kterým se réva brání, takže ovlivňuje chuť cibébových, bobulových výběrů a také slámových vín. Pokud nejsou splněny tyto mimořádné podmínky, napadení plísní šedou poškozuje jak rostlinu, tak kvalitu budoucího vína a rozvoj plísně šedé je nežádoucí. Za běžného počasí ji sama réva spolu s vinaři udrží pod kontrolou. Pokud však vinici poškodí kroupy, či přijdou dlouho trvající deště, může být úroda zcela ztracena.

Plíseň révy neboli Peronospora (Plasmopara viticola) je velmi nebezpečnou chorobou, která za vhodných povětrnostních podmínek dokáže zničit hrozny i listy citlivých odrůd během tří dnů. Všechny odrůdy Vitis vinifera jsou na ni silně citlivé, mezidruhové hybridy mají celou škálu odolností od velmi citlivých po úplnou rezistenci. Dále napadá, ale s menší silou, všechny rostlinné druhy rodů Vitis (révy), Parhenocissus (loubinec) a některé druhy z rodu Ampelopsis (révovník, další loubince) a Cissus (žumen, pokojové a exotické tropické rostliny). Peronospora přezimuje na zemi, po oteplení vyklíčí a deště přenesou spory na révu, kde proniknou do listů a bobulí. Do listu vstupuje průduchem na spodní straně listu. Do bobulí menších než 2,5 mm vstupuje průduchy ve slupce, do větších se může dostat jen prorůstáním stopkou, nebo v místě kde bobule přisedá na stopku. Na proniknutí do listu potřebuje spora kapku vody, teplotu nad 12 °C a 6 hodin tmy, tedy vlhkou a teplou noc. To nejsou úplně běžné podmínky, protože v teplých oblastech bývá nouze o vodu a v těch chladnějších zase o teplo v noci. Lze tak docela dobře odhadnout čas, kdy peronospora infikuje první listy. Jednoduché pravidlo zní: 10 cm dlouhé letorosty, nejméně 10 °C teploty a nejméně 10 mm srážek během dvou dnů. Další generace spor může za horkého a vlhkého počasí vzniknout už za 3 dny, a z každého napadeného lisu jich mohou vzniknout statisíce, proto se peronospora rychle šíří. Pro vypuštění další generace spor je třeba relativní vlhkost alespoň 95%, teplota nejméně 12,5 ° C a 4 hodiny tmy. Peronosporu nejlépe poznáme podle skvrn na listech, a od jiných chorob ji snadno rozlišíme podle toho, že skvrny mají z každé strany listu jinou barvu! Na horní straně listu jsou žlutozelené (olejové) a na spodní straně je bílý povlak plísně. Skvrny se rozrůstají rychlostí 10 cm za 1 - 3 dny, list zasychá, rozpadá se a odpadá. Na odolných odrůdách se objevují na listu typické tečky v místech, kde rostlina hypersenzitivní reakcí zničila sporu. Na bobulích napadení z počátku není vidět, později se na nich objevují skvrny a bobule zčerná, zaschne a odpadne.

Padlí révy, Oidium, (Erisiphe necator, také Uncinula necator) je známé i jako moučnatka, protože napadené hrozny vypadají jako poprášené moukou. Všechny běžné odrůdy Vitis vinifera jsou na ni citlivé, jen několik málo exotických odrůd má určitou odolnost. Mezidruhové hybridy mají celou škálu odolností od velmi citlivých po úplnou rezistenci. Padlí révy jiné rostlinné druhy nenapadá. Oidium přezimuje zejména přímo v očkách, ze kterých pak na jaře rostou už napadené letorosty. Zimní mrazy nad -15 ° C (spolehlivě až -18 ° C) oidium v očkách ničí, v následující sezóně nebývá tlak moučnatky tak velký, ale druhý, u nás vzácný typ přezimujících spor vydrží i více než -27 °C. Spora ke klíčení nepotřebuje kapku vody, pouze vysokou vzdušnou vlhkost a dostatečnou teplotu. Oidium není v destrukci zelených orgánů révy tak rychlé jako peronospora, nová generece spor vzniká za 5 - 15 dní po napadení. O to je však zákeřnější. Na listech způsobuje deformace, na letorostech skvrny, celkově rostlinu oslabuje a zpomaluje vyzrávání. Hlavně však poškozuje slupku bobule. Protože vnitřek bobule stále roste a poškozená slupka s ním není schopna držet krok, bobule praskne a je napadena dalšími plísněmi a nežádoucí mikroflórou. Víno vyrobené z hroznů napadených oidiem, má nepříjemnou příchuť.

