O Víně

Den začíná písní, která přichází po moři. Plaší sny a oživuje bdění. Probouzí zemi, ostrov Samos. Jak přesně načasováno. S prvním mžiknutím očí vychází slunce. Vše je zas o kousek starší v koloběhu země. Je to asi nejzřetelnější chvíle prolínání minulosti včerejška, přítomnosti a budoucnosti nového dne. Včerejšek, den pro Samosany, pro Řeky, svátek nejsvatější. 15. srpen, den sv. Marie. A dnes obyčejný pracovní den? Možná. Ale pro Samos vinařský den D. Počátek sklizně. Ačkoli údajně není na ostrově oficiálně stanoven den začátku sběru hroznů, je to nejčastěji polovina srpna, kdy jsou zahájeny sběračské práce ve vinicích. Letos první bobule hroznů budou putovat ke zpracování právě dnes, aby pak následně vyrobené víno již navždy neslo označení s letopočtem 2006.
Malý modrý jeep směřuje z jihozápadního pobřeží napříč ostrovem mezi dvěma tyčícími se pohořími Kerkis (Kerketeas) vlevo a Ampelos po pravé ruce na severozápad. Nejprve vzhůru v nekonečných zatáčkách třpytícího se asfaltu a pak zase ve stejně kroutivém šílenství kovově se lesknoucího hada dolů zpět k moři, do největšího města ostrova, Karlovasi. Podél cesty jsou ve svazích roztroušeny pověstné pezoules, kamenné zdi a zídky tvořící terasy s vinicemi, po kterých v mohutných a strmých kaskádách z výšky padá jas paprsků. Je těžké odolat a nezastavit alespoň ke krátkému obdivu. Pod listovou plochou se lesknou dozrávající hrozny oddávající se sluneční lázni. Jen pár kroků od rušné hlavní tepny, kterou proudí krev všemožných dopravních prostředků z jihu na sever i opačně, je horké ticho mezi révovými keři. Jen nepatrný šelest o sebe se třoucích listů. Tělu se náhle chce spočinout ve stínu nedalekého olivovníku a jen se dívat do toho snu.
Myšlenky však letí opřekot dál v očekávání příštích zážitků a pod koly vozu znovu utíká čerň cesty, aby se nijak zvlášť široká silnice za nedlouho vnořila mezi domy, do rumraje města. Stále se rozestupujícím údolím prosviští náhle utvořený chumel aut, jak roj včel veden neviditelnou královnou za medovými plásty, spletí ulic stále dolů až k ploché mořské hladině. Zde, skutečně pár kroků od ní, stojí jeden ze dvou místních vinařských závodů na Samosu. Na průčelí budovy obrácené směrem k rušné ulici se skví označení Ε.Ο.Σ.Σ. Často užívaný anglický ekvivalent této zkratky U.V.C.S. Union of Viniculture Co-operative of Samos znamená jakousi unie či družstvo, v němž jsou soustředěni všichni místní vinohradníci. Hlavní činností Ε.Ο.Σ.Σ. je výkup hroznů od pěstitelů a pod společnou a jedinou oficiální známkou výroba samoského vína s originální certifikací původu. Jde o potlačení individuality jednotlivých vinařů? Závan centralizace? Podupání volnosti a svobody vyrábět vlastní vína? Otázky, které není možné jednoznačně a definitivně zodpovědět. Tisíckrát obrácená historie, jako mince mající rub a líc, dává jen v závojích času nahlédnout do příčin dějů.
Rodící se muškátová nova, zmiňovaná již v prvním článku, mohla být od památného 17. století, kdy byly sazenice révy dovezeny z Malé Asie, mnohokrát zničena a upadnout do zapomnění. Samos, jakožto nárazník střetu odlišných kultur a víry, byl od nepaměti velikým lákadlem pro všechny, kdož chtěli ovládnout tento strategický bod Středozemí. A tak se utrpení lidí zcela samozřejmě promítalo do utrpení révy.
Magicky zní příběh vína dobývajícího svojí pohádkovou lahodností Evropu, svět. A je sotva k uvěření, že Samosané dokázali navzdory těžkým zkouškám nejen stále vyrábět ten opojný mok, ale především přežít. Oni i víno.
Drobné úspěchy, jak sotva viditelný zlatý prach v rýžovacích miskách, musel být těžko pochopitelnou, a přece významnou vzpruhou v nelehkých časech. Ocenění na prestižních soutěžích v Londýně (1862), v Paříži (1867) i jinde, jako by měla v sobě božskou sladkost i jemně trpkou příchuť.
Když se koncem 19. století v Evropě rozšířil révokaz a ve svých počátcích zasáhl zejména západní země světadílu, přišli na Samos četní vinaři z postižených oblastí, především z Francie. Jejich příchod znamenal zavádění moderních postupů v pěstování révy a zpracovávání hroznů. Na jedné straně zničené evropské vinice a z toho plynoucí nedostatek vína, na druhé tyto inovační postupy, znamenaly pro samoské vinařství nebývalý rozkvět spojený se zakládáním nových vinohradů a zvýšením produkce vína. Velká část totiž směřovala na francouzský trh, kde se samoské víno těšilo značné oblibě. Naneštěstí pro Samos kalamita révokazem zdecimovaných vinic netrvala dlouho a na kontinentu réva vinná vysazená na rezistentních podnožích dokázala velmi brzy znovu dávat kvalitní surovinu. Tento fakt náhle znamenal veliké problémy pro odbyt samoského vína. Nejprve stagnaci, posléze snížení výroby a výrazný pokles cen jak vín samotných tak i výkupu hroznů. Postup révokazu Evropou vbrzku znamenal hrozbu i pro Samos. I když byla snaha vysazovat a přesazovat vinice, které by byly schopné vzdorovat tomuto nebezpečí, výskyt révokazu na ostrově v roce 1892 znamenal obrovskou katastrofu. Většina plodných vinic byla totálně zničena. Narychlo přesazené či nově vysazené keře révy nebyly ještě několik následujících let schopny dávat kvalitní hrozny pro výrobu vína. Snahy podpořit místní zemědělce v orientaci na jiné plodiny, zejména na pěstování oliv a tabáku, měly sice jistý účinek, ale zákonitě vedly ke snížení výměry vinic a celkovému úbytku samoského vína. Velmi těžké životní a pracovní podmínky vedly k imigraci mnoha, hlavně mladších, obyvatel ostrova v první čtvrtině 20.století.
Zlepšení bylo možné zaznamenat ve 20. letech, kdy především díky vysoké produkci tabáku a ekonomickému růstu plynoucímu z jeho prodeje, došlo i ke zlepšení situace ve vinařství. Hrozny z obnovených vinic od vinohradníků vykupovali obchodníci a ti pak vyráběli a sami prodávali víno.
