Kraus contra Parker
Svět vín podle Roberta M. Parkera Jr. a svět vín podle prof. Viléma Krause jsou si tak vzdálené, že bych nikdy nečekal, že se v nějakém bodě mohou vůbec protnout. Neuvěřitelné se ale stalo skutkem v říjnovém čísle Vinařského obzoru. Jednak Helena Baker v obsáhlém článku seznamuje čtenáře s osobou tohoto neobyčejně vlivného amerického kritika a popisuje mimořádnou ochutnávku jím oceněných vín, kterou na žádost doc. Michlovského uspořádala. A neméně zajímavý je i článek následující, kde prof. Kraus recenzuje Parkerovu knihu Wine Buyer´s Guide (páté vydání z roku 1999).
Fenomén Parker byl představen i ve zdejších časopisech, s potřebným nadhledem referoval i Jižní svah. Helena Baker o Parkerovi hovoří kriticky, nebalí absurdity, které doprovázejí kult Parkerových bodů, do žádných diplomatických obalů. Na druhou stranu mu přiznává i chvályhodné zásluhy o popularizaci vín, zejména těch vysoce kvalitních. Myšlenka nějak srovnat bodování Roberta M. Parkera s bodovacími návyky zdejších degustátorů, kteří se často účastní bodování na zdejších prestižních akcích typu Salon, Vinex a podobně, je nesporně zajímavá, i s přihlédnutím na to, že (jak je ostatně konstatováno i v článku Heleny Baker) nikdo neochutná stejná vína stejně. Dobrým nápadem bylo mezi naslepo degustovaná vína zamíchat i několik špičkových zdejších červených. Trochu námitek bych měl k výběru vín na tuto degustaci: mnohá z vín měla ke svému vrcholu ještě daleko, i Robert Parker, jehož doporučené archivační potenciály jsou mezi vinařskými kritiky jedny z nejpesimističtějších, doporučuje tato velká červená vína otevírat po osmi, deseti letech od sklizně. Ideální by tedy byla degustace desetiletých vzorků - a to jak cizokrajných, tak místních. Taktéž „stobodové" víno mezi ně zamíchat by nebylo marné, jakkoliv chápu, že náklady by stouply násobně. Projevilo se to u dvou nejstarších vín kolekce: Château Angelus 1995 a jednoho Brunella 2001 od Angelo Gaja, které byly naslepo ohodnoceny nejlépe, dokonce i s mírně vyšší známkou než od amerického velekněze. Průměrování více degustátorů samozřejmě zahladí rozptyl, který by měl degustátor jeden, takže výsledky degustace oscilovaly nejčastěji v desetinách kolem osmdesátosmičky a celkově byly až na výjimky v skeptickém odstupu několika bodů za Parkerem. Moravská červená ročníků 2005-2008 zůstala spíš na chvostu, s výjimkou Premierového Pinotu 2005 z Vinselektu, který se dostal na devadesát jedna bodů, což je v této konkurenci výkon hodný potlesku.
Recenze na Parkerova tlustého průvodce od prof. Krause se nese v korektním a možná až zbytečně ohleduplném odstupu, kdy většinu textu zabere podrobný popis, co vše kniha obsahuje. Hodnotící stanovisko recenzenta probleskne jen z nemnohých vět soustředěných hlavně v závěru. Uznává Parkerův kritický přístup k obchodu s vínem a sugestivnost popisů vín, zároveň však redukuje význam této knihy jen pro obchodníky s drahým vínem a sommeliery luxusních restaurací. Škoda, že v článku podrobný výčet Parkerových tezí o tzv. „velkých vínech" zůstal bez komentáře našeho nejuznávanějšího odborníka. A škoda, že prof. Kraus neměl v ruce aktuálnější vydání, protože dnes hýbou světem velkých vín trochu jiná témata než před deseti lety. I tak by pro mne, a věřím, že pro vícero čtenářů, byla přínosná polemika dvou postav, které už nikdo z historie vinařství asi nevymaže, o archivačním potenciálu vín, o tom, jak škodlivá je pro tato top vína moderní technologie s dokonalými metodami stabilizace a sterilní filtrace, o zachování charakteru stanoviště a ročníku ve vínech, o tom, zda kvalitu lze získat jen z menších úrod a při dokonalé zralosti hroznů, s použitím minimálních zásahů a minimálních množství síry. Mnozí Parkerovi nasazují psí hlavu, obzvláště po uvedení filmu Mondovino propukl příval záště přiživovaný notně uraženými britskými kritiky, které Parker jmenovitě za mnohé věci odsuzoval. Ale právě v recenzi prof. Krause by možná mnozí zastánci malých vinařství, redukovaných výnosů a přirozené, technologií neznásilněné produkce vín byli překvapeni, v kolika věcech se s tímto „ďáblem" shodnou. Dokonce i v odsouzení předražování jak v obchodě, tak v restauracích. Ale mně stejně přijde na celých těch dvou článcích (a proto tohle vlastně píši) ta konfrontace těchto dvou světů: světa adorujícího maximální možnou kvalitu s ohledem na autentičnost a přirozený vývoj, na emocionální a intelektuální radost, kterou dokáží těm, kdo jsou tomu přístupní, zprostředkovat mimořádná vína a světa věřícího v technologický pokrok, šlechtění nových pěstitelsky dokonalejších odrůd, ekonomické rentability a dobře prodejných čistých a nezávadných vín. Samozřejmě, že pohled těch, kdo jen jezdí, ochutnávají, vyptávají se vinařů a pak kritizují, se v máločem může krýt s pohledem těch, kdo nesou sami kůži na trh a v první linii vytyčují cesty, vymýšlí zlepšení, řeší aktuální provozní problémy a zadání, která s odstupem času budou jen těžko pochopitelná. Ačkoliv sám víno dělám a z vlastní zkušenosti vím, že s minimálními intervencemi a malým množství síry je sakra těžké se ve výsledku pěkného vína dobrat, přesto se řadím dobrovolně do té první skupiny. Uvědomuji si, že nemám kredit na to, abych kriticky pozvedl hlas proti těm, kterým se asi nikdy nebudu moci rovnat tím, co jsem dokázal, ale nezdá se, že by na to někdo jiný našel dost odstupu a drzosti. Zasévám vítr a jistě sklidím bouři, ale bobtná to uvnitř tak dlouho, že to musí ven.
