O Víně

Sauvignon, tam je shon, tam na mostě všichni tančí. Sauvignon, tam je shon, tančí celý Sauvignon. Samozřejmě že se nejedná o Sauvignon, ale Avignon, avšak uchýlení se k této dost možná nejapné parafrázi mi znělo hlavou, když jsem vstupoval na slepou degustaci třinácti vzorků této odrůdy organizovanou oa. Určitý neklid, možná i obavy z něčeho neznámého a nového nedokázal zaplašit ani ten trapně upravený popěvek, kterým jsem se snažil vytěsnit ony náhle se nahromadivší kalné myšlenky. Jediného, koho jsem z dřívějška z celého ansámblu recenzentů a přispívatelů na ovine.cz znal osobně, byla Martina.

Je to zvláštní pocit těsně před setkáním s lidmi, se kterými čas od času až neuvěřitelně niterně a skoro až spiklenecky souzním jen a jen prostřednictvím slov, když se rozvinou virtuální debety ovíně. Jací ti lidé ale jsou ve skutečnosti? Zapadnu mezi ně? Jak mě přijmou? Nelze při tom také nevzpomenout na určitou závist, když tito vínomilci, schovaní za svými přezdívkami či iniciálami, se zasvěceně rozepisovali nad tím, kdy a kde se sešli, co společně ochutnali a jaké jsou jejich dojmy. I jakýsi těžko identifikovatelný handicap při pročítání všech těch důvěrných často zkratkovitých narážek typu: RV Goldhamer, Na štěrkách, VZH, 27,5 °NM, aj.

Mezi šedí zplna nasáklými činžáky smíchovských ulic pod bájnou Nikolajkou, kam jsme jako děti chodívali bruslit, působí světloulinkou fasádou rozzářený dům jako zjevení. Dávno už nepatří tento kout města k nehostinné průmyslové periférii, a přece je zde všude ještě patrný punc průmyslově urbanizované čtvrti vypínající se nad dávno zmizelou Ringhofferkou a teskně ševelící Vltavou. S vnitřním traktem odděleným od okolního světa samotným domem a ještě středně vysokou zítkou je pečlivě upravený dvorek coby malá zahrádka, nebo parčík. I to umocňuje pocit, že člověk vstupuje do oázy uprostřed nekonečně se rozpínající městské pouště. Tento svět ve světě vesměs asi obývaný jen komerčními subjekty jednoznačně ukazuje dnešní tolik povšechně uznávanou konstantu moci peněž. Trochu se v tom kontrastu s omšelostí okolních staveb člověk až bojí se něčeho dotknout nebo někam nešetrně šlápnout.

Je to ale jen mžik a již je tady přízemní prostor uvnitř budovy, velmi vkusně a poměrně neokázale upravený do podoby jakési mini kantýny s několika stoly a polstrovanými, robustně vypadajícími židlemi. Za efektně vypadajícím takřka barovým pultem je vpravdě dokonalé zázemí pro přípravu nenáročných pokrmů nebo občerstvení. Nezbytná lednička, myčka i dřez navozují atmosféru dokonalé kuchyně, ve které oa s Martinou během chviličky vykouzlí z přinesených ingrediencí několik obložených talířů a mís. Zákusky k vínu.

To už oa otvírá první sadu vzorků. Chvatně, ale příjemně neformálně se Martina chopí mého představení všem přítomným. Ležérní potřesení si rukou ve zdánlivě uvolněné náladě, která ale nutně graduje v očekávání sauvignonové nirvány, je bez jakéhokoliv pejorativního podtextu pěkné a roztomilé.

Degustace začíná. První „slepý" vzorek zajiskří v čirém skle a přede mnou se jako vějíř otevře spektrum tak různorodých myšlenek, že úplně přetlačí soustředění se na víno ve sklenici. Koncentrace je ta tam. Přemýšlím nad poměrně malým počtem účastníků této výjimečné seance. Kromě pořadatele oa, Martiny, J.Č. a V. S., kteří jsou tady s dámskými protějšky, je tu již jen má maličkost. Mysl také na chvíli ustrne nad tím, jak mě kdysi několik kliknutí myší na ovine.cz, mohlo přivést až sem. I nad vzdáleným ruchem ulice doléhajícího sem v podivně tlumené ozvěně. Pak nad chvatem pohybujících se rukou mých spolustolovníků, kterým asi myšlenky nad prvním vínem běží rychleji, než je pero a papír stačí zachytit. Dále pak nad mojí nerozumností, když jsem navštívil v brzkém odpoledni tohoto dne degustaci pěti tokajských vín a že po těch příslovečných sladkostech mé buňky možná budou nad nadcházejícími svůdnými sauvignony protestovat.

