O Víně

Letos jsme si na řeckém ostrově Kréta jako reportéři zvolili snad ten nejnevhodnější termín dovolené. Nepodařilo se nám přesvědčit ani jednu z tamních rodinných vinařských firem, ať se vykašlou na sklizeň a přijmou "journalists from Czechia". Ani příslib článku na našem portálu je nedonutil přerušit práce :-), jimž se v oněch dnech věnoval každý, kdo měl ruce a nohy. Dohodli jsme se alespoň na postupné výměně informací pomocí emailů, takže - časem se o nich určitě dozvíte více.

Nicméně vše zlé je k něčemu dobré. Byli jsme totiž svědky něčeho, co běžný turista prostě nemá šanci vidět. Zážitek to byl skvělý, trošku šokézní, ale stál za to.

Zde musím kousek odbočit. Pokud jste na Krétě ještě nebyli, pak vězte, že lidé zde žijí z turismu, oliv a vína. K přežití jim notně pomáhá rakie ( Kréťané to vyslovují měkce : rakchi ) zde téměř 100 % načerno vyráběná pálenka ze zbytků vylisovaných hroznů. Když se mě jeden známý číšník ptal, jak po lisování vína pálíme rakii v Česku my a já mu oznámil, že my ty slupky, pecičky a větvičky téměř vždy vyhazujeme, dostal málem infarkt.

Středem jižní Kréty se táhne pohoří Idi, jehož vrcholy jsou vysoké jako slovenské Tatry a dosahují výšky zhruba 2´500 m. Plavete-li v červnu v teplém moři, můžete před sebou vidět jejich zasněžené hřebeny - jsou od pláží vzdáleny pouze asi 20 km. Hornatá krajina vytváří spousty velkých i menších údolí, na jejichž svazích lidé pěstují révu vinnou a zmíněné olivy. Mimochodem - věděli jste, že zde stále plodící olivovníky se dožívají 300, 500 ale také i 700 let ? Nejčastější příčinou jejich záhuby je požár, který bývá v suchém a větrném podnebí prakticky nezastavitelný. Sklizeň oliv pak probíhá několik zimních měsíců tak, že farmáři rozloží pod stromy čtvercové husté sítě a čekají, až do nich zralé olivy samy spadnou. Olivovník je v podstatě velmi hustý strom se silným kmenem ale slabými větvemi a nikdo na něj pro olivy neleze.

Při projíždění ostrova vidíte tisíce políček s vinicemi a olivovými sady. V zemi, kde je přes 300 slunečných dnů v roce, a odkud pochází 20% všeho řeckého vína, je absolutně fuk, na které straně svahu jsou keříky révy zasazeny. Lze dokonce říct, že vinic orientovaných směrem na suchý a horký jih jsem viděl nejméně. Některé vinice jsou viditelně ošetřovány a téměř ( téměř ! ) připomínají vinohrady jižní Moravy, nebo blízkého Dolního Rakouska. Keře se mi však v době sklizně zdály mnohem více listnaté, bohatší. Nicméně je zde mnoho tratí, kde vládne chaos (= původní řecké slovo), roste v nich býlí a spousta jakéhosi polosuchého plevele a zdá se, že i réva si roste jak chce.

Ale zpátky k našemu příběhu.
Léty navazované a přemnoha panáky utužované přátelství s místním malovinařem, pěstitelem oliv, občasným číšníkem a farmářem v jedné osobě ( jistý Michalis Zeakis ), se letos vyplatilo. Jednou takhle v podvečer nás „Michal" odvezl jen asi 10 kilometrů do vnitrozemí, do malé a zapomenuté vesničky Melambez. Pak vyměnil starou Toyotu za ještě starší Nissan 4x4 pick up a jal se s námi škrábal neskutečným krpálem na samý vrchol velekopce Vuvala, na jehož úpatí vesnička Melambez leží.

Na vlastní kůži prožíváme scénku z filmů, kde se auto drápe po prašné cestě a metr vedle je sráz do propasti. Dělám hrdinu, ale když i přes zapnutý náhod na všechna kola začne auto prokluzovat, začínám to brát vážně taky. Moje lepší polovička slibuje, že jestli se dostane živá zpátky do vesnice, platí dnes všechnu rakiji, co vypijem ( to neměla chudera dělat ) ! Michal je ale v pohodě ( alespoň navenek ) a odpovídá na mou nejapnou otázku turisty z rozvinuté země: „Teda, jak to lidi dělali tak před sto lety, když ještě neměli auta?".