Často se objevují sebevědomá prohlášení, že naše vína snesou srovnání se světem či dokonce se světovou špičkou. Velmi záleží, jak se do detailu taková věta formuluje. Když se řekne, že naši vinaři produkují stejně kvalitní víno jako jiní kvalitní vinaři ve světě, tak s tím nemám problém. Pokud ale použijeme spojení „světová špička", „nejlepšími" a podobně, směle si troufám tvrdit, že to není pravda (až na vzácné výjimky, třeba toho Premier Pinotu z Vinselektu nebo některých slámových či ledových specialit). To, že některá vína přivezou medaile z mezinárodních výstav nás k takovým tvrzením neopravňuje. Když si rozkliknete detailní výsledky takových výstav, často zjistíte, že medaile přivezly i země, o kterých většina lidí ani netuší, že se tam réva vinná nějak významně pěstuje, jako třeba Mexiko, Japonsko, Švýcarsko apod. Ošidné na celé věci hlavně je, že světová špička (v hrubém zjednodušení můžeme třeba říci: vína, která dostala od Parkera nad devadesát) na tyto výstavy svá vína prakticky nedává - systém hodnocení zprůměrováním výsledků mnoha hodnotitelů přeci jen nahrává víc technicky dokonalým vínům a vína řekněme originální a výjimečná jsou v nebezpečí, že vzbudí nejednoznačné reakce, hlavně ale v momentě, kdy by byla nejlepší, už jsou mnoho let vyprodaná. Když budu ještě troufalejší, budu hledat důvody, proč lidé, kteří mají zkušenost s velkými víny, mají tendenci zdejší produkcí trochu opovrhovat. Těch důvodů je velmi mnoho, velká vína samozřejmě nevznikla přes noc, jejich renomé se většinou utvářelo po staletí. Důležitá je i tradice rodových vinařství. Je to dáno klimatickými i půdními poměry (přeci jen zde nejčastější černozem je na velká vína až příliš úrodná), systémem hnojení, zdejšími klony, resp. kriterii, která v době jejich vzniku byla stanovena, zdejšími zvyklostmi ohledně „správného" věku a výnosu vinice, cukernatosti versus kyselosti, kvality hroznu. Jiným pojetím toho, kdy má být víno připravené „k pití", jinou tolerancí k odchylkám. A tyto zvyklosti, stejně jako technologie sklepního zpracování vydatně kopírují to, co se vinaři učí na školách, co jim přináší odborný tisk v tom jazyce, co se překládá ze zahraniční oborové literatury. Netvrdím, že všechno, co se tu kolem vína dělo a děje, je špatně a v Burgundsku a Bordeaux perfektní. Nechci vidět černobíle ani zjednodušovat. Sebechvály ale je kolem více než dost a není příliš vyvážená sebereflexí, přiznáním si chyb, které se tu udály. Kdo si ještě pamatuje na vysoká vedení, cukernatosti mezi 12-15°ČNM, kyseliny kolem 10%? Na milerky a vavříny, které vytlačily pinot noir, sylván, ryzlink? Na litrovky doslazených směsek s víny z bratrských zemí? Na plastové netěsnící uzávěry lahví? Na stabilizaci kyselinou benzoovou? Na růžová vyráběná smícháním červeného a bílého? Jak se bude s odstupem vzpomínat na dnešní výběry v nichž kyselina marně svádí boj s dekagramy zbytkových cukrů? Na „nerezová" vína osvěžená přisypaným taninem? Na vína, která je lepší vypít ihned? Na vína z rovin a zarůstající svahy?
„S dokonalými víny je to jako s dokonalými uměleckými díly, ať už výtvarnými nebo hudebními. Na jedné straně v nich najde zalíbení jen určitý počet lidí, kteří se jimi mohou duševně nadchnout, na druhou stranu je uznávají za vynikající i lidé, kteří k nim nikdy to pravé nadšení necítí." Jsem rád, že tahle i jiná podobně málo slýchaná slova zazněla v česky psaném odborném vinařském časopise a že je vybrala k zveřejnění tak uznávaná autorita jako je právě prof. Vilém Kraus. Můžeme sice tvrdošíjně trvat na všem, co jsme vykonali, jako že „to jinak nešlo a nejde" a že jsou to „místní specifika", neměli bychom však úplně ztratit schopnost vážně naslouchat i jinak znějícím hlasům a konfrontovat je s vlastní realitou. Omlouvám se, jestli jsem někoho touhle nepřístojností příliš popudil, ale tyhle myšlenkové pochody ve mně evokovalo spojení jmen Roberta M. Parkera Jr. a prof. Viléma Krause, respektive obou přístupů k vínu, které spolu sice nemusí nutně soupeřit o to, který je pravdivý či lepší, přesto na věc hledí z tak odlišných úhlů, že z polemiky mezi nimi může vzejít ledacos pro budoucno užitečného.