Rezistence révy

Rezistence je schopnost rostliny odolávat infekci. Pokud potřebujeme jednoduše vyjádřit její sílu, či účinnost, popisujeme ji číslem, obvykle v intervalu 1 - 9, kde 1 znamená zcela neodolná a 9 zcela odolná, bez viditelného poškození a tvorby nových spor. Například odolnost vůči peronospoře můžeme uvádět pro odrůdy Müller-Thurgau 1,6, Solaris 4,6 a u rodu Muscadinia rotundifolia, což je réva zcela odolná 9.
Je samozřejmé, že během miliónů let společného vývoje se vyvíjely nejen schopnosti plísní napadat révu, ale vývojem prošly i mechanizmy rezistence. Jsou proto poměrně složité a věda nám je vysvětlila teprve nedávno a zřejmě ne všechny a úplně, mnoho poznatků je novinka z posledních let a rozhodně zde není prostor na to, abych vše nastudoval, natož popisoval.

Ontogenetická rezistence je schopnost odolávat infekci po dosažení určitého vývojového stádia, díky změnám ke kterým dochází při vývoji a stárnutí rostlinných pletiv. Můžete si ji představit jako odolnost díky poměrně jednoduchým věcem, například tlustší slupce bobule, kterou spora už nedokáže proniknout, anebo že se vytvoří ochranná vosková vrstvička. Přesto ještě není dostatečně prozkoumána. Ontogenetická rezistence nám u révy a chorob, o kterých tu budu psát, pomůže jen částečně. Starší listy mají větší odolnost proti peronospoře, takže ty mladé se snažíme ošetřovat pečlivěji. Bobule jsou peronospoře odolné od velikosti asi 2,5 mm. Oidiu odolávají bobule, které dosáhly cukernatosti 8 °NM, tedy krátce po zaměkání. Pokud však už byly napadeny, kolonie oidia na bobuli stále vegetují a produkují další nové spory, zanikají až po dosažení cukernatosti 13 °NM.
Znalost ontogenetické rezistence nám umožňuje omezit ochranu révy na období, kdy je réva citlivá.

Indukovaná rezistence je schopnost odolávat infekci, navozená specifickými vnějšími stimuly. Následnými změnami jsou vytvořeny nebo zesíleny obranné mechanizmy. Indukovaná rezistence se aktivuje pouze v době napadení škůdcem, jinak je neaktivní. Je tedy podmínkou, aby rostlina včas rozeznala parazita podle chemických sloučenin nazývaných elicitory. Ty jsou schopné aktivovat, nebo stimulovat další látky v rostlině, které se podílejí na její obranné reakci.
Když dochází ke kontaktu patogena s rostlinou, nastává raná fáze obrané reakce, která trvá několik minut. Spustí se působením elicitorů, na receptory rostliny. Během několika minut dochází ke změně koncentrací iontů, syntéze oxidu dusnatého, aktivních forem kyslíku a aktivaci enzymů proteinkináz. Mezi aktivními formami kyslíku je významný peroxid vodíku, který je sám o sobě toxický pro patogen, podílí se na zesílení buněčné stěny a vzniku hypersenzitivní reakce.
Pozdní fáze obranné reakce trvá několik dnů. Dochází při ní k aktivaci obranných genů, k syntéze fytoalexinů, PR proteinů a inhibitorů proteáz.

