O Víně

Mittelrhein (Střední Porýní; 460 ha) – pouze na úbočích údolí Rýna mezi městy Bingen a Bonn, v délce asi 120 km; nejvíce vinic se nachází u obcí Bacharach, Boppard a Leutesdorf. Podloží tvoří břidlice, droba (zvláštní druh pískovce) a na severu oblasti vulkanické horniny a spraš. Díky svérázné podobě krajiny, neobvykle vysokému počtu hradů, zámků a středověkých městeček byla jižní polovina této oblasti v roce 2002 prohlášena za světové kulturní dědictví UNESCO.
Vinařství se sem rozšířilo v době římské z nedalekého údolí Mosely. Poblíž tohoto úseku Rýna probíhala dlouhou dobu hranice Římské říše, která byla chráněna pevnostmi; vinaři zásobovali mj. jejich posádky. Výroba vína zde pak přetrvala i po zániku Římské říše, ve středověku se zde vinařstvím nebo na ně navázanými činnostmi (vč. lodní dopravy vína po Rýně) živila většina obyvatelstva. Místní specialitou bylo tzv. Feuerwein, které se zde dělalo bez přerušení od antiky po celý středověk, přičemž největší rozmach jeho produkce spadal do 15. až 18. století. K výrobě se používaly jen zralé a zdravé hrozny, které se ještě dosušily na slámě. Dále byla potřeba nízká komora v přízemí domu, jejíž stěny byly izolovány dřevěným obložením a vrstvou hliněného výmazu. Uprostřed komory byla v podlaze prohlubeň, do níž se vložilo žhavé dřevěné uhlí, asi půl metru nad ni se naskládaly sudy s čerstvě vylisovaným moštem. Mezi uhlí a sudy se umístil železný plech, který chránil sudy před přímým žárem a zároveň rovnoměrně rozváděl teplo po celé komoře. Mošt začal během krátké doby kvasit, asi po třech dnech kvašení přestalo, výsledkem bylo mladé víno se zbytkovým cukrem a relativně vyšším množstvím alkoholu, které se ještě teplé naložilo na lodě a poslalo k zákazníkům. Bylo to drahé exportní zboží, ze středního Porýní se vyváželo do Anglie, Holandska a do severní Evropy.
Během středověku a novověku vznikla ve středním Porýní unikátní kulturní krajina, jejímž hlavním rysem jsou vinice na strmých svazích, často v podobě teras. Původní terasy byly velmi úzké, nepravidelné, s relativně nízkými opěrnými zídkami z kamenů kladených na sucho, kde každý keř révy byl navázán na samostatný kůl (srov. výše o Mosele). Takové terásky lze na některých svazích vidět dodnes, jsou ale často opuštěné a zarostlé divokou vegetací, neboť jejich obhospodařování se ve 20. století stalo nerentabilní. Oproti roku 1900 se tak dnes obhospodařuje jen asi třetina tehdejší plochy vinic. Právě z ekonomických důvodů bylo v 60. letech provedeno rozsáhlé scelování pozemků, které šlo ruku v ruce se změnou reliéfu viničních tratí: početné terásky byly nahrazeny několika málo svažitými terasami opatřenými mohutnou opěrnou zdí; na těchto nových terasách byla réva nově vysázena v řádcích orientovaných po spádnici.
Bílé odrůdy zabírají 85 % plochy vinic. Oblast je specializována na Ryzlink (68 %), jiné bílé odrůdy (Müller-Thurgau, Kerner, Rulandské bílé a šedé) mají každá minimální podíl 2–6 %. Z modrých odrůd se více pěstují jen Rulandské modré (9 %) a Dornfelder (3 %). Jelikož velká většina vinic je dodnes situována na prudkých svazích, výnosy jsou zde relativně nízké: za poslední desetiletí činí průměrný výnos 70 hl/ha, což je méně než v sousedních oblastech (Rheingau a Ahr 78 hl/ha; Nahe 83 hl/ha; Mosel, Rheinhessen a Pfalz 97–100 hl/ha).