O Víně

Jistě jste zaregistrovali, že tento článek vychází dnes společně se šíře zpracovaným příspěvkem Zaostřeno na Turecko, kde jste se mohli něco málo dočíst o vinařském Turecku. No a když máme tu teorii již zvládnutou, zákonitě musí následovat praktická ukázka. Už jsem to psal v prvně jmenovaném příspěvku, ale uvedu to i zde, když si třeba na tuto recenzi někdo po nějaké době klikne poprvé, ať jsou informace úplné. Víno jsem dostal darem, přímo z Turecka, abych opět rozšířil obzor mému vínomilskému já. Tak jakpak přežilo cestu skrze kontinent? Nejdřív si ale dovolím pár informací z internetových stránek vinařství.

Pamukkale začalo svou produkci v roce 1962 ve městě Güney, součásti regionu Denizli, množstvím jeden tisíc hektolitrů. Od roku 1967 začali dodávat vína na trh v lahvích. V roce 1972 zahrnulo do svých sklepů odborníky z řad enofilů, kteří začali výrobu vína obohacovat o své znalosti a zkušenosti. Následně se zvýšila produkce a vinařství bylo modernizováno. Produkce se vyšplhala na 35 tisíc hektolitrů a podnik se stal jedním z nejmodernějších v Turecku. Zpracovává nejlepší hrozny z Anatolských oblastí pod dohledem německých expertů a 30 % své produkce vyváží do evropských zemí jako Francie, Holandsko, Německo, Rakousko, ale hlavně Německa.

Láhev připomíná baňatý burgundský typ, světle zelené barvy, obsahu 0,75 L. Je uzavřena plnohodnotným korkem délky 38 mm, na kterém původně byl i nějaký potisk, ale nyní je notně omšelý a „nečitelný“. Viněta je velmi jednoduchá, s anglickými popisky, takže se chytá i mírně pokročilý angličtinář. Je přehledná, dozvíme se název, odrůdy, ročník, objem a alkohol, nějaké ty kudrlinky a šmitec. Poměrně jednoduchá a působí laciným dojmem, přestože jde o dražší víno. Tedy o dražší na naše poměry. Co se Turecka týče, tak tam vína vůbec vycházejí dráž, sehnat se dají jen na pár místech ve speciálkách. Běžný prodej je tam zakázán.

Barva je sytější zlatá, připomíná naše výběry. Viskozita je kupodivu nižší na sladké víno. Vůně není z těch intenzivnějších, je spíše slabší, při zvýšení teploty až střední intenzity. Lze tam vyčmuchat jemné cibéby (jedná se o jakýsi late harvest (velmi pozdní sběr)) a ten se zde odrazil. Poté jsem identifikoval hrozinky, oříšky a jemný květinový, luční med. Žádné nevábné složky, neváhám tedy a zkouším chuť. Hned zkraje to na mne vybalí výrazná kyselinka, která má možná za následek to, že zbytkový cukr mi vůbec senzoricky nepřipadá jako v kategorii sweet - sladké. Spíše ve vrchní oblasti polosladkých. To je jistě dobře, když je cukrům postavena opozice. Co ovšem není dobře, je slabší konstituce těla. A to je případ tohoto vína. Působil na mne jako vodníček, tedy říznutý vodou. Nevím, jelikož je to velmi pozdní sběr, logicky srovnávám s našimi víny a co ty tam dokážou nacpat... Tento ve srovnání je fakt jen „poloviční“. Ale jestli je to dáno místními podmínkami, technologií, nebo dokonce snad nastavováním zbytky po výplachu tanků, toť otázka. Hladina alkoholu je nižší, takže v kombinaci se zmíněnou kyselinou je vínko celkem pitelné, ale bohužel mi nenabídlo žádnou „jiskru, šťávu, esprit“. Se zmíněným nedostatkem se pak táhne dochuť a vůbec projev ovocných aromatických tónů, dosahují nižších výsledků. Takhle mohu závěrečné konstatování shrnout do slov - rád ochutnal, nebylo vyloženě špatné, ale za osm euro ne, děkuji.

Shrnutí údajů o dnešním víně:
Odrůda: Emir x Sultaniye
Ročník: 2003
Jakost: neuvedeno
Zatřídění dle zbytkového cukru: sladké
Vinařská oblast: Anatolia
Vinařská obec: Denizli
Viniční trať: Güney
Výrobce: Pamukkale Saraplari
Alkohol: 11 % obj.
Teplota podávání: 6 - 8 °C
Způsob odlepení etikety: láhev ponořit do horké vody
Cena: 8,- € (Turecká speciálka)