Podrobněji se zmíním o třech mechanizmech indukované rezistence:
1) Tvorba fytoalexinů, což jsou antimikrobiální látky, syntetizované a akumulované rostlinou jako odpověď na napadení patogenem. Patří sem například terpenoidy, flavonoidy a stilbeny. Pro určité rody rostlin je typická určitá skupina těchto látek, pro révu to jsou stilbeny, nejznámější z nich je resveratrol a viniferin. Stilbeny působí na klíčení spor a růst mycelia plísně šedé tak toxicky, že ta má mechanizmus, jak je v místě napadení rozkládat. Je to pěkně měřitelné, pokud je na hroznu jediná napadená bobule. Bobule vzdálené od té napadené, mají obsah resveratrolu normální, bobule přímo sousedící s napadenou má obsah resveratrolu maximální, protože se snaží uchránit před napadením plísní, ale bobule už napadená, má obsah resveratrolu nejnižší, protože plíseň ho rozkládá.
Při metodě zjišťování rezistence proti plísním používáme sterilizované listy a ponecháme je ve vlhku a ve tmě. Plíseň šedá by na čerstvých a zdravých listech nevyrostla, proto se přidává kyselina galaktová, která vybudí produkci stilbenů a odolnost posuzujeme podle toho, kolik stilbenů listy vyrobí. Při testování odolnosti proti oidiu a peronospoře prostě přidáme spory a po čase se podíváme, jak se rozrostly. Citlivé odrůdy mohou být po třech dnech zcela porostlé. Na oidium a peronosporu tedy mají fytoalexiny vyráběné neodolnými druhy révy vliv jistě také, ale je zřejmé, že malý.
2) Rostlina vyrábí specifické bílkoviny, nazývané PR proteiny, kterých dnes známe nejméně 17 tříd. Často napadají buněčné stěny patogenů, hub, jejich spor i jiných mikroorganismů. Další mají chemické aktivity, případně posilují buněčnou stěnu rostliny.
3) Hypersenzitivní reakce (dále jen HR) je lokální reakce rostliny, vedoucí k programovému odumření některých buněk, za účelem zbavit parazita možnosti výživy. Buňky obvykle do dvou dnů odumřou, vyplní se vzduchem, korkovatí, získají typickou hnědou barvu a vytvoří nekrózu. Rostlina tak ztrácí kousek funkční tkáně, výměnou za likvidaci spory patogena. V případě velmi odolné révy to mohou být třeba jen dvě buňky ohraničující průduch, do kterého se spora snažila proniknout, což pro rostlinu jistě není žádná velká ztráta. U odrůd dnes označovaných za rezistentní odumírají části listu o velikosti milimetrové tečky. Neodolné rostliny HR nespustí, v první fázi žádné buňky neodumřou, zato vydají parazitu všechny své zelené orgány, což vede většinou k odumření celé rostliny a tedy všech buněk. Hypersenzitivní reakce je u současných rezistentních odrůd hlavní obranou odolné révy proti peronospoře i oidiu.

Různé druhy révy jsou známé rozdílnou odolností proti chorobám. V dnešní době věda pokročila natolik, že můžeme přímo určit jednotlivé geny, zodpovědné za tyto rozdíly. Abych podal úplnější vysvětlení, vrátím se trošku do historie.
Když profesor botaniky univerzity v Bordeaux, pan Pierre-Marie-Alexis Millardet roku 1878 vyslovil předpoklad, že musí být možné kombinovat rezistenci odolných amerických druhů révy s kvalitou evropské kulturní révy, spustil vlnu nadšeného křížení, ve snaze vyšlechtit ideální odrůdu. Brzy se ale ukázalo, že odolnost kříženců rezistentních amerických odrůd s neodolnou evropskou révou klesá tím víc, čím víc evropské krve je do nich vneseno. To znamená, že odolnost proti houbovým chorobám závisí na větším množství genů a taková vlastnost se přenáší jen na velmi malou část potomstva. Navíc je problém s jistotou zjistit, na kterou. Když navíc Breider vyslovil předpoklad, že odolnost amerických odrůd a jejich kříženců souvisí s přítomností látek, které negativně působí na lidské zdraví, zasadil tím šlechtění rezistentních odrůd těžkou ránu. Pokud by bylo třeba hlídat i přenos dalších nežádoucích vlastností, navíc přímo související s odolností, bylo by vyšlechtění ideální odrůdy velmi nepravděpodobné. V určité míře ale šlechtění pokračovalo nadále, i když se o dost zdrželo. Díky tomu je dohnal pokrok v genetice, který umožnil nahlédnout trochu hlouběji do problému. Při křížení některých novějších rezistentních odrůd, například Regent x Frankovka, nebo Chardonnay x Bianca, se ukázalo, že odolnost semenáčků proti peronospoře se neštěpila do mnoha variant, ale jen do tří. Odolné, málo odolné a zcela neodolné. Takový výsledek podle zákonů genetiky znamená, že nejde o mnoho genů, ale jen o dva! S tím už se dá pracovat a tak byly tyto geny odolnosti poměrně brzo identifikovány a po nich i další. Přestože se první praktické techniky pro analýzu DNA objevily až v roce 1990 a první z těchto genů byl objeven až 2002, díky čtení genomu a metodě srovnávání genetických map máme dnes celkem jasno, čím se odlišují odolné révy od těch neodolných.
Dnes tedy známe rovnou patnáct genů odolnosti proti peronospoře. Značíme je Rpv1 až Rpv14.

