O Víně

Říká se, že víno do Anglie přinesl Július Caesar. Byli to spíše Římané a otázkou zůstává, zda to bylo pro uspokojení potřeb místních obyvatel, nebo šlo o víno pro Římany samotné... Pravdou je, že názvy některých ulic v Londýně (Vine street, Vineyards) dodnes připomínají, že víno zde už odedávna nebylo ničím výjimečným.
Je dokladováno, že v 11. století byly vinice v jižní Anglii provozovány na 46. místech. Za krále Jindřicha VII. to pak bylo již 139 míst v Anglii a Walesu - 11 z nich vlastnila koruna (tedy Jeho Veličenstvo), 67 vinic patřilo majetným farmářům a 52 církvi.

V 17., 18. a v 19. století jsou velmi dobře dokumentovány snahy o oživení vinic, např. v místech jako Painshill in Surrey (bylo nedávno rekonstruováno a opět funguje). Mezi oběma světovými válkami se o pěstování vína v Anglii téměř nedá hovořit. Nejslavnějšími poválečnými pionýry, obnovující anglické vinohrady, byli např. pan Ray Barrington Brock (zemřel teprve letos). Jako vědec-chemik se zasloužil o to, že určil, kterým odrůdám révy vinné se bude na anglických ostrovech nejlépe dařit (vše prováděl pouze jako své hobby). Druhým nadšencem byl spisovatel pan Edward Hymans, který zakládal nové vinice a historii anglického vinařství i kulturu podávání vína propagoval ve svých publikacích. Aktivity obou pánů inspirovaly další osoby, mezi jinými také lorda Guy Salisbury-Jonese. Ten v roce 1952 v Hampshire vysadil na 4´000 hlav na ploše 1,5 akru a tak v roce 1955, poprvé od konce První světové války, bylo opět komerčně prodáno pravé anglické víno.

Dnes je v jižní Anglii a Walesu registrováno na 400 komerčně využívaných vinic, soukromé v to nepočítaje. Zabírají plochu asi 2´000 akrů (= asi 810 ha). Anglická veřejnost se však o anglická vína ani nijak moc nezajímá, mnozí lidé domácí vína ještě ani nezkusili a pokud ano, šlo většinou o levná vína stolní. Po této zkušenosti už lidé většinou svůj experiment s anglickými víny raději neopakují... Toto ignorování domácí produkce ze strany spotřebitelů ještě více podpořila tzv. vína britská - British wines - tedy levná vína, která byla vyrobena z hroznů, dovezených v tancích ze zahraničí. To je obrovský rozdíl, protože jako vína anglická - English wines smí být označována pouze ta, která byla vyrobena z domácích hroznů, tedy vypěstovaných v Anglii, Walesu a na Normanských ostrovech. Díky nepříznivému klimatu lze říci, že asi ve 2 letech z desetileté periody je úroda (a vína z ní dobrá), asi 4 roky z deseti je jen průměrná a zbylé čtyři roky je podprůměrná až špatná - a to právě díky počasí a tomu, co ve vinicích způsobuje. Opravdu velmi dobrým vínem, místním Late Harvest, přírodně sladkým a poměrně vzácným, se může vinař pochlubit průměrně tak jednou za dvacet let (např. z odrůdy Huxlerebe), tedy jen párkrát za život.

Dalším prvkem, decimujícím snahy anglických vinařů, je velmi lehká dostupnost mnohem levnějších - a vysokými anglickými daněmi nezatížených - vín v každém supermarketu ve Francii (zvláště po zprovoznění tunelu pod kanálem La Manche).
Přírodní podmínky jasně určují, že ve Velké Británii nebude vinařství nikdy natolik rozvinuté, jako je tomu např. ve Francii, Itálii, Německu, nebo v Austrálii. To však znamená, že mezi „životaschopnými" se v Anglii a Walesu udrží pouze ti nejlepší vinaři, mající zdejší nejkvalitnější polohy, mající zdravé a odolné vinice, používající moderní a k přírodě šetrné postupy.

Zajímavostí je jistě také nejsevernější plodící vinice na světě - je blízko města Durham v severní Anglii na 55 stupních šířky - viz mapky pod článkem.

Nejvíce sázenou odrůdou je odolný Müller-Thurgau, následuje francouzský kříženec Seyval Blanc a odrůda Reichensteiner. Seyval Blanc je plodná moštová bílá odrůda, dozrává brzy a dobře se hodí do chladného podnebí (Anglie, Kanada, východní pobřeží USA, např. New York). Poskytuje osvěžující bílá vína, jimž dozrávání v sudu jen prospívá.

Typický styl vín pro Englich wines je asi tento: květinová vůně (někdy prý i trochu moc), svěží chuť, dozvuk je poznamenán vyššími kyselinkami. Velká část anglických vín je vyráběna z odrůd-kříženců. Podle nařízení Evropské Unie však tito zatím neuznaní kříženci nemohou získávat vyšší apelace - a naopak angličtí vinaři nejsou ochotni hradit vysoké náklady za jejich zkoušení a ověřování. Proto pouze asi jen třetina anglických vín nese označení Quality Wine („jakostní víno"). Všechna ostatní jsou pod nálepkou Table Wine („stolní víno"). Obdobou regionálně významných vín (VOC, IGT, atd.) jsou anglická vína pocházející z výrazných nebo významných oblastí. Ta pak musí být označena - např. víno z hrabství Cornwall musí mít na nálepce Cornish Regional Wine („Víno z Cornwalské oblasti").

S anglickými víny se na našem portálu jistě brzy setkáme "osobně"...