O Víně

Časový úsek mezi roky 1948 až 1989 většinou označují sběratelé jako „národní podniky". Etikety z tohoto období mají svůj specifický design, zvláštní atmosféru. Nevím ale, nakolik lze hovořit o jejich výtvarné či estetické hodnotě... :-(
Existují tisíce krásných a litograficky dokonalých čs. etiket z období před 2. světovou válkou. Po zřízení „národních podniků" však drtivá většina zavedených zvyků a hodnot padá a nastupuje strohost socialistického realismu (přičemž byly i výjimky, bohudíky). Mám dojem, že pokud ještě v 50.letech pracovali ve státních tiskárnách staří grafici a litografové, můžeme na jejich etiketách vidět ozvěny předválečných časů. Nové generace výtvarníků však etikety zaplavily schématy, obrysy, strohými montážemi grafických obrazců a jinými vymyšlenostmi. To se projevilo zejména v 70. letech (viz obr.1 pod článkem). Argument, že taková byla holt v té době móda, neobstojí - stačí si ke srovnání vzít etikety zemí svobodného světa.

O čem tedy vypovídají etikety „národních podniků"? V poválečném desetiletí se na nich ještě uváděl ročník sklizně, cena naopak většinou ne. Je to logické. Díky proměnlivému podnebí je v našich končinách vhodné vědět, z kterého roku víno pochází. Naopak pultová cena se neuváděla, záleží přece na rozhodnutí majitele prodejny.
Postupně se však tento vztah změnil. Centrální řízení obchodu a průmyslu se stále více ujímalo moci nad lidem a princip množství brzy zvítězil nad požadavkem kvality. Někdy po roce 1960 se na etiketách vín přestává uvádět rok sklizně - zjevně na tom už nezáleželo. Zato se zde začaly objevovat napevno natištěné spotřební, tzv. SMC - státní maloobchodní ceny. Stát je určil a všechny státní prodejny (jiné nebyly) je dodržovaly. Pokud bylo víno průběžně zdražováno a starých etiket byly ještě na skladě hromady, původní cena se víceméně úspěšně přetiskla (viz příklad na obrázcích pod článkem). Oficiálně šlo o „inovaci výrobku", ale lidé už věděli, že lehká obměna názvu nebo obalu je především „I NOVÁ CEna".

I tehdy před padesáti lety se vyráběla vína „pro každý den" - levná (tj. litr do 15,- Kčs) a také vína v ceně přes 40,- Kčs. Chci připomenout, že hrubý plat středoškolsky vzdělaného člověka byl v roce 1960 méně než 1 000,- Kčs. Láhev stolního vína v ceně 45,- Kčs tehdy představovala plná 4,5% z jeho platu. Jak by se nám asi líbilo dnes, kdyby litrovka vína běžné kvality stála 900,- Kč? Není tedy divu, že se hojně konzumovalo pivo - vždyť desítka byla za 0,70 Kčs (mimochodem - i to ale odpovídá ceně 14,- Kč dnes). Lidé si často doma sami pálili buď slivovici, nebo žitnou a na demižóny a velké láhve od okurek s různými rýžovými a rybízovými víny za oknem si snad ještě řada z nás pamatuje dodnes.

Přesto se však hrozny, nebo i hotové víno dováželo z řady zemí vždy. Kromě vín původem z „bratrského" Maďarska, Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Gruzie ad., bylo možno koupit (tehdy spíše: sehnat) vína z marockých, nebo francouzských hroznů. Musely to ve své době být docela exotické cesty, jet domlouvat dodávky hroznů např. za soudruhy do Maroka. Víno se vyrábělo dokonce ze (západo-) německých, jistě imperialistických hroznů. To bylo pouhých 15 let po válce docela neobvyklé (viz obr.).

Během let docházelo k mnohým různým reorganizacím vinařských podniků, přejmenovávání provozoven, jejich zařazování do různých celků. Vznikaly pitoreskní nebo sáhodlouhé názvy výrobců, jako např.„Ministerstvo potravinářského průmyslu, Vinařský trust, národní podnik, Praha - České vinařské závody nár. podnik, Praha, provozovna 09 Starý Plzenec" (přesný přepis z etikety).
Při pohledu na mapku republiky, posetou značkami vinařských provozoven člověka napadne - jak to, že se vína vyráběla i v tak netradičních místech, jako Ostrava, Jindřichův Hradec, Příbram, Bruntál atd.? Proč stát zakládal stáčírny a likérky v místech, kam se mošt nebo hrozny musely dovážet? Odpověď je nasnadě. Stát tam nic nezakládal, on prostě po roce 1948 tyto fungující provozovny sebral soukromým majitelům, nebo je donutil založit společná družstva a pokračoval v jejich provozování prostřednictvím stranicky spolehlivých ředitelů. Kam to stát takovým řízením dopracoval, cítíme všichni dodnes na vlastní kůži např. při nákupech Eura na dovolenou ...


Publikováno s laskavým svolením Vinařského obzoru, kde byl tento můj článek publikován původně.