Gen Rpv3 má dvě varianty, nalezené ve dvou různých révách, které jsem pro pořádek označil Rpv3.1 a Rpv3.2, ale nalezete je i jako Rpv3(1) a Rpv3(2), ve starší literatuře je jen Rpv3 a myslí se tím Rpv3.1. Oba geny Rpv3.1 a Rpv3.2 obsazují stejné místo, nemohou být tedy v jednom chromozomu současně.
Také bylo nalezeno jedenáct genů, zajišťující odolnost proti oidiu.

Gen Ren3 má také dvě varianty, ta dříve nalezená je ještě stále označována Ren3, ta novější Ren3.2.
Gen Run2 má opět dvě varianty, které vedle sebe existují v jediné populaci rodu Muscadinia rotundifolia.
Pro zajímavost ještě uvedu, že gen zajišťující vysokou, dokonce snad absolutní odolnost proti révokazu byl identifikován u podnože Börner (Rdv1) a byly identifikovány i další geny, zajišťující odolnost i proti jiným chorobám.
Připomínám, že kromě Ren1 pochází tyto geny z jiných druhů než Vitis vinifera a zajišťují tedy odolnost neevropské révě a jejím křížencům. Naopak v zástupci evropské révy Chardonnay byl objeven gen Sen1, který způsobuje zvýšenou citlivost odrůdy k oidiu.
Některé tyto geny objeveny teprve nedávno, jenom během psaní tohoto článku byly zveřejněny dva nové. Dá se předpokládat, že v jiných druzích a odrůdách révy budou nalezeny ještě další. V každém případě to znamená hned několik zcela praktických poznatků:
Rezistence je závislá na několika genech, u kterých se už poměrně přesně ví, nebo bude vědět, co dělají. Například geny Rpv3.1 a Run1 umožňují hypersenzitivní reakci. Nedá se tedy předpokládat, že by nám nějak uteklo, kdyby se podílely na tvorbě látek, nějak poškozujících lidské zdraví.
Gen Ren1 nalezený původně ve stolních středoasijských odrůdách Kišmiš vatkana a Džandžal kara byl nalezen i v dalších asi 10 odrůdách, pocházejících ze střední Asie. Tyto odrůdy tvoří nejméně tři skupiny bez přímé příbuznosti, což ukazuje, že tento gen zřejmě vznikl už před delší dobou. Genetická analýza potvrdila, že všechny tyto odrůdy náleží do druhu Vitis vinifera, tedy kulturní réva evropská, cizí geny nebyly nalezeny. Jde tedy o jediný gen odolnosti, nalezený u Vitis vinifera, i když u odrůd rostoucích ve střední Asii, daleko od Evropy. Proto můžeme dále mluvit o neodolné evropské révě. Existence tohoto genu vyvrací hypotézu nemožnosti spojení vysoké kvality evropské révy s odolností proti chorobám. Kvalita těchto stolních odrůd je vysoká, například Džandžal kara se teprve zavádí do velkoplošného pěstování. Získání genetické odolnosti proti oidiu při zachování kvalit evropské révy je tedy možné v jediném kroku. Bohužel, všechny známé odrůdy nesoucí tento gen mají takové nároky na teplo, že u nás téměř neplodí a ani jejich prakticky použitelní kříženci zatím nejsou k dispozici.
Mít jeden gen rezistence obvykle nestačí. Odolnost, kterou má Kišmiš vatkana, je velmi dobrá na listu a letorostech, ale na starších bobulích se může oidium objevit. Číselně je síla odolnosti způsobená tímto genem vyjádřena jako 8. Úplnou odolnost, kterou bychom mohli ohodnotit 9, nabízí jen geny Run1 a Ren4. Další geny nenabízí odolnost stoprocentní, některé zřejmě jen poměrně slabou, pro některé ještě číselná hodnota odolnosti nebyla zveřejněna. V původních druzích zřejmě zajišťovalo odolnost hned několik genů najednou. Protože odrůda Hibernal má proti peronospoře dobře odolný list, ale květ je odolný málo, a naopak Delaware mívá poškozené listy, ale zdravé hrozny, zdá se, že se jednotlivé geny mohou být určitým způsobem specializované a pak by bylo jejich kombinování velmi žádoucí.
Tyto geny odolnosti jsou rozmístěny na různých místech v genomu révy, nepřekáží si, a proto je můžeme hromadit do jediného genotypu. Může tedy existovat réva chráněná všemi dostupnými geny odolnosti. Dokonce i obě varianty genů Rpv3, Run2, Ren3 mohou být v jediné rostlině. Každá rostlina dostává jednu kopii genu od otce a od matky, má tedy dvě a obě mohou být různé. Pro případ, že by byly objeveny další varianty stejných genů, máme i jakousi rezervu v tetraploidních odrůdách révy, ale to už je opravdu výhled pro další generace.
Příkladem možnosti hromadění genů jsou odrůdy jako Regent. Ten má Rpv3.1, Rpv4, Rpv11 a Ren3. Mají tedy tři geny odolnosti vůči peronospoře a jeden vůči oidiu a už jej považujeme za rezistentní s dobrou odolností, přesto že za velkého tlaku chorob, může být také silně poškozen. Z prezentací (hlavně Eibach_Rudolf, 2013) jsem sestavil tabulku známějších odrůd, kde známe přítomnost genů:

O genech v tabulce neuvedených nic nevíme, pouze můžeme hádat tam, kde známe (neodolné) předky.

Z různých zdrojů víme o dalších odrůdách, že:
Panonia (SK 90-2-19) má sesterské křížení Morava, které nejspíše bude mít geny v podobné kombinaci (bohužel ne ČR, ale z Srbsko, obě uznané 2003)
Gen Rpv3.1 je celkem populární a najdeme ho v odrůdách Vilard blanc, Bianca, Dačnij, Strašenskij, Kofranka, Malverina, Kišiněvskie zori, Prim (Palatina), Dunavski Lazur, Pamjati Nergula, Nero, Suzi, Lákhegyi mézec, Moldova, Arkadia, Zalagyongye, Pölöskey muskotály, Roesler, Göcseji zamatos
Gen Rpv3.2 najdeme v odrůdě Seyval blanc
Gen Rpv10 najdeme v odrůdách Severnij, Cvětočnyj, Golubok, Vynoslivyj, Sibera
Gen Rvp12 najdeme v odrůdách Zarja severa, Kunbarát, Petra
Gen Ren3.2 najdeme v odrůdě Bronner

Pokud si dáme do souvislosti informace z tabulky s odolností nám známých odrůd, opravdu to naznačuje, že více genů odolnosti znamená odolnější odrůdu. Obdobný výsledek máme i z šlechtění, kde se nám kříženci odolných odrůd s neodolnými dělí na více a méně odolné, podle genů, které zdědili. Z pokusného šlechtění, kde se křížily dvě odrůdy s různými geny, máme nějaké výsledky také. Dokonce je už ověřeno, že i nahromadění genů Rpv3.1 a Rpv3.2 výrazně zvyšuje odolnost (Eibach_Rudolf, 2013).
Je tedy ověřeno, že tyto geny se v účinku navzájem posilují a zvyšují tak odolnost odrůdy. Zřejmě tedy skončilo období, kdy šlechtitelé pod záminkou „vnášení kvality do odolných odrůd" záměrně drolili odolnost až na jednotlivé geny, a začal čas cílevědomého skládání genů odolnosti do jediné rostliny, v očekávání, že bude úplně odolná i ve zcela nepříznivých podmínkách. Testování na přítomnost jediného genu je poměrně levné a rychlé. Může tak výrazně zefektivnit a zrychlit šlechtitelskou práci.
Hned tři geny odolnosti proti peronospoře pocházejí z Vitis amurensis, která je pro naši severní oblast pěstování révy velmi zajímavá. Gen Rpv10 je hned v několika odrůdách a dává odolnost dobrou, už se osvědčil i v polních podmínkách. Je to příslib, že škody způsobené peronosporou už nebudou tak velké, o to více se budeme muset zaměřit na oidium. Nicméně, i tyto odrůdy vyžadují v nepříznivých podmínkách určitou ochranu a tou vysněnou ideální odrůdou stále ještě nejsou.
Mít jeden či více genů, může být velká výhoda, ale možná jenom dočasně. Plíseň může časem zmutovat a najít způsob, jak obranu révy prolomit. Sice jsme za posledních sto let nic takového u révy nepozorovali, ale u jiných rostlin ano a rozum nám říká, že dříve nebo později k tomu dojde. Zároveň nám také napovídá, že kdyby prolomení ochrany poskytované jedním genem trvalo (v průměru) sto let, prolomení ochrany poskytované dvěma geny naráz by mělo trvat (v průměru) 100 x 100 = 10 000 deset tisíc let, tři geny naráz (v průměru) 100 x 100 x 100 = 1 000 000 milión let, a tak dále. (To je jen jednoduchá úvaha, která může být v mnoha případech úplně nesprávná, ale z něčeho vyjít musíme). Nahromadění více genů tedy slibuje i neprolomitelnost rezistence po dlouhý čas. Divoce rostoucí révy jako Muscadinia rotundifolia či Vitis riparia mají maximálně pět (dnes známých) genů, a některé dokonce nejsou přítomny ve všech rostlinách, a přesto velmi dobře odolává houbovým chorobám po celou známou historii. Nahromadění více genů odolnosti do jedné rostliny tak zajišťuje nejen vyšší odolnost, ale