Nakonec i já začínám psát a poznámky přibývají, i když mě stále vyrušuje má neklidná mysl. Stále se mi vrací a v jako nekonečné smyčce běží, zda profesionální degustátoři dokáží ve chvílích přechutnávání vína na vše zapomenout. Odhodit své všednodenní starosti ať pracovního nebo soukromého rázu a soustředit se výhradně na jeden vzorek za druhým. Věřím, že některé činnosti lze vykonávat mechanicky a skoro bezmyšlenkovitě. Ale chutnání vína? Lze od všech venkovních podnětů oprostit zrak, čich, chuť? Nenechat se ovlivnit vnějšími podněty? U třetího vzorku, aniž bychom kromě oa věděli, o jaké víno jde, mne napadne krátká noticka, kterou jsem kdysi četl, jak prof. Malík několikrát zařadil degustátorům ve skryté degustaci opakovaně jedno víno v různých fázích ochutnávky. Výsledky se často i u jednoho jediného degustátora dost lišily, jako by šlo o jiná vína. Záleží tedy skutečně tolik na posloupnosti a návaznosti? A je možné v řadě předešlých i následných vín jedno konkrétní víno ohodnotit opakovaně totožně? Nepadá pak tak trochu mýtus, že jsou jedinci, kteří dokáží bezpečně určit kromě odrůdy, oblast, polohu i ročník s přihlédnutím na stáří vína, teplotu při podávání a o možných vadách ani nemluvě? Otazníky v mé hlavě nad Sauvignony, které se ne a ne rozplynout.

Přichází pátý vzorek, po němž, jak jsme se již na začátku domluvili, přijde odtajnění právě ochutnané první sady vín. Ani nevím, zda mne odtajnění překvapí, protože bych se ani u jednoho vína neodvážil hádat, i když to nakonec zkouším, ale je to jako hádání z ruky. Seřazení je následující: Lahofer 06 ps, Málek St. 04 ps, cuvée Ardea z Nového vinařství, čtvrtá je Loira - Destinea blanc od Josepha Mellota a pětici uzavírá Znovín 05 také s přívlastkem pozdní sběr. Další dvě sady jsou poskládány už jen ze čtyř vzorků. Druhou načíná Kavacs 04 ps (Na štěrkách), pak je tu mnou přinesená Argentina Las Moras, za kterou se skoro až stydím, protože je naprosto neodrůdově animální ve vůni, jako by snad prošla sudy, kde zrála silná červená vína a i chuť je tím výrazně poznamenaná, úplně jiný dojem ve mně toto víno vyvolalo na výstavě Víno & destiláty 2007. Poslední dva vzorky jsou Tanzberk 05 ps a Barabáš 05 také pozdně sběrový. V závěrečné sérii je: producent Villa Maria z Nového Zélandu, následuje Walter Skoff 04 Südsteiermark, Reisten 05 Meidenburg a vše uzavírá Mádl František.

Jeho víno je barikované, nebo minimálně zrající po nějakou dobu ve výrazném dřevěném sudu. To je asi jediné, co mohu na samém závěru celé ochutnávky bezpečně určit. Není to trochu málo? Asi ano. Vracím se tedy k jednotlivým vínům a k poznámkám tzv. prvního dojmu přidávám další. Mým soukromým vítězem je neomylně Znovín. Ale není to tím, že mi obecně jejich znojemský říznější Sauvignon vyhovuje? Druhé místo přiřknu již trochu nejistě Lahoferu, i když jsem ho jako první víno ze třinácti, hodnotil jen lehce nadprůměrně. Po návratu k němu, se mi jeví v daleko lepším světle a mnohem kompaktněji. A u pomyslného třetího místa už nevím, jak se rozhodnout vůbec. Dát přednost pro mne příjemně pitelné Ardee, která mne ale nikterak niterně nezasahuje, nebo trochu dráždivému Kovacsovi 04, u kterého se mi ale do paměti nesmazatelně vryl jeho sladší Sauvignon ze stejného roku ale z vinice Stará hora.

Debaty nejen o Sauvignonech pokračují pak dlouho dál líně plynoucím večerem. Za okny tma, v nás jiskření vín. Ve mně je zmatek z přemíry výše popisovaných emocí, které se vrací, přeskakují se, narážejí do sebe. Vše ale postupem času tlumí všeobjímající únava a lehká opilost. Není nakonec cosi banálně jednoduchého a přitom i pravdivého, že nejlepší vína jsou ta, co nám chutnají? I když to možná na závěr bude znít neomaleně, po několika dnech, když se všechny pocity nějak srovnají, přijde mi, že celé to setkání mi nedalo ani tak skvělý zážitek z vín, ale z toho, že jsem mohl a směl potkat několik nových lidí, pro které je víno víc než jen obyčejná tekutina. Toho si skutečně cením nejvíc.