O Víně

Služební povinnosti mne v letošním lednu zavedly do severovýchodní Itálie, kde jsem měl možnost zažít pár zajímavých momentů. Já vůl jsem s sebou ale neměl foťák!!! takže si musím vypomoci obrázkama z Internetu. Nicméně si myslím, že i tak Vám pár postřehů přijde vhod - třebas se někdy vydáte podobným směrem.

Jak ukazují mapky pod článkem, vinařská oblast Veneto zabírá oblast měst jako Benátky (Venezia), Vicenza nebo shakespearovsky věhlasné Verony, město milenců Romea a Julie. Já jsem do oblasti Veneto přijel autem z rakouské strany, přes průsmyk Brennero poté, co jsme se úspěšně protáhli zasněženými oblastmi německého Ga-Pa a minuli nejvyšší německou horu Zugspitze 2966 m (ležící vlastně už v Rakousku) a olympijský Innsbruck. Následoval italský Brixen, kde se ve vyhnanství jistě nudil Karel Havlíček Borovský, pak Bolzano a podél řeky Adige pak již směr na Trento a Veronu.

Největší dojem z italské části cesty na mne asi zanechaly snad nekonečné řady viničních tratí, které se táhnou po celou dobu cesty, to je asi 2,5 hodiny - tolik vinic pohromadě se hned tak nevidí... Jak obrovský rozdíl oproti našim "záhonkům", tady jde o širé družstevní lány! Opravdu, jedete hodinu, dvě hodiny a cestu prakticky neustále lemují vinice, vinice a zase vinice. Tu a tam je k vidění stará usedlost, někdy hrad či zámek. To jsou ty chateau, o nichž pak doma čteme na vinětách.

Vlastní vinice - v lednu pod sněhem - byly už z části prostříhány, některé byly vedeny vyloženě vysoko, asi 2 metry nad zemí, konstrukce držící révy jsou různé, někde lze vidět i zavlažovací hadice, občas i sítě proti ptákům. Ploty povětšinou ano, je vidět, že tady jde o vážný byznys, žádné amatérské hrátky. Za takovými kvanty tratí musí být neskutečné množství práce...!!

Kraj je to skutečně pěkný, ze severu vysoké zasněžené hory, od východu mořský vzduch a od jihu planina hluboko do vnitrozemí. Od západu je povětří oblasti Veneto dále zvlhčováno díky krásnému jezeru Garda - k němuž se chystám někdy v červnu.

Musím se ale také zmínit o velmi pěkné, rotomilé a zajímavé restauraci TRATTORIA LOVISE v městečku Costabissara, nedaleko Vicenzy. Budete-li dlít v přilehlých končinách, vyplatí se udělat si malou odbočku. Restaurace je již déle než 110 let majetkem jedné rodiny a pracují zde pouze členové této rodiny a to od hlídače parkoviště, přes kuchaře, servírky až po šéfa. Na soukromém hlídaném parkovišti Vás uvítá první člen personálu, pomůže s couváním a při odjezdu se rozloučí, spokojen s 1 - 2 € zpropitného.

Ihned mě zaujal obrovský strom révy vinné - to byl strom, podívejte na obrázek - roste zde prý již od založení restaurace v roce 1893. Kmen má sílu nejméně půl metru a větve se táhnou nad celým parkovištěm ve výši 3 metry, odhaduji jejich délku na dobrých 25 - 30 metrů! Tomu aspoň říkám vysoké vedení tažně :-)

Uvnitř vlastní restaurace je plno a téměř každý večer si musíme svůj stůl rezervovat předem. Nejdřív se jakoby nic neděje, ale od 20:00 h se hosté začínají hrnout dovnitř. "Servírka" je dáma v letech a také jako dáma chodí a hovoří. Jídelní lístek nedostanete - paní nám odříkává krásně melodickým způsobem jedno jídlo za druhým a ke své řeči připojuje i svůj komentář, či doporučení. Předkrmy, polévky, první chody i další, dezerty a veškeré nápoje... Můj vztah k italské řeči byl až do tohoto momentu poměrně chladný, ale to co slyším teď, mě úplně dojímá. Paní je milá a příjemná, upravená a její zhruba šedesátka jí skvěle sedí... Vidím, že u vedlejšího stolu přednáší jídelní lístek její mladší příbuzná, ale není to ono - opět se přesvědčuji, že všechno je v lidech.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ano, ochutnal jsem některá vína z oblasti Veneto, o některých jsem si i něco poznamenal a některá jsem si i dovezl domů, abych je podrobil našemu tradičnímu testu. Takže se s nimi ještě setkáme - také s jednou obzvlášť zajímavou raritkou, ale to si nechám na jindy, až mě přejde rýma a já budu zase něco cítit...

A ještě drobnost - všem ženám přeji dnes pěkný den :-)