také vyšší pravděpodobnost, že tato odolnost bude dostatečná po velmi dlouhý čas. Jistě, že bychom chtěli odrůdu se všemi známými geny, ale zrovna teď bylo období, kdy byly geny objevovaly rychleji, než mohly být použity do šlechtění. A protože nějaké geny teprve objeveny budou, na ideální odrůdu s opravdu všemi geny si ještě budeme muset počkat. A možná jich bude tolik, že na totální odolnost nebudou třeba všechny. Vinohrad ale sázíme s perspektivou maximálně sta let, pak ho stejně vyklučíme a osázíme znovu, klidně odrůdou zcela jinou. Jak se zdá, šlechtitelé věří, že bude stačit nahromadit tři či více genů, aby byla odrůda s důvěrou použitelná alespoň po tuto dobu. Touto cestou se už před časem vydali šlechtitelé španělští, němečtí, francouzští a jistě kde kdo, ale o šlechtiteli jménem Pál Kozma, působícím v Maďarsku, Univerzita Pécs, mám informací nejvíc. Snažil se do svých kultivarů vnést nejméně dva geny propůjčující silnou odolnost proti peronospoře i oidiu a už v roce 1999 začal s prací nad kříženci Vitis amurensis, Bianca, Muscadinia rotundifolia a Kišmiš vatkana. Jeho kříženci mají odolnost velmi vysokou. Už v roce 2009 se prezentoval fotografiemi, kde jeho zcela zdravá novošlechtění rostou vedle odrůd Bianka a Regent, které mají listy chorobami dost poškozené. Má už i stolní a moštové typy, a i ostatní jejich vlastnosti jsou zřejmě dobré, protože šest odrůd poslal do maďarských odrůdových zkoušek. Přestože ještě nejsou ukončené, na internetu už najdete zmínky o odrůdě Borsmenta (maďarsky Máta peprná), která podle podmínek stanoviště dává dost odlišná vína s příchutí mátovou až ovocnou, s tóny banánů a citrusů. Brzké uvolnění takovýchto odrůd, je velmi dobrá zpráva, protože potom si bude moci takovou odrůdu zakoupit a do šlechtění použít kdokoliv. Celý svět tuto možnost jistě nějakým způsobem využije a dá se tak očekávat velký pokrok. Naši šlechtitelé o tom dobře vědí a mají v plánu toho využít. Nicméně jednu slabší vlastnost Kozmova šlechtění mají. Stejně jako jiní šlechtitelé použil druh Muscadinia rotundifolia, který dává hned několik genů velmi silné odolnosti, což slibuje, že odrůda nebude potřebovat žádnou další ochranu. Ale zároveň je to druh tak teplomilný, že přirozeně roste jen ve státech Texas a Florida, v Evropě se dá pěstovat leda tak v Itálii. Díky tomu je mrazuvzdornost těchto novošlechtění slabší, na úrovni klasických, nerezistentních odrůd, zatím se hodí jen do tradičních vinařských oblastí. Ale státy jižní Evropy po takových odrůdách jistě rády sáhnou, v jižním Tyrolsku prý vypadají velmi dobře. Nicméně jiní šlechtitelé jistě také nezahálejí, někteří slibují představení své práce už v roce 2016 a tak jistě přijdou se svými odrůdami. Nejspíš se tak už chystá nová generace odrůd, jejich odolnost konečně překoná staré přímoplodé hybridy, a které bude možno pěstovat zcela bez ochrany. Možná bude ještě dlouho trvat, než se najde odrůda, která by mohla ohrožovat ty nejlepší klasické odrůdy kvalitou vína, možná budou mít i jiné chybky, nicméně svoji roli jistě sehrají a vinohradům i vinohradníkům od chorob jistě uleví. Šlechtitelům ale práce neskončí. Už teď se ukazuje, že pravidelná ochrana proti hlavním houbovým chorobám potlačuje choroby jiné, které na vinohradech bez ochrany páchají škody. Nové odrůdy budou muset mít geny odolnosti i proti těmto chorobám.