Na počátku 30. let se sice svět začínal propadat do hospodářské krize, ale samoské víno si v té době nevedlo vůbec špatně ve srovnání s jinými vinařskými regiony. Zájem o celosvětově uznávaný sladce lahodný samoský muškát sice začal stagnovat a posléze došlo i k určitému propadu prodeje, nikoli však dramatickému. Daleko vážnější byla situace mezi vinohradníky a obchodníky. Obchodníci totiž za účelem dosažení co možná nejvyšších zisků drželi výkupní ceny hroznů extrémně nízko. V nekontrolovaném prostředí pěstitelům buď vůbec za hrozny neplatili, nebo při placení docházelo k velkým prodlevám. Obchodníci hřešili na to, že vinaři byli takřka odkázáni prodat hrozny jen jim. Důsledkem bylo zadlužování vinařů právě u obchodníků. Ztráta vinic, jediné záruky, kterou mohli vinaři poskytnout, nebyla ničím výjimečným. Situace se stávala neudržitelnou.
Do tohoto období spadají první pokusy místních vinařů o založení spolku za účelem vzájemné pomoci a sílící tlak na místní úřady, aby vzniklo opatření proti doslova neomezené moci obchodníků. Po počátečních neúspěších si vinaři sami mezi sebou zvolili v roce 1933 radu, jejíž činnost směrovala k ustanovení jednotných a pro všechny stejně platných podmínek. Vinaři šli ve svém úsilí ale ještě mnohem dál, když se jim podařilo v roce 1934 prosadit vznik zákona na ochranu jich samotných a jejich zájmů. Zákon obsahoval pravomoci k vytvoření jediného vinařského družstva pro celý ostrov, do kterého budou spadat všichni pěstitelé révy vinné, v jejímž čele má být 26 (podle jiných pramenů 34) společníků. Tato instituce má jako jediná mít právo na legální zpracovávání hroznů a výrobu vína, jehož kvalitu bude prověřovat a garantovat. Stejný zákon také pamatoval na patentování ochranné známky „Samos". Dále byly zřízeny dva oficiální vinařské závody ve městech Malagari a již zmiňovaném Karlovasi, fungující dodnes. V poměrně krátké době byly od obchodníků vykoupeny skladové zásoby i vybavení a tento krok završil přechod samoského vinařství pod správu Ε.Ο.Σ.Σ.
I po více než sedmdesáti letech se dají vést polemiky o správnosti tohoto kroku místních vinařů. Že vše není černé, nebo bílé, může svědčit i několik následujících údajů a čísel.
Samoské vinařské družstvo patří svým vznikem mezi nejstarší v Řecku. Jeho cestu následovali nejen mnozí vinaři na dalších ostrovech, ale i v pevninské části státu. O síle zdejšího vinařství pod správou družstva svědčí i to, že nebylo zničeno vrcholící hospodářskou krizí třicátých let. Později během druhé světové války, kdy zemi nejprve okupovala italská a následně německá armáda, Samosané kromě pěstovaní révy dokázali vést houževnatý partizánský boj s okupanty a ostrovní vinařství dokázalo přežít i krvavou občanskou válku vedenou v letech 1945 - 1947. A i když poválečná obnova trvala téměř celá dvě desetiletí, byla to cesta k prosperitě nejen vinařství, ale i rychle se rozvíjejícího se odvětví cestovního ruchu. I ten významnou měrou začal přispívat k odbytu samoského vína. Díky vysoké a stabilně vyrovnané kvalitě vín došlo v roce 1970 k uznání Samosu, jako prvního řeckého regionu s kontrolovanou apelací původu a označení Qwspr (Quality Wine from Specific Region). V Řecku se k tomuto účelu užívá zkratka O.P.E. (je jí označeno jen sedm regionů či konkrétních produktů zaměřených především na sladká vína). Tato charakteristika se velmi podobá francouzskému označení VDQS. Vinařské družstvo v porovnání s ostatními řeckými regiony také samoským vinařům nabízí jedny z nejvyšších výkupních cen hroznů. Důležitou roli sehrává i početná členská základna družstva. Poslední dostupné informace z roku 2004 hovoří o tom, že družstvo má v současné době více než čtyři tisíce členů/pěstitelů révy a skládá se z dvaceti pěti společníků. Hodně finančních prostředků věnuje družstvo na modernizaci a nákup nových technologií. Nerezové nádrže, řízené kvašení, nákup francouzských dubových sudů a v neposlední řadě vznik vinařského muzea s dlouhou řadou ocenění z různorodých vinařských výstav a soutěží od Lublaně přes Brusel až po Japonsko mohou návštěvníky přesvědčit o správnosti nastoupené cesty. Avšak některé vysoko položené a těžko přístupné vinohrady na strmých svazích jsou stále ve velké míře obdělávány ručně nebo s minimální mechanizací. Deště, převážně v zimním období, a tající sníh práci také velice stěžují a nezřídka dochází k sesuvům půdy. V letních měsících je práce na žhnoucím slunci vyčerpávající pro lidi i keře s bobulemi stmelujícími se v poměrně malé hrozny, choulícími se pod listovou plochou. I když existuje na Samosu Ε.Ο.Σ.Σ., jsou to jen a jen vinohradníci, kteří se svojí neuvěřitelně lopotnou prací a nekončící dřinou zasazují o to, že samoské vinice rodí víno. Při pohledu na révové keře přichází těžko popsatelný pocit, kdy jemný písek a prach neustále rozdmýchávaný větrem jako by nutil shrbeného člověka i shýbající se rostliny ke stálému pokání a skromnosti.
Většina hroznů je sice vinohradníky odváděna ke společnému zpracování v Ε.Ο.Σ.Σ., ale i tak si místní pěstitelé určité množství nechávají pro svoji vlastní spotřebu a mohou toto víno nabízet jako stolní domácí rozlévané (sudové) víno. Nikoli však lahvovat a označit jej za víno Samos. S takovým vínem je možné se setkat v místních usedlostech a především tavernách. Jak je možné velmi záhy zjistit, kvalita takového vína je často velice rozdílná.
Dále pak je určité procento samoského muškátu distribuováno i jiným způsobem, než v rámci režie družstva Ε.Ο.Σ.Σ. Samoská „apelace" je prodávána některým řeckým společnostem např. Kourtakis, Tsantalis, Bourati (jak již referoval Anaxien) aj. Víno je pak prodáváno pod vlastní obchodní značkou s označením, že se jedná o víno Samos.

Na Samosu réva snad jako by spolu s celým ostrovem vyrůstala ze slané vody. A patrně nikdo kromě Dionýsa neví, kde se slané mění ve sladké samoské.


O vinařském závodu v Karlovasi, jazykové barieře a sladce čerstvém hroznu

Vinařský závod v Karlovasi nepůsobí nijak honosným dojmem. Po projetí poměrně širokým vjezdem je primárním vjemem určitá zdrženlivost, snad neokázalost, celého dosti rozsáhlého komplexu budov. V první z nich se nachází vchod do podnikové prodejny. Ač obrácený směrem k rušné ulici, nebýt lidí, kteří právě vycházejí s kartony vína z úzkých dveří, dal by se lehko přehlédnout. Uvnitř je prostor rozdělen do dvou částí. První slouží výhradně pro obchod. Pokladna, za kterou stojí prodavač a pokladní v jedné osobě, kartony s vínem, kam se člověk podívá a přes celou jednu stěnu veliký regál s vystavenými víny. Kompletní nabídka vinařského družstva. Druhá část slouží degustacím, volně přístupným kdykoli během otvírací doby. Atmosféru místa dokreslují dřevěné sudy, výzdoba z místní keramiky a stůl, kde jsou připraveny otevřené lahve k volné ochutnávce. Je libo samoské suché bílé či červené? Nebo snad proslavené sladké samoské? Prosím. Vše je zde v hojném počtu a vyprázdněné lahve jsou pravidelně obměňovány. Příchozí tak mají před sebou vždy kompletní nabídku. Je skutečně jen a jen na návštěvnících, co a v jakém množství okusí. Někteří tak skutečně činí, jiní jen nakupují. Tu jednu dvě lahve, nebo i celé kartony. Řízeni snad samoským sluncem přichází a odcházejí nakupující v naprosto pravidelných intervalech. Prodejna ani chvíli nezeje prázdnotou. Avšak ve chvíli, kdy jedni opustili tento útulný prostor a další si ještě přesně nevybrali, co nakoupí, je ten pravý okamžik, obrátit se na prodavače a pokladního s několika všetečnými otázkami. Po opatrném ujištění se, že ten dobrý muž hovoří anglicky a uklidnění, že vše půjde jednoduše, působí trochu jako sprcha, že na první otázku ten člověk reaguje nevěřícně a rozpačitě jen krčí rameny. Po zopakování formulace je výsledek naprosto stejný. Možná je třeba pokusit se sdělení koncipovat co nejjednodušeji. Ale i zde je snaha marná. Co třeba zkusit jiný jazyk? Bohužel ani zkouška dalšího z domnělých mezinárodních jazyků nepřináší kýžený výsledek. Ba naopak, je to cesta do slepé uličky. Nastupuje tedy znovu angličtina spojená s celou škálou nonverbálních pomůcek. Do této snahy přichází noví nakupující. Patrně místní, neb mluví řecky. Celé dosavadní snažení domluvit se, jde vniveč. A je jen možné se smutným údivem sledovat prodavače a pokladního, jak pouští stavidla své výřečnosti. Člověka v tu chvíli napadne marnost Dona Quiota v jeho boji s větrnými mlýny. Když lidé s kartony vína opustí místnost, pohled prodavače a pokladního není cynický. Jen spíš soucitně chápající. Ale člověk je tvor nezdolný a proto přichází další pokus. Za pomoci rukou, přehnané mimiky a co možná nejpomaleji vyslovovaných a náhle podivně znějících anglických slov vypadá otázka, zda je možné se alespoň projít po areálu vinařského závodu, jako by ji pronášel psychicky narušený člověk. Těžko posoudit, co zapůsobilo, ale výsledek je kladný. Ten dobrý muž patrně pochopil a také přehnanou gestikulací a lámanou angličtinou naznačuje, že je možné se projít po provozech, že to prý není žádný problém. Sláva! Tak tedy rychle, aby si to náhodou nerozmyslel.
Venku je horko a dusno k zalknutí, ačkoli slunce ještě zdaleka nevystoupalo do svého nejvyššího bodu, nedaleká mořská hladina neskutečně vábí svojí hrou vlnek k osvěžení, bez ohledu na to, že voda v okolí Karlovasi není úplně nejvhodnější ke koupání vzhledem k místní průmyslové zóně a nedalekému námořnímu přístavu. I tak je to znovu, jako hledět do snu. Zář paprsků vše rozpouští a na svých přímkách dotýkajících se Země přináší únavu. Utopit se v ní spolu se samoským vínem. Snem náhle z levé strany projede nákladní vůz plně naložený kartóny nesoucí nápis SAMOS. Projede vjezdem závodu a zabočí na rušnou hlavní třídu. Za ním další a další. Vyjíždějí z budovy vpravo od prodejny. To je místo, kde „samoské" prochází posledními fázemi těsně před expedicí. V přízemní stavbě je umístěna plnící linka. Běží zřejmě naplno a celému jejím cyklu od dopravníku, který stále chrlí nové a nové prázdné láhve, přes jejich naplnění vínem, zazátkování a opatření termokapslí přihlíží a koordinují jen tři lidé. Nikomu z nich nevadí, že se jim tady, přímo v „kuchyni", motá někdo cizí. Když totiž uvidí na krku zavěšený fotoaparát, jen se blahosklonně usmějí, někdy zamávají a jdou si dál po své práci.
V prostoru, kde se nachází plnící linka je připravená značná zásoba nových lahví. Obrovské palety plné skla šplhají až do stropu. Je s podivem, kolik váhy poměrně křehké sklo takto vyskládané na sebe unese. Ale to už jsou skleněné královny opatrně a s největší péčí baleny do kartonů s bezpečnostními upozorněními, že se jedná o náklad více než křehký a cenný. A, samoské víno, hurá do světa!
Jak putování zpět časem je cesta napříč dalšími objekty areálu vinařského družstva. Od expedice kolem hal, kde buď ve velkoobjemových nerezových tancích, nebo v dřevěných sudech zrají loňské sklizně, je krůček k velikým patrně maceračním nádržím. A na samém počátku procesu zpracování hroznů stojí jakoby zapuštěné v zemi odzrňovače, mlýnky a lisy. Se svými ohromnými jícny jsou jak nenasytná a stále otevřená ústa několika otesánků vedle sebe. Ostře řezavý zvuk odzrňovačů vytváří permanentí pocit hladu a neuspokojení s množstvím dodávaných hroznů. Zhmotnění Švankmajerovy loutky, která je pro ukojení svých základních potřeb ochotna i zabíjet, je děsivě reálné. Možná právě proto se sem od vjezdu táhne dlouhá řada aut, osobních, užitkových s korbou, malých nákladních vozidel nebo jen vinařských traktorů s přívěsy. Všechna plně naložena přepravkami s hrozny. Vesměs nesoucí označení závodu Ε.Ο.Σ.Σ., jsou jedna na druhé vystavěné do neuvěřitelných tvarů, někdy pagod a pyramid, jindy neidentifikovatelných seskupení. Působí, že se musí co nevidět zřítit a rozsypat ten drahocenný náklad. Jak sem mohly být takto vyskládané na sebe dopraveny ze strmých samoských úbočí, je tajemstvím.
Řidiči ale dokazují svůj um i ve stísněném prostoru vinařského družstva a brilantně manévrují, vytáčejí se, popojíždějí a jako by vedeni neviditelnou rukou Poseidona, kterého si usmířili obětí, samoským vínem, plují bezpečně do přístavu. K molu nad lisy. Zde ale končí veškerá mystika. Nastupuje strohá a chladná technika. Zatímco hrozny jednoho vinaře jsou odzrňovány a probíhá jejich lisování či mletí, svítí na přístroji, který se podobá semaforu, červená. Teprve až i nejposlednější části hroznů zmizí v útrobách těla tohoto monstra, rozsvítí se zelená. Příkaz, že vinaři se mohou vyměnit a naprosto totožný postup se může opakovat. Vzhledem k množství vinařů, aut a přepravek s hrozny, jeví se tento proces jako nekonečný. Je něco fanaticky až nestoudně vzrušujícího v mašinérii těch hrozivých tlam. V požírání hroznů je jedinečná katarze. Z božských a sluncem hýčkaných hroznů je lisován nápoj, budoucí chlouba. Hrozny jsou mrtvé! Ať žije víno!
Poměrně rozsáhlá betonová plocha před lisy a odzrňovači musí z výšky působit jako mraveniště se zběsile pohybujícími se tvory a jejich náklady. Avšak zaostřený pohled na veškeré to dění je fascinující souhrou lidí a techniky. Přesně šlapající a dobře promazaný stroj právě se rozeběhnuvší sklizně na Samosu. Snad právě proto, že všichni jsou tu plně zaměstnáni svými úkoly, nikoho nezajímá a ani nepřekvapuje postava člověka s fotoaparátem v ruce, který se snaží nalézt svůj nejlepší záběr.
Nad celým prostorem se vznáší vůně a zápach v jednom. Je to esence lisovaných hroznů, rozdrcených třapin i zbytků listů. Vše je spolu s přímořským slaným vzduchem a rozžhaveným sluncem nesmírně intenzivní, hutné, dokonce chvílemi nechutné a vyvolávající pocity nevolnosti. I přes to všechno vábivé. Jedním slovem, ohromující.
Stranou od nenasytných jícnů, v betonové ploše, čouhá ze země kovový tubus jak od kombajnu, kterým odkudsi z podzemí neustále vylétává ven odpad. Jako by v nesmírné rychlosti hrozny zpracovány a drť protažena celým ocelově-nerezovým zažívacím ústrojím a nestrávené části vyloučeny na obrovskou hromadu exkrementů, kde se ve zběsilých hodovních rituálech prohánějí vosy. Nikdo si však nevšímá osamocených hodovnic. Vše je soustředěno na oddělování zrn od plev, bobulí hroznů do listů a třapin. Jen čas od času přijede malý nakladač s velikou lopatou, vyžene vosy do uctivé vzdálenosti, ubere kus špičky navršené homole a přenese ten náklad do obrovského kontejneru, vlastně korby nákladního auta, které s touto drtí posléze zmizí neznámo kde. Trochu otřesené a nevěřící vosy, zda na ně něco zbylo, se pomalu vrací zpátky k hodovní tabuli.

Ostych, zda vstoupit mezi vinaře a zaměstnance závodu přímo do centra dění, je přebit neutuchající zvědavostí. Snaha neplést se a nepřekážet je zbytečná. I tak nikdo neřekne jediné ošklivé slovo, ve tvářích se neobjeví ani nejmenší zlý výraz. Grimasy zúčastněných vyjadřují napětí a naprostou koncentraci. Možná trochu i únavu, kterou prozrazují vystupující vrásky z ošlehaných a brunátných obličejů.
Několik dalších pokusů dorozumět se je opět jen ukázkou marnosti a je to vyloženě deprimující pocit, vidět vinaře a zaměstnance družstva v živém rozhovoru, jak se baví asi o pracovních záležitostech a říkají si asi něco vtipného, když se smějí od ucha k uchu ve stále neutuchajícím rachotu strojů. Malý plamínek naděje zažehne mladá žena, možná ještě slečna, která obsluhuje dost staře vypadající pult, který je pravděpodobně hlavní obslužní jednotkou celého kolosu, mlýnků, drtičů, odzrňovačů a kdoví čeho ještě. Sice nemluví cizí řečí, ale trochu rozumí a rukou ukazuje na jakéhosi vysokého muže v hloučku vinařů. Prý je to hlavní technolog, šéf, nebo tak něco. Na něj je možné se zkusit obrátit. V tu chvíli se ale tento muž se dvěma dalšími lidmi oddělí od hloučku rokujících vinařů a zamíří do budovy nad drtiči a mlýnky a zmizí uvnitř. I přesto, že tato možnost dozvědět se odpovědi na spoustu otázek, které se hrnou myslí opřekot, je zmařena v zárodku, je možné sledovat, jakým způsobem probíhá celý prvotní proces výroby vína. Vinaři sami, když se na semaforu rozsvítí zelená, sypou, hází a někdy jen z korb svých nákladních aut hrnou hrozny do širokých a poměrně dost hlubokých směrem ke dnu se zužujících jícnů, kde se otáčí hřídele s listy lopatek, které hrozny posouvají do malého propadla v nejužším a nejnižším místě. Zde vše, co je vrženo do tohoto prostoru mizí kdesi hluboko uvnitř, kam již není vidět. Takovéto jícny či kádě jsou vedle sebe tři, což značně urychluje odbavování jednotlivých vinařů, ti pak po vysutých můstcích mezi jednotlivými káděmi přejdou k hlavnímu obslužnému pultu, kde je, také poměrně zastarale vypadající, skříň s nápisem Refracto. Nadevší pochybnost se jedná o měřič cukernatosti. Vinaři chvíli čekají, až se na digitálním displeji objeví číslo a postranně vyjede malý lístek, se kterým pak jdou k nedalekému okýnku, kde jej odevzdávají.
„Press? Paper?" zeptá se dost nečekaně jeden z vinařů, který právě vysypal poslední svoji přepravku hroznů do krajního jícnu a míří přes můstek k refraktometru.
„No, no, ani od novin, ani z časopisu. Just interest," zní trochu překvapivá a zkoprnělá odpověď.
Neuvěřitelné se stává skutkem. Člověk, vinař, který hovoří anglicky. Nijak perfektně, ale i málo je stokrát lepší než nic. Jen díky němu je možné se dozvědět, že právě teď se zpracovávají hrozny samoského muškátu, pravděpodobně na budoucí víno Samena, a že dnes oficiálně začala letošní sklizeň. Vinaři že absolvují i několikrát denně cestu, v některých případech dlouhou i čtyřicet kilometrů, od svých vinohradů sem do vinařského závodu v Karlovasi, vystojí frontu k těmto kádím, kde jsou jim hrozny pomlety a rozdrceny. Pak je změřena výsledná cukernatost a s malým lístek, který obsahuje kromě údajů o cukernatosti ještě také množství a kód, který má každý vinař přidělen, míří k okénku, kde se vše přesně zaznamenává. Poté vinař dostane jakousi sjetinu, která slouží jako podklad pro vyúčtování, kolik kdo má dostat peněz.
Vinař ukazuje dva rozdílné výpisy. Každý s jiným množstvím zvážených hroznů i jiným obsahem cukru. Prstem poklepává na ten, který vykazuje menší množství hroznů, zato ale větší cukernatost.
„Lepší. Víc sugar, víc money," sleduje přitom, zda je jeho vysvětlení srozumitelné. Jeho dvě přivezené várky hovoří jasně. 905 kg s cukrem 13.8. a druhá o hmotnosti 174 kilogramů s cukernatostí 14.4.
U okénka vinař něco řekne řecky a další mladá paní či slečna uvnitř už naším směrem obrací monitor a cosi ukazuje. Záhy je možné se v řeckých značkách jednotlivých položek jednoduše zorientovat. Číselný kód vinaře, hmotnost hroznů, údaje o cukernatosti. Ty se pohybují zhruba od dvanácti do šestnácti. Asi stupňů. Není to ale málo? Nebo mají v Řecku či jen na Samosu jiný způsob měření? To jsou otázky, co bohužel zůstanou bez odpovědi. Ale i tak je zajímavé dozvědět se další a další informace o samoském vinařství. Někteří vinaři že mají ve svém vlastnictví vinohrady o výměře sotva pár arů a je to jen jakýsi přivýdělek, jiní zase naopak i několik hektarů a vinice je nejen živí, ale hlavně zaměstnávají často celou rozvětvenou rodinu. Vinař-průvodce patří k těm menším. Má v držení zhruba dva hektary vinic v nedaleké vesničce Ydroussa jihovýchodně od Karlovasi. Na otázku, zda veškeré vypěstované hrozny odvádí a prodává na zpracování do vinařského závodu, se zazubí a odpoví, že to z vinařů nedělá asi nikdo. Každý si prý nechává něco málo ze svých hroznů a vyrábí si své vlastní domácí víno pro svojí potřebu. Snad i správně pochopí otázku, kolik zhruba je výnos z jednoho keře v kilogramech. Údajně je to někdy až úctyhodných patnáct kilogramů z jednoho keře.
Rozloučení s vinařem je až téměř dojemné. Nabízený hrozen, který odběhl rychle umýt k nedalekému kohoutku, nelze odmítnout. Jaksi posvátně a skoro šeptem dodá: „je sladký a čerstvý." Na chvíli se odmlčí a pak již znovu nahlas přidá radu.
„Malagari," ukazuje rukou kamsi za vrcholky hor na východě, „muzeum vína. Zajímavé."
Potřesení rukou, ještě jednou úsměv a jeho dost opotřebovaně vypadající auto zmizí v mumraji rušné ulice.
Ještě několik fotografií budov komplexu vinařského závodu v Karlovasi, vyrovnané řady sudů, nadzemní hala s nerezovými tanky a v nich zrající víno doux biologiko 2005 i další řada nádrží, přístrojů a nástrojů, vinařům a odborníkům patrně naprosto zřejmé k čemu slouží, ale pro laika jen něčím tajuplným a uhrančivým. Něčím, bez čeho by finální nápoj nemohl být tím, čím je.


Malagari, Vathi, Samos, sladké poklady muzea na jazyku

Hornatost severního pobřeží si s tou na jihu vůbec nezadá. Cesta po chvílemi dost úzké silnici z východního cípu ostrova na západ ubíhá pomalu. Ručička tachometru se sotva kdy dotkne čísla sedmdesát. Místní sice dokáží předjíždět pomalejší vozy i na úsecích, kde se to zdá být zhola nemožné, ale turisté s vypůjčenými automobily, které jsou díky reklamním nálepkám půjčoven na kapotách nepřehlédnutelné, jezdí většinou opatrně. Silnice až na malé výjimky vede těsně podél moře a často je vytesána do skály jen pár metrů nad hladinou. Nelze se ubránit myšlence, zda se tato jediná severní tepna za špatného počasí při vlnobití uzavře a lidem pak nezbývá, než se z jedné strany ostrova na druhou dostat oklikou po druhé hlavní silnici vedené jihocentrálním prostorem ostrova.
Rozdíl jihu a severu ostrova je patrný hned na první pohled. Vegetace zde není tak spálená a zeleň vybělená do žlutobílých umrlčích odstínů. V několika korytech potoků, která silnice překračuje, dokonce zurčí pramínky vody. I moře je jiné. Zbarvením i cirkulací vody. Žádné klidné vlnky jako na jihu, nýbrž neustálé narážení masy slané vody do bezbranného těla ostrova. V rodících se vlnách, notný kus od břehu, je možné tu a tam zahlédnout osamocené plavce i surfaře, kteří jsou pak tou nesmírnou silou neseni zpět k pobřeží. Divoké pláže, ke kterým je často přístup jen po strmých a nebezpečných pěšinách ve skalních stěnách, se střídají s mělkými zátočinami, kde se vstříc slunci lesknou slunečníky s lehátky, které si lidé za několik eur mohou pronajmout na celý den, v přilehlých sprchách omýt mořskou sůl nebo se občerstvit v malých tavernách. Syrovost a nehostinnost versus komfort jednadvacátého století. Do mozaiky jménem Samos přibývají další kameny.
Malagari je jen slepencem několika desítek domů na severovýchodním pobřeží. Plynule pak navazuje na městečka Vathi a Samos. Znovu se opakuje propojování a slévání lidských obydlí z jihu v jednotný a jednolitý komplex osídlení. A jako by jediné mohutné sevření čelistí moře hluboko do vnitrozemí vytrhlo a pozřelo mamutí kus pevniny a dalo tak vzniknout zálivu kolem těchto tří měst. Nasycené moře se zdá být klidné a v ohromném přístavu, který vyplňuje většinu zálivu, panuje čilý ruch. Desítky, možná stovky lodí různých velikostí kotví, vyplouvají, nebo právě přistávají. Odváží některá z nich samoské víno? Pokud ano, ať ji i náklad ochraňuje Poseidon.
Vinařský závod v Malagari je mnohem nápadnější než ten v Karlovasi i přesto, že nepůsobí tak rozsáhlým a obřím dojmem. Nachází se v těsné blízkosti kruhového objezdu, ze kterého vybíhají paprsky cest do Samosu, na druhou stranu zpět do Karlovasi a nejpříkřeji směrem k jihu stoupá cesta k Vathi a dál k jižnímu pobřeží na Pythagoreion.
Ona nápadnost a lesk je mimo jiné dán i tím, že hlavní budovy s obchodem, muzeem, přednáškovými místnostmi a administrativním zázemím, dále pak i parkoviště a zámková dlažba, střechy ze zlatě červených tašek, září novotou. Vždyť muzeum a všechny přilehlé reprezentativní prostory byly otevřeny teprve v létě roku 2005.
Vstup do muzea je střežen dvěma obrovskými sudy, kolem kterých se projde do první místnosti expozice, kde na stěnách visí řada ocenění, kterých samoské víno dosáhlo. Vedle jsou za sklem umístěné historické plakáty, které kdysi propagovaly tento mok. A samozřejmě exponáty, ukazující na vývoj pěstování a výrobu vína. Kypřiče, různé typy lisů, sudy a soudky, pletené koše na sběr hroznů, příruční i velké postřikovací stroje a další a další udělátka, která by směla mohla jít do soutěže „hádej, co to je a k čemu to slouží". Velice zajímavě a zvláštně působí zařízení se dvěma cívkami, na kterých je natažena patrně obruč. Je možné jen hádat, zda tento mechanismus sloužil k navíjení, roztahovaní, nebo narovnávání železných prutů obručí k sevření fošen sudů. Prohlídka dále pokračuje do suterénních prostor, kde je v několika řadách v železných velmi pěkně provedených držácích poskládáno jedno sto nových barikových sudů. Místo je naplněno zajímavou směsí dřevité vůně a přímořského slaného vzduchu. V proluce mezi sudy je jakési odpočívadlo s několika soudky přetvořenými na sedadla a uprostřed, z jedné poloviny sudu, vyrobený stolek. Do dalších expozic se prochází kolem patrně privátních boxů na víno. V nich leží nehnutě v šeru a tichu lahve opředené drobnými závoji pavučin i kouzlem prošlých roků.
Velice pěkná je i ukázka vysazování révy na terasovité vinice, na důkladně zpevněné již zmíněné zídky tzv. pezoules. Kus takové zídky i se zasazenými keři je k vidění v muzeu. A nechybí ani přehlídka historických etiket. Sympatické je, že to nejsou jen samostatné štítky, ale jedná se o celé a plné lahve s vínem. Návštěvník má tak možnost vidět i měnící se tvary skleněných krasavic.
Směr prohlídky umně vede zpět na začátek, aby dokončil pomyslný kruh. V posledním sále stojí znovu obrovské sudy po obou stranách a uprostřed je prostorný stůl s čistými degustačními skleničkami a otevřenými lahvemi s kompletní nabídkou vinařského družstva Samos.
Degustace je stejně jako v Karlovasi volná a ochutnáváním, srovnáváním a výběrem je možné strávit libovolné množství času. Odtud je to jen pár kroků zpět ke vchodu i východu do a z muzea, kde je možné víno také zakoupit.
Protože o suchých vínech ze Samosu již byla řeč, je čas podívat se na ona pověstná sladká samoská vína, o kterých nejen samotní Samosané, ale i mnozí znalci tvrdí, že mohou zrát staletí, aniž by utrpěla na kvalitě.

Phyllas (Φυλλάς) 2004
Prvním ze sladkých (VIN DOUX zároveň i VIN DE LIQUEUR) vín je podobně jako suchá Dryousa víno z organicky vypěstovaných hroznů.
Barva v lehkém přítmí degustační místnosti muzea docela připomíná některé naše moravské jiskřivé pozdní sběry a výběry z hroznů. Jemně zlatavé odlesky tančí po skle, živě a rozverně.
Vůně, nijak mohutná, se zdá být příjemně svěží, lehce ovocná, postupně přecházející do dalších poloh, sladce květinových a posléze medových. Snad se může jednat o pampeliškový med. Je jemný až decentní.
I chuť působí živě a hravě. Nezdá se, že by chyběla kyselinka a víno zaujme souhrou, i když ne nijak závratnou délkou a hloubkou.
Je příjemně prohřátou vodou na mělčině a lehkým vánkem v samoských horách.

Samos Vin Doux 2005 a 2004
Víno označené samotným výrobcem jako: „nejklasičtější představitel legendárního samoského vína". Díky tomuto vínu zná Samos a samoské takřka celý svět. Víno je vyráběno z vyzrálých hroznů ze středně vysoko položených vinic a s malý i když nezbytným množstvím devadesáti šesti procentního vinného destilátu přidávaným před nebo během fermentace. Následné přerušení fermentace zapříčiní, že ve víně neprokvasí veškerý cukr z hroznů a výsledné víno si zachová přirozenou sladkost. Hutně zlatavý odstín, přecházející do jemně světlé sluncem vyprahlé země, je patrný v barvě.
Ve vůni se snaží primárně zaujmout svým širokým, poměrně silným a dominantním nástupem právě drcený muškátový oříšek. Posléze, jako by v druhém plánu, vybízí smysly na další cestu medové tóny, květiny a možná i kandované ovoce.
Uhlazená chuť se rozprostírá ve sladké opojení a koresponduje s vůní.
Rozdíl mezi ročníky 2004 a 05 nebyl až tak markantní. Sladkost, vyšší alkohol než u Phyllasu a možná jemná disharmonie v závěru byly atributy obou vín. Dát přednost mladšímu vínu snad jen nahrávala určitá vyšší koncentrace vůně, jakási větší razance. Ale to také mohlo být dáno tím, že láhev 05 byla čerstvě otevřená, kdežto 04 již byla ze tří čtvrtin vypitá a nikdo nemohl říci, kolik času uplynulo od otevření starší ze dvou sestřiček.
Víno ve svém podtitulu také nese označení VIN DE LIQUEUR.

Samos Grand Cru 2004
Zatímco Samos Vin Doux je vínem dolihovaným, je Grand Cru „odkázáno" jen na to, co mu dopřeje slunce, voda, vítr a samoské podloží, na kterém réva roste. Hrozny jsou pečlivě vybírány ze severně orientovaných vinic pohoří Ampelos. Vinohrady, které jsou takto selektivně určeny pro následnou výrobu Grand Cru, mají redukovanou sklizeň, dochází k prostřihávání. Ve zbývajících hroznech se hromadí větší množství aromatických látek, které vtiskují vínu charakteristické vlastnosti.
Barva oproti Vin Doux je trochu skromnější. Snad snese srovnání s vínem Phyllas. Ale naprosto extraordinerní je víno ve vůni. Ta je sice znovu muškátová, ale je v ní i země a zároveň svěžest horkého samoského povětří. Neskutečné znovu a znovu opětovné přivonění nedokáže z mysli zapudit pocit, že takhle přece někdy zavoní vítr, když se žene velkou rychlostí a člověk se snaží se nadechnout.
Chuť je nějak zakřiknutá. Ale ruku na srdce. Přechod od hodně sladkého VIN DOUX jakoby zpět, utlumí vnímání a chuťové pohárky asi nedokáží rozpoznat zajímavé finesy tohoto vína.

Samos Nectar 2002
Další víno, jež neprošlo procesem dolihování, stejně jako předešlé Grand Cru. Pečlivě vybírané a co možná nejzralejší sklizené hrozny jsou podle dávné ostrovní tradice, která je prý neměnná od starověku, vystaveny po několik dní slunečnímu žáru, na němž se scvrkávají a sesychají. Následuje šetrný způsob vinifikace a čiření. Poté víno leží a zraje tři roky v dubových sudech, kde získává hutnost, výraznou plnost i silně zlatě jantarovou až olejnatou barvu. U tohoto Nectaru je skutečně barva daleko silnější a tmavší než u předchozích vín. Vůně se rozlévá do mnoha poloh, těžko identifikovatelných a popsatelných. Snad se jedná o sušené plody. Fíky, datle? Je to jen hádání. Možná vysoko v horách, ukryté smrtelníkům, božské květy rostlin, které ještě nemají ani jména a jsou jen zrcadlením v tomto víně. Chuť působí robustně, plně. Med obalený jemnými pryskyřičnými tóny, nebo naopak. V závěru trochu až příliš dominuje alkohol. I když je ho zde méně, než v předchozích vínech, „jen" 14 %, těžkost vína je zcela patrná. I tak je víno výjimečné ve všech směrech. Je skutečným nektarem.

Samos Anthemís 2000
Znovu se pro výrobu tohoto vína používají nejkvalitnější hrozny z vinic, které neleží příliš nízko a blízko mořské hladině, aby nebyly vystaveny vysoké koncentraci slaných vodních par, ale ani ne příliš vysoko, kde by byly naopak ovlivněny poměrně velkými výkyvy teplot a vystaveny střídajícímu se proudění větrů. Anthemís je jako jediné mezi nejhonosnějšími sladkými víny jednak dolihováno, opět buď před, nebo během fermentace a zároveň i zraje v dubových sudech. Po dobu pěti dlouhých let. Barva podle výrobce, a je nutné dát mu zapravdu, přechází od lehkých jantarových odlesků, do sytých kaštanových tónů. Víno se vykazuje neuvěřitelnou viskozitou. Je radost sledovat jeho lenost ve skle. Vůně kupodivu není zpočátku výrazná, razantní a útočná, ale pozvolna si všechny čichové pohárky získá, podmaní a nepustí. Je to přehlídka sladce medové, květinové a ovocné škály čehosi jižního, snad i orientálního, patrně pro nás Středoevropany nezařaditelného, nepochopitelného. Jen a jen uhrančivého.
Chuť vybízí ke snění. Prochází tělem a horké blaho je střídáno mrazením. Síla dřeva po pětiletém doteku s tímto nápojem je překvapivě jemná, sametová. Kyselina na pilířích drží nebeskou klenbu a jemně vybroušená hořčinka je jen vzdáleným mihotáním hvězd. Vše je jak má být. I kdyby toto víno jen klamalo smysly, stojí za to být klamán!

ΣΑΜΟΣ EKKΛHCIACTIKOC OINOC
V Řecku, jako v silně nábožensky založené zemi, kde vše světské se stále střetává a prolíná s duchovním, není patrně možné ani víno, nápoj tolikrát v historii spjatý s představiteli různých církví a i dnes užívaný k liturgickým ceremoniálům, nechat bez povšimnutí lidí tohoto stavu.
Vinařské družstvo na Samosu vytváří dvě vína, která lze označit víny „mešními" nebo víny určenými k církevním úkonům, či víny „svaté komunity".
Z poměrně chabé propagace a množství dostupných informací ve srovnání s ostatními samoskými víny se zdá, jako by tato vína stála nějak stranou. V závodech v Karlovasi i Malagari nejsou k těmto vínům vytištěny žádné letáky, jako je tomu v případě ostatních vín. Ani internet neposkytuje odpovědi na otázky, zda je víno vyráběno přímo pod dohledem církevních hodnostářů, či je jen ve své finální fázi svěceno představiteli diecéze spravující Samos a Ikarii. Dále pak, jestli je výhradně vyráběno ze samoského muškátu a během výroby je dolihováno nebo zraje v dřevěných či barikových sudech. Otázkou zůstává i myšlenka, jestli je víno určeno jen pro náboženskou komunitu na ostrově Samos, popřípadě v nejbližším okolí, nebo je exportováno i do jiných míst Řecka či dokonce v mezinárodním měřítku.
Oproti určitému závoji tajemství z nedostatku informací samo víno působí poměrně přehledně a s jasným obsahem.
Barva je sytá, podobná vínu Anthemís. Hodně sytý až tmavý jantarový nádech přechází do lehce nahnědlých okrajů. Vůně se snaží zaujmout medovými konturami a možná i trochu vůní dřeva čerstvě poraženého stromu. Chuť je ale trochu skoupá a kratší než u předchozích vín. Rychleji se ztrácí a po polknutí se vše zavírá do ne úplně příjemné hořké dochuti a alkoholového konce.

EKKΛHCIACTIKOC OINOC NAMA
Poslední a zároveň druhé víno mešního typu je Nama. Se svými 13% alk. je o dva stupně „lehčí", než předchozí vzorek. Klasický obsah 0,75l. je u tohoto vína nahrazen menším obsahem 0,5l., což trochu evokuje myšlenku výjimečnosti a čehosi speciálního.
Prostor pro barvu a spektrum je sice jakoby menší, ale na druhou stranu víno působí živějším a možná i mladším dojmem. Barva vypadá v celé své délce i šířce stejně vyvážená. Vůně je trochu zastřená, jako by nevěděla kam se vydat. K sušenému ovoci a možná rozinkám nebo k medu a pryskyřici? Chuť je ale velice příjemně plná a táhlá s výrazným sladkým dotekem, který plní ústa a dlouho po polknutí zůstává. Tento finální dojem umocňuje velmi pěkně celkový prožitek ze všech předchozích vín. Lepší tečku si asi nelze představit.

Dvě milé paní za pultem prodejny v muzeu v Malagari útrpně a skoro smutně krčí rameny nad několika všetečnými otázkami. Jedna z nich pak dlouze pod pultem cosi hledá, až vítězoslavně vytáhne publikaci o vinařském družstvu v anglickém jazyce. Každá i sebevíc obecná informace je dalším střípkem do té obrovské a neskutečně fascinující mozaiky o samoském víně.
Paní se široce usmívá, když trochu lámanou angličtinou pronáší, že ta knížka je zdarma a jen ať prý slouží. Kdoví, jestli ji napadne, že především z ní bude kdosi ve vzdálené zemi uprostřed Evropy čerpat při psaní těchto řádek. Ale to je ještě od toho okamžiku v Malagari příliš daleko. Zatím se jen venku prodloužily stíny a vrcholky hor skryly slunci velkou část zálivu s přístavními moly, promenádami a kavárnami. I ruch tohoto letoviska se vytrácí. Z otevřeného moře v pravidelných intervalech blýská maják. Možná vysílá po vlnách signály samoské veslici Sameně někam do dávné minulosti. Nebo je to poděkování všem bezejmenným, bez nichž by samoské víno nebylo. Rty, zcela bezděčně, vysloví slovo „děkuji".

Odkazy a literatura:
Anderson, B. a E., - Samos, Sunflowerbooks, Fourth Edition, London 2002
Leisure Map (with tourist infmormation) Samos, Ostfildern, Germany 1997
- www.samoswine.gr
- www.samosnet.gr
- www.samosin.gr
- http://hellas.teipir.gr
- www.greekwinemakers.com
- www.northaegean.gr/isite/page/1413,2,0.asp?mu=187&cmu=245
- www.meandertravel.com/samos/samos.php?details=samoswines&m=1&md=sc1
- www.travel-to-samos.com/page.php?page_id=125
- www.samos.net/istoria-eng.htm
- www.greece.org/samians/samoshistory.htm