Vysvětluje, že když si on koupil tohle první své auto v roce 1988 , bylo ve vesnici teprve druhé s pohonem 4x4!!!, jinak všichni farmáři používali muly a chodili na kopec Vuvala i ty všechny ostatní krpály pro úrodu pěšky! (normálním autem se sem totiž nedá vyjet ani omylem). Dochází mi, jaká to byla neskutečná dřina a gratuluji si ke svým občasným studentským brigádám v železárnách či v pivovarském skladu.

Asi po 15 minutách jízdy rychlostí tak 3 km/h jsme se dostali na vrchol s vysílačem a veškeré utrpení se nám odměnilo. Výhled je fantastický, přímo životní zážitek... Asi za 5 minut zapadá slunce do moře a hra barev v horském údolí nebere konce. Slavnostně si přísahám, že napřesrok sem nepřijedu bez kamery.

Abych ale nezapoměl na hlavní bod naší výpravy - horské vinice. Nevím, jestli to dokážu dobře popsat pouze slovy. Zkrátka kam při cestě dolu pohlédnu, tam se na zemi krčí keříky révy. Na svazích se stoupáním snad 50° světové strany opět nehrají roli. Víno roste i tam, kde díky umístění svahu snad nikdy přímo slunce nedopadne ( podívejte se pořádně na pár přiložených fotografií ).

Slovo „vinice" zde ale zcela ztrácí svůj význam. Díky větrům a „krutým" zimním podmínkám se keříky révy vinné krčí úplně na zemi. O nějakém nízkém, natož pak vysokém vedení hlav zde nemůže být ani řeči. V některých „lepších polohách" ( = místa, která jsou blíže „cesty", nebo na méně strmých úsecích ) mi réva připomíná spíše zakrslé keříky rybízu. Nejvyšší větvičky révy odrůdy VIDIANO nejsou od země ani 50 cm, pod listím se však skrývají hrozny, za něž by se u nás vinař nemusel stydět (mám teď na mysli celkový optický dojem).

Napadá mě, jak na nedalekém sopečném ostrůvku Santorini dokonce zaplétají a tvarují rostlinky révy vinné do jakéhosi přízemního věnce, aby lépe odolaly silným větrům. Listy pak tvoří ochranu pro hrozny, které rostou uprostřed věnce a réva tak pije vláhu, steklou do středu věnce právě z těch listů.

Na našem kopci Vuvala se réva zcela krčí ve stínu 2,5 metrových suchých rostlin (viz foto), s nimiž se nikdo neobtěžuje je vytrhat. Naopak, Michal tvrdí, že když začne v zimě pršet, vyrůstají u kořenů těchto veleobřích jakoby kmínovníků mohutné a velmi chutné jedlé houby, zřejmě žampióny nebo bedly, ale tady už si nejsem jistý ničím... :-)

Když jsme u počasí - v oblasti jižní Kréty od začátku dubna do konce října prakticky vůbec neprší. Těch pár slabounkých přeháněk, které rozčílí leda tak nás, zhýčkané turisty, se tu nepočítá. Během 7 letních měsíců rostliny v horách prostě nemají vláhu a musí se spolehnout na to, co se jim podaří vytáhnout kořeny ze země a na svou odolnost a vytrvalost. Nechápu ale, kam by až kořeny rostlin musely sahat, aby z kopce 1 km vysokého nějakou vláhu vůbec vyssály. Rostliny tedy viditelně přežívají z povrchových zásob vody, kterou zde udržuje sežehlá tráva, mech a zvětralá půda. Je také zajímavé to, že horami téměř uzařené údolí má mnohem více vzdušné vlhkosti, než kolik by tipoval člověk, ležící pár kilometrů vedle na pláži.

To platí nejen pro révu, ale i pro olivovníky. Snažit se je zalévat v létě, znamená jejich jistou zkázu. Keříky a stromy shnijí (výjimkou jsou ty čerstvě vysazené). V zimě ( rozuměj 5 měsíců od listopadu do března ) zde však často prší a zuří bouřky, občas (= tak dva tři dny v roce) i sněží. Nejnižší teplota, kterou si Michalisova asi 75 letá maminka za svůj život pamatuje, byla asi +6 °C.

K přežití takové sloty mají farmáři ve svých domkách postaveny zimní společenské místnosti, něco jako naše pivnice, vinné sklípky apod., kde (samozřejmě pouze chlapi) u krbů pojídají rožněné jehněčí, popíjejí rakii a víno a přemítají o životě.

No - jak se tak pomalu vracíme z krpálu Vuvala směrem dolu, keříky révy se začínají pomalounku „zvedat", políčka o velikosti desítek metrů se zdají být kultivovanější a také více bez plevelu. Znovu smekám před lidmi, kteří doslova holýma rukama zpevňovali svahy, klučili (alespoň někde) plevel a to vše za pouhé holé přežití v sice překrásném, ale hodně drsném prostředí.

Na cestě dolů potkáváme ještě mnohem schátralejší pick up (to asi bylo to úplně první auto ve vesnici?), korba totálně naložená pytly s hrozny a dvěma sběrači. Typické troubení, blikání a volání: „Jásu Michááli - ti kánis? Kalá?" Nasbírat plnou korbu hroznů v těchto podmínkách... Pokud se farmáři rozhodnou hrozny prodat, cena se podle kvality pohybuje kolem 0,50 - 0,60 € za kilo. Na měření cukernatosti zapomeňte, tady si na to nehrají.

Aby jste si udělali hrubou představu o financích, tak rukama pracující člověk si na Krétě vydělá asi 800,- € čistého, vzdělaná učitelka na nižším stupni asi 1´000,- € čistého, nicméně pronájem 2-pokojového bytu v Rethymnonu, městě menší okresní velikosti stojí včetně inkasa (tady se topí olivovým olejem nižší kvality) asi 450,- € měsíčně.

Při příjezdu k prvním domkům a chlívkům vesničky Melambez děkujeme Pánubohu řecky „Eucharistome, to Deo!" za přežití. Následující návštěva všech tří místních taveren s nejasným koncem, nemá s naším vědeckých průzkumem nic společného a proto o ní decentně pomlčím (stejně moc nevím, co se ke konci dělo). Kréťané jsou lidé v podstatě velmi příjemní a rádi si poklábosí a napijí se s Vámi. Pokud se ovšem netváříte jako Mistr Světa.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nakonec pár obecných poznámek k řeckému vínu. V hrubém pohledu bych to viděl na zhruba tři chuťové kategorie:

- víno domácí : s tím se běžně nesetkáte. Ono „house wine", které Vám nalijí v restauraci, je „to", co sami Kréťané doma nepijí, navíc ředěné vodou. Jejich opravdové domácí víno, které se vyrábí pouhým lisováním neuvěřitelně nazrálých hroznů a následným zředěním pramenitou vodou, většinou ze svatého pramene, je úplně jiné. Několik nezávislých osob mě přesvědčovalo, že do vylisované šťávy opravdu nepřidávají vůbec nic, než vodu. Jinak by prý víno bylo příliš silné i na ně. Na mě bylo jejich vlastní domácí víno neskutečně výrazné, kořeněné a silné. Cítíte v něm jehličnatou, nespíš borovicovou pryskyřici. Kdo hrál na housle, zná vůni kalafuny... Je v podstatě jedno, jde-li o víno červené, nebo bílé. Naopak bych řekl, že u bílého vína byl můj údiv ještě větší. Červené víno připomíná svou výrazností, chutí a silou vína portská.

- vína kolkovaná, prodávaná v marketech. Mívají na hrdle lahve číslovaný páseček pod záklopkou a na vinětě označení označní O.P.A.P. (Onomasia Proeleuseos Anoteras Poiotitas = Originalita původu a záruka vysoké kvality), viz také naše „Encyklopedie - Jakosti". Cena těchto vín se pohybuje zhruba od 3,80 € nahoru. Taková zvláště červená vína stojí za to si koupit, budete překvapeni jejich silou, plností, mohutnou chutí a až neuvěřitelnými živočišnými chutěmi a vůněmi. Většinou opravdu platí, že čím vyšší cena, tím lepší zážitek. Některá z nich lze pořídit i u nás, některá jsem si letos opět dovezl i já a jistě o nich napíšu.
Bílá vína mne osobně trochu zklamala. Pryskyřice a jakoby portská alkoholová příchuť naprosto přehluší veškeré jiné vjemy. Mé chuťové epitely se trochu kroutily, maje ve své paměti naši Pálavu, nebo nazrálé Tramíny. Nicméně i tak doporučuji vyzkoušet alespoň jednu láhev - alespoň si uděláte vlastní názor.

- ostatní prodávaná vína, v marketech stojí zhruba 2,- až 7,- €. Dají se mezi nimi najít docela zajímavé kousky, ale celkově bych se jim raději vyhnul. Ano, ano, jsou dobrá, plná a dobře se pijí. Ale... Jsou-li vedle nich k dispozici za nepatrně vyšší cenu vína, které zde zařazuji do druhé skupiny, není co řešit.

Takže si po řecku připijme: JAMAS!