Závěrem musím poděkovat pánům Ing. Ondrej Korpás, Ph.D. a Doc. Ing. Pavel Pavloušek, Ph.D., kteří mi poskytli informace tam, kde internet nestačil a věc přiměřeně vysvětlili. A také Ing. Ivo Kotrlemu a Dr. Rudolfovi Trojanovi, kteří udělali v textu korektury a opravili chyby.

Literatura:
Pěstování révy vinné, Doc. Ing. Pavel Pavloušek, Ph.D. (2011)
Ampelografia Slovenska, Ing. Dorota pospíšilová, PhD., Ing. Daniel Sekera, PhD., Ing Tibor Ruman, PhD., (2005)
Pestujeme vinič, Ing. Ján Braun, Ing. Gašpar Vanek, CSc.,(2003)
Rukověť vinaře, Prof. Ing. Vilém Kraus, CSc., Vítězslav Hubáček, Ing. Petr Ackermann, CSc., (2004)
Vinařský obzor

Internet:
Interakce mezi rostlinami a patogenními mikroorganizmy, Lubomír Věchet a další., (2010)
OBRANNÁ REAKCE ROSTLIN, SLEDOVÁNÍ OBRANNÉ REAKCE RÉVY, Mgr. Kateřina Rausová, (2010?)
Traits and alleles relevant for breeding and genetics:, kolektiv, (25.6.2014)
Šlechtění révy na rezistenci pomocí klasických a molekulárních metod, Dr. Pál Kozma, (2009)
Identification of mildew resistance in wild and cultivated Central Asian grape germplasm, Summaira Riaz, Jean-Michel Boursiquot, Gerald S Dangl, Thierry Lacombe, Valerie Laucou, Alan C Tenscher and M Andrew Walker, (2013)
Pilzwiederstandsfähige Rebsorten - wo sind wir, wo wolen wir hin?, Rudolf Eibach, (2013)
Selección y Mejora de Monastrell, Leonor Ruiz García, (2013)
Caractérisaton et exploitaton de résistances génétques pour une vitculture à faibles intrants phytosanitaires, Christophe Schneider, (2014)

A další...

Následující části:
Ochrana révy, díl 2 - způsoby ochrany
Ochrana révy, díl 3 - chyby, mýty, pověry
Ochrana révy, díl 4 - eradikace
Ochrana révy, díl 5 - Proč to